JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 21 Cdo 3207/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce S. f. ž. p. Č. r., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Ing. J. B., zastoupenému advokátem, o 33,500.000,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 42 C 31/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. března 2008 č.j. 17 Co 429/2007-370, takto:

Dovolání žalovaného se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 33,500.000,- Kč s 5% úroky z prodlení od 1.2.2000 do zaplacení. Žalobu odůvodnil zejména tím, že žalovaný jako ředitel žalobce v rozporu se „Směrnicí ministra životního prostředí ČR o poskytování finančních prostředků ze S. f. ž. p. ČR“ účinné od 6.3.1992 a „rozhodnutím ministra životního prostředí č. 012996227“ ze dne 27.3.1996 vystavil dne 7.6.1996 prohlášení o ručitelském závazku na částku 33,500.000,- Kč pro Č. s. a.s., která na tomto základě poskytla společnosti C.-m., spol. s r.o. úvěr v celkové výši 35,000.000,- Kč. Postup, který žalovaný zvolil při vyřizování žádosti společnosti C.-m., spol. s r.o. o poskytnutí podpory, byl „naprosto nestandardní“ a „ve srovnání s vyřizováním žádostí jiných subjektů velmi rychlý“. Žalovaný vystavil zmíněné ručitelské prohlášení, aniž by znal výsledek vyhodnocení úvěrové způsobilosti jmenované společnosti a aniž by (v rozporu s čl. 7 výše zmíněné směrnice) byla sjednána smlouva o poskytnutí podpory mezi žalobcem a jmenovanou společností. Protože společnost C.-m., spol. s r.o. neplnila splátky úvěru (rozhodnutím Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 8.1.1999 č.j. 99 K 57/98-44 byl na její majetek prohlášen konkurz), žalobce na výzvu Č. s. a.s. zaplatil za jmenovanou společnost z titulu ručení dne 31.1.1997 částku 1,177.190,98 Kč a dne 12.3.1999 zbývající část dluhu ve výši 32,322.809,02 Kč. Žalobce má za to, že tato „značná“ škoda v celkové výši 33.500.000,- Kč mu vznikla „evidentně“ v příčinné souvislosti s výše popsaným, „minimálně nepřímo úmyslným“ porušením povinností při plnění pracovních úkolů ze strany žalovaného (pro které byl dokonce trestně stíhán a pravomocným rozhodnutím soudu uznán vinným pro trestné činy zneužívání pravomoci veřejného činitele a porušování povinností při správě cizího majetku), a že „s ohledem na charakter způsobené škody žalovaný dle ust. § 179 odst. 3 zák. práce odpovídá za způsobenou škodu v plné výši“.

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 30.9.2002 č.j. 42 C 31/2000-118 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit soudní poplatek ve výši 500.000,- Kč a žalobci na náhradě nákladů řízení 217.275,- Kč. Ve věci samé dospěl k závěru, že provedenými důkazy bylo prokázáno, že žalovaný, který vykonával u žalobce funkci ředitele, „v rozporu s právními předpisy vztahujícími se k jeho práci“ (Směrnicí ministra životního prostřední ČR o poskytování finančních prostředků S. f. ž. p.) a „v rozporu s rozhodnutím ministra životního prostřední ČR ze dne 27.3.1996“ vydal ručitelské prohlášení na částku 33,500.000,- Kč ve prospěch Č. s. a.s., která na tomto základě poskytla společnosti C.-m., spol. s r.o. úvěr v celkové výši 35,000.000,- Kč. V důsledku tohoto protiprávního jednání, jímž žalovaný „porušil rovněž ust. § 73 odst. 1 písm. c) a d) zák. práce a ust. § 174 písm. f) zák. práce“, došlo ke „zmenšení hodnoty spravovaného majetku“, neboť „v důsledku žalovaným vydaného ručitelského prohlášení žalobce zaplatil Č. s. a.s. částku 33,500.000,- Kč, čímž mu vznikla škoda v této výši“, za kterou žalovaný odpovídá podle ustanovení § 172 zák. práce. Protože podle názoru soudu prvního stupně „na straně žalovaného je dáno i zavinění“ ve formě eventuálního úmyslu (žalovaný „si byl vědom toho, že jedná příliš rychle, aniž by postupoval podle Statutu a dalších předpisů“, a „musel si být vědom toho, že může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, a přesto byl s touto skutečností srozuměn“), je podle ustanovení § 179 odst. 1 zák. práce „povinen nahradit žalobci skutečnou škodu“ v požadované výši, neboť soud „současně dospěl k závěru, že v daném případě nejsou dány podmínky pro aplikaci ust. § 183 zák. práce pro to, aby náhrada škody byla žalovanému snížena s ohledem na okolnosti případu“.

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18.3.2008 č.j. 17 Co 429/2007-370 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně „ve výroku I. ohledně částky 11,166.666,70 Kč s 5% úrokem od 22.7.2000 do zaplacení“, „ohledně 5% úroku z částky 11,166.666,70 Kč za dobu do 1.2.2000 do 21.7.2000“ změnil tento rozsudek tak, že žalobu zamítl, a „ohledně částky 22,333.333,30 Kč s 5% úrokem od 1.2.2000 do zaplacení“ a ve výrocích o soudním poplatku a nákladech řízení rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že v daném případě byly splněny všechny předpoklady odpovědnosti zaměstnance (žalovaného) za škodu podle ustanovení § 172 odst. 1 zák. práce, jestliže ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že žalovaný tím, že vydal prohlášení o ručitelském závazku žalobce ve výši 33,500.000,- Kč za úvěr poskytnutý Č. s. a.s. společnosti C.-m., spol. s r.o., přestože neznal úvěrové vyhodnocení žádosti a věděl, že mezi žalobcem a jmenovanou společností nebyla uzavřena smlouva obsahující podmínky pro poskytnutí podpory, „porušil nejen směrnici, její přílohu a rozhodnutí ministra, ale také ust. § 73 odst. 1 písm. c), d), § 74 písm. f) zák. práce“, a že v příčinné souvislosti s tímto úmyslným protiprávním jednáním žalovaného vznikla žalobci škoda, kterou „tvoří žalovaná částka, kterou žalobce musel v důsledku žalovaným podepsaného ručitelského prohlášení zaplatit“ Č. s. a.s. To, že se žalovaný dopustil výše popsaného protiprávního jednání (které naplnilo skutkovou podstatu trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele a porušování povinností při správě cizího majetku), vyplývá rovněž z pravomocného výroku rozsudku Okresního soudu pro Prahu 9 ze dne 15.3.1999 sp. zn. 4 T 155/98 „ve spojení“ s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 21.9.1999 sp. zn. 9 To 305/99, jehož skutkovou a právní částí je soud v občanském soudním řízení vázán (§ 135 odst. 1 zák. práce), a proto podle názoru odvolacího soudu již o této skutečnosti „nyní nelze pochybovat“. Protože však „podle dosavadních zjištění“ je žalobce jedním ze tří ručitelů za výše zmíněný úvěr společnosti C.-m., spol. s r.o. a dosud nebylo pravomocně skončeno řízení, ve kterém žalobce požaduje dvě třetiny žalované částky (tj. 22,333.333,30 Kč) od ostatních spoluručitelů, a tedy „není dosud zřejmé, zda se žalobce tohoto plnění nedočká“, nelze podle názoru odvolacího soudu „ohledně 2/3 uplatněného nároku zatím dovodit, že jde o škodu, za kterou by odpovídal žalovaný“. Škodu, kterou je žalovaný povinen žalobci nahradit v plné výši (§ 179 odst. 2 zák. práce), „představuje za nynějšího stavu zbylá jedna třetina, tedy částka 11,166.666,70 Kč“, ohledně níž – jak odvolací soud zdůraznil - je zřejmé, že žalobce se plnění od dlužníka (C.-m., spol s r.o.), který prošel konkurzním řízením zrušeným pro nedostatek majetku, „nedočká a po někom jiném plnění chtít nemůže“. K námitce žalovaného, že s ohledem na ustanovení § 185 zák. práce nemohla nastat splatnost žalované částky, odvolací soud uvedl, že podle ustálené judikatury se požadovaná náhrada škody stala splatnou do tří dnů ode dne, kdy byla žalovanému doručena do vlastních rukou žaloba podaná v této věci. Jako nedůvodnou odvolací soud odmítl rovněž námitku promlčení vznesenou žalovaným, neboť podle jeho názoru se žalobce mohl dozvědět o tom, že jde o škodu, za kterou odpovídá žalovaný, „až tehdy, když (žalovanou) částku zaplatil a zjistil, že se mu plnění od dlužníka a ručitelů nedostane“, a nikoli – jak dovozuje žalovaný – již na základě pouhého oznámení banky v roce 1996, že uplatňuje svůj nárok vůči žalobci z titulu ručení, neboť - jak odvolací soud zdůraznil - nejdříve ke vzniku škody jako majetkové újmy mohlo na straně žalobce dojít až následným zaplacením příslušných částek (tj. částky 1,177.190,98 Kč dne 31.1.1997 a částky 32,322.809,02 Kč dne 12.3.1999).

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (do jeho měnícího a potvrzujícího výroku o věci samé) podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Namítal, že odvolací soud v daném případě nesprávně odvíjel počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty k uplatnění předmětného nároku žalobce na náhradu škody až od okamžiku, kdy žalobce žalovanou částku z titulu ručitelského závazku skutečně zaplatil, byť tak učinil opožděně. Podle názoru dovolatele se žalobce o vzniku předmětné škody a její výši dozvěděl „již na základě korespondence Č. s. a.s., která žalobci doručila výzvu k plnění z ručitelského prohlášení již v roce 1996“, a tedy „již v tuto dobu žalobce věděl, že vznikla škoda“, a „v této době měl také tomu odpovídajícím způsobem zaúčtovat závazek do svého účetnictví“. Dovolatel dále zdůraznil, že z ustanovení § 185 odst. 1 zák. práce vyplývá, že v případě škody způsobené žalovaným jako vedoucím zaměstnancem, který je statutárním orgánem, určí výši této škody nadřízený orgán, jímž je v daném případě ministr životního prostředí. Z toho je podle názoru žalovaného zřejmé, že „teprve náležitým projevem vůle ministra životního prostředí“, který představuje „základní předpoklad uplatnění pohledávky z pracovněprávního vztahu“, „lze hovořit o existenci určité pohledávky z titulu náhrady škody za zaměstnancem“. Protože žalobce takové rozhodnutí nadřízeného orgánu neprokázal, „má žalovaný logicky za to, že ministr životního prostředí ani jiný pracovník tohoto úřadu nikdy nerozhodl o výši či dokonce uplatnění této škody, ani k tomu nikoho nezmocnil!“. Uvedený požadavek „zohledňující především zvláštní poměry a požadavky na fungování subjektů veřejné správy“ zřejmě podle mínění žalovaného „chrání veřejný zájem a minimálně ve vztahu k subjektům veřejné správy“, a proto na ustanovení § 185 odst. 1 zák. práce „nelze hledět jako na nepoužitelné ustanovení, které by bylo možno pominout“. Odvolací soud podle názoru dovolatele rovněž „pominul“, že za situace, kdy náhrada škody v rozporu s ustanovením § 185 odst. 2 a 4 zák. práce nebyla žalovanému oznámena a nebyla s ním ani s příslušnou odborovou organizací nikdy projednána, jde „podle judikátu“ Nejvyššího soudu „o nárok, jehož splatnost ještě nenastala“, a tedy – jak žalovaný dále dovozoval - žaloba v této věci „byla minimálně předčasná“. Kromě toho dovolatel vytkl odvolacímu soudu „neprovedení důkazů, které žalovaný v řízení navrhoval“, a že žalovanému „bylo odepřeno“ zúčastnit se jednání před soudem prvního stupně, jehož se chtěl zúčastnit. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že v podání dovolání proti zamítavému výroku rozsudku odvolacího soudu brání nedostatek subjektivní legitimace žalovaného a že v dalším směřuje dovolání proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Podle ustanovení § 240 odst. 1 věty první o.s.ř. účastník může podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni.

Z obecného závěru, že k dovolání jsou legitimováni účastníci řízení, nelze dovozovat, že by dovolání mohl podat kterýkoliv z nich. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popř. kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Rozhodujícím přitom je výrok rozhodnutí odvolacího soudu, protože existenci případné újmy lze posuzovat jen z procesního hlediska. Při tomto posuzování také nelze brát v úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost, že rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá, třeba i ne příliš významná újma, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. Oprávnění podat dovolání tedy svědčí jen tomu účastníku, v jehož neprospěch vyznívá poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil, je-li zároveň způsobená újma odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.10.1997 sp.zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné pod č. 28 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998).

Žalovaný uvádí, že podává dovolání „do výroků, kterými se rozsudek soudu prvního stupně mění a potvrzuje“; napadá tedy rozsudek odvolacího soudu i v části, v níž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu o zaplacení 5% úroků z prodlení z částky 11,166.666,70 Kč za dobu do 1.2.2000 do 21.7.2000 zamítl. Rozsudkem odvolacího soudu v této části však nemohla být žalovanému způsobena újma na jeho právech, neboť jeho požadavkům bylo v tomto směru (rozsahu) vyhověno. Z tohoto pohledu tedy žalovaný nemůže mít - objektivně vzato - žádný skutečný zájem, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno. K podání dovolání proti uvedené části rozsudku odvolacího soudu tedy není žalovaný oprávněn (subjektivně legitimován).

Dovolací soud se proto v dalším zabýval přípustností dovolání, jenž dovolatel podal proti části rozsudku odvolacího soudu, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobci 11,166.666,70 Kč s 5% úroky z prodlení od 22.7.2000 do zaplacení.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm. c) o.s.ř.].

Ve vztahu k části rozsudku odvolacího soudu, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž bylo žalobci přisouzeno 11,166.666,70 Kč s úroky z prodlení, není dovolání žalovaného podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustné, neboť ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno žádné rozhodnutí o věci samé, které by odvolací soud zrušil. Přípustnost dovolání žalovaného proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu tedy může být založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tedy jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o.s.ř.].

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Dovolání může být podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení § 238 a § 238a o.s.ř. (srov. § 241a odst. 3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že předmětem řízení je nárok na náhradu škody, který žalobce uplatnil vůči žalovanému žalobou podanou u soudu prvního stupně dne 31.1.2000 - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce ve znění do 31.12.2000, tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákony č. 155/2000 Sb., č. 220/2000 Sb., č. 238/2000 Sb., č. 257/2000 Sb. a č. 258/2000 Sb. (srov. § 364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) – dále jen „zák. práce“.

Přípustnost dovolání spatřuje dovolatel – mimo jiné - v tom, jakým způsobem odvolací soud posoudil právní otázku promlčení uplatněného nároku žalobce na náhradu škody.

Podle ustanovení § 261 odst. 1 zák. práce nárok se promlčí, jestliže nebyl uplatněn u soudu ve lhůtě v tomto zákoníku stanovené. K promlčení se přihlédne, jen jestliže se ten, vůči němuž se nárok uplatňuje, promlčení dovolá; v takovém případě nelze promlčený nárok účastníku, který jej uplatňuje, přiznat.

Podle ustanovení § 262 odst. 1 zák. práce lhůta počíná běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé.

Podle ustanovení § 263 odst. 3 zák. práce lhůta k uplatnění nároku na náhradu škody činí dva roky; počne běžet ode dne, kdy se poškozený doví o tom, že škoda vznikla, a o tom, kdo za ni odpovídá. Nárok na náhradu škody se však promlčí, nebyl-li uplatněn ve lhůtě tří let, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, deseti let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví.

Soudní praxe i právní teorie promlčením rozumí marné uplynutí doby stanovené v zákoně pro vykonání práva; znamená výrazné oslabení subjektivního práva oprávněného účastníka, neboť promlčením sice jeho nárok nezaniká, nemůže však být soudem přiznán, jestliže povinný před soudem čelí uplatněnému právu námitkou promlčení. Nárok oprávněného účastníka trvá i nadále, stává se však prostřednictvím soudu nevymahatelným.

Počátek promlčecí lhůty v pracovněprávních vztazích je obecně (objektivně) určen ustanovením § 262 odst. 1 zák. práce, podle něhož lhůta počíná běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé. Takto vymezený počátek je vymezen objektivně, nezávisle na poškozeném zaměstnanci (srov. slovo „mohlo“). Běh promlčecí lhůty tedy počne ode dne, kdy by obecně každý mohl právo uplatnit, jinak řečeno - kdy mohl podat žalobu (actio nata). Objektivní promlčecí lhůta pro uplatnění nároku na náhradu škody - jak plyne z ustanovení § 263 odst. 3, věty druhé, zák. práce - činí tři roky, respektive 10 let u škod způsobených úmyslně, a běží ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla. Pro počátek běhu této lhůty není významné, kdy se poškozený o škodné události dověděl, případně zda byl v situaci, která mu uplatnění práva znemožňovala; rozhodující z tohoto hlediska je pouze skutečnost, kdy objektivně - nezávisle na úrovni vědomí (znalostí) oprávněného účastníka odpovědnostního vztahu - došlo k události, která byla příčinou vzniku škody. Událostí, z níž škoda vznikla (§ 263 odst. 3, věta druhá, zák. práce), je přitom třeba rozumět nejen samotné porušení vlastní právní povinnosti při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, nýbrž současně (vedle toho) i vznik škody samotné (k tomu srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26.7.2007 sp. zn. 21 Cdo 2423/2006, uveřejněný pod č. 159 v časopise Soudní judikatura, ročník 2007).

Vedle této tzv. objektivní lhůty zákon stanoví k uplatnění nároků z odpovědnostních práv také lhůtu subjektivní, u níž je směrodatný subjektivně určený počátek. Subjektivní promlčecí lhůta k uplatnění nároku na náhradu škody činí – jak plyne z ustanovení § 263 odst. 3, věty první, zák. práce - dva roky a počíná běžet ode dne, kdy se poškozený dozví o tom, že škoda vznikla, a o tom, kdo za ni odpovídá; oba uvedené předpoklady musí být splněny kumulativně. O tom, kdo za škodu odpovídá, se poškozený dozví tehdy, když zjistí skutkové okolnosti rozhodné pro vymezení odpovědného subjektu. O škodě se poškozený dozví tehdy, když zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) i její rozsah (tak, aby bylo možné případně též určit alespoň přibližně výši škody v penězích).

Obě dvě promlčecí lhůty (objektivní a subjektivní) počínají běžet a končí nezávisle na sobě. Obecně však platí, že nárok na náhradu škody je třeba uplatnit v době, kdy ještě běží obě lhůty, tj. lhůta objektivní a v jejím rámci lhůta subjektivní; marným uplynutím jedné z těchto lhůt se nárok promlčuje, i když poškozenému ještě běží i druhá promlčecí lhůta. Objektivní promlčecí lhůta přitom představuje z hlediska promlčení nároku na náhradu škody počáteční i nejzazší mez, kterou nelze v žádném případě překročit.

Protože předpokladem k tomu, aby začala běžet promlčecí lhůta k uplatnění nároku na náhradu škody, je – jak uvedeno výše - i vznik škody samotné (jako majetkové újmy, která ve své podstatě znamená zmenšení majetku poškozeného a je objektivně vyjádřitelná v penězích), předpokládá zákon rovněž u subjektivně určeného počátku lhůty podle ustanovení § 263 odst. 3 věty první zák. práce, že ke škodě již skutečně došlo; pouhá vědomost poškozeného o tom, že ke škodě dojde, nestačí. Teprve od okamžiku vzniku škody (jako jednoho z předpokladů odpovědnosti za škodu v pracovněprávních vztazích) lze totiž uvažovat o vzniku nároku, jako právní možnosti uplatnit své subjektivní právo, tj. domáhat se právní ochrany jeho realizace.

Se zřetelem k uvedenému dospěla soudní praxe již v minulosti k závěru, že pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty k uplatnění nároku na náhradu škody (§ 263 odst. 3 věta první zák. práce) je rozhodné, kdy se zaměstnavatel dozví o již vzniklé škodě a nikoliv o škodné události. Jde-li o škodu vzniklou zaměstnavateli zaplacením peněžní částky odepsáním z peněžního účtu, může k této škodě dojít teprve odepsáním této částky z účtu plátce u peněžního ústavu (srov. rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 18.2.1974, sp.zn. 5 Cz 12/74, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod poř. č. 16, ročník 1975). Na uvedeném právním názoru, který je i v současnosti při stejné právní úpravě jako správný nadále přijímán, nemá dovolací soud ani nyní důvod cokoliv měnit.

V projednávané věci odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - z uvedené konstantní judikatury soudů důsledně vycházel. Nelze mu proto důvodně vytýkat, že z hlediska počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty k uplatnění předmětného nároku žalobce na náhradu škody nepovažoval za podstatné, kdy Č. s. a.s. „doručila žalobci výzvu k plnění z ručitelského prohlášení“, s poukazem na to, že „ke škodě, která nastala v majetkové sféře poškozeného, nemůže dojít pouhým oznámením banky, že uplatňuje svůj nárok z titulu ručení, ale nejprve ke vzniku škody může dojít až vyplacením příslušné částky, neboť teprve k tomuto okamžiku dojde k majetkové újmě“. Se zřetelem k uvedenému proto odvolací soud v souladu se zákonem dovodil, že „o tom, že jde o škodu, za kterou odpovídá žalovaný, se žalobce mohl dozvědět až tehdy, když (žalovanou) částku (Č. s. a.s. z titulu ručení) zaplatil a zjistil, že se mu nedostane plnění od dlužníka a (spolu)ručitelů“, a že nejprve od tohoto okamžiku lze odvíjet subjektivní (i objektivní) promlčecí lhůtu k uplatnění předmětného nároku žalobce na náhradu škody, který za tohoto stavu „nemůže být promlčen“.

Dovolatel dále namítá, že odvolací soud „pominul“, že s ohledem na ustanovení § 185 odst. 2 a 4 zák. práce jde v daném případě „o nárok, jehož splatnost ještě nenastala“, a že nebyl naplněn „základní předpoklad uplatnění pohledávky z pracovněprávního vztahu“ uvedený v ustanovení § 185 odst. 1 zák. práce.

Podle ustanovení § 185 odst. 1 zák. práce výši požadované náhrady škody určuje zaměstnavatel; způsobil-li škodu vedoucí zaměstnanec, který je statutárním orgánem, popřípadě jeho zástupce, sám nebo společně s podřízeným zaměstnancem, určí výši této náhrady nadřízený orgán.

Podle ustanovení § 185 odst. 2 zák. práce zaměstnavatel projedná výši požadované náhrady škody se zaměstnancem a oznámí mu ji zpravidla nejpozději do jednoho měsíce ode dne, kdy bylo zjištěno, že škoda vznikla a že za ni zaměstnanec odpovídá.

Podle ustanovení § 185 odst. 4 zák. práce výši požadované náhrady škody a obsah dohody o způsobu její úhrady, s výjimkou náhrady škody způsobené vyrobením zmetku nebo náhrady nepřesahující 1000 Kčs, je zaměstnavatel povinen projednat s příslušným odborovým orgánem. Způsobil-li škodu vedoucí zaměstnanec, který je statutárním orgánem, popřípadě jeho zástupce, sám nebo společně s podřízeným zaměstnancem, určí výši této náhrady nadřízený orgán po projednání s vyšším odborovým orgánem.

Citovaná ustanovení upravují postup zaměstnavatele při uplatňování nároku na náhradu škody způsobené zaměstnancem. V soudní praxi nejsou pochybnosti o tom, že postup při určení výše náhrady škody (§ 185 odst. 1 zák. práce) a její projednání se zaměstnancem (§ 185 odst. 2 zák. práce), jakož i požadovaná součinnost s odborovým orgánem (§ 185 odst. 4 zák. práce), mají jen pořádkovou povahu a nejsou podmínkou pro další uplatňování nároku na náhradu škody. Jejich smyslem a účelem je především seznámit zaměstnance s nároky, které proti němu zaměstnavatel hodlá uplatnit, umožnit mu, aby se k požadavkům zaměstnavatele vyjádřil, a vytvořit podmínky pro případné uzavření dohody o způsobu náhrady škody (k tomu srov. Závěry k výkladu některých ustanovení zákoníku práce, uveřejněné ve Sborníku Nejvyššího soudu o občanském soudním řízení v některých věcech pracovněprávních, občanskoprávních a rodinněprávních III, SEVT Praha 1980, str. 79-81). Protože nedodržení postupu zaměstnavatele uvedeného ve výše zmíněných ustanoveních zákoníku práce nebrání tomu, aby zaměstnavatel uplatnil svůj nárok na náhradu škody u soudu žalobou podanou proti zaměstnanci, nemůže mít dovolatelem namítaná eventuelní absence rozhodnutí nadřízeného orgánu o určení výše škody způsobené zaměstnancem (§ 185 odst. 1 zák. práce) žádný vliv na existenci a uplatnění nároku zaměstnavatele na náhradu škody.

Dovolateli lze v této souvislosti přisvědčit potud, že, uplatňuje-li zaměstnavatel nárok na náhradu škody, jejíž výši určil bez projednání se zaměstnancem a příslušným odborovým orgánem, a zaměstnanci výši požadované náhrady škody vůbec neoznámil, jde o nárok, jehož splatnost ve smyslu ustanovení § 253 odst. 2 zák. práce ještě nenastala (srov. právní názor uveřejněný ve Sborníku Nejvyššího soudu o občanském soudním řízení v některých věcech pracovněprávních, občanskoprávních a rodinněprávních III, SEVT Praha 1980, str. 81). Dovolatel však opomíjí, že uvedený právní názor, k němuž v minulosti dospěla soudní praxe a který je i nadále použitelný, dále zdůrazňuje, že „v tomto případě (tj. v případě opomenutí zaměstnavatele projednat výši škody se zaměstnancem a odborovým orgánem) se požadovaná náhrada škody stává splatnou do tří dnů ode dne, kdy návrh na zahájení soudního řízení (žaloba) byl zaměstnanci doručen, a jen uplynutím lhůty nastanou důsledky prodlení ve smyslu ustanovení § 256 zák. práce“. Závěr odvolacího soudu o tom, že splatnost nároku žalobce na náhradu škody „nastala uplynutím lhůty k plnění“ po doručení žaloby do vlastních rukou žalovaného, je proto s uvedeným výkladem konformní.

Kromě toho dovolatel vytýká odvolacímu soudu „neprovedení důkazů, které žalovaný v řízení navrhoval“ (zejména „důkaz korespondencí žalobce s věřitelem, Č. s., a.s.“), a že žalovanému „bylo odepřeno zúčastnit se jednání před soudem prvního stupně, jehož se chtěl zúčastnit, ale nebyla mu umožněna eskorta z věznice, kde byl v době ústního jednání odvolacího soudu ve výkonu trestu“. Uvedené námitky dovolatele představují jednak uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spočívající v tom, že soud neprovedl dovolatelem navržený důkaz), a jednak uplatnění důvodu zmatečnosti podle ustanovení § 229 odst. 3 o.s.ř. (spočívající v tom, že účastníku byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem). Zmatečnost uvedená v ustanovení § 229 odst. 3 o.s.ř. však není způsobilým dovolacím důvodem (účastník se může domáhat nápravy cestou žaloby pro zmatečnost – srov. § 229 a násl. o.s.ř.) a dovolací soud k ní může – stejně tak jako ke skutečnosti, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci – přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání ve věci přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.); samy o sobě však tyto vady řízení přípustnost dovolání nezakládají.

Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé (jímž bylo žalobci přisouzeno 11,166.666,70 Kč s úroky z prodlení) nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Protože dovolání i v této části směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. b) a c) o.s.ř. odmítl.

Vzhledem k tomu, že se tímto rozhodnutím řízení ve věci nekončí, bude i o náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnuto až v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě odvolacího soudu.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 11. srpna 2009

JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.

předseda senátu

Vydáno: 11. August 2009

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. do 24 hodin