JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 21 Cdo 3200/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce J. Š., zastoupeného advokátem, proti žalovanému S. S. s.r.o., zastoupenému advokátem, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 16 C 351/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 5. února 2008, č. j. 29 Co 486/2007-153, takto:

I. Dovolání žalobce se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.820,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.

Odůvodnění:

Dopisem ze dne 18. 11. 2003 žalovaný sdělil žalobci, že s ním „ruší okamžitě pracovní poměr založený pracovní smlouvou ze dne 01.04.2003, a to v souladu s ust. § 53 odst. 1, písm. b) Zákoníku práce“. Zvlášť hrubé porušení pracovní kázně spatřoval v tom, že žalobce v rozporu s předchozími ústními pokyny nadřízeného zaměstnance v blíže neurčený den před 15. 10. 2003 svévolně odnesl ze svého pracoviště pokladní hotovost ve výši 124.125,50 Kč (bod 1/), že dne 14.10.2003 odnesl a ponechal si u sebe „mobilní telefon spolu se SIM kartou a příslušenstvím“ a sestavu osobního počítače s monitorem a příslušenstvím (bod 2/), že se „zmocnil a ponechal u sebe“ osobní automobil zaměstnavatele zn. ŠKODA (bod 3/), a uvedené věci přes výzvy zaměstnavatele neodevzdal, a že využil informace, které získal při výkonu práce, a zprostředkoval uzavření kupní smlouvy přímo mezi prodávajícím společností M. CZ s. r. o. a kupujícím S. Z., ačkoliv zprostředkování prodeje zemědělské techniky je též předmětem podnikání žalobcova zaměstnavatele, čímž vznikla žalovanému škoda ve výši minimálně 10.537,- Kč (bod 4/).

Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu odůvodňoval zejména tím, že „popírá skutečnosti“, které žalovaný v okamžitém zrušení pracovního poměru žalobci vytýká, a má zato, že se vůči žalovanému „porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem nedopustil“. Žádné ústní pokyny ohledně pravidel k vedení pokladny mu jednatel společnosti nevydal; popírá, že by svévolně odnesl pokladní hotovost. Naopak „po zkušenostech s vyloupením kanceláře a na základě doporučení Policie ČR a majitele objektu“ měl pokladní hotovost přes noc a v době služebních cest v místě svého bydliště. Nesouhlasí ani s tvrzením žalovaného, že nepředal žalovanému věci, k jejichž předání byl vyzván dopisem ze dne 3. 11. 2003. V termínu v dopise stanoveném naopak všechny věci žalovanému předal, „jak potvrzuje předávací protokol“. Mobilní telefon žalobce žalovanému nepředal, protože měl svůj vlastní mobilní telefon. Protože žalovaný nechal žalobci „odpojit telefon“, kupující S. Z. si „dohodl prodej a koupi této zemědělské techniky nezávisle na žalovaném“.

Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 11. 1. 2006, č. j. 16 C 351/2003-81, žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen nahradit žalobci na nákladech řízení 7.981,- Kč k rukám „právního zástupce žalobce“. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že „v případě vytýkaných zvlášť hrubých porušení pracovní kázně pod body 1/ až 3/ okamžitého zrušení pracovního poměru bylo zjištěno, že tyto nebyly uplatněny ve lhůtě uvedené v ustanovení § 53 odst. 2 zákoníku práce“. Ve vztahu k bodu 4/ okamžitého zrušení pracovního poměru, dospěl soud prvního stupně k závěru, že „toto nelze považovat za zvlášť hrubé porušení pracovní kázně“, protože „intenzita porušení pracovní kázně byla nižší a tento důvod by nemohl samostatně obstát jako důvod pro okamžité zrušení pracovního poměru“.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 21. 8. 2006, č.j. 29 Co 150/2006-96, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vytknul soudu prvního stupně, že se ve svém rozsudku nevypořádal se všemi tvrzeními účastníků a důkazy, které byly v průběhu řízení provedeny, nedostatečně zdůvodnil závěr, že pracovní poměr žalobce byl žalovaným zrušen opožděně, že v rozporu se svým tvrzením v odůvodnění rozsudku (že se po věcné stránce důvody okamžitého zrušení pracovního poměru nezabýval) činí i ohledně těchto důvodů určitá skutková zjištění, přičemž „závěry jsou nejednoznačné“. Odvolací soud shledal rozsudek soudu prvního stupně nepřezkoumatelným zčásti pro nesrozumitelnost a zčásti pro nedostatek důvodů, vytknul také soudu prvního stupně, že se nevypořádal s otázkou běhu subjektivní i objektivní lhůty pro okamžité zrušení pracovního poměru.

Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 7. 3. 2007, č. j. 16 C 351/2003-120, žalobě opět vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen nahradit žalobci na nákladech soudního řízení 14.656,- Kč „k rukám právního zástupce žalobce“. Ve vztahu k bodu 1/ okamžitého zrušení pracovního poměru měl za prokázáno, že žádné písemné pokyny ohledně vedení příruční pokladny nebyly ze strany žalovaného dány a že nebyla ani podepsána dohoda o hmotné odpovědnosti podle § 176 a násl. zák. práce. Protože žalovaná nezajistila řádné a dostatečné technické zabezpečení k tomu, aby věci, včetně pokladny a pokladní hotovosti, mohly být bezpečně uloženy (přechovávány) v kanceláři, nemohl žalobce porušit zvlášť hrubým způsobem pracovní kázeň tím, že si odnesl, resp. odnášel pokladní hotovost z kanceláře. Na porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem soud prvního stupně neusoudil ani u ostatních jednání vytýkaných žalobci v okamžitém zrušení pracovního poměru. Ve všech čtyřech důvodech, uvedených v okamžitém zrušení pracovního poměru z 18. 11. 2003 tak „shledal jejich neplatnost a z těchto důvodů je pak jako celek neplatné i okamžité zrušení pracovního poměru“.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 5. 2. 2008, č. j. 29 Co 486/2007-153, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žalobce je povinen nahradit žalované náklady řízení za řízení před soudem prvního stupně částkou 38.161,- Kč a za řízení před soudem odvolacím částkou 14.532,- Kč „u zástupce žalovaného advokáta JUDr. V. H.“. Vycházeje z toho, že žalobce vykonával funkci vedoucího provozovny a v rámci tohoto pracovního zařazení přijímal v hotovosti platby od zákazníků a byl i oprávněn si z pokladny vybírat finance na úhradu nákladů spojených s výkonem zaměstnání, dovodil, že „z nejobecnějších pravidel nakládání s cizími finančními prostředky je naprosto zřejmé, že žalobce nebyl oprávněn používat finanční prostředky na úhradu svých soukromých potřeb, a to ani formou půjčky z pokladny“, že nebyl oprávněn odnášet finanční prostředky z pracoviště a že „z titulu jeho pracovního zařazení bylo jeho věcí, aby na pracovišti zařídil takovou možnost uchovávání peněz, aby možnost jejich odcizení eliminoval“. Jestliže žalobce finanční prostředky z pracoviště odnesl, byl povinen kdykoliv je na požádání zaměstnavateli vydat, a v tom mu nemohla bránit ani pracovní neschopnost, kterou žalobce vysvětloval důvody nepředání peněz žalovanému dne 15. 10. 2003. Je-li žalobci vytýkáno, že žalovanému nepředal finanční hotovost ani po písemné výzvě ze dne 11. 11. 2003 a částku 34.322,- Kč zadržoval až do 6. 1. 2005, kdy ji žalovanému poukázal poštovní poukázkou, lze podle odvolacího soudu dospět k závěru, že k porušení pracovních povinností ze strany žalobce došlo a toto jednání žalobce naplňuje použitý důvod okamžitého zrušení pracovního poměru. Ve vztahu k ostatním jednáním vytýkaným žalobci v okamžitém zrušení pracovního poměru se odvolací soud ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že nedošlo k porušení pracovní kázně žalobcem s tím, že, „i když nakládání žalobce s věcmi nebylo zcela po právu, nevykazovalo, s ohledem na popsané okolnosti, znaky hrubého porušení pracovní kázně“.

V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobce namítá, že odvolací soud „k právním názorům soudu I. stupně a k jeho zjištěním vůbec nepřihlédl a chování žalobce hodnotí pouze ze svého úzkého hlediska“. Přitom žalobce již při jednání u soudu prvního stupně prokázal, že mu „byla z jeho příruční pokladny na středisku žalovaného v Nové Vsi odcizena určitá peněžní hotovost“ a že „z opatrnosti, aby se situace opět neopakovala, zabezpečil uložení příruční pokladny u sebe doma“. Neučinil tak proto, aby zneužil uloženou pokladní hotovost nebo s ní neoprávněně nakládal. Žalovaný nikdy nestanovil žalobci pokladní limit ani pokyny k nakládání s finanční hotovostí a, jestliže odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce neoprávněně nakládal s pokladní hotovostí, což podle názoru odvolacího soudu zakládá právní důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru, pak tak odvolací soud „učinil nesprávně a v rozporu se zákonem“. Namítá dále, že odvolací soud se ve svém právnímu závěru opírá jen o „domněnky“, co měl či mohl žalobce udělat, a „nikoliv o skutečnosti, co žalobce měl správně dělat“. K prokázání svého tvrzení předložil žalobce dovolacímu soudu „další doklady“. Rozsudek odvolacího soudu považuje za „zcela nespravedlivý vůči žalobci“, za věcně a právně nesprávný, nemající žádnou oporu v zákoně. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání jako nedůvodné zamítl, když závěry odvolacího soudu považuje za správné, „aplikace právní normy na zjištěný skutkový stav byla u napadeného rozhodnutí zcela přiléhavá“.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba posuzovat – vzhledem k tomu, že žalovaný okamžitě zrušil pracovní poměr s žalobcem dopisem ze dne 18. 11. 2003, který byl téhož dne žalobci doručen – podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění do 29. 2. 2004, to je do dne, než nabyl účinnosti zákon č. 46/2004 Sb., kterým se mění zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků a o změně některých zákonů – dále jen „zák. práce“.

Podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může okamžitě zrušit pracovní poměr jen výjimečně, a to pouze tehdy, porušil-li zaměstnanec pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem.

Povinnost dodržovat pracovní kázeň patří k základním povinnostem zaměstnance vyplývajícím z pracovního poměru [srov. § 35 odst. 1 písm. b) zák. práce] a spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy (zejména ustanoveními § 73, § 74 a § 75 zák. práce), pracovním řádem, pracovní smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Má-li být porušení pracovní kázně právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovních povinností ze strany zaměstnance zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity. Zákoník práce rozlišuje mezi soustavným méně závažným porušením pracovní kázně, závažným porušením pracovní kázně a porušením pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Porušení pracovní kázně nejvyšší intenzity (zvlášť hrubým způsobem) je důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru nebo k výpovědi z pracovního poměru [§ 53 odst. 1 písm. b), § 46 odst. 1 písm. f) část věty před středníkem zák. práce].

Pracovní povinnosti jsou zaměstnanci stanoveny právními předpisy, pracovním řádem, pracovní smlouvou nebo pokynem přímo nadřízeného vedoucího zaměstnance. Jednotícím kritériem pro všechny druhy těchto povinností je, že vyplývají z pracovního poměru nebo jiného pracovněprávního vztahu k zaměstnavateli; jednání zaměstnance, jímž nebyly porušeny povinnosti z pracovněprávního vztahu, nemůže být posouzeno jako porušení pracovních povinností.

Podle ustanovení § 73 odst. 1 písm. d) zák. práce jsou zaměstnanci povinni řádně hospodařit s prostředky svěřenými jim zaměstnavatelem a střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele.

Uvedené povinnosti, které patří k základním povinnostem zaměstnanců, představují ve své obecnosti mravní imperativ kladený na každého zaměstnance, jenž ve svém obsahu znamená určitou míru loajality ve vztahu ke svému zaměstnavateli, a zároveň též i obecnou prevenční povinnost zaměstnance ve vztahu k majetku a oprávněným zájmům zaměstnavatele; jde o požadavek na určitou úroveň kvality chování zaměstnance. Zákon zde vedle povinností vyplývajících z právních předpisů a jiných předpisů vztahujících se k práci zaměstnance [§ 73 odst. 1 písm. c) zák. práce] ukládá zaměstnanci, aby celým svým chováním v souvislosti s pracovním vztahem nezpůsoboval zaměstnavateli škodu, ať už majetkovou nebo morální. Takového jednání se zaměstnanec může dopustit, i když dodrží všechny právní a ostatní předpisy vztahující se bezprostředně k práci jím vykonávané. Rozhodující pro posouzení toho, zda se zaměstnanec chová v souladu s ustanovením § 73 odst. 1 písm. d) zák. práce, tedy není to, zda jeho jednání je v souladu nebo v rozporu s právními nebo jinými předpisy (případně pokyny zaměstnavatele), které se vztahují k práci jím vykonávané, ale to, zda objektivně jednání zaměstnance směřovalo k ochraně majetku zaměstnavatele nebo proti němu, případně, zda jednal či nejednal v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele.

S odvolacím soudem lze souhlasit v tom, že žalobce s ohledem na jeho pracovní zařazení měl sám zařídit takovou možnost uchovávání peněz na pracovišti, aby jejich odcizení jinou osobou eliminoval. Jestliže již pokladní hotovost z pracoviště odnesl, byl nepochybně povinen tuto finanční hotovost žalovanému kdykoli na jeho požádání vydat. Skutečnost, že žalobce nepředal ani na žádost žalovaného celou pokladní hotovost a že částku 34.322,- Kč zadržoval až do 6. ledna 2005, jen dokresluje, že žalobce zcela zjevně porušil povinnost vyplývající z ustanovení § 73 odst. 1 písm. d) zákoníku práce. S odvolacím soudem lze souhlasit i v tom, že uvedené jednání žalobce svou intenzitou představuje zvlášť hrubé porušení pracovní kázně. Nelze totiž přehlédnout (mimo argumentaci odvolacího soudu), že ve vztazích zaměstnavatele a zaměstnance (zejména tam, kde zaměstnanci při výkonu svých pracovních úkolů nakládají s majetkem zaměstnavatele ve vztahu k třetím osobám) je nezbytný vztah důvěry, spolehlivost zaměstnance a jeho poctivost, jak vyplývají právě z ustanovení § 73 odst. 1 písm. d) zák. práce.

Námitka dovolatele, že zákoník práce ani žádný pokyn žalovaného nestanovily pravidla pro nakládání s finanční hotovostí, nemohou správné závěry odvolacího soudu zvrátit. Dovolatel totiž přehlíží, že finanční prostředky, kterými nakládal, nebyly finanční prostředky žalobce, ale jeho zaměstnavatele – žalovaného. V žádném případě s takovými prostředky nemůže samostatně nakládat tak, aby se kdykoli (na jakkoli dlouhou dobu) dostaly mimo dispozici zaměstnavatele, leda že by o tom zaměstnavatel sám rozhodl, což v projednávané věci nebylo prokázáno ani tvrzeno. Jestliže navíc na výzvu zaměstnavatele zaměstnanec odmítá tyto prostředky bezodkladně do dispozice zaměstnavatele vrátit, jde o jasný útok na majetek zaměstnavatele a také zcela zřejmé porušení povinností vyplývajících z ustanovení § 73 odst. 1 písm. d) zák. práce. Na tom nemůže nic změnit ani skutečnost, že v předchozí době mělo dojít k vloupání. Bylo povinností žalobce okamžitě se žalovaným zaměstnavatelem tuto skutečnost projednat a vyžadovat opatření ze strany zaměstnavatele (o jeho prostředky se jednalo), nikoli opatření přijímat (na delší dobu) sám. Takové jednání by bylo možné jen bezprostředně po zjištěné krádeži, než bylo možno věc projednat se zaměstnavatelem.

Se závěrem odvolacího soudu, že se žalobce dopustil jednání vytýkaného pod bodem 1/ v dopise žalovaného ze dne 18. 11. 2003 a že toto jednání představuje porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem proto dovolací soud souhlasí.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by byl rozsudek odvolacího soudu postižen některou z vad, uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.

V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 3.750,- Kč [srov. § 7 písm. c), § 10 odst. 3, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), tedy celkem 4.050,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalovaného advokát JUDr. V. H. osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005) k nákladům řízení, které žalovanému za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad (srov. § 137 odst. 1 a 3 a § 151 odst. 2 větu druhou o. s. ř.) ve výši (po zaokrouhlení) 770,- Kč. Protože dovolání žalobce bylo zamítnuto, soud mu ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. uložil, aby tyto náklady žalovanému nahradil. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 4.820,- Kč je žalobce povinen zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. června 2009

JUDr. Mojmír Putna, v. r.

předseda senátu

Vydáno: 29. June 2009

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. do 24 hodin