JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 21 Cdo 3880/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce J. K., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice – Ú. p. v B., o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 11 C 116/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. ledna 2008, č. j. 16 Co 2587/2006-266, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Dopisem ze dne 26. 9. 2003 žalovaná sdělila žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce. Důvod k tomuto opatření spatřovala v tom, že v souvislosti se změnou organizační struktury žalované (pobočky Ú. p. v K.) zanikl se žalobcem sjednaný druh práce zprostředkovatele. Žalobce bez vážného důvodu odmítl jemu nabízenou jinou vhodnou práci a Ministerstvo práce a sociálních věcí udělilo s výpovědí z pracovního poměru souhlas.

Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu odůvodňoval zejména tím, že žalovaný nedodržel ustanovení § 47 odst. 2 zák. práce, protože mu nabídl „místo na zdravotně závadném místě a to v kanceláři, kde je celodenní umělé osvětlení a nejsou okna na větrání“. Mimo to byli během roku 2003 na pobočce Ú. p. v K. na oddělení zprostředkování a na oddělení hmotného zabezpečení přijatí noví pracovníci.

Okresní soud v Bruntále rozsudkem ze dne 31. 8. 2005, č. j. 11 C 116/2003-196, ve znění usnesení ze dne 27. 9. 2005, č. j. 11 C 116/2003-202, žalobu zamítl a rozhodl, že žalované se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení a že žalobce je povinen zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Bruntále náklady řízení ve výši 8.821,- Kč. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že výpověď z pracovního poměru daná žalovanou žalobci dne 26. 9. 2003 splňuje formální požadavky platnosti výpovědi, že žalovaná rozhodla o organizační změně a v příčinné souvislosti s tímto rozhodnutím se stal žalobce pro žalovanou nadbytečným a že žalovaná splnila i tzv. nabídkovou povinnost podle ustanovení § 46 odst. 2 zák. práce, neboť žalobci nabídla volné pracovní místo na „vstupním filtru“, které žalobce odmítl. Vycházel přitom z toho, že podle závěru znaleckého posudku MUDr. Z. N. bylo pracovní zařazení žalobce na „vstupním filtru“ ke dni 26. 9. 2003 vhodné z hlediska pracovní náplně a nevhodné bylo toliko z hlediska pracovního prostředí. Kritériem pro posouzení vhodnosti nabízeného pracovního místa s ohledem na zdravotní stav zaměstnance by podle soudu prvního stupně měla být pracovní náplň daného druhu práce, které je víceméně stabilní, nikoli pracovní podmínky ve smyslu ustanovení § 139 zák. práce, které se mění v závislosti na pracovišti. Zaměstnavatel má navíc podle ustanovení § 134 zák. práce povinnost zajistit, aby pracoviště byla prostorově a konstrukčně uspořádána a vybavena tak, aby pracovní podmínky pro zaměstnance z hlediska bezpečnosti, hygieny a ochrany zdraví při práci odpovídaly bezpečnostním požadavkům a hygienickým limitům na pracovní prostředí a pracoviště. Z provedeného dokazování vyplynulo, že žalovaná od roku 2003 již podnikla kroky ke zlepšení pracovního prostředí na vstupním filtru.

K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 28. 2. 2006, č. j. 16 Co 61/2006-230, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky navzájem potvrdil, ve výroku o povinnosti žalobce hradit náklady státu jej změnil tak, že Česká republika nemá právo na náhradu nákladů řízení, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení 382,- Kč a že Česká republika nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Za správná a tvořící spolehlivý podklad pro rozhodnutí o věci samé považoval skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně, stejně jako odvoláním napadený závěr o splnění nabídkové povinnosti ve smyslu ustanovení § 46 odst. 2 písm. b) zák. práce ze strany žalované. Stejně jako soud prvního stupně dovodil, že žalobce tím, že odmítl nabídnutou práci na tzv. „vstupním filtru“, odmítl přejít na jinou pro něho vhodnou práci. Vyšel přitom z toho, že tato práce byla znalkyní ve vztahu k popisu činností (pracovní náplně), které měl žalobce vykonávat, vyhodnocena jako vhodná. Žalobci proto bylo nabídnuto z hlediska zdravotního stavu vhodné zaměstnání.

K dovolání žalobce Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 18. 10. 2007, č. j. 21 Cdo 2587/2006-266, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovolací soud zdůraznil, že jinou vhodnou prací ve smyslu ustanovení § 46 odst. 2 písm. b) zák. práce z hlediska zdravotního stavu zaměstnance je jen taková práce, jež má být také vykonávána v pracovním prostředí, které je z hlediska zdravotního stavu zaměstnance pro něho prostředím vhodným. Výklad, který by vycházel pouze formálně z toho, zda druh práce nabízený zaměstnanci jako jiná vhodná práce ve smyslu ustanovení § 46 odst. 1 písm. b) zák. práce je práce, která z hlediska popisu činnosti (pracovní náplně) odpovídá zdravotnímu stavu zaměstnance, by byl formalistický a nepřihlížel by ke skutečnému smyslu tohoto ustanovení, jež míří na ochranu života a zdraví zaměstnance. Povinnost zaměstnavatele zajišťovat pro zaměstnance zdravé životní prostředí má nepochybně kontinuální povahu a zaměstnavatel ji musí plnit stále. Musí reagovat na aktuální situaci na konkrétním pracovišti. Není možné, aby zaměstnanec byl zařazován nebo mu bylo nabízeno zařazení na pracoviště, které již v té době není z hlediska jeho zdravotního stavu pracovištěm pro něj vhodným, neboť již od prvního okamžiku výkonu práce na takovém pracovišti by mohlo docházet (s vědomím zaměstnavatele) ke zhoršování zdravotního stavu zaměstnance.

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 22. 1. 2008, č. j. 16 Co 257/2007-282, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a ve výroku, jímž soud prvního stupně nepřiznal žalované právo na náhradu nákladů řízení, potvrdil, ve výroku o povinnosti žalobce nahradit náklady řízení státu jej změnil tak, že Česká republika nemá právo na náhradu nákladů řízení, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému náklady odvolacího řízení 1.285,- Kč a že Česká republika nemá právo na náhradu nákladů odvolacího a dovolacího řízení. Vycházeje ze znaleckého posudku MUDr. Z. N. a zrušovacího rozsudku dovolacího soudu dovodil, že pracovní zařazení žalobce na „vstupním filtru“ ani jako „poradce-zprostředkovatele“ není vhodné z hlediska žalobcova zdravotního stavu. Proto, „aniž by musel přijímat jednoznačný závěr, zda ke dni doručení výpovědi, případně ke dni skončení výpovědní doby bylo u žalovaného volné místo poradce – zprostředkovatele,“ nemusel žalovaný toto místo poradce – zprostředkovatele žalobci nabídnout, neboť se nejednalo o pracoviště, které by bylo „ z hlediska jeho zdravotního stavu u žalobce pro něj vhodné“. Protože nebylo potvrzeno, že by žalovaný mohl žalobci nabídnout ještě jiné pracovní místo, které bylo v době výpovědi z pracovního poměru volné, závěr soudu prvního stupně o nedůvodnosti žaloby (byť z jiných důvodů) považoval za správný.

V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobce namítal, že „v novém řízení soud sice respektoval stanovisko NS ČR v tom, že nabídnutá práce na vstupním filtru je pro žalobce ze zdravotních důvodů nevhodná“, avšak současně dovodil, že „žalovaný neměl pro žalobce jinou vhodnou práci“, přitom se spokojil pouze s tvrzením žalovaného o neexistenci jiného vhodného pracovního místa a „nezkoumal již dříve žalobcem tvrzenou možnost zaměstnat jej na pracovní pozici dávkaře“. Toto pracovní místo by bylo pro žalobce ze zdravotního hlediska plně akceptovatelné“. Za uvedené situace „se žalobce domnívá, že je v této věci dán dovolací důvod podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.“.

Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o. s. ř.

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.] a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení (§ 237 odst. 2 písm. b) o. s. ř.).

Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolání může být podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jak je uvedeno výše, přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li odvolatel za to, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.). Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení § 238 a § 238a o. s. ř. (srov. § 241a odst. 3 o. s. ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu, nebo podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, které bylo uveřejněno pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006).

V posuzovaném případě žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. není dána (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno). Za tohoto stavu může být přípustnost dovolání založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

V projednávané věci se žalobce domáhá určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, kterou mu dal zaměstnavatel (žalovaný) z důvodu nadbytečnosti podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce.

Otázku platnosti výpovědi z pracovního poměru, kterou žalovaný dal žalobci dopisem ze dne 26. 9. 2003, je třeba i nyní řešit podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce ve znění do 30. 9. 2003, tj. do dne, než nabyl účinnosti zákon č. 274/2003 Sb., kterým se mění některé zákony na úseku ochrany veřejného zdraví, dále jen „zák. práce“.

Podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď z důvodu, stane-li se zaměstnanec nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách.

Podle ustanovení § 46 odst. 2 zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, pokud nejde o výpověď pro porušení pracovní kázně nebo z důvodu, pro který lze okamžitě zrušit pracovní poměr, pouze tehdy, jestliže

a) nemá možnost ho dále zaměstnávat v místě, které bylo sjednáno jako místo výkonu práce, ani v místě jeho bydliště, a to ani po předchozí průpravě

b) zaměstnanec není ochoten přejít na jinou pro něho vhodnou práci, kterou mu zaměstnavatel nabídl v místě, které bylo sjednáno jako místo výkonu práce, nebo v jeho bydlišti, nebo podrobit se předchozí průpravě pro tuto jinou práci.

Ustanovení § 46 odst. 2 zák. práce zakotvuje tzv. nabídkovou povinnost zaměstnavatele, jejíž splnění je hmotněprávní podmínkou platnosti výpovědi z pracovního poměru. Nabídková povinnost zaměstnavatele představuje svojí povahou „přímus“ zaměstnavatele učinit zaměstnanci ofertu směřující k uzavření dohody o převedení na jinou práci (ke změně sjednaných pracovních podmínek) ve smyslu ustanovení § 36 odst. 1 zák. práce.

Jinou, pro zaměstnance vhodnou, prací se rozumí práce odpovídající zdravotnímu stavu, schopnostem a pokud možno i kvalifikaci zaměstnance (srov. § 37 odst. 5 zák. práce). Jde tedy o práci, kterou je zaměstnanec vzhledem ke svému zdravotnímu stavu, schopnostem a kvalifikaci způsobilý vykonávat. Zaměstnavatel nesmí připustit (jak mu ukládá ustanovení § 133 odst. 1 písm. a) zák. práce), aby zaměstnanec vykonával práci, jejíž výkon by neodpovídal jeho zdravotní způsobilosti. Ustanovení § 133 odst. 1 písm. a) zák. práce nelze však vykládat izolovaně od ustanovení § 134, případně § 139 zák. práce. Všechna ustanovení, týkající se bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, sledují stejný cíl – aby život a zdraví zaměstnance při práci byly chráněny. Není možné, aby zaměstnanec byl zařazován (bylo mu nabízeno zařazení) na pracoviště, které již v té době není z hlediska jeho zdravotního stavu pracovištěm pro něj vhodným, neboť již od prvního okamžiku výkonu práce na takovém pracovišti by mohlo docházet ke zhoršování zdravotního stavu zaměstnance. Proto je povinností zaměstnavatele již při zařazování zaměstnance na konkrétní pracoviště dbát na to, aby se nejednalo o pracoviště s takovými podmínkami, jež by byly z hlediska zdravotního stavu zaměstnance pro něj nevhodné.

Z uvedených východisek v projednávané věci odvolací soud při posuzování platnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 26. 9. 2003 pro nadbytečnost a zejména splnění tzv. nabídkové povinnosti zaměstnavatele důsledně vycházel.

I když žalobce v dovolání uvedl, že jeho přípustnost proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) je zřejmé, že podrobuje kritice skutková zjištění odvolacího soudu, z nichž napadený rozsudek vychází. Namítá, že v novém řízení soud sice respektoval stanovisko NS ČR v tom, že „nabídnutá práce na vstupním filtru je pro žalobce ze zdravotních důvodů nevhodná“, ale současně „dovodil, že žalovaný neměl pro žalobce jinou vhodnou práci“, že se „spokojil pouze s tvrzením žalovaného o neexistenci vhodného volného pracovního místa“ a že „nezkoumal již dříve žalobcem tvrzenou možnost zaměstnat jej na pracovní pozici dávkaře“. Podstatou všech jeho námitek je tedy nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil. Tím, že dovolatel na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc (že výpověď z pracovního poměru je neplatná), nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující.

Vzhledem k tomu, že odvolací soud při právním posouzení věci vycházel z ustálené judikatury soudů a že kritika rozsudku odvolacího soudu z pohledu dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být – jak již výše uvedeno - způsobilým podkladem pro závěr o zásadním významu napadeného rozsudku po právní stránce, je nepochybné, že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 4 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 věty první o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení, na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 11. srpna 2009

JUDr. Mojmír Putna, v. r.

předseda senátu

Vydáno: 11. August 2009