JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 21 Cdo 3180/2005

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Z. R., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice - Ministerstvu práce a sociálních věcí se sídlem v Praze 2, Na Poříčním právu č. 376/1, IČ 00551023, o dávky nemocenského pojištění, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 19/99, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. června 2004, č.j. 35 Co 244, 245/2004-97, takto:

I. Dovolání žalobce proti usnesení městského soudu v části, v níž bylo potvrzeno usnesení obvodního soudu o zastavení řízení a postoupení věci P. správě sociálního zabezpečení, se zamítá; v dalším se dovolání žalobce odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se žalobou podanou dne 14.8.1996 u Obvodního soudu pro Prahu 2, vedle určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru dané žalobci dopisem žalované ze dne 13.6.1996, domáhal, aby mu žalovaná zaplatila „nemocenské za dobu od 7.5.1996 22.7.1996 ve výši 25.000,- Kč a od 23.7.1996 ve výši 8.000,- Kč měsíčně po dobu trvání pracovní neschopnosti, a dále úroky z prodlení ve výši 19% dlužné částky od 7.5.1996 do zaplacení“. Žalobu ohledně tohoto nároku, který Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 1.10.1996, č.j. 22 C 156/96-9 vyloučil k samostatnému projednání a rozhodnutí, následně podáním ze dne 6.11.2000 změnil tak, že požadoval, aby mu žalovaná zaplatila „nemocenské ve výši 14.136,- Kč“ a „náhradu mzdy za dobu od 1.11.1996 do 31.10.2002 ve výši 616.416,- Kč“, vše s úroky z prodlení, které v podání specifikoval.

Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 8.8.2003, č.j. 22 C 19/99-81, ve znění usnesení ze dne 24.4.2004, č.j. 22 C 19/99-92, nepřipustil „změnu žaloby ze dne 6.11.2000, kterou se žalobce domáhá zaplacení náhrady mzdy za dobu od 1.11.1996 do 31.10.2000 v celkové výši 616.416,- Kč s příslušenstvím“, řízení zastavil s tím, že „po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena P. správě sociálního zabezpečení jako orgánu příslušnému“, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení, že „advokátce JUDr. M. A. se přiznává odměna za zastupování žalobce v částce 6.000,- Kč“ a že „státu se nepřizná právo na náhradu nákladů řízení“. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že spor účastníků o nárok na výplatu nemocenských dávek „vyplývá z právních vztahů na základě nemocenského pojištění podle zákona č. 582/1991 Sb.“ a „nejedná se tedy o žádný z okruhu sporů či jiných právních věcí uvedených v § 7 odst. 1 o.s.ř. a zvláštní zákon ani nestanoví ve smyslu § 7 odst. 2 o.s.ř., že by měly soudy tuto věc projednávat“. Z důvodu nedostatku pravomoci soudu „rozhodl soud podle § 104 odst. 1 o zastavení řízení“ a postoupení věci orgánu, který je podle ustanovení § 57 písm. a) „ve spojení“ s ustanovením § 6 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb. příslušný k jejímu projednání a rozhodnutí, s tím, že „již nerozhodoval o částečném zpětvzetí žaloby“ podle podání žalobce ze dne 6.11.2000, neboť „řízení bylo zastaveno jako celek“.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 22.6.2004, č.j. 35 Co 244, 245/2004-97 odmítl odvolání žalobce proti výroku usnesení soudu prvního stupně o nepřipuštění změny žaloby, usnesení soudu prvního stupně „ve výrocích o zastavení řízení, o postoupení věci a náhradě nákladů řízení jak ve vztahu mezi účastníky, tak o nákladech státu“ potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, že „advokátovi JUDr. J. Č. se přiznává odměna za zastupování žalobce v odvolacím řízení ve výši 637,50 Kč“ a že „stát nemá právo na náhradu nákladů řízení“. Odvolací soud (poté, co odvolání žalobce proti výroku usnesení soudu prvního stupně o nepřipuštění změny žaloby odmítl jako nepřípustné) ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že v projednávané věci, v níž jde o nárok žalobce na zaplacení nemocenských dávek, „není dána pravomoc soudu (§ 7 odst. 1, 2 o.s.ř.)“, nýbrž že zákon č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, svěřuje rozhodování o nemocenském okresním správám sociálního zabezpečení a pro území h. m. P. P. správě sociálního zabezpečení [§ 6 odst. 2, § 55, § 57 písm. a) cit. zákona]. Protože nedostatek pravomoci soudu je neodstranitelnou podmínkou řízení, soud prvního stupně nepochybil, jestliže řízení podle ustanovení § 104 odst. 1 o.s.ř. zastavil a součastně rozhodl o postoupení věci P. správě sociálního zabezpečení.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu (do „výroků I. a II.“) podal žalobce dovolání, ve kterém „napadá zejména názor soudu, že projednávaný spor ve věci nemocenské dávky nespadá do pravomoci soudu“. Namítal, že „podle § 56 odst. 1 zák. č. 582/91 Sb. o žádostech o dávku nemocenského pojištění v případech, kdy jsou splněny zákonné podmínky a jsou nesporné, rozhoduje organizace, tj. žalovaná, u níž se podávají žádosti o dávku (§ 61 odst. 1 písm. a) cit. zák.), čímž je zahájeno řízení o dávce (§ 60 odst. 1 cit. zák.)“. Podle názoru dovolatele citovaný zákon neupravuje specifický opravný prostředek pro případ, že organizace dávky zastaví a nezakládá pro tento případ pravomoc správy sociálního zabezpečení. Ustanovení § 57 písm. a) citovaného zákona - jak dále dovozoval – dopadá na jiné případy rozhodování a „je tedy přesvědčen“, že rozhodování v této věci patří do pravomoci soudů. Navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a „věc vrátil k dalšímu řízení“.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání do jeho potvrzujícího výroku o zastavení řízení a postoupení věci orgánu, do jehož pravomoci náleží, které je podle ustanovení § 239 odst. 2 písm. a) o.s.ř přípustné, není opodstatněné a že do výroků o odmítnutí odvolání a o nákladech řízení není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

V posuzované věci žalobce uplatnil žalobou podanou dne 14.8.1996 u Obvodního soudu pro Prahu 2 - mimo jiné - nárok na „nemocenské za dobu od 7.5.1996 do 22.7.1996 ve výši 25.000,- Kč a od 23.7.1996 ve výši 8.000,- Kč měsíčně po dobu trvání pracovní neschopnosti, a dále úroky z prodlení ve výši 19% dlužné částky od 7.5.1996 do zaplacení“; tento nárok sice později „omezil“ na „nemocenské ve výši 14.136,- Kč“ s úroky z prodlení, soud prvního stupně však o této změně (částečném zpětvzetí) žaloby s ohledem na právní názor, který zaujal, již nerozhodoval. Protože jde o základ a výši nároku vyplývajícího z nemocenského pojištění zaměstnanců, a protože ze žaloby a z obsahu spisu nepochybně vyplývá, že žalobce nemínil podávat ve smyslu tehdy platných ustanovení § 244 a násl. o.s.ř. žalobu nebo opravný prostředek na přezkoumání zákonnosti rozhodnutí správního orgánu (nyní žaloba proti pravomocnému rozhodnutí správního orgánu ve smyslu zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní), je pro posouzení věci především významné, jak správně uvažovaly soudy obou stupňů, zda je pro rozhodnutí o tomto nároku uplatněném žalobou na peněžité plnění podle ustanovení § 80 písm. b) o.s.ř. dána pravomoc soudu.

Podle ustanovení § 7 odst. 1 o.s.ř. (ve znění účinném ke dni podání žaloby, tj. do 30.4.1997) v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných, družstevních, jakož i obchodních vztahů (včetně vztahů podnikatelských a hospodářských), pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány.

Podle ustanovení § 7 odst. 2 o. s. ř. (nyní § 7 odst. 3 ve znění účinném od 1.1.2003, tj. poté, co nabyl účinnosti zákon č. 151/2002 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím soudního řádu správního) jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon.

Nemocenské pojištění zaměstnanců a osob postavených jim v tomto pojištění naroveň představuje součást sociálního zabezpečení (srov. § 2 zákona č. 582/1991 Sb.), které provádí orgány státní správy - orgány sociálního zabezpečení (srov. § 3 odst. 1 zákona č. 582/1991 Sb.). Vzájemné vztahy účastníků se vyznačují tím, že jeden účastník (stát) vystupuje vůči druhému jako nositel veřejné svrchované moci a tím jako silnější subjekt, který druhému subjektu může jednostranně zakládat jeho práva a ukládat povinnosti. Na veřejnoprávní povaze tohoto právního vztahu přitom nemůže ničeho změnit ani způsob, jakým žalobce svůj požadavek na zaplacení nemocenského (nemocenských dávek) procesně uplatnil, neboť žaloba ve smyslu ustanovení § 80 písm. b) o.s.ř. o splnění povinnosti je přípustným právním nástrojem jen při uplatňování nároků z právních vztahů vyjmenovaných v ustanovení § 7 odst. 1 o.s.ř., pro které je charakteristická rovnost účastníků.

Jelikož se v posuzovaném případě nejedná o věc vyplývající ze vztahů vyjmenovaných v ustanovení § 7 odst. 1 o.s.ř., tj. občanskoprávních, pracovních, rodinných, družstevních, jakož i obchodních vztahů (včetně vztahů podnikatelských a hospodářských), může být dána pravomoc soudu k projednání a rozhodnutí této věci ve smyslu ustanovení § 7 odst. 2 o.s.ř., jen stanoví-li to zákon.

Řízení ve věcech nemocenského pojištění upravuje zákon č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení (i ve znění účinném ke dni podání žaloby, tj. do 31.12.1997), tím způsobem, že pravomoc rozhodovat spory o nárok na dávku nemocenského nebo o její výši, o jejím snížení nebo odnětí, o zastavení její výplaty svěřuje místně příslušné okresní správě sociálního zabezpečení [srov. § 55, § 57 písm. a), § 58 cit. zákona], respektive na území h. m. P. P. správě sociálního zabezpečení (srov. § 6 odst. 2 cit. zákona). Postup uvedených orgánů státní správy (orgánů sociálního zabezpečení – srov. § 3 odst. 1 a 3 cit. zákona) v rámci řízení ve věcech nemocenského pojištění (dávkového řízení), včetně opravných prostředků, pak zmíněný zákon vymezuje v Části deváté, Hlavě první pod marginální rubrikou „Řízení ve věcech nemocenského pojištění“ v ustanoveních § 55 až 80. Poukazuje-li dovolatel ve prospěch svého opačného názoru na ustanovení § 56 odst. 1 zákona č. 582/1991 Sb., potom opomíjí podle tohoto ustanovení organizace (zaměstnavatel) poskytuje dávku nemocenského, popřípadě zastavuje její výplatu, snižuje nebo zvyšuje její výši, toliko v případech, kdy je na dávku zákonný nárok a kdy splnění všech stanovených podmínek je nesporné, jakož i v případech, že je nesporné, že podmínky nároku na dávku již nejsou splněny; vznikne-li ovšem, tak jako v posuzovaném případě, spor, jehož předmětem jsou nemocenské dávky, rozhodují – jak uvedeno výše – orgány sociálního zabezpečení.

Z uvedeného vyplývá, že pravomoc k projednání a rozhodnutí o uplatněném nároku na dávky nemocenského pojištění zákon nesvěřuje soudu ani ve smyslu ustanovení § 7 odst. 2 o.s.ř. Závěr odvolacího soudu o tom, že projednání a rozhodnutí o dané věci brání nedostatek podmínky řízení (nedostatek pravomoci soudu), kterou nelze odstranit (§ 104 odst. 1 o.s.ř.), je tudíž správný.

Protože usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení a postoupení věci orgánu, do jehož pravomoci náleží, je správné, a protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by usnesení odvolacího soudu bylo postiženo vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce proti této části usnesení odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.

Z vyjádření dovolatele, že usnesení odvolacího soudu „napadá ve výroku I. a II.“ vyplývá, že žalobce podává dovolání rovněž proti části usnesení odvolacího soudu, v níž bylo odmítnuto odvolání žalobce proti výroku usnesení soudu prvního stupně, kterým nebyla připuštěna změna žaloby, a v níž bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudem prvního stupně.

Přípustnost dovolání proti napadeným výrokům o odmítnutí odvolání a o nákladech řízení je třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu. Z ustanovení §§ 237 až 239 o.s.ř. ovšem vyplývá, že dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o odmítnutí odvolání, není přípustné, a stejně tak není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení, a to bez zřetele k povaze takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.1.2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod poř. č. 88, ročník 2002).

Protože dovolání v této části směruje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce v tomto směru - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1, věty první o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly (srov. § 142 odst. 1, věta první o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 10. října 2006

JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.

předseda senátu

Vydáno: 10. October 2006