JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 21 Cdo 4594/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce J. K., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Ř. l. p. Č. r., státnímu podniku (ŘLP ČR, s.p.), zastoupenému advokátem, o 178.587,- Kč s úrokem z prodlení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 5 C 87/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. června 2008, č.j. 62 Co 127/2008-363, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 9.715,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil doplatek mzdy za období od února 1997 do prosince 1999 v celkové výši 178.587,- Kč spolu s úrokem z prodlení vyčísleným za jednotlivé měsíce. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že je zaměstnancem žalovaného ve funkci řídící letového provozu a že v období let 1997 až 1999 mu žalovaný přiděloval směny v rámci nerovnoměrného rozvržení pracovní doby, přičemž tyto směny bez ohledu na jejich počet a délku v každém jednotlivém měsíci a bez ohledu na "fond pracovní doby 34 hodin týdně" vykazoval "převážně bez přesčasového příplatku, bez evidence práce přesčas a bez evidence překážek v práci na straně zaměstnavatele dle § 130 odst.1 zákoníku práce"; pouze některé ze směn odpracovaných nad "limit fondu pracovní doby" byly odměněny jako práce přesčas. V září 1999 se žalobce dozvěděl, jak správně "měly být tyto směny evidovány a odměňovány"; při výpočtu odměny za práci přesčas žalobce vycházel z rozdílu mezi měsíčním fondem pracovní doby stanoveným kolektivní smlouvou a celkovým počtem hodin, které v měsíci odpracoval.

Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 23.9.2002, č.j. 5 C 87/2000-148 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit "státu ČR" na náhradě nákladů řízení 60.862,- Kč a že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 60.237,- Kč k rukám advokáta. Dospěl k závěru, že žalobce, který pracoval u žalovaného jako dispečer řídící letového provozu, uzavřel se žalovaným konkludentně platnou "dohodu o nerovnoměrném rozložení pracovní doby". Protože se žaloba "opírala o konstrukci", že žalobce pracoval "v rámci rovnoměrně rozložené pracovní doby", nebylo možné jí vyhovět.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 21.5.2003, č.j. 19 Co 172/2003-182 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovodil, že je nepřezkoumatelný a nemá oporu v obsahu spisu závěr soudu prvního stupně o tom, že by žalobce konal práci v rámci nerovnoměrného rozložení pracovní doby. Protože práce konaná v nerovnoměrně rozložené pracovní době nevylučuje práci přesčas, měl se soud prvního stupně zabývat jak tím, co "bylo obsahem tzv. konkludentně uzavřené dohody mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem a zda šlo o dohodu platně uzavřenou", tak i tím, zda "za předpokladu její platnosti žalobce konal přesčasovou práci".

Obvodní soud pro Prahu 6 poté rozsudkem ze dne 24.8.2007, č.j. 5 C 87/2000-335 znovu žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 119.692,50 Kč k rukám advokáta a že žalobce je povinen zaplatit České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 6 náklady řízení ve výši 67.733,40 Kč. Z provedeného dokazování dovodil, že žalobce pracoval od 1.10.1985 jako řídící letového provozu v režimu nerovnoměrně rozvržené pracovní doby, neboť povaha práce a podmínky provozu neumožňovaly rozvrhnout práci rovnoměrně; v období let 1997 až 1999 sice "neexistoval žádný pracovní předpis vydaný ústředním orgánem či kolektivní smlouva vyššího typu, která by žalovanému umožňovala nerovnoměrné rozvržení pracovní doby", avšak mezi účastníky došlo konkludentně k uzavření dohody o nerovnoměrném rozvržení pracovní doby, neboť žalovaný přiděloval žalobci s ohledem na podmínky provozu práci podle předem stanoveného rozvrhu směn na kalendářní měsíc, obvyklým pracovním dnem žalobce byl kterýkoliv den v týdnu, směny nebyly stejně dlouhé (maximální délka 12 hodin), žalobce nastupoval do práce dle rozdělovníku služeb, s nímž byl 10 dní předem seznámen, a tento stav akceptoval; konkludentně uzavřená dohoda o nerovnoměrném rozvržení pracovní doby je platná, když zákoník práce výslovně nestanoví, že by musela být uzavřena písemně. Podle soudu prvního stupně bylo ze shodných závěrů znaleckých posudků soudních znalců JUDr. B. Š. a Doc. Ing. F. N., CSc. a z výpovědí svědků (JUDr. J. K., Ing. P. M. a Z. J.) prokázáno, že žalobce v roce 1997 nevykonával žádnou práci přesčas a že v roce 1998 a 1999 mu práce, kterou konal přesčas, byla žalovaným řádně zaplacena.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4.6.2008, č.j. 62 Co 127/2008-363 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 45.529,40 Kč k rukám advokáta. Ztotožnil se se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně v tom, že mezi žalobcem a žalovaným došlo konkludentně k dohodě o nerovnoměrném rozvržení pracovní doby a že žalobce v roce 1997 žádnou přesčasovou práci nevykonával a v roce 1998 a 1999 byly žalobci přesčasové hodiny uhrazeny. Dovodil, že soud prvního stupně vycházel správně ze znaleckého posudku soudního znalce JUDr. Š., který se opíral o materiály v soudním spise a splnil zadání soudu o zjištění počtu přesčasových hodin žalobce v rozhodném období, a že nad rámec tohoto zjištění k obdobným závěrům dospěl odlišnou metodikou i původní znalecký posudek Ing. N., CSc.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Vytýká soudům, že neprovedly jako nadbytečné jím navržené důkazy výslechem svědků Ing. A. T. a PhDr. H., a dovozuje, že tímto "procesním postupem bylo porušeno jeho právo spočívající v navrhování důkazů v rámci plnění jeho povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní" a že mu soudy nezajistily "stejné, tedy rovnocenné možnosti k uplatnění jeho práv, a to jak v rovině hmotněprávní, tak v rovině procesní". Žalobce dále odvolacímu soudu vytýká, že chybně posoudil "směrnici zaměstnavatele v době platnosti kolektivní smlouvy", neboť byla v rozporu se zákonem vydána v době, kdy platila kolektivní smlouva; znalci se přitom o této směrnici "nezmiňují tak, aby bylo zřejmé, zda a jak k ní přihlédli či nepřihlédli". Přípustnost dovolání žalobce dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil.

Žalovaný navrhl, aby dovolání žalobce bylo jako nepřípustné odmítnuto. Uvedl, že argumentace dovolatele směřuje výlučně do otázek skutkových (např. nevyslechnutí navrhovaného svědka) a nikoliv do právního posouzení věci, že dovolatel ani neuvádí, v rozporu s kterým ustanovením hmotného práva by měla být předmětná směrnice, a že z těchto důvodů nemůže být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30.6.2009 (dále jen "o.s.ř."), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony), a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst.1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o.s.ř.

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].

Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. I když odvolací soud zrušil předchozí rozsudek soudu prvního stupně ze dne 23.9.2002, č.j. 5 C 87/2000-148, dovolání žalobce není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., a to již proto, že soud prvního stupně v něm rozhodl stejně jako v rozsudku ze dne 24.8.2007, č.j. 5 C 87/2000-335, který byl napadeným rozsudkem odvolacího soudu ve věci samé potvrzen. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o.s.ř.].

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Dovolání může být podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení § 238 a § 238a o.s.ř. (srov. § 241a odst. 3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7.3.2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněném pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006).

Žalobce v projednávané věci - jak je zřejmé z obsahu dovolání - právní posouzení věci (závěr o tom, jaký právní předpis má být ve věci aplikován, popřípadě jak má být právní předpis vyložen) odvolacím soudem nezpochybňuje. Odvolacímu soudu (i soudu prvního stupně) vytýká, že neprovedl výslech svědků Ing. A. T. a PhDr. H., které žalobce navrhl, a že tím "bylo porušeno jeho procesní právo navrhovat důkazy" a "byla navozena i nerovnost účastníků v řízení", jakož i to, že "soudy nečinily jako předběžnou otázku předmětem dokazování neplatnost směrnice č. 03/98/SPS/003, ani skutečnost, že odborová organizace C. proti této vnitřní normě brojila a ani znalci se ve svých výpočtech o této směrnici nezmiňují tak, aby bylo zřejmé, zda a jak k ní přihlédli nebo nepřihlédli". Podstatou námitek žalobce je tedy nesouhlas s tím, jak odvolací soud (a soud prvního stupně, jehož závěry považoval odvolací soud za správné) hodnotil důkazy a k jakým skutkovým závěrům z provedených důkazů dospěl. Tím, že se dovolatel domáhá provedení výslechů svědků Ing. A. T. a PhDr. H., na jejichž základě by došlo (mělo dojít) k odlišným skutkovým zjištěním, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Námitky žalobce tedy nespočívají v uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacích důvodů podle ustanovení § 241a odst. 3 a § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. Poukazuje-li žalobce na směrnice č. 03/98/SPS/003, přehlíží též, že na ní soudy nepostavily své závěry. Vzhledem k tomu, že kritika rozsudku odvolacího soudu z pohledu dovolacích důvodů podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být - jak již uvedeno výše - způsobilým podkladem pro závěr o zásadním významu napadeného rozsudku po právní stránce, je nepochybné, že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

V dovolacím řízení vznikly žalovanému náklady, které spočívají v odměně za zastupování advokátem ve výši 9.415,- Kč [srov. § 3 odst.1 bod 4, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, § 16 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č.110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), celkem ve výši 9.715,- Kč; náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad k nákladům řízení nepatří, neboť advokát, který žalovaného zastupoval, v rozporu s ustanovením § 14a vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb. neprokázal, že by byl plátcem této daně. Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby žalovanému náklady ve výši 9.715,- Kč nahradil. Žalobce je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 14. ledna 2010

JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.

předseda senátu

Vydáno: 14. January 2010

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. pro Vás