JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 21 Cdo 3628/2011

Projev vůle a pohnutka jednajícího

Právní věty

  1. Vůle je jevem psychického nitra člověka, a proto sama o sobě není navenek zřejmá. Může mít význam jen tehdy, je-li vyjádřena navenek (objektivizována) prostřednictvím jejího projevu tak, aby byla seznatelná jiným subjektům, tj. zpravidla těm fyzickým nebo právnickým osobám, jimž je adresována. Při posuzování obsahu projevu vůle proto není podstatná ani tzv. mentální rezervace jednajícího účastníka, tedy, zda účastník při projevování vůle sledoval jiný cíl, než který ve skutečnosti projevil, významný není ani motiv či pohnutka, tj. vzdálenější předpoklady a představy, z nichž jednající vychází. Podstatné totiž je toliko to, co lze objektivními hledisky hodnotit, tedy to, jakou vůli účastník (účastníci) ve skutečnosti projevil. „To, co si strana myslí, je zcela nerozhodné; k normotvornému procesu patří jedině projev vůle, ostatní je úplně nerozhodné. Jen to, co obsahuje projev vůle, je obsahem smlouvy.

  2. Chybějící projev vůle nemůže být nahrazen pohnutkou jednajícího účastníka ani v případě, kdyby to podle úsudku vnějšího pozorovatele odpovídalo pravidlům slušnosti a občanského soužití, neboť na základě pravidel ekvity lze za určitých podmínek odmítnout ochranu výkonu práva, nelze však právo nově konstituovat.

21 Cdo 3628/2011

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně J. H., zastoupené JUDr. Janem Choděrou, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská č. 12, proti žalované Celestica Czech Republic, s. r. o. v likvidaci se sídlem v Kladně, Kleinerova č. 1466, IČO 25765817, zastoupené JUDr. Tomášem Bělinou, advokátem se sídlem v Praze 5, Karla Engliše č. 3201/6, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 23 C 59/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. června 2011, č. j. 23 Co 183/2011-124, takto:

Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 27. 1. 2011, č. j. 23 C 59/2010-100, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Kladně k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Dopisem ze dne 10. 6. 2010 žalovaná sdělila žalobkyni, že s ní podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce rozvazuje pracovní poměr okamžitým zrušením. Za porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k jí vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem považovala její „neomluvené absence na pracovišti od 3. 5. 2010 do dnešního dne, které i přes upozornění, které jí bylo zasláno dne 11. 5. 2010 do dnešního dne neomluvila“.

Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné, a aby žalované bylo uloženo zaplatit jí na náhradě mzdy 20.105,- Kč s úrokem z prodlení, který specifikovala. Žalobu odůvodnila zejména tím, že se žádného porušení pracovních povinností nedopustila, neboť „na pracoviště žalované se nedostavovala pro zavinění žalované spočívající v neplnění povinnosti ze smlouvy o srážkách ze mzdy ze dne 18. 9. 2003 uzavřené spolu s pracovní smlouvou, na základě které se žalovaná zavázala v souvislosti s uzavřením pracovní smlouvy zajišťovat její dopravu autobusem na pracoviště“; okamžité zrušení pracovního poměru proto považuje za neplatné. Dopisem ze dne 11. 6. 2010 žalované oznámila, že trvá na tom, aby byla dále zaměstnávána.

Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s odůvodněním, že neměl povinnost zajišťovat žalobkyni autobusovou dopravu a že tedy nezavinil, že žalobkyně nedocházela bez omluvy do místa výkonu práce od 3. 5. 2010 do 10. 6. 2010.

Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 27. 1. 2011, č. j. 23 C 59/2010-100, žalobu o určení, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné, a o zaplacení částky 20.105,- Kč s úrokem z prodlení zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 24.180,- Kč k rukám „právního zástupce žalované“. Dospěl k závěru, že žalobkyně dlouhodobou neomluvenou absencí porušila své povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jí vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem a že byly naplněny důvody rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením v souladu s ustanovením § 55 odst. 1 zákoníku práce; za nedůvodný považoval i nárok žalobkyně na náhradu mzdy.

Vzhledem k tomu, že žalobkyně po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně (podáním ze dne 15. 2. 2011) vzala žalobu zčásti – ohledně zaplacení částky 20.105,- Kč s úrokem z prodlení – zpět, Okresní soud v Kladně usnesením ze dne 8. 3. 2011, č. j. 23 C 59/2010-106, řízení v této části zastavil a rozhodl, že „výrok II. rozsudku vyhlášeného dne 27. 1. 2011 v řízení vedeném zdejším soudem pod sp. zn. 23 C 59/2010 se ruší“.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 6. 2011, č. j. 23 Co 183/2011-124, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku o nákladech řízení tak, že žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává, jinak jej „ve výroku I.“, tj. ve výroku o zamítnutí žaloby o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 10. 6. 2010, potvrdil a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení 9.720,- Kč „do rukou zástupce žalované“. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že „z ničeho, tedy ani z dohody o srážkách ze mzdy ze dne 18. 9. 2003 či náborové inzerce žalované na internetu, nelze dovodit vymahatelný závazek žalované, že bude za všech okolností pro žalobkyni zajišťovat autobusovou dopravu z místa bydliště na pracoviště“. I když žalovaná tuto službu nabízela a až do konce dubna 2010 i poskytovala, neznamená to, že by byla povinna ji zajišťovat. Ve vztahu k dohodě o srážkách ze mzdy uzavřel, že „dohoda účastníků ze dne 18. 9. 2003 je pouhou dohodou o srážkách ze mzdy uzavřenou podle ustanovení § 246 zákona č. 65/1965 Sb. a od 1. 1. 2007 podléhající režimu ustanovení § 327 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce“, že „jejím předmětem je způsob úhrady žalobkyně za dopravu zajišťovanou žalovanou“ a že „žádný konkrétní závazek žalované neobsahuje“; žalobkyně netvrdila a ani z ničeho jiného nevyplynulo, že mezi účastníky existovala nějaká jiná dvoustranná smlouva, ve které by se žalovaná výslovně zavázala k zajišťování dopravy žalobkyně, a povinnost žalované k zajišťování dopravy zaměstnanců z bydliště na pracoviště a zpět není zakotvena ani v kolektivní smlouvě nebo nějakém vnitřním předpisu. Protože žalovaná nebyla povinna dopravu pro žalobkyni zajišťovat, byla oprávněna tento benefit jednostranně zrušit, o čemž zaměstnance, jichž se to týkalo, s předstihem informovala; za těchto okolností „bylo ukončení pracovního poměru logickým vyústěním více než měsíc trvající neomluvené absence žalobkyně“. Odvolací soud proto dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že byl naplněn důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Odvolacímu soudu (i soudu prvního stupně) vytýká, že „se vypořádal špatně s otázkou, zda z jednání, které učinila se žalovanou v době uzavírání pracovního poměru, vyplynul závazek žalované zajišťovat jí do zaměstnání dopravu z místa bydliště na pracoviště a zpět“, a připomíná, že „od samého počátku tvrdila, že pracovní poměr u žalované navázala právě proto, že v době uzavírání pracovního poměru žalovaná nejen dopravu zaměstnancům na pracoviště zajišťovala, ale i z náborových dokumentů pracovníky na svá pracoviště sháněla“. Žalobkyně – jak výslovně v dovolání uvádí – až do jednání před odvolacím soudem „vždy tvrdila, že dohoda o srážkách ze mzdy a pracovní smlouva tvoří jeden nedílný celek jedné smlouvy sepsané na dvou listinách“; na tomto svém tvrzení u odvolacího řízení nesetrvávala, nicméně tvrdila, že „oprávněnost jejího nároku by byla dána i v případě, že by tyto dvě listiny byly posuzovány jako listiny dvě, obsahující dvě samostatné smlouvy mezi sebou pouze navzájem související“. Nad rámec toho, co dosud tvrdila, v dovolání uvádí, že dohoda o zajišťování dopravy zaměstnance na pracoviště zaměstnavatele nemusí být uzavírána vůbec písemně a dovozuje, že „z popisu událostí, skutečnosti, po jak dlouhou dobu žalovaná zcela jednoznačně všem pracovníkům z míst vzdálených od svého pracoviště zajišťovala autobusovou dopravu zcela jednoznačně vyplývá, že ať již tomu bylo tak či onak, takováto dohoda mezi žalovanou a jejími pracovníky a v neposlední řadě mezi žalovanou a žalobkyní uzavřena byla“. Nadále je však přesvědčena, že ze samotné písemné dohody o srážkách ze mzdy, která nebyla zrušena ani od ní nebylo platně odstoupeno, ze souvislostí, za kterých byla uzavírána, i z náborových prostředků, které žalovaná při získání nových pracovníků do svých provozů používala v době, kdy s nimi pracovní poměr uzavřela, jednoznačně vyplývá povinnost žalované poskytovat žalobkyni dopravu na pracoviště; poukazuje na to, že v samotné dohodě o srážkách ze mzdy je výslovně uvedeno, že „zaměstnavatel zajišťuje pro zaměstnance autobusovou dopravu z místa jeho bydliště na pracoviště a zpět“. Podle názoru žalobkyně její absence na pracovišti byla způsobena porušením závazků žalované vůči ní - odmítnutím dopravu na pracoviště zajišťovat. Navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalobkyně podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. Čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb. ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a že je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. [otázku vzniku a výkladu projevu vůle (smlouvy) odvolací soud posoudil v rozporu s ustálenou judikaturou], přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je opodstatněné.

Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů, jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 2 a § 242 odst. 3 o. s. ř., přezkumu dovolacího soudu nepodléhají), že žalobkyně a žalovaný (jeho právní předchůdce Celestica Kladno s. r. o.) uzavřely dne 18. 9. 2003 jednak pracovní smlouvu a jednak dohodu o srážkách ze mzdy, v jejímž bodě 2. se uvádí „Důvod srážky: zaměstnavatel zajišťuje zaměstnanci autobusovou dopravu z Toužetín na pracoviště od 18. 9. 2003.“ Dopisem ze dne 7. 5. 2010 žalovaná sdělila žalobkyni, že odmítá její tvrzení, podle něhož, nebude-li jí žalovaná zajišťovat autobusovou dopravu, žalobkyně nebude moci pracovat pro žalovanou v důsledku překážky v práci na straně žalované; zároveň upozornila žalobkyni, že, nebude-li docházet do práce, jedná se o neomluvenou absenci, která zakládá důvod rozvázání pracovního poměru výpovědí či okamžitým zrušením ze strany zaměstnavatele. Dopisem ze dne 10. 6. 2010 žalovaná sdělila žalobkyni, že s ní ve smyslu ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce rozvazuje pracovní poměr okamžitým zrušením pro „neomluvené absence na pracovišti od 3. 5. 2010 do dnešního dne, které i přes upozornění, které jí bylo zasláno dne 11. 5. 2010 do dnešního dne neomluvila“. Žalobkyně spatřuje neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 10. 6. 2010 zejména v tom, že na pracoviště žalované se nedostavovala pro zavinění žalované spočívající v neplnění povinnosti ze smlouvy o srážkách ze mzdy ze dne 18. 9. 2003, na základě které se žalovaná zavázala v souvislosti s uzavřením pracovní smlouvy zajišťovat dopravu žalobkyně autobusem na pracoviště.

Za popsané důkazní situace řešil odvolací soud zejména otázku, zda vůbec, případně jaká byla uzavřena dohoda mezi žalobkyní a žalovanou ohledně zajišťování dopravy žalobkyně na pracoviště ze strany žalované.

Otázku vzniku a platnosti smlouvy (dohody) mezi účastnicemi o zajištění dopravy žalobkyně autobusem na pracoviště je třeba - s ohledem na to, že měla být uzavřena v souvislosti s uzavřením pracovní smlouvy mezi účastnicemi ze dne 18. 9. 2003 - posuzovat podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30. 9. 2003, tj. přede dnem, než nabyl účinnosti zákon č. 274/2003 Sb., kterým se mění některé zákony na úseku ochrany veřejného zdraví (srov. § 364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) – dále jen „zák. práce“.

Podle ustanovení § 240 odst. 1 zák. práce právní úkon (pracovní smlouva, výpověď, dohoda o náhradě škody apod.) je projev vůle směřující ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují.

Podle ustanovení § 240 odst. 2 věty první zák. práce projev vůle může být učiněn jednáním nebo opomenutím; může se stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit.

Podle ustanovení § 240 odst. 3 zák. práce projev vůle je třeba vykládat tak, jak to se zřetelem k okolnostem, za kterých byl učiněn, odpovídá pravidlům slušnosti a občanského soužití.

Vznikne-li pochybnost o obsahu právního úkonu (tedy také smlouvy) z hlediska jeho určitosti nebo srozumitelnosti, je třeba se pokusit pomocí výkladu právního úkonu o odstranění takové nejasnosti. Podle ustálené judikatury soudů výklad právního úkonu může směřovat jen k objasnění toho, co v něm bylo projeveno. Při výkladu projevu vůle je třeba přihlížet ke všem okolnostem, za kterých bylo slovní vyjádření učiněno (zejména ke skutečné vůli jednajícího účastníka, tj. k tomu, jaký význam přikládal použitému slovnímu vyjádření sám účastník) a zda za těchto okolností bylo mezi účastníky zřejmé, o jaký projev vůle se jedná; rozhodné jsou přitom jen okolnosti, existující v době, v níž byl projev vůle učiněn, neboť jde o to, aby obsah projevu vůle, který jednající učinil, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době, kdy byl učiněn. Celkové zhodnocení všech rozhodných okolností pak musí odpovídat pravidlům slušnosti a občanského soužití. Výklad projevu vůle (§ 240 odst. 3 zák. práce) může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno. Pomocí výkladu projevu vůle nelze „nahrazovat“ nebo „doplňovat“ vůli, kterou jednající účastník v rozhodné době neměl nebo kterou sice měl, ale kterou neprojevil (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14.10.1996 sp. zn. 3 Cdon 946/96, uveřejněný pod č. 29 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1997).

Smlouvu jakožto projev vůle je třeba vykládat - jak vyplývá z ustanovení § 240 odst. 3 zák. práce - nejen podle jazykového vyjádření použitého ve smlouvě, ale i podle dalších skutečností, zejména se zřetelem k okolnostem, za kterých byla uzavřena. Takto musí soud postupovat i tehdy, interpretují-li účastníci ve svých přednesech či výpovědích v průběhu řízení projev vůle odlišným způsobem. Taková situace neznamená, že obsah projevené vůle nelze zjistit, neboť zájmy a postoje účastníků v průběhu soudního řízení již nemusejí odpovídat jejich původní vůli, kterou projevili. Jde tedy o to, aby obsah projevu vůle, který jednající učinil (učinili), byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době, kdy byl učiněn. Při výkladu projevu vůle je třeba pečlivě přihlížet ke všem okolnostem, za kterých bylo slovní nebo jiné vyjádření učiněno, a významné je i to, jak bylo vyjádření pochopeno tím, komu byl projev vůle určen. Celkové hodnocení všech rozhodných okolností pak musí odpovídat „pravidlům slušnosti a občanského soužití“ (dobrým mravům).

Zároveň je třeba brát zřetel i na to, že smlouva je uzavřena, jakmile se účastníci shodli na jejím obsahu (§ 244 odst. 1 zák. práce). Vyplývá z toho mimo jiné i to, že smlouva nemůže být uzavřena nedojde-li ke shodě vůlí jejích účastníků o obsahu smlouvy. Vůle je jevem psychického nitra člověka, a proto sama o sobě není navenek zřejmá. Může mít význam jen tehdy, je-li vyjádřena navenek (objektivizována) prostřednictvím jejího projevu tak, aby byla seznatelná jiným subjektům, tj. zpravidla těm fyzickým nebo právnickým osobám, jimž je adresována. Při posuzování obsahu projevu vůle proto není podstatná ani tzv. mentální rezervace jednajícího účastníka, tedy, zda účastník při projevování vůle sledoval jiný cíl, než který ve skutečnosti projevil, významný není ani motiv či pohnutka, tj. vzdálenější předpoklady a představy, z nichž jednající vychází. Podstatné totiž je toliko to, co lze objektivními hledisky hodnotit, tedy to, jakou vůli účastník (účastníci) ve skutečnosti projevil. „To, co si strana myslí, je zcela nerozhodné; k normotvornému procesu patří jedině projev vůle, ostatní je úplně nerozhodné. Jen to, co obsahuje projev vůle, je obsahem smlouvy...“ (srov. Sedláček, J., Rouček, F.: Komentář k čsl. obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, Praha 1936, díl IV., s. 78). Chybějící projev vůle nemůže být nahrazen pohnutkou jednajícího účastníka ani v případě, kdyby to podle úsudku vnějšího pozorovatele odpovídalo pravidlům slušnosti a občanského soužití, neboť na základě pravidel ekvity lze za určitých podmínek odmítnout ochranu výkonu práva, nelze však právo nově konstituovat.

V projednávané věci však odvolací soud uvedená východiska dostatečně nerespektoval. Odvolací soud na jedné straně konstatuje, že žalovaná tuto službu (dovoz zaměstnanců a mezi nimi i žalobkyně do zaměstnání) nabízela a až do konce dubna 2010 i poskytovala, na druhé straně ve vztahu k dohodě o srážkách ze mzdy uzavírá, že „dohoda účastníků ze dne 18. 9. 2003 je pouhou dohodou o srážkách ze mzdy uzavřenou podle ustanovení § 246 zákona č. 65/1965 Sb. a od 1. 1. 2007 podléhající režimu ustanovení § 327 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce“, že „jejím předmětem je způsob úhrady žalobkyně za dopravu zajišťovanou žalovanou“ a že „žádný konkrétní závazek žalované neobsahuje“. V odůvodnění svého rozhodnutí tak při posuzování, zda zajištění dopravy žalobkyně autobusem na pracoviště bylo součástí pracovní smlouvy (dohody mezi účastníky) v širším slova smyslu, jednotlivé důkazy nehodnotil v jejich vzájemných souvislostech. Nevysvětlil, z jakého důvodu (na základě jakého ujednání) žalovaná zajišťovala dopravu žalobkyně (a dalších zaměstnanců) na pracoviště, jestliže toto ujednání podle jeho názoru nebylo součástí ujednání o podmínkách, za nichž bude žalobkyně pro žalovanou pracovat; dohodou o srážkách ze mzdy uzavřenou podle ustanovení § 246 zákona č. 65/1965 Sb. lze totiž zajistit jen práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů (srov. marginální rubriku nad ustanovením § 246 zák. práce). Nevypořádal se ani s tvrzením žalobkyně, podle něhož pouze akceptovala (§ 244 odst. 1, 2 zák. práce) nabídku žalované při náboru nových zaměstnanců (že bude zajišťovat autobusovou přepravu zaměstnanců na pracoviště) a tak došlo v tomto směru k uzavření smlouvy. Závěr o tom, že doprava zaměstnanců autobusem na pracoviště byla „benefitem“, který byla žalovaná oprávněna jednostranně zrušit, proto pro svoji předčasnost nemůže obstát.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud České republiky proto napadený rozsudek podle ustanovení § 243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř. zrušil. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí též pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Kladně) k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. února 2013

JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu

Vydáno: 20. February 2013
Vloženo: 11. April 2014

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. do 24 hodin