JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 21 Cdo 353/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce MUDr. F. R., zastoupeného advokátkou, proti žalované O. n. K., a.s., n. S. k., zastoupené advokátem, o ochranu osobnosti, o žalobě pro zmatečnost podané žalobcem proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. prosince 1998 č.j. 15 C 17/93-40, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. dubna 1999 č.j. 2 Co 52/99-56 a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. července 2002 č.j. 28 Cdo 1224/2002-76, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 36 C 34/2004, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. května 2005 č.j. 11 Cmo 27/2005-72 ve znění usnesení ze dne 26. května 2005 č.j. 11 Cmo 27/2005-75 a usnesení ze dne 8. srpna 2005 č.j. 11 Cmo 27/2005-83, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 2.12.1998 č.j. 15 C 17/93-40 zamítl žalobu, kterou se žalobce proti žalované "N. s p. v B." domáhal, aby žalované bylo uloženo omluvit se žalobci a aby mu žalovaná zaplatila na náhradě nemajetkové újmy 500.000,- Kč, a rozhodl, že žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 29.4.1999 č.j. 2 Co 52/99-56 odvolání žalobce proti tomuto rozsudku krajského soudu pro opožděnost odmítl, rozsudek krajského soudu ve výroku o náhradě nákladů řízení k odvolání žalované potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 18.7.2002 č.j. 28 Cdo 1224/2002-76 pro opožděnost odmítnuto; současně dovolací soud rozhodl, že "žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů".

Proti uvedeným rozhodnutím krajského, vrchního a Nejvyššího soudu podal žalobce z důvodu uvedeného v ustanovení § 229 odst.4 o.s.ř. žalobu pro zmatečnost. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že není správný závěr soudů učiněný v původním řízení, že by podal odvolání proti rozsudku krajského soudu opožděně.

Krajský soud v Praze usnesením ze dne 6.12.2004 č.j. 36 C 34/2004-61 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dospěl k závěru, že uplatněný důvod zmatečnosti se "vůbec nemůže týkat" rozsudku krajského soudu, neboť "zde nedošlo k žádnému odmítnutí", a že usnesení Nejvyššího soudu ČR jako soudu dovolacího nelze žalobou pro zmatečnost "vůbec napadnout". Závěr o opožděnosti odvolání obsažený v usnesení vrchního soudu je správný, navíc žaloba pro zmatečnost byla proti tomuto rozhodnutí podána po uplynutí lhůty uvedené v ustanovení § 234 odst.1 o.s.ř.

K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 26.5.2005 č.j. 11 Cmo 27/2005-72 ve znění usnesení ze dne 26.5.2005 č.j. 11 Cmo 27/2005-75 a usnesení ze dne 8.8.2005 č.j. 11 Cmo 27/2005-83 usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 595,- Kč k rukám advokáta. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně v tom, že proti rozhodnutím krajského soudu a Nejvyššího soudu není žaloba pro zmatečnost přípustná a že proti usnesení vrchního soudu, které je věcně správné, byla podána opožděně.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že - jak za řízení před soudy "doložil" - byl "v lednu 1999 a celé I. pololetí roku 1999" vážně nemocen a že proto jeho dovolání nebylo možné považovat za opožděné. O lhůtách pro "podání dovolání, žaloby pro zmatečnost apod." nebyl navíc vůbec poučen, ačkoliv "měl být poučen vzhledem k tomu, že neměl právního zástupce". Žalobce současně dovozuje, že jeho žalobě ve věci omluvy a "náhrady nemajetkové újmy" mělo být v původním řízení vyhověno, a navrhuje, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.

Po usnesení odvolacího soudu dosavadní žalovaná N. B., příspěvková organizace se sídlem v B., Prof. V., byla rozhodnutím svého zřizovatele S. k. ze dne 19.9.2005 zrušena ke dni 19.9.2005 a dnem 2.6.2006 vymazána z obchodního rejstříku a pravomocným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29.11.2006 č.j. 21 Cdo 353/2006-121 bylo rozhodnuto, že v řízení bude na jejím místě pokračováno s O. n. K., a.s., n. S. k. Dovolací soud proto s touto právnickou osobou pokračoval v dovolacím řízení na místě žalované.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadené usnesení bez nařízení jednání (§ 243a odst.1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost, jsou obsaženy v ustanovení § 238a odst.1 písm.b), § 238a odst.2 a v § 237 odst.1 a 3 o.s.ř.

Dovolání je přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost [§ 238a odst.1 písm.b), § 238a odst.2 a § 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.], nebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl o žalobě pro zmatečnost jinak než v dřívějším usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější usnesení zrušil [§ 238a odst.1 písm.b), § 238a odst.2 a § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 238a odst.1 písm.b), § 238a odst.2 a § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu má v rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost po právní stránce zásadní význam [§ 238a odst.1 písm.b), § 238a odst.2 a § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].

Žalobce dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost. Podle ustanovení § 238a odst.1 písm.b), § 238a odst.2 a § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno usnesení o žalobě pro zmatečnost, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobce proti usnesení odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 238a odst.1 písm.b), § 238a odst.2 a § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 238a odst.1 písm.b), § 238a odst.2 a § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [238a odst.1 písm.b), § 238a odst.2 a § 237 odst.3 o.s.ř.].

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení 238 odst.1 písm.a), § 238 odst.2 a § 237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení 238a odst.1 písm.b), § 238a odst.2 a § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení 238a odst.1 písm.b), § 238a odst.2 a § 237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu v rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Žaloba pro zmatečnost je mimořádný opravný prostředek, který v občanském soudním řízení slouží k tomu, aby mohla být zrušena pravomocná rozhodnutí soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu, která trpí takovými vadami, jež představují porušení základních principů ovládajících řízení před soudem, popřípadě je takovými vadami postiženo řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo (zmatečností), jestliže je nejen v zájmu účastníků, ale i ve veřejném zájmu, aby taková pravomocná rozhodnutí byla odklizena, bez ohledu na to, zda jsou nebo nejsou věcně správná. Žaloba pro zmatečnost tedy představuje právní prostředek, pomocí kterého lze dosáhnout nápravy ve sporu nebo v jiné právní věci, v níž došlo k závažným procesněprávním nedostatkům; nelze se jí domáhat nápravy případných pochybení ve zjištění skutkového stavu věci nebo při jejím právním posouzení.

Napadené rozhodnutí může soud přezkoumat jen z důvodu, který byl v žalobě pro zmatečnost uveden; důvodem žaloby, který smí být měněn jen po dobu trvání lhůt k žalobě (srov. § 232 odst.2 o.s.ř.), je soud vázán a ke zmatečnosti řádně a včas neuplatněné nesmí přihlédnout, i kdyby za řízení vyšlo najevo, že jí bylo napadené rozhodnutí postiženo.

V projednávané věci žalobce podal žalobu pro zmatečnost z důvodů uvedených v ustanovení § 229 odst.4 o.s.ř.

Soudy obou stupňů v souladu se zákonem dovodily, že rozhodnutí dovolacího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18.7.2002 č.j. 28 Cdo 1224/2002-76) vůbec nemůže být žalobou pro zmatečnost napadeno a že z důvodu uvedeného v ustanovení § 229 odst.4 o.s.ř. nemůže být úspěšně zpochybněno rozhodnutí soudu prvního stupně (rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 2.12.1998 č.j. 15 C 17/93-40). Žaloba pro zmatečnost proti usnesení odvolacího soudu (usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29.4.1999 č.j. 2 Co 52/99-56) byla podána opožděně (po uplynutí lhůty uvedené v ustanovení § 234 odst.1 o.s.ř.), což dovolatel ani nezpochybňuje. Žalobcem v dovolání uváděné skutečnosti za tohoto stavu věci nemohou mít - jak je zřejmé z výše uvedeného - žádný význam pro posouzení, zda napadené usnesení má (může mít) po právní stránce zásadní význam; žalobcovo dovolání proto není přípustné ani podle ustanovení 238a odst.1 písm.b), § 238a odst.2 a § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.

Protože dovolání žalobce proti usnesení odvolacího soudu není přípustné, Nejvyšší soud České republiky je podle ustanovení § 243b odst.5 věty první a § 218 písm.c) o.s.ř. - aniž by se mohl věcí dále zabývat - odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné (účelně vynaložené) náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 10. ledna 2007

JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.

předseda senátu

Vydáno: 10. January 2007