JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 21 Cdo 3323/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Ing. V. P., zastoupeného advokátem, proti žalované E. a.s., zastoupené advokátem, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru a výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 10 C 224/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. května 2008 č.j. 23 Co 103/2008-74, takto:

I. Dovolání žalované se zamítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 9.282,- Kč k rukám advokáta.

O d ů v o d n ě n í :

Dopisem ze dne 21.5.2007 žalovaná sdělila žalobci, že s ním "s okamžitou platností" ruší podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce pracovní poměr a že mu současně dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. g) zákoníku práce. Důvod k oběma rozvázáním pracovního poměru spatřovala v tom, že žalobce "dne 20.4.2007 uskutečnil soukromou cestu do B. služebním automobilem zn. A., černé barvy, reg. značky:, které bylo dne 22.4.2007 v B. odcizeno, i když podle manažerské smlouvy uzavřené dne 17.10.2005 bylo poskytnuto služební vozidlo pro výkon funkce generálního ředitele pouze pro služební účely a nikoliv pro soukromé".

Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru a výpověď z pracovního poměru, které dala žalovaná žalobci dopisem ze dne 21.5.2007, jsou neplatné. Žalobu odůvodnil zejména tím, že není možné v jednom dokumentu "zaslat" okamžité zrušení pracovního poměru a výpověď z pracovního poměru s tím, že "obě tyto možnosti ukončení pracovního poměru jsou vázány na jeden a ten samý důvod"; takový úkon je nejasný, a proto již z tohoto důvodu neplatný. Žalobce současně popřel, že by se dopustil porušení pracovních předpisů, neboť k soukromé cestě do B. služebním vozidlem, kde bylo vozidlo odcizeno dne 22.4.2007, měl od předsedy představenstva žalované J. V. souhlas ze dne 18.4.2007.

Okresní soud Praha - západ rozsudkem ze dne 24.10.2007 č.j. 10 C 224/2007-40 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 10.996,- Kč k rukám advokáta. Z provedeného dokazování dovodil, že žalobci byl dne 18.4.2007 předsedou představenstva J. V. udělen písemný souhlas k použití služebního vozidla "pro soukromé účely" a že se proto žalobce uskutečněním soukromé cesty tímto automobilem ve dnech 20.4. až 22.4.2007 nedopustil žádného porušení pracovních povinností. K námitce žalované, že písemný souhlas nebyl udělen platně, neboť jej udělil předseda představenstva samostatně a nikoliv nejméně dva členové představenstva, jak předepisují stanovy žalované, soud prvního stupně dovodil, že jednání statutárního orgánu akciové společnosti je "sjednáno způsobem platným ve vztahu ke třetím osobám a nikoliv k vlastním zaměstnancům".

K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 6.5.2008 č.j. 23 Co 103/2008-74 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 9.996,- Kč k rukám advokáta. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalobci udělil tehdejší předseda představenstva žalované J. V. dne 18.4.2007 "předchozí souhlas" k "použití služebního automobilu k soukromým účelům" a že "autenticita tohoto souhlasu" nebyla za řízení úspěšně zpochybněna. K námitce žalované, že souhlas udělený pouze předsedou představenstva je neplatný, neboť k platnosti "právních úkonů členů statutárního orgánu bylo třeba podpisů nejméně dvou členů představenstva", odvolací soud uvedl, že "je třeba rozlišovat jednání právnické osoby navenek (vůči třetím osobám) a jednání žalované dovnitř společnosti - vůči vlastním zaměstnancům", a že pracovní pokyny, tedy i výslovný souhlas nadřízeného s jednáním podřízeného zaměstnance, nelze považovat za právní úkon směřující ke vzniku, změně nebo zániku právního vztahu a nelze proto na tento souhlas klást stejné požadavky, jako na platnost právních úkonů směřujících ke vzniku, změně či zániku právního vztahu. Uzavřel, že žalobce jednal s vědomím a souhlasem svého nadřízeného a že tedy nemohl svým jednáním porušit "pracovní kázeň".

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Nesouhlasí v první řadě se skutkovým zjištěním odvolacího soudu o tom, že by písemný souhlas podepsaný J. V. byl udělen skutečně dne 18.4.2007, kdy je datován, a dovozuje v tomto směru, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť "odvolací soud provedl zásadní dokazování sám (důkazy výslechem žalobce, MUDr. K. K., T. M. a J. V.), z něhož dovodil svůj závěr o časové autenticitě písemného souhlasu, aniž by zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení", a že "žalované tak byla odňata možnost napadnout opravným prostředkem rozhodnutí odvolacího soudu z důvodu nesprávných skutkových zjištění". Nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem spočívá podle žalované v tom, že žalobce mohl služební automobil použít pro "soukromé účely", jen kdyby v tomto směru došlo ke změně manažerské smlouvy, a že nebyl učiněn žádný platný právní úkon směřující k takové změně. Souhlas s použitím služebního vozidla k soukromým účelům je právním úkonem a nikoliv "jakýmsi pracovním pokynem". Předseda představenstva J. V. navíc nebyl vůči žalobci v pozici nadřízeného vedoucího zaměstnance, když ani nebyl zaměstnancem žalované; nemohl proto žalobci udílet pracovní pokyny. Přípustnost dovolání žalovaná dovozuje z ustanovení § 237 odst.1 písm.c) občanského soudního řádu a navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.

Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání "jako nedůvodné" odmítl. Odvolací soud v projednávané věci neprováděl rozsáhlé dokazování (vyslechl pouze tři svědky při jediném jednání) a "klíčový důkaz" listinou o udělení souhlasu s užíváním vozidla provedl soud prvního stupně. I když bylo v manažerské smlouvě ujednání, že žalobci se "poskytuje a hradí firemní vozidlo pro služební účely", nemusel být souhlas žalované s použitím služebního automobilu vyjádřen jen ve formě změny manažerské smlouvy; z manažerské smlouvy vyplývá pouze to, že žalobce nemá nárok na zapůjčení automobilu pro soukromé účely, a nikoliv rovněž skutečnost, že "by mu toto právo nemohlo být přiznáno". Každý zaměstnavatel jako vlastník může "svolit s užitím automobilu určitým způsobem" a tedy také "s užitím automobilu pro soukromé účely". Podle názoru žalobce představuje jednání obchodní společnosti vůči jejím zaměstnancům "jednání uvnitř společnosti". Považuje-li žalovaná jednání předsedy představenstva vůči žalobci za "jednání navenek", přehlíží přitom, že podle ustanovení § 191 obchodního zákoníku jsou oprávněni jednak navenek samostatně všichni členové statutárního orgánu společnosti a omezení jednatelského oprávnění není účinné vůči třetím osobám. Vzhledem k tomu, že žalobce nepoužil služební automobil k soukromým účelům "bez vědomí zaměstnavatele či proti jeho vůli", nemůže v něm spočívat důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru nebo k výpovědi z pracovního poměru.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30.6.2009 (dále jen "o.s.ř."), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o.s.ř.

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].

Žalovaná dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst.3 o.s.ř.].

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Dovolání může být podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. § 241a odst.2 písm.a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. § 241a odst.2 písm.b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení § 238 a § 238a o.s.ř. (srov. § 241a odst.3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst.2 písm.b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst.2 písm.a) nebo ustanovení § 241a odst.3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004 sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7.3.2006 sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněném pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006).

Žalovaná ve svém dovolání namítá, že řízení před soudy je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [a uplatňuje tedy dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst.2 písm.a) o.s.ř.], neboť odvolací soud provedl "zásadní dokazování sám (důkazy výslechem žalobce, MUDr. K. K., T. M. a J. V.), z něhož dovodil svůj závěr o časové autenticitě písemného souhlasu, aniž by zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení". I kdyby snad odvolací soud doplnil dokazování o další důkazy v rozporu s ustanovením § 213 odst.4 o.s.ř. (v ustanovení § 213 odst.4 o.s.ř. se odvolacímu soudu ukládá, aby doplnil dokazování o účastníky navržené důkazy, které dosud nebyly provedeny, ukazuje-li se to potřebné ke zjištění skutkového stavu věci, ledaže by mělo být provedeno rozsáhlé doplnění dokazování a ledaže, současně, ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, dosud nebylo provedeno žádné nebo zcela nedostatečné dokazování, aniž by odvolacímu soudu zakazovalo provést další důkazy, včetně rozsáhlého doplnění dokazování nebo dokazování ke skutečnosti, k jejímuž prokázání dosud nebylo provedeno žádné dokazování nebo zcela nedostatečné dokazování), nelze na základě uplatněného dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst.2 písm.a) o.s.ř. činit závěr o zásadním významu napadeného rozsudku odvolacího soudu po právní stránce.

Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá - srov. § 241a odst.2 a § 242 odst.3 o.s.ř.), že žalobce byl s účinností ode dne 16.10.2005 jmenován generálním ředitelem žalované a že podle manažerské smlouvy ze dne 12.10.2005 se mu žalovaná "pro výkon funkce" zavázala mimo jiné "poskytnout a hradit firemní vozidlo pro služební účely". Dopisem ze dne 21.5.2007 žalovaná rozvázala se žalobcem pracovní poměr okamžitým zrušením podle ustanovení § 55 odst.1 písm.b) zákoníku práce a výpovědí podle ustanovení § 52 písm.g) zákoníku práce; důvod k tomuto opatření spatřovala v tom, že služebním automobilem vykonal soukromou cestu do B. (kde byl automobil dne 22.4.2007 odcizen), ačkoliv podle manažerské smlouvy mu byl poskytnut pouze pro služební účely (výkon funkce generálního ředitele). K použití služebního vozidla pro soukromé účely a k vycestování do zahraničí (na S.) na období od 20.4. do 22.4.2007 udělil žalobci souhlas předseda představenstva žalované J. V. listinou ze dne 18.4.2007.

Za tohoto skutkového stavu řešily soudy (mimo jiné) právní otázku, jaký má význam souhlas udělený členem kolektivního statutárního orgánu obchodní společnosti (zaměstnavatele) zaměstnanci této společnosti k použití majetku společnosti pro jeho vlastní ("soukromé") účely. Uvedená právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena. Vzhledem k tomu, že její posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm. c) o.s.ř.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst.1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru a výpovědi z pracovního poměru obsažených v dopise žalované ze dne 21.5.2007 je třeba i v současné době posuzovat - s ohledem na to, že dopis ze dne 21.5.2007 byl žalobci doručen téhož dne - podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění zákona č. 585/2006 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 31.7.2007 (dále též jen "zák. práce").

Podle ustanovení § 55 odst.1 písm.b) zák. práce zaměstnavatel může výjimečně pracovní poměr okamžitě zrušit jen tehdy, porušil-li zaměstnanec povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem.

Podle ustanovení § 52 písm.g) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, jsou-li u zaměstnance dány důvody, pro které by s ním mohl okamžitě zrušit pracovní poměr, nebo pro závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci; pro soustavné méně závažné porušování povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci je možné dát zaměstnanci výpověď, jestliže byl v době posledních 6 měsíců v souvislosti s porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci písemně upozorněn na možnost výpovědi.

O povinnost vyplývající z právních předpisů vztahující se k zaměstnancem vykonávané práci jde ve smyslu ustanovení § 55 odst.1 písm.b) a § 52 písm.g) zák. práce nejen tehdy, ukládá-li ji zaměstnanci zákon nebo jiný obecně závazný právní předpis. Zaměstnanci jsou povinni (mají právní povinnost) plnit závazky, které jim vznikly - kromě kolektivní smlouvy, vnitřního předpisu nebo pokynu nadřízeného vedoucího zaměstnance - na základě pracovní smlouvy nebo jiné smlouvy (dohody) uzavřené mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem; nesplnění povinností z těchto smlouvou převzatých závazků (závazkových právních vztahů) nepochybně představuje rovněž porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahující se k zaměstnancem vykonávané práci a mohou být tedy důvodem k rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí.

Má-li být porušení povinnosti z právních předpisů vztahující se k zaměstnancem vykonávané práci (dále též jen "pracovní povinnosti") právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovní povinnosti zaměstnancem zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity.

Zákoník práce rozlišuje - jak vyplývá z ustanovení § 52 písm.g) a § 55 odst.1 písm.b) zák. práce - mezi porušením pracovní povinnosti zvlášť hrubým způsobem, závažným porušením pracovní povinnosti a méně závažným porušením pracovní povinnosti. Nižší stupeň intenzity porušení pracovní povinnosti než je méně závažné porušení zákoník práce neupravuje; každé porušení pracovní povinnosti, které nedosahuje intenzity porušení zvlášť hrubým způsobem nebo závažného porušení pracovní povinnosti, je proto vždy méně závažným porušením pracovní povinnosti. Porušení pracovní povinnosti nejvyšší intenzity (zvlášť hrubým způsobem) je důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru nebo k výpovědi z pracovního poměru [§ 55 odst.1 písm.b), § 52 písm.g) část věty před středníkem zák. práce]. Závažné porušení pracovní povinnosti je důvodem výpovědi z pracovního poměru [§ 52 písm.g) část věty před středníkem zák. práce]. Méně závažná porušení pracovní povinnosti jsou podle ustanovení § 52 písm.g) části věty za středníkem zák. práce důvodem k výpovědi z pracovního poměru jen tehdy, jde-li o soustavné zaviněné porušování zaměstnancových povinností vztahujících se k jím vykonávané práci a byl-li zaměstnanec v době posledních šesti měsíců v souvislosti s porušením pracovní povinnosti písemně upozorněn na možnost výpovědi.

Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil pracovní povinnost méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy "méně závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci", "závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci" a "porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem" definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení pracovní povinnosti. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní povinnosti k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovních povinností, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení pracovní povinnosti pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval.

V projednávané věci byl žalobce podle tzv. manažerské smlouvy účastníků ze dne 12.10.2005 oprávněn užívat osobní automobil, který mu byl "poskytnut a hrazen" žalovanou, jen ke služebním účelům (pro výkon práce generálního ředitele žalované). Použití automobilu k jinému ("soukromému") účelu by nepochybně bylo porušení povinnosti, která pro žalovaného vyplývá z právních předpisů (ze závazku z tzv. manažerské smlouvy) a která se vztahuje k žalobcem vykonávané práci. Žalobce dovozuje své oprávnění užít služební automobil k jinému ("soukromému") účelu (k cestě do B. ve dnech 20.4. až 22.4.2007) ze "souhlasu", který mu udělil (v listině ze dne 18.4.2007) předseda představenstva žalované J. V.

Projev vůle obsažený v listině ze dne 18.4.2007 je nepochybně právním úkonem (ve smyslu ustanovení § 34 občanského zákoníku), neboť se jím založilo (mělo založit) právo žalobce užít služební automobil k "soukromému" účelu. Vzhledem k tomu, že se netýkal právního vztahu mezi účastníky při výkonu závislé práce [žalobci jím bylo (mělo být) povoleno užít služební vozidlo k "soukromým" účelům], nemohl tím být mezi účastníky založen vztah pracovněprávní povahy, ale občanskoprávní vztah (§ 1 občanského zákoníku). Dovolatelce proto lze přisvědčit v tom, že projev vůle předsedy představenstva žalované J. V. obsažený v listině ze dne 18.4.2007 nebyl "pracovním pokynem" (pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance) a že představoval právní úkon, který mohl být - za podmínek stanovených v zákoně - neplatným.

S názorem dovolatelky, že žalobce směl užít služební automobil k "soukromým" účelům, jen kdyby došlo ke změně v ujednáních obsažených v tzv. manažerské smlouvě, nelze souhlasit. Změna v obsahu tzv. manažerské smlouvy ze dne 12.10.2005 by měla význam tehdy, mělo-li tím být založeno "obecné" oprávnění žalobce používat služební automobil k "soukromým" účelům (vždy, kdy by žalobce hodlal bez souhlasu žalované automobil tímto způsobem využít). Kdyby ovšem měl žalobce užít služební automobil k soukromým účelům toliko "jednorázově", mohlo být takové oprávnění založeno i jinak než změnou tzv. manažerské smlouvy.

V případě, že žalobce použil služební vozidlo ve dnech 20.4. až 22.4.2007 k "soukromým" účelům na základě neplatného právního úkonu, lze učinit závěr, že tím porušil svou pracovní povinnost, neboť k takovému nakládání se služebním vozidlem neměl (platný) právní důvod. Na druhé straně ovšem nemůže zůstat nepovšimnuto, že neplatnost právního úkonu nezpůsobil (nemohl výlučně způsobit) žalobce a že předseda představenstva žalované o využití služebního vozidla pro "soukromé" účely žalobce věděl a souhlasil s tím. I kdyby použil žalobce vozidlo k "soukromým" účelům na základě neplatného právního úkonu, nemohl tím porušit svou pracovní povinnost v takovém stupni intenzity, který by zakládal důvod k výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm.g) zák. práce nebo dokonce k okamžitému zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 55 odst.1 písm.b) zák. práce. Odvolací soud tedy - i když z nikoliv zcela přiléhavých důvodů - dospěl v souladu se zákonem k závěru, že rozvázání pracovního poměru obsažená v dopise žalované ze dne 21.5.2007 jsou neplatná.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad, uvedených v ustanovení § 229 odst.1 o.s.ř., § 229 odst.2 písm.a) a b) o.s.ř. nebo v § 229 odst.3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.

V dovolacím řízení vznikly žalobci náklady, které spočívají v odměně za zastupování advokátem ve výši 7.500,- Kč [srov. § 7 písm.c), § 10 odst. 3, § 16 odst.1, § 17 písm.b) a § 18 odst.1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č.110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), celkem ve výši 7.800,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalobce advokát osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15.12.2004 sp. zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005) k nákladům řízení, které žalobci za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad (srov. § 137 odst. 1 a 3 a § 151 odst. 2 větu druhou o.s.ř.) ve výši 1.482,- Kč. Protože dovolání žalované bylo zamítnuto, dovolací soud jí podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby žalobci tyto náklady nahradila. Žalovaná je povinna náhradu nákladů řízení v celkové výši 9.282,- Kč zaplatit k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 17. prosince 2009

JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.

předseda senátu

Vydáno: 17. December 2009

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. do 24 hodin