JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 21 Cdo 3435/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně A. K., zastoupené advokátkou, proti žalovanému G. C. R. a.s., zastoupenému advokátem, o odškodnění pracovního úrazu, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 14 C 262/91, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. března 2008, č. j. 11 Co 335/2006-419, takto:

Dovolání žalovaného se zamítá.

Odůvodnění:

Žalobkyně se domáhala (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby jí žalovaný zaplatil 874.931,- Kč s úrokem z prodlení z částek, ve výši a za dobu, jež rozvedla. Žalobu odůvodnila zejména tím, že u žalovaného (jeho právního předchůdce) pracovala od roku 1968, naposledy jako expedientka. Dne 20. 10. 1984 se pod ní na pracovišti propadla podlaha. V důsledku toho přepadla dozadu a zadní částí těla narazila na roh stolu. Utrpěla tím „chronický vert algický sy bederní s irritač. zánikovou symptomatologií L5 dx s těžkou poruchou dynamiky bederní páteře s dysbalancí svalovou“. Po utrpěném úraze byla několikrát v pracovní neschopnosti a dnem 1. 4. 1990 jí byl přiznán plný invalidní důchod. Žalovaný některé nároky žalobkyně uspokojil, odmítá však uspokojit nároky žalobou uplatněné.

Okresní soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 30. 1. 2001, č. j. 14 C 262/91-213, žalobu zamítl a rozhodl, že žalovanému ani státu se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobkyně „neprokázala spolehlivě“, kdy se jí úraz stal. Vycházel přitom z toho, že žalobkyně nejprve tvrdila, že se jí úraz stal 20. 10. 1984 (v žalobě i při první účastnické výpovědi), avšak „na základě důkazů předložených žalovaným“ změnila svoji výpověď a začala tvrdit, že úraz se jí stal v pondělí (dne 22. 10. 1984). Za „jednoznačně prokázáno“ měl soud prvního stupně jen to, že žalobkyně trpěla s bederní páteří již před úrazem a že v budově, kde žalobkyně pracovala, byly vyměňovány poškozené podlahy; „nepodařilo se však prokázat, že podlaha byla příčinou“.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 11. 4. 2002, č. j. 47 Co 230/2001-231, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Poté, co řízení doplnil o výslechy svědků K. Č. a J. V. a o výslech znalce MUDr. K. H., dovodil, že důkazy provedené v řízení před soudem prvního stupně a důkazy provedené v odvolacím řízení svědčí o tom, že pracovní úraz se žalobkyni stal. Podle názoru odvolacího soudu je nevýznamné, že žalobkyně si nepamatuje přesné datum, kdy se jí úraz stal i skutečnost, že sešit (případně kniha) úrazů se nedochoval a že protokol o úrazu byl sepsán později; významné je, zda se úraz stal, zda tento úraz je pracovním a zda poškození zdraví žalobkyně je v příčinné souvislosti s úrazem. Z dosud provedených důkazů nelze podle něj mít pochybnosti o tom, že žalobkyně pracovala jako expedientka u právního předchůdce žalovaného, že v její kanceláři byla delší dobu vadná podlaha, která se nakonec propadla a že žalobkyně do otvoru v podlaze spadla. Poté byla odvezena k lékařskému vyšetření a její zdravotní stav si vyžádal pracovní neschopnost do 18. 12. 1994. Absence sepisu záznamu o pracovním úrazu v době, kdy k němu došlo, případně později vyhotovený záznam, nemohou nic na těchto skutečnostech změnit. Existence příčinné souvislosti mezi pracovním úrazem a vznikem škody, byla podle názoru odvolacího soudu prokázána lékařskými zprávami i znalcem, který dostatečně objasnil okolnosti, které ho vedly k závěru o tom, že ke zhoršení zdravotního stavu a následné invaliditě žalobkyně došlo v důsledku úrazu. S ohledem na „dvouinstančnost občanského soudního řízení“ věc zrušil, neboť „jinak by odepřel účastníkům možnost přezkumu správnosti nových, z hlediska právního posouzení odvolacího soudu rozhodujících skutečností a možnost uplatnit právo a vyjádřit se ke změně právního náhledu odvolacího soudu, případně i předložit nové důkazy, které z dosavadního pohledu nebyly významné“, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Okresní soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 11. 2. 2003, č. j. 14 C 262/91-268, žalobu znovu zamítl a rozhodl, že žalovanému ani státu se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Opět dospěl k závěru, že se žalobkyni nepodařilo prokázat, že se jí mezi 20. až 22. 10. 1984 „úraz stal v práci, tedy že je úrazem pracovním“. Vycházel přitom z toho, že žalobkyně odpracovala v sobotu 20. 10. 1984 celou pracovní směnu (ranní) a nastoupila do práce i následující den v neděli 21. 10. 1984 a odpracovala 7,5 hodiny; u lékaře byla až v pondělí 22. 10. 1984. V sobotu a v neděli závodní lékař neměl ordinační hodiny, nebyl přítomen v ordinaci, a proto k němu žalobkyně nemohla být odvezena. Od 22. 10. 1984 byla uznána práce neschopnou závodním lékařem MUDr. M. Vzhledem k tomu, že i ze zdravotní dokumentace vyplývá, že lékařům uvedla, že úraz se stal dne 20. 10. 1984 (záznam MUDr. M.: V práci spadla do díry v podlaze, MUDr. U.: Dne 20. 10. v práci sklouzla do jámy, prasklo jí v zádech a MUDr. P.: V sobotu 20. 10. 1984 v práci uklouzla, prasklo jí v zádech), neobstojí ani změněná výpověď žalobkyně, že se jedná o omyl v datu a úraz se jí stal v pondělí (dne 22. 10. 1984).

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 5. 10. 2004, č. j. 11 Co 222/2003-293, rozsudek soudu prvního stupně znovu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vytknul soudu prvního stupně, že, ač byl vázán právním názorem odvolacího soudu vyjádřeným v předchozím zrušovacím usnesení ze dne 11. 4. 2002, č. j. 47 Co 230/2001–231 (§ 226 odst. 1 o. s. ř.), a k odlišnému právnímu závěru může dospět pouze za předpokladu, že nová zjištění změní poznatky o skutkovém ději projednávaného případu natolik, že na nový skutkový základ věci není aplikace právního názoru odvolacího soudu již možná (a v projednávané věci taková situace nenastala, neboť opětovný výslech K. Č. a výslech H. M. nepřinesl žádnou změnu v dosud zjištěném skutkovém stavu), právní názor odvolacího soudu nerespektoval. Uložil soudu prvního stupně, aby se v dalším řízení zabýval povinností žalovaného poskytnout žalobkyni jednotlivé dílčí nároky ve smyslu ustanovení § 193 a násl. zákoníku práce a posoudil jejich výši.

Okresní soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 7. 3. 2006, č. j. 14 C 262/91-397, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni náhradu ztráty na výdělku po dobu trvání pracovní neschopnosti od 4. 6. 1989 do 31. 3. 1990 ve výši 3.228,- Kč „čistého“ s úrokem z prodlení ve výši 3 % od 29. 8. 1991 do 14. 7. 1994 a ve výši 16 % od 15. 7. 1994 do zaplacení, náhradu ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od 1. 4. 1990 do 31. 12. 1992 ve výši 15.903,- Kč „čistého“ s úrokem z prodlení ve výši 3 % od 1. 4. 1990 do 14. 7. 1994 a ve výši 16 % od 15. 7. 1994 do zaplacení, náhradu ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od 1. 1. 1993 do 5. 10. 2004 ve výši 765.845,- Kč „hrubého“ a úrok z prodlení ve výši 3 % z částky 26.026,- Kč od 1. 1. 1993 do 14. 7. 1994 a od 15. 7. 1994 do 23. 10. 1994, z částky 27.443,- Kč ve výši 17 % od 24. 10. 1994 do 25. 6. 1995, z částky 40.597,- Kč ve výši 19 % od 26. 6. 1995 do 20. 6. 1996, z částky 24.673,- Kč ve výši 21 % od 21. 6. 1996 do 26. 5. 1997, z částky 17.406,- Kč ve výši 26 % od 27. 5. 1997 do 13. 8. 1998, z částky 13.712,- Kč ve výši 23 % od 14. 8. 1998 do26.10.1998, z částky 10.987,- Kč ve výši 20 % od 27. 10. 1998 do 22. 12. 1998, z částky 16.521,- Kč ve výši 15 % od 23. 12. 1998 do 11. 3. 1999, z částky 33.670,- Kč ve výši 12 % od 12. 3. 1999 do 2. 9. 1999, z částky 11.293,- Kč ve výši 11 % od 3. 9. 1999 do 26. 10. 1999, z částky 110.850,- Kč ve výši 10 % od 27. 10. 1999 do 22. 2. 2001, z částky 37.914,- Kč ve výši 8 % od 23. 2. 2001 do 26. 7. 2001, z částky 23.293,- Kč ve výši 8,5 % od 27. 7. 2001 do 29. 11. 2001, z částky 107.449,- Kč ve výši 7,5 % od 30. 11. 2001 do 21. 1. 2002, z částky 2.353,- Kč od 22. 1. 2002 do 31. 1. 2002 ve výši 7 %, z částky 22.222,- Kč ve výši 6,5 % od 1. 2. 2002 do 25. 4. 2002, z částky 23.529,- Kč ve výši 5,5 % od 26. 4. 2002 do 25. 7. 2002, z částky 24.836,- Kč ve výši 4 % od 26. 7. 2002 do 31. 10. 2002, z částky 23.935,- Kč ve výši 3,5 % od 1. 11. 2002 do 30. 1. 2003, z částky 36. 433,- Kč od 31. 1. 2003 do 25. 6. 2003 ve výši 3 %, z částky 9.624,- Kč od 26. 6. 2003 do 31. 7. 2003 ve výši 2,5 %, z částky 90.493,- Kč od 1. 8. 2003 do 24. 6. 2004 ve výši 2 %, z částky 17.831,- Kč od 25. 6. 2004 do 26. 7. 2004 ve výši 2,5 % a z částky 10.755,-Kč od 27. 8. 2004 do zaplacení ve výši 3 %, a za ztížení společenského uplatnění částku 15.000,- Kč a úrok z prodlení ve výši 3 % od 29. 8. 1991 do 14. 7. 1994 a od 15. 7. 1994 do 9. 9. 1997 z částky 4.500,- Kč a ve výši 26 % z částky 9.000,- Kč od 10. 9. 1997 do zaplacení, s tím, že „do zbylé žalované částky 75.000,- Kč včetně úroku z prodlení z této částky“ se návrh zamítá; zároveň rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit „státu“ znalečné ve výši 9.769,- Kč, soudní poplatek ve výši 32.000,- Kč „na účet Správě Okresního soudu v Ú. n. L.“ a žalobkyni náklady řízení ve výši 165.900,- Kč k rukám „právního zástupce žalobkyně“. Jsa vázán názorem odvolacího soudu, že uplatňovaný nárok žalobkyně je co do základu opodstatněný, zabýval se jen oprávněností a výší uplatněných dílčích nároků žalobkyně. Vycházeje ze znaleckého posudku znalkyně Ing. S. B., přiznal žalobkyni náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti a za dobu po skončení pracovní neschopnosti, přičemž s ohledem na změnu právní úpravy zdanění od 1. 1. 1993 přiznal nároky do té doby vzniklé „v čistém“ a nároky vzniklé později „v hrubém“. Ztížení společenského uplatnění přiznal žalobkyni jen v rozsahu ohodnocení znalcem (1000 bodů - 15.000,- Kč), neboť z dokazování nevyplynulo, že by se jednalo o výjimečný případ hodný mimořádného zřetele, který by umožnil soudu odškodnění zvýšit i nad stanovené nejvyšší výměry odškodnění.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 27. 3. 2008, č. j. 11 Co 335/2006-419, rozsudek soudu prvního stupně „ve vyhovujících výrocích ve věci samé, pokud jimi byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 3.228,- Kč za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti, částku 15.903,- Kč za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od 1. 4. 1990 do 31. 12. 1992, částku 765.800,- Kč za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od 1. 1. 1993 do 5. 10. 2004 a částku 15.000,- Kč za ztížení společenského uplatnění“, potvrdil, „jinak“ jej, vyjma zamítavého výroku ve věci samé, zrušil a věc v rozsahu přisouzených úroků z prodlení, ve výrocích o nákladech řízení a o soudním poplatku vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odkázal na svá předchozí zrušovací usnesení ze dne 11. 4. 2002, č. j. 47 Co 230/2001-231, a ze dne 5. 10. 2004, č. j. 11 Co 222/2003-293, a důvody v nich uvedené a zopakoval, že žalobkyně prokázala, že pracovala jako expedientka právního předchůdce žalovaného, že v její kanceláři byla delší dobu vadná podlaha, která se nakonec propadla, že žalobkyně do otvoru v podlaze spadla a vyvrtla si kotník, že její zdravotní stav si vyžádal pracovní neschopnost a že uvedený úraz byl podle znalce „posledním inzultem“, který způsobil žalobkyni vážné zdravotní potíže. Na těchto závěrech podle odvolacího soudu nemůže nic změnit ani to, že žalobkyně si nepamatovala přesné datum úrazu, že protokol o úrazu byl sepsán později a že měla před úrazem zdravotní potíže s bederní páteří, neboť z hlediska příčinné souvislosti je podstatné, že úraz žalobkyně byl příčinou dovršující předchozí nepříznivý zdravotní stav. Souhlasil se závěry soudu prvního stupně i ve vztahu k jednotlivým přisouzeným nárokům. Protože ale soud prvního stupně nerespektoval ustanovení § 153 odst. 2 o. s. ř. a přiznal žalobkyni jiné příslušenství pohledávky, než požadovala, a to přesto, že v posuzované věci jde o řízení sporné a soud je žalobou vázán, a protože rozhodnutí o příslušenství nedostatečně zdůvodnil, zrušil odvoláním napadené rozhodnutí ve výroku o příslušenství a souvisejících nákladových výrocích a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu (kterým napadá jen potvrzující výrok) žalovaný rekapituluje dosud vydaná rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího a cituje zejména skutkové závěry uvedené v rozsudcích soudu prvního stupně ze dne 30. 1. 2001, č. j. 14 C 262/91 – 213, a ze dne 11. 2. 2003, č. j. 14 C 262/91 – 268. Tam uvedené závěry považuje za správné a připomíná, že teprve poté, co věc byla odvolacím soudem dvakrát zrušena, „vázán chybným názorem odvolacího soudu“, dospěl soud prvního stupně k nesprávným skutkovým zjištěním a na ně navazujícímu nesprávnému právnímu posouzení věci v rozsudku ze dne 7. 3. 2006, č. j. 14 C 262/91 – 397, který byl potvrzen dovoláním napadeným rozsudkem. Je přesvědčen, že odvolací soud ve všech svých rozhodnutích (ze dne 11. 4. 2002, č. j. 47 Co 230/2001- 231, ze dne 5. 10. 2004, č. j. 11 Co 222/2003-293, i ze dne 27. 3. 2008, č. j. 11 Co 335/2006-419) dospěl ke stejně chybnému právnímu závěru, že k úrazu žalobkyně došlo při plnění pracovních úkolů a úraz byl příčinou poškození zdraví žalobkyně. Podle jeho názoru správné skutkové i právní závěry ve věci učinil soud prvního stupně ve svých rozsudcích ze dne 30. 1. 2001, č. j. 14 C 262/91 – 213, a ze dne 11. 2. 2003, č. j. 14 C 262/91 – 268. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti výroku pravomocného rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o výrok rozsudku, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání správnosti napadeného rozhodnutí odvolacího soudu může přihlížet jen k těm důvodům, které dovolatel v dovolání označil; přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

V projednávané věci se žalobkyně domáhá náhrady škody, která jí měla vzniknout jako následek úrazu, který utrpěla dne 20. 10. 1984 při výkonu práce u právního předchůdce žalovaného.

Předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele vůči zaměstnanci za škodu při pracovním úrazu jsou podle ustanovení § 190 odst. 1 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce (srov. § 364 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) pracovní úraz (poškození na zdraví zaměstnance nebo jeho smrt úrazem, k němuž došlo při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním), vznik škody a příčinná souvislost mezi pracovním úrazem a vznikem škody.

Škoda, která vzniká následkem pracovního úrazu, spočívá též v bolestném, ztížení společenského uplatnění, ztrátě na výdělku po dobu pracovní neschopnosti a ve ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity). Ke ztrátě na výdělku po dobu pracovní neschopnosti dochází proto, že zaměstnanec, který byl pro následky pracovního úrazu podle zvláštních právních předpisů neschopen výkonu práce, nevykonává práci a pobírá proto místo výdělku nemocenské dávky. Ztráta na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity) nastává proto, že pracovní schopnost zaměstnance byla následkem pracovního úrazu snížena (omezena) nebo zanikla, a účelem náhrady za tuto ztrátu je poskytnout přiměřené odškodnění zaměstnanci, který není schopen pro své zdravotní postižení způsobené pracovním úrazem dosahovat takový výdělek, jaký měl před poškozením.

O vztah příčinné souvislosti se jedná tehdy vznikla-li škoda následkem pracovního úrazu (tj. bez pracovního úrazu by škoda nevznikla, tak jak vznikla). Z hlediska naplnění příčinné souvislosti, jako jednoho z předpokladů odpovědnosti za škodu, nemůže stačit pouhé připuštění možnosti vzniku škody v důsledku pracovního úrazu (jeho následků), nýbrž musí být tato příčinná souvislost postavená najisto. Pracovní úraz přitom nemusí být jedinou příčinou vzniku škody; postačí, jde-li o jednu z příčin, avšak příčinu důležitou, podstatnou a značnou. Bylo by v rozporu se smyslem zákona chránit zaměstnance před škodami z pracovních úrazů, kdyby byla z této ochrany vyloučena poškození na zdraví vykazující všechny znaky pracovního úrazu jen z toho důvodu, že u poškozeného existovala určitá predispozice, která spolupůsobila při vzniku poškození na zdraví způsobeného úrazovým dějem. Z uvedeného vyplývá, že existence určitého chorobného stavu, třeba latentního, nemůže vyloučit závěr, že mezi úrazovým dějem a jím vyvolaným následným chorobným stavem je přímá příčinná souvislost a že tedy vyvolání tohoto chorobného stavu bylo způsobeno jako jednou z hlavních příčin (např. výhřez meziobratlové ploténky, na které již několik let byly degenerativní změny tuberkulosního původu, a tím i predispozice k výhřezu ploténky). Na tom nemůže ničeho měnit skutečnost, že na vznik poškození zdraví vyvolaného úrazovým dějem spolupůsobily i jiné vnitřní faktory, vrozené nebo získané, jež vyvolávají pro organismus neobvyklé podmínky, jak je tomu kupř. u dispozice vyvolané dříve vzniklým chorobným stavem (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 28. 4. 1962, sp. zn. 4 Cz 86/61, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1963, pod č. 1, nebo Zhodnocení rozhodování soudů k uplatňování ustanovení zákoníku práce o odpovědnosti organizace za škodu při pracovních úrazech a nemocech z povolání ze dne 27. 1. 1975, sp. zn. Cpj 37/74, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1976, pod č. 11, str. 35).

Dovolatel namítá nesprávnost skutkových zjištění odvolacího soudu, že „k úrazu žalobkyně došlo při plnění pracovních úkolů a úraz byl příčinou poškození zdraví žalobkyně“.

Podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. lze dovolání, které je přípustné mimo jiné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (a tak je tomu v projednávané věci), podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením § 133 až § 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování u soudu odvolacího.

Skutkové zjištění o tom, že „k úrazu žalobkyně došlo při plnění pracovních úkolů a úraz byl příčinou poškození zdraví žalobkyně“, odvolací soud učinil - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí (v němž odkazuje i na svá předchozí rozhodnutí ze dne 11. 4. 2002, č. j. 47 Co 230/2001-231, a ze dne 5. 10. 2004, č. j. 11 Co 222/2003-293) - z výsledků dokazování, zejména z výpovědi svědků K. Č. a J. V. a znalce MUDr. K. H., jeho znaleckého posudku, lékařských a dalších zpráv. Podle obsahu spisu (provedených důkazů, přednesů účastníků a toho, co za řízení před soudy vyšlo jinak najevo) nelze důvodně dovozovat, že by odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, že by pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo že by v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, byl logický rozpor, popřípadě že by hodnocení důkazů odporovalo ustanovením § 133 až § 135 o. s. ř. Uvedené skutkové zjištění odvolacího soudu tedy má oporu v provedeném dokazování.

Na uvedeném závěru nemohou nic změnit ani odlišné skutkové závěry prezentované v rozhodnutích soudu prvního stupně ze dne 30. 1. 2001, č. j. 14 C 262/91 – 213, a ze dne 11. 2. 2003, č. j. 14 C 262/91 – 268, k nimž se dovolatel hlásí. Odlišný názor soudu prvního stupně (a dovolatele), že se „žalobkyni nepodařilo prokázat, že se jí mezi 20. až 22. 10. 1984 úraz stal v práci, tedy že je úrazem pracovním“, totiž vychází z nesprávné premisy, že pro posouzení věci je podstatné zjištění, kdy přesně (kterého dne) k úrazu žalobkyně došlo. Jak však vyplývá ze shora uvedeného (a správně to uvádí i odvolací soud), pro posouzení odpovědnosti žalovaného je podstatné zjištění, že žalobkyně pracovala u právního předchůdce žalovaného, že v její kanceláři byla delší dobu vadná podlaha, na které žalobkyně upadla, a že uvedený úraz byl podle znalce „posledním inzultem“, který způsobil žalobkyni vážné zdravotní potíže, jejichž důsledkem je žalobou uplatněná škoda. Naopak je v tomto směru bez zásadního významu, zda žalobkyně dne 20. 10. a 21. 10. 1984 odpracovala celou směnu a zda dne 20. 10. 1984 (sobota) nevyhledala lékařskou péči. Podstatné je, že potíže, pro které byla opakovaně léčena a pro které je v invalidním důchodu, jsou v příčinné souvislosti s úrazem, který utrpěla při plnění pracovních úkolů, jak to vyplývá ze znaleckého posudku i výslechu znalce MUDr. K. H. Skutečnost, že k úrazu žalobkyně došlo, nezpochybňoval ve svém prvním vyjádření ve věci (do protokolu před soudem prvního stupně dne 3. 3. 1992) ani právní předchůdce žalovaného, který byl v době úrazu zaměstnavatelem žalobkyně, potvrdili to i svědci V. a Č. a vyplývá to i z lékařských záznamů ze dne 22. 10. 1984.

Protože rozsudek odvolacího soudu je v napadeném potvrzujícím výroku z hlediska dovolacích námitek věcně správný a protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.

Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě odvolacího soudu.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 21. dubna 2009

JUDr. Mojmír Putna, v. r.

předseda senátu

Vydáno: 21. April 2009

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. na klíč