JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 21 Cdo 3558/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Ing. M. S., zastoupeného advokátem, proti žalované K. b., a.s., o určení, že pracovní poměr účastníků trvá, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 86/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. března 2008 č.j. 28 Co 502/2007-58, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se (žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 4.10.2005) domáhal, aby bylo určeno, že jeho pracovní poměr u žalované, založený pracovní smlouvou ze dne 29.12.2000, nadále trvá. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že u žalované pracoval naposledy jako specialista v divizi Speciální obchody, a že místem výkonu práce bylo sjednáno B. Dne 30.6.2003 žalobce obdržel výpověď z pracovního poměru, kterou mu žalovaná dala z důvodu "snižování stavu zaměstnanců a zvyšování efektivnosti"; tuto výpověď žalobce dostal - jak se dodatečně dozvěděl - v rámci hromadného propouštění zaměstnanců žalované. Žalovaná podle názoru žalobce nesplnila svou povinnost "informovat žalobce o datu doručení písemné zprávy zaměstnavatele úřadu práce podle zákoníku práce" a v písemné zprávě o hromadném propouštění ze dne 29.8.2003 adresované "Úřadu práce pro P." nebylo uvedeno, že by se "hromadné propouštění mělo týkat B."; jeho pracovní poměr u žalované proto stále trvá.

Žalovaná namítala, že žalobcova žaloba o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru byla pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22.10.2004 č.j. 19 C 168, 169, 170/2003-83 zamítnuta a že žalovaná svou povinnost vůči úřadu práce splnila, neboť ho dne 30.5.2003 informovala o zamýšleném hromadném propouštění ve smyslu ustanovení § 52 odst.3 zákoníku práce a dne 29.8.2003 mu doručila písemnou zprávu o hromadném propouštění podle ustanovení § 52 odst.4 zákoníku práce.

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 9.8.2007 č.j. 27 C 86/2005-33 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 6.485,50 Kč k rukám advokáta JUDr. J. C. Z provedeného dokazování zjistil, že žalobce, který pracoval u žalované od 29.12.2000, byl ode dne 1.1.2001 "zařazen na pozici pracovníka speciálních obchodů" s místem výkonu práce v B., že dne 30.6.2003 obdržel žalobce výpověď "ve smyslu ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce z důvodu jeho nadbytečnosti způsobené probíhající organizační změnou u žalované a snižováním stavu zaměstnanců", která byla pravomocným rozsudkem ze dne 22.10.2004 č.j. 19 C 168,169,170/2003-83 "shledána platnou", že žalovaná dne 30.5.2003 doručila Úřadu práce pro P. a 2 informaci o hromadném propouštění a dne 29.8.2003 navazující zprávu o hromadném propouštění, které se týkalo celkem 42 pracovníků obchodní divize Speciální obchody 9500, že z výše uvedeného počtu se 5 míst týkalo pracoviště v B. a že v regionální struktuře nebyl region B. zmíněn, a to ani v informaci o hromadném propuštění ze dne 30.5.2003, ani v navazující zprávě o hromadném propouštění ze dne 29.8.2003. Poté, co dovodil, že žalobce má na požadovaném určení naléhavý právní zájem, dospěl k závěru, že, "doručila-li žalovaná dne 29.8.2003 písemnou zprávu o hromadném propouštění a výsledcích jednání s příslušným odborovým orgánem úřadu práce (kterémukoliv), začala ve smyslu ustanovení § 52 odst. 6 zákoníku práce běžet třicetidenní lhůta pro skončení pracovního poměru hromadně propouštěného zaměstnance, a pracovní poměr žalobce skončil 30.9.2003". Žalovaná tedy splnila podmínky pro uplynutí výpovědní doby těch zaměstnanců, kterých se týká hromadné propouštění (§ 52 odst. 2, 3, 4 a 6 zákoníku práce), neboť listiny doručené úřadu práce obsahovaly strukturu hromadně propouštěných zaměstnanců, a to jak profesní, tak i regionální, přičemž s ohledem na to, že detašované pracoviště žalobce organizačně spadalo pod centrálu v P., zvolila žalovaná správně i příslušný úřad práce, když písemnou zprávu doručila Úřadu práce P.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12.3.2008 č.j. 28 Co 502/2007-58 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Dospěl k názoru, že ve smyslu ustanovení § 52 odst. 3, 4 a 6 zákoníku práce je "příslušným úřadem práce" každý úřad práce a že tak "byla založena místní příslušnost kteréhokoliv úřadu práce". K námitce žalobce, že ve zprávě o hromadném propouštění "nebyla uvedena struktura zaměstnanců dle místa jejich zaměstnání (v případě žalobce m. B.)", odvolací soud uvedl, že "dle ustanovení § 51 odst. 4 zákoníku práce není předpokladem zprávy o hromadném propouštění místní struktura propouštěných zaměstnanců, ale jejich struktura profesní", a že žalovaný "dostál svým zákonným povinnostem, pokud informoval úřad práce o profesní struktuře zaměstnanců, kterých se hromadné propouštění týká".

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Nesouhlasí v první řadě s právní názorem, podle kterého se "příslušným úřadem práce" rozumí ve smyslu ustanovení § 52 odst. 3, 4 a 6 zákoníku práce "každý úřad práce", a dovozuje, že "úřadem práce zamýšleným ustanovením 52 zákoníku práce" byl v jeho případě "jedině Úřad práce v B., kde má žalobce bydliště a kde vykonával u žalované práci". Žalobce dále namítá, že zpráva podaná žalovanou "je zcela formalistická, nemá žádnou vypovídací schopnost a nelze ji žádným způsobem ztotožnit s propouštěním žalobce"; regionální struktura totiž byla ve zprávě "uvedena v rozporu s obecně vnímaným významem slova regionální, protože vycházela z vnitrofiremní regionální struktury, odlišné od obecně používaného územního členění". Žalobce dále poukazuje na směrnici Rady ES ze dne 20.7.1998 č. 98/59/ES, o sbližování právních předpisů členských států týkajících se hromadného propouštění, a na to, že mu žalovaná nesdělila den doručení písemné zprávy úřadu práce (o tom, že byl propuštěn v rámci hromadného propouštění, se žalobce dozvěděl teprve "v průběhu soudního řízení"). Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto, neboť odvolací soud i soud prvního stupně posoudily věc v souladu s ustanovením § 52 zákoníku práce a v souladu s konstantní judikaturou.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30.6.2009 (dále jen "o.s.ř."), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o.s.ř.

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst.2 písm.b) o.s.ř.], a ve věcech mezinárodních únosů dětí podle mezinárodní smlouvy, která je součástí právního řádu nebo podle přímo použitelného předpisu Evropských společenství [§ 237 odst.2 písm.c) o.s.ř.].

Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst.3 o.s.ř.].

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

V projednávané věci bylo mezi účastníky mimo jiné sporné, který úřad práce je "příslušným" ve smyslu ustanovení § 52 odst.3, 4 a 6 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů účinném do 30.9.2003 (dále též jen "zák. práce"). Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku ze dne 18.10.2006 č.j. 21 Cdo 2985/2005-82, který byl uveřejněn pod č. 6 v časopise Soudní judikatura, roč. 2007, dospěl k závěru, že příslušným úřadem práce, který je zaměstnavatel povinen informovat podle ustanovení § 52 odst. 3 zák. práce a jemuž je podle ustanovení § 52 odst.4 zák. práce povinen prokazatelně doručit písemnou zprávu o svém rozhodnutí o hromadném propouštění a výsledcích jednání s příslušným odborovým orgánem nebo s radou zaměstnanců, se rozumí kterýkoliv úřad práce; odvolací soud z tohoto právního názoru při svém rozhodování vycházel a dovolací soud nemá důvod na něm cokoliv měnit.

Důvodná není ani námitka žalobce o tom, že úřadu práce doručená zpráva žalované o jejím rozhodnutí o hromadném propouštění a výsledcích jednání s příslušným odborovým orgánem "je zcela formalistická, nemá žádnou vypovídací schopnost a nelze ji žádným způsobem ztotožnit s propouštěním žalobce" a že tedy žalobcův pracovní poměr může u žalované skončit jen (až) tehdy, bude-li úřadu práce doručena taková zpráva, která nemá nedostatky.

Podle ustanovení § 52 odst.4 věty první a druhé zák. práce zaměstnavatel je povinen prokazatelně doručit příslušnému úřadu práce písemnou zprávu o svém rozhodnutí o hromadném propouštění a výsledcích jednání s příslušným odborovým orgánem nebo s radou zaměstnanců; ve zprávě je dále povinen uvést celkový počet zaměstnanců a počet a strukturu zaměstnanců, jichž se hromadné propouštění týká.

Podle ustanovení § 52 odst.6 věty první zák. práce pracovní poměr hromadně propuštěného zaměstnance skončí výpovědí nejdříve po uplynutí doby 30 dnů od doručení písemné zprávy zaměstnavatele podle ustanovení § 52 odst.4 příslušnému úřadu práce, ledaže zaměstnanec prohlásí, že na prodloužení pracovního poměru netrvá.

Z citovaných ustanovení vyplývá, že zpráva zaměstnavatele podávaná příslušnému úřadu práce podle ustanovení § 52 odst.4 zák. práce musí obsahovat informaci o rozhodnutí zaměstnavatele o hromadném propouštění, o výsledcích jednání zaměstnavatele s příslušným odborovým orgánem nebo s radou zaměstnanců, o celkovém počtu zaměstnavatelových zaměstnanců a o počtu a struktuře zaměstnanců, jichž se hromadné propouštění týká. Z hlediska skončení pracovního poměru hromadně propouštěného zaměstnance na základě výpovědi je významné to, zda a kdy byla zpráva podle ustanovení § 52 odst.4 zák. práce doručena příslušnému úřadu práce; pracovní poměr zaměstnance skončí nejen uplynutím výpovědí doby, ale teprve (nejdříve) uplynutím doby 30 dnů od doručení písemné zprávy zaměstnavatele podle ustanovení § 52 odst.4 zák. práce příslušnému úřadu práce, ledaže by zaměstnanec prohlásil, že na prodloužení pracovního poměru z toho vyplývajícího (nad rámec výpovědní doby) netrvá. Doručil-li zaměstnavatel prokazatelně písemnou zprávu podle ustanovení § 52 odst.4 zák. práce příslušnému úřadu práce, aniž by úřad práce považoval tuto zaměstnavatelovu povinnost za nesplněnou, není z pohledu skončení pracovního poměru zaměstnance podle ustanovení § 52 odst.6 zák. práce významné, zda má k obsahu zprávy výhrady hromadně propouštěný zaměstnanec. Písemná zpráva zaměstnavatele podle ustanovení § 52 odst.4 zák. práce je určena příslušnému úřadu práce, právních poměrů zaměstnance se může dotýkat jen z pohledu možného prodloužení výpovědní doby podle ustanovení § 52 odst.6 zák. práce a zaměstnancovy výhrady k podané (a prokazatelně doručené) zprávě nemají z hlediska doby skončení jeho pracovního poměru výpovědí právní význam.

Protože rozsudek odvolacího soudu odpovídá ustálené judikatuře soudů, nemůže mít po právní stránce zásadní význam a dovolání proti němu není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky tedy dovolání žalobce podle ustanovení § 243b odst.5 věty první a § 218 písm.c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 14. října 2009

JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.

předseda senátu

Vydáno: 14. October 2009