JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 21 Cdo 432/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce V. U. z., s.r.o., zastoupeného advokátkou, proti žalované A. H., zastoupené advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, o žalobě pro zmatečnost podané žalovanou proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. června 2001, č. j. 17 Co 543/2000-186, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 51 C 20/2001, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. září 2007, č. j. 1 Co 109/2007-193, takto:

I. Dovolání žalované se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.737,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky.

O d ů v o d n ě n í :

Dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 9. 2007, č. j. 1 Co 109/2007-193, jímž bylo potvrzeno usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 6. 2006, č. j. 51 C 20/2001-146, ve výroku, kterým bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost [tak, že žaloba pro zmatečnost proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 6. 2001, č. j. 17 Co 543/2000-186, se zamítá] není přípustné podle ustanovení § 238a odst.1 písm. b), § 238a odst. 2 a § 237 odst.1 písm. b) o. s. ř. (neboť ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno usnesení o žalobě pro zmatečnost, které by bylo odvolacím soudem zrušeno) a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. b), § 238a odst. 2 a § 237 odst.1 písm. c) o. s. ř., neboť napadené usnesení odvolacího soudu nemá po právní stránce – vzhledem k tomu, že otázka namítaného odnětí možnosti jednat před soudem ve smyslu ustanovení § 229 odst. 3 o. s. ř. byla posouzena v souladu s ustálenou judikaturou soudů - zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř.

Podle ustálené judikatury soudů na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu, a § 241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srov. právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, a obdobně též právní názor vyjádřený v usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněném pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006).

V posuzovaném případě žalovaná v žalobě pro zmatečnost (podané dne 19. 7. 2001 u Krajského soudu v Brně) napadla z důvodu uvedeného v ustanovení § 229 odst. 3 o. s. ř. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 4. 6. 2001, č. j. 17 Co 543/2000-186, kterým bylo rozhodnuto, že „vzájemná žaloba učiněná žalovanou při odvolacím jednání pod bodem II. písemného podání ze dne 28. 5. 2001 se vylučuje k samostatnému projednání“, a kterým byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 27. 1. 1998, č. j. 18 C 156/95-58 (jímž soud přivolil k výpovědi dané žalobcem žalované dne 10. 12. 1997 „z nájmu bytu 1+1 s příslušenstvím č. 10 nacházejícího se ve třetím podlaží domu na ulici B. v B.“ s tím, že nájemní poměr skončí posledním dnem třetího měsíce následujícího po měsíci, v němž rozsudek nabude právní moci, a rozhodl, že žalovaná je povinna byt vyklidit do 15 dnů ode dne, kdy jí bude zajištěno přístřeší, a že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 2.475,- Kč na účet advokátky), a rozhodnuto, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 1.150,- Kč „do rukou zástupkyně žalobce“; z pohledu tohoto zmatečnostního důvodu také soudy věc posuzovaly.

Ta část žaloby pro zmatečnost, která směřovala proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 27. 1. 1998, č. j. 18 C 156/95-58, a byla podána z důvodu uvedeného v ustanovení § 229 odst. 1 písm. b) o. s. ř., a z téhož důvodu také proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 6. 2001, č. j. 17 Co 543/2000-186, byla usneseními Krajského soudu v Brně dne 18. 3. 2002, č. j. 51 C 20/2002-63, a ze dne 19. 6. 2006, č. j. 51 C 20/2001-153, vyloučena k samostatnému řízení.

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 238 odst. 1 písm. a), § 238 odst. 2 a § 237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Podle ustanovení § 229 odst. 3 o. s. ř. žalobou pro zmatečnost účastník může napadnout pravomocný rozsudek odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže mu byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.

Odnětím možnosti jednat před soudem se podle ustálené judikatury soudů (srov. například usnesení býv. Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 8. 1992, sp. zn. 2 Cdo 19/92, které bylo uveřejněno pod č. 25 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1993, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1420/96, které bylo uveřejněno pod č. 1 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997) rozumí postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci procesních práv, která mu zákon přiznává. O zmatečnost ve smyslu ustanovení § 229 odst. 3 o. s. ř. jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoli při vlastním rozhodování soudu.

Odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění jeho usnesení - dospěl (shodně se soudem prvního stupně) k závěru, že ve skutečnostech namítaných žalovanou v žalobě pro zmatečnost (zejména, že „soud jí nedovolil nahrávat průběh jednání“, že „v rámci protokolace svévolně měnil její výpověď a nedovolil jí toto pochybení opravit“, že „jí odňal slovo a znemožnil vyjádřit se v podstatě k věci“, a že „neměla v průběhu jednání možnost vyjádřit se k argumentům a k důkazům navrženým žalobcem, zatímco zástupkyni žalobce tato možnost dána byla“) nelze spatřovat odnětí možnosti jednat před soudem ve smyslu ustanovení § 229 odst. 3 o. s. ř.

Žalovaná s tímto závěrem odvolacího soudu nesouhlasí a v dovolání zdůrazňuje, že „krajský soud jí odňal právo na obranu při jednání dne 28. 5. 2001“, že „se nejednalo o regulerní proces a chování“ a že „postup soudu nelze označit jako rozhodování nezávislého soudu“, z čehož dovozuje, že „je naplněno porušení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolu č. 11“.

Z obsahu protokolu o jednání před Krajským soudem v Brně ze dne 28. 5. 2001 (které bylo za účelem vyhlášení rozhodnutí odročeno na 4. 6. 2001) vyplývá, že žalovaná byla k tomuto jednání odvolacího soudu řádně předvolána, že jednání se také osobně zúčastnila a že jí bylo umožněno činit přednesy, navrhovat důkazy a k provedenému dokazování i k právní stránce věci se vyjádřit; její závěrečný návrh, který předložila v písemné formě, byl přečten a založen do spisu (srov. § 215 odst. 2, § 116 až 118 o. s. ř.). Právo účastníka činit přednesy a vyjádřit se k věci není oprávněním zcela bezbřehým; je to předseda senátu, kdo jednání řídí a končí, kdo uděluje a odnímá slovo, provádí dokazování, činí vhodná opatření, aby zajistil splnění účelu jednání, a kdo se stará o to, aby jednání probíhalo důstojně a nerušeně a aby vedlo ke spravedlivému rozhodnutí (srov. § 117 odst. 1 o. s. ř.). Žalovaná - jak je zřejmé z obsahu protokolu o jednání Krajského soudu v Brně ze dne 28. 5. 2001 - měla možnost (a této možnosti také využila) uplatnit všechna svá procesní práva, která jí občanský soudní řád jako účastníku řízení dává.

Namítá-li žalovaná v žalobě pro zmatečnost, že jí „senát 17 Co nedovolil nahrávat obsah jednání 28. 5. 2001“, nejedná se o takový postup, kterým by účastníku byla odňata možnost jednat před soudem ve smyslu ustanovení § 229 odst. 3 o. s. ř. Podle obsahu protokolu o jednání před Krajským soudem v Brně ze dne 28. 5. 2001 předsedkyně senátu – poté, co „přednesla obsah spisu soudu prvního stupně a dosavadní průběh řízení“ - rozhodla, že „Žalované se nepřipouští nahrávání průběhu řízení“. V případném pochybení krajského soudu spočívajícím v tom, že nepostupoval důsledně podle ustanovení § 8 odst. 3 v té době platného zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích (z něhož vyplývá, že předseda senátu rozhoduje (jen) o tom, zda je možné v průběhu soudního jednání pořizovat obrazové záznamy nebo uskutečňovat obrazové nebo zvukové přenosy), by však mohla být spatřována pouze jiná vada řízení, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (nikoliv tedy zmatečnost ve smyslu ustanovení § 229 odst. 3 o. s. ř.); kritika usnesení odvolacího soudu z pohledu dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nemůže být - jak již uvedeno výše - způsobilým podkladem pro závěr o zásadním významu napadeného usnesení po právní stránce.

Odvolací soud tedy - jak vyplývá z odůvodnění jeho usnesení – v souladu s ustálenou judikaturou dovodil, že napadený rozsudek krajského soudu, není postižen zmatečností podle ustanovení § 229 odst. 3 o. s. ř.; usnesení odvolacího soudu proto nemá z hlediska této právní otázky zásadní význam a dovolání žalované proti němu nemůže být přípustné ani podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. b), § 238a odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Na uvedeném závěru nic nemění ani to, že písemné vyhotovení usnesení odvolacího soudu obsahuje chybné poučení o dovolání [je v něm totiž uvedeno, že „proti tomuto rozhodnutí je přípustné dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu, prostřednictvím Krajského soudu v Brně, k Nejvyššímu soudu ČR v Brně (§ 239 odst. 1 písm. b) o. s. ř.)“]. Nesprávné poučení odvolacího soudu o dovolání může mít - jak vyplývá z ustanovení § 240 odst. 3 o. s. ř. - význam jen tehdy, jestliže spočívalo v uvedení delší než zákonné lhůty k podání tohoto mimořádného opravného prostředku nebo poskytlo-li účastníkům v rozporu se zákonem informaci, že dovolání není přípustné; v uvedených případech, jakož i tehdy, neobsahuje-li poučení o dovolání, o lhůtě k dovolání nebo o soudu, u něhož se podává, lze podat dovolání buď ve lhůtě, která byla v poučení uvedena v delším trvání než dva měsíce od doručení rozhodnutí (v prvním z uvedených případů) nebo do čtyř měsíců od doručení (ve zbývajících případech). Nesprávné poučení odvolacího soudu, že dovolání je přípustné, nezakládá samo o sobě přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže není založena podle hledisek uvedených v ustanovení § 238a odst. 1 písm. b), § 238a odst. 2 a § 237 o. s. ř.

Další námitky uplatněné žalovanou v dovolání již nepolemizují se závěry odvolacího soudu z hlediska opodstatněnosti posuzované zmatečnostní žaloby. Tyto námitky vyjadřují pouze nesouhlas dovolatelky s rozsudkem napadeným zmatečnostní žalobou, a to z důvodů, jež pro posouzení tohoto rozhodnutí z pohledu existence zmatečnostních vad nemohou být významné; tyto námitky proto nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Konečně ani námitkou, že „Vrchní soud v Olomouci rozhodl v její nepřítomnosti bez jednání“, žalovaná nezpochybňuje správnost rozhodnutí odvolacího soudu o žalobě pro zmatečnost; neuplatňuje tedy dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., ale dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., případně (nově) zmatečnostní vadu podle ustanovení § 229 odst. 3 o. s. ř. spočívající v tom, že v řízení o žalobě pro zmatečnost jí byla odňata možnost jednat před soudem. Zmatečnosti nejsou - jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 2 a 3 o.s.ř. - způsobilým dovolacím důvodem [dovolací soud sice smí ke zmatečnostem podle ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout (a to i když nebyly v dovolání uplatněny), avšak jen tehdy, je-li dovolání přípustné – srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 21 Cdo 496/2005, které bylo uveřejněno pod č. 82 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006].

Protože dovolání žalované směřuje proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky je - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

V dovolacím řízení vznikly žalobci náklady (spojené s vyjádřením žalobce k dovolání), které v rozsahu, v jakém byly potřebné k účelnému bránění jeho práva, spočívají v odměně za zastupování advokátkou ve výši 2.000,- Kč [srov. § 10 odst. 2 a 3, § 14 odst.1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), tedy celkem 2.300,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupkyně žalobce advokátka V. B. osvědčila, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005) k nákladům řízení, které žalobci za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátkou a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad (srov. § 137 odst. 1 a 3 a § 151 odst. 2 větu druhou o. s. ř.) ve výši 437,- Kč. Protože dovolání žalované bylo odmítnuto, soud jí ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. uložil, aby tyto náklady žalobci nahradila; ve smyslu ustanovení § 149 odst. 1 o. s. ř. je žalovaná povinna náhradu nákladů řízení v celkové výši 2.737,- Kč zaplatit k rukám advokátky, která žalobce v tomto řízení zastupovala.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 12. února 2009

JUDr. Mojmír Putna, v. r.

předseda senátu

Vydáno: 12. February 2009