JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 21 Cdo 3158/2005

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně I. F. – T. spol. s r. o. zastoupené advokátem, proti žalovanému Ing. L. N., zastoupenému advokátkou, o 122.335,60 Kč, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 12 C 142/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. února 2005, č. j. 23 Co 558, 559/2004-204, takto:

Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaný zaplatil 122.335,60 Kč. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaný, který u ní pracoval od 1. 11. 1993 jako „manažer“, nesložil do pokladny žalovanou částku, kterou převzal od firmy Z + K T., ač podle pokladního příjmového dokladu ze dne 17. 10. 1995 tato částka měla být žalovaným do pokladny vložena.

Okresní soud Praha – východ rozsudkem ze dne 5. 12. 2002, č. j. 12 C 142/99-158, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit „žalovanému náhradu nákladů řízení“ k rukám jeho „právního zástupce“ a „na účet Okresního soudu Praha – východ na znalečném částku 14.625,- Kč“. Usnesením ze dne 15. 5. 2003, č. j. 12 C 142/99-178, stanovil „výši nákladů přiznaných v rozsudku ze dne 5. 12. 2002“ částkou 54.362,- Kč. Z provedeného dokazování měl za zjištěno („zvláště ze znaleckého posudku“), že žalobkyně neustanovila žádnou hmotně odpovědnou osobu, která by odpovídala za svěřené finanční hotovosti, že účetní doklady neměly náležitosti, že do pokladny mělo přístup více osob a že s financemi žalobkyně se nakládalo různým způsobem, který neodpovídal zákonu o účetnictví; protože „neshledal“, že by žalovaný nějakým způsobem způsobil žalobkyni škodu zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů, dovodil, že žaloba není důvodná.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 2. 2005, č. j. 23 Co 558, 559/2004-204, rozsudek soudu prvního stupně a usnesení ze dne 15. 5. 2003, č. j. 12 C 14/99-178, potvrdil a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na nákladech odvolacího řízení 23.000,- Kč do rukou advokátky JUDr. Š. T. Uvedl, že soud prvního stupně se sice správně zabýval zkoumáním, zda došlo k naplnění jednotlivých předpokladů odpovědnosti za škodu, pochybil však v tom, že zcela pominul námitku promlčení vznesenou žalovaným. Vycházeje poté z toho, že, dovozuje-li žalobkyně vznik škody z příjmového dokladu č. P493A ze dne 17. 10. 1995, počala tříletá objektivní lhůta k uplatnění nároku ve smyslu ustanovení § 263 odst. 3 věty druhé zák. práce běžet téhož dne, a vzhledem k tomu, že žaloba v této věci byla podána dne 15. 9. 1998, uzavřel, že tříletá objektivní promlčecí lhůta ke dni podání žaloby neproběhla. Zabývaje se dále tím, zda žaloba byla podána také před uplynutím dvouleté subjektivní promlčecí lhůty ve smyslu ustanovení § 263 odst. 3 věty první zák. práce, vycházel z toho, že poškozený se doví o škodě (a zároveň začne běžet dvouletá subjektivní promlčecí lhůta) tehdy, když zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) její rozsah tak, aby bylo možné případně též určit výši škody v penězích. Přitom není potřebné, aby znal rozsah (výši) škody přesně (např. na základě znaleckého posudku). O tom, kdo za škodu odpovídá, se poškozený doví tehdy, když zjistí skutkové okolnosti rozhodné pro vymezení odpovědného subjektu. Z obsahu spisu a zejména z výpovědi většinového vlastníka a jednatele žalobkyně L. S. O. vyplynulo, že věděl o určitých nesrovnalostech v činnosti žalovaného již v době ukončení jeho pracovního poměru, tj. k 1. 3. 1996. Již v té době sám podal trestní oznámení, ve kterém byla „zahrnuta“ i zažalovaná částka. Z těchto skutečností dovodil, že žalobkyně se „dověděla“ ve smyslu ustanovení § 263 odst. 3 věty první zák. práce o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, již v průběhu prvního pololetí roku 1996 a nikoli teprve až po zprovoznění software a „rekonstrukci“ účetnictví v roce 2002. Zmíněná rekonstrukce účetnictví ani „Společná znalecká zpráva“ z 26. 6. 2004, vycházející z rekonstruovaného účetnictví žalobkyně, nepřinesly žádné nové zásadní poznatky ohledně vzniku a výše škody a o tom, kdo za ni podle žalobkyně měl odpovídat. Proto žaloba jež byla v této věci podána 15. 9. 1998, byla podána až po uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí lhůty.

V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobkyně namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty ve vztahu k náhradě škody, jíž se žalobkyně domáhá. Podle jejího přesvědčení subjektivní promlčecí lhůta počíná běžet teprve okamžikem, kdy je znalost poškozeného ve vztahu ke způsobené škodě i odpovědné osoby natolik konkrétní, že vystačí pro podání žaloby. Vytýká dále odvolacímu soudu, že, ačkoliv své rozhodnutí založil na skutečnostech odlišných od rozhodnutí soudu prvního stupně (zejména výpovědi jednatele společnosti L. O.), nezopakoval důkazy provedené soudem prvního stupně ani dokazování nedoplnil, čímž porušil zásadu přímosti a ústnosti. Je přesvědčena, že „Společná znalecká zpráva“ jasně dokládá, že žalobkyni ke dni určenému odvolacím soudem jako počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty dostatečně nebyly známy skutečnosti ohledně vzniklé škody a osoby za tuto škodu odpovědné. Ke dni ukončení pracovního poměru žalovaného a podání trestního oznámení žalobkyní bylo žalobkyni známo pouze v obecné rovině, že se žalovaný zřejmě dopouštěl porušení zákonných povinností v oblasti účetnictví i úmyslného protiprávního jednání poškozujícího žalobkyni. Konkrétnější podezření, že čin žalovaného, který je předmětem tohoto řízení, zakládá nárok žalobkyně na náhradu škody vůči žalovanému, pojala žalobkyně teprve na základě studia „počítačové evidence a souvisejících fyzických dokladů (šlo o tisíce operací a dokumentů)“ v druhé polovině roku 1998. Podle přesvědčení žalobkyně se měl odvolací soud zabývat též tvrzením žalobkyně, že zavinění žalovaného bylo ve formě úmyslu, neboť otázka formy zavinění má vliv pro posouzení nároku žalobkyně na náhradu škody podle ustanovení § 179 odst. 2 zák. práce. Protože se odvolací soud při zjišťování skutkového stavu věci nezabýval tvrzeními žalobkyně, které se týkaly otázky formy zavinění žalovaného, v rozporu s ustanovením § 120 o. s. ř. se nezabýval okolnostmi rozhodnými pro posouzení věci. Řízení tak bylo postiženo vadou, jejímž následkem bylo nesprávné rozhodnutí ve věci. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný navrhl, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto, neboť v řízení nebylo vůbec prokázáno, že by žalobkyni vznikla škoda skutky popsanými v žalobě; kdyby tomu tak snad bylo, žaloba byla uplatněna po uplynutí promlčecí doby.

Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek odvolacího soudu byl vydán před 1.4.2005, je třeba dovolání proti němu podané i v současné době projednat a rozhodnout (srov. Část první, článek II., bod 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) podle „dosavadních právních předpisů“, tj. podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.3.2005 (dále jen „o.s.ř.“).

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání přípustné (i když odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně formálně potvrdil – § 219 o. s. ř., po obsahové stránce práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jehož se řízení týká, posoudil jinak, neboť zatímco soud prvního stupně se žalobou zabýval věcně a zamítl ji proto, že nebyly splněny předpoklady odpovědnosti zaměstnance za škodu podle ustanovení § 172 zák. práce, odvolací soud při zamítnutí žaloby vycházel ze závěru, že žaloba byla podána po uplynutí promlčecí lhůty podle ustanovení § 263 odst. 3 zák. práce), přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – s ohledem na to, že žalobkyní tvrzená škoda vznikla 17. 10. 1995 – podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce ve znění do 31. 12. 1995 (do dne než nabyl účinnosti zákon č. 287/1995 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon České národní rady č. 238/1992 Sb., o některých opatřeních souvisejících s ochranou veřejného zájmu) – dále jen „zák. práce“.

Podle ustanovení § 261 odst. 1 zák. práce se nárok promlčí, jestliže nebyl uplatněn u soudu ve lhůtě v tomto zákoníku stanovené. K promlčení se přihlédne, jen jestliže se ten, vůči němuž se nárok uplatňuje, promlčení dovolá; v takovém případě nelze promlčený nárok účastníku, který jej uplatňuje, přiznat.

Podle ustanovení § 262 odst. 1 zák. práce lhůta počíná běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé.

Podle ustanovení § 263 odst. 3 zák. práce lhůta k uplatnění nároku na náhradu škody činí dva roky; počne běžet ode dne, kdy se poškozený doví o tom, že škoda vznikla, a o tom, kdo za ni odpovídá. Nárok na náhradu škody se však promlčí, nebyl-li uplatněn ve lhůtě tří let, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, deseti let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví.

Počátek promlčecí lhůty v pracovněprávních vztazích je obecně (objektivně) určen ustanovením § 262 odst. 1 zák. práce, podle něhož lhůta počíná běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé. Takto vymezený počátek je vymezen objektivně, nezávisle na poškozeném zaměstnanci (srov. slovo „mohlo“). Běh promlčecí doby tedy počne ode dne, kdy by obecně každý mohl právo uplatnit, jinak řečeno - kdy mohl podat žalobu (actio nata), přičemž není rozhodující, zda snad daný subjekt byl v situaci, která mu uplatnění práva znemožňovala (nevěděl o právu, výkon práva mu znemožňovala nemoc apod.). Jde tedy o objektivně určený počátek běhu promlčecí lhůty, který se odvíjí od právních skutečností, popř. událostí, jejichž vznik či existence jsou nezávislé na úrovni vědomí (znalostí) oprávněného účastníka odpovědnostního vztahu.

Vedle této tzv. objektivní lhůty zákon stanoví k uplatnění nároku z odpovědnostních práv také lhůtu subjektivní. Obecně platí, že nárok na náhradu škody je třeba uplatnit v době, kdy ještě běží obě lhůty, tj. lhůta objektivní a v jejím rámci lhůta subjektivní. S odvolacím soudem lze souhlasit v tom, že poškozený se doví o tom, že mu vznikla škoda tehdy, když zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik konkrétního nároku na náhradu škody. O tom, kdo za škodu odpovídá se poškozený dozví tehdy, jestliže získá vědomost o takových skutkových okolnostech, které mohou zakládat důvod pro závěr o odpovědnosti zaměstnance; nemusí jít o zjištění (rozumí se jistotu v běžném slova smyslu), postačuje, aby skutkové okolnosti, kterými zaměstnavatel disponuje, byly způsobilé takový závěr o možné odpovědnosti zaměstnance učinit. Uvedené samozřejmě nelze vykládat tak, že by zákonem vyžadovaná vědomost zaměstnavatele o tom, kdo za škodu odpovídá, byla naplněna již na základě pouhého podezření či předpokladu; z tohoto hlediska je rozhodující, kdy se zaměstnavatel o těchto skutečnostech (skutkových okolnostech) prokazatelně dověděl.

Odvolací soud se proto při posuzování důvodnosti žaloby správně zabýval tím, zda žalobkyní uplatněný nárok na náhradu škody je promlčen (jak namítal žalovaný). Jeho závěr o tom, že „žalobkyně se dověděla ve smyslu ustanovení § 263 odst. 3 věty první zák. práce o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, již v průběhu prvního pololetí roku 1996“, představuje – jako výsledek dokazování (hodnocení provedených důkazů) - skutkové zjištění soudu. Správnost tohoto závěru lze v dovolacím řízení zpochybnit dovolacím důvodem uvedeným v ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř.

Podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. lze dovolání, které je přípustné mimo jiné podle ustanovení § 237 odst.1 písm. a) o.s.ř. (a tak je tomu v projednávané věci), podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením § 133 až § 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování u soudu odvolacího.

Z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu a z obsahu spisu vyplývá, že při zjišťování, kdy se žalobkyně dověděla ve smyslu ustanovení § 263 odst. 3 věty první zák. práce o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, vycházel odvolací soud ze skutečností, které vyplynuly z výpovědi jednatele žalobce L. S. O. Na základě tohoto důkazu provedeného před soudem prvního stupně odvolací soud dovodil, že „žalobkyně se dověděla ve smyslu ustanovení § 263 odst. 3 věty první zák. práce o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, již v průběhu prvního pololetí roku 1996“. Takovéto hodnocení důkazů však není možno považovat za odpovídající zákonu. Jednatel žalobce L. S. O. totiž ve své výpovědi před soudem prvního stupně dne 26. 1. 2000 uvedl, že v době, kdy žalovaný končil pracovní poměr u žalobce, „byl v dokladech takový nepořádek, že doklady vzal a zamknul a vypracoval zprávu pro policii“, že v této zprávě uvedl, že „chybělo 6 – 7 milionů Kč“ a že „se domnívá, že ve zprávě pro policii byla předmětná částka zahrnuta“. Z jeho výpovědi tedy neplyne, že by již tehdy získal vědomost o takových skutkových okolnostech, které mohly zakládat důvod pro závěr o odpovědnosti žalovaného. Vyjádřil se totiž jen o svých odhadech z hlediska výše škody, nikoli o okolnostech, ze kterých by bylo možno usuzovat též na odpovědnost konkrétních osob (i žalovaného). Pro potřebný závěr o tom, jaké vědomosti (z hlediska posouzení, zda mohly zakládat důvod pro závěr o odpovědnosti žalovaného) měla tehdy žalobkyně, bylo nezbytné v tomto směru výpověď L. S. O. doplnit, ale zejména obstarat onu „zprávu pro policii“, a z jejího obsahu (a porovnání s výpovědí L. S. O.), případně z dalších důkazů, teprve bylo možno usuzovat, zda skutečně již „v průběhu prvního pololetí roku 1996“ měla žalobkyně vědomost o takových skutkových okolnostech, které mohly zakládat důvod pro závěr o odpovědnosti žalovaného za škodu. Jestliže odvolací soud na základě neúplného zjištění dovodil, že „žalobkyně se dověděla ve smyslu ustanovení § 263 odst. 3 věty první zák. práce o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, již v průběhu prvního pololetí roku 1996“, je tento jeho závěr nesprávný (protože je předčasný).

S námitkou dovolatelky, že odvolací soud pochybil, jestliže se nezabýval tím, zda škoda byla žalovaným způsobena úmyslně, dovolací soud nesouhlasí. V projednávané věci odvolací soud postavil své rozhodnutí na závěru, že žalobkyní uplatněný nárok byl z hlediska promlčení uplatněn v objektivní tříleté lhůtě, že však k jeho uplatnění došlo po uplynutí subjektivní dvouleté lhůty. Za této situace potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla žaloba zamítnuta, a nezabýval se proto již základem a výší nároku žalobou uplatněného, neboť to za této situace bylo bezpředmětné. Otázka zkoumání formy zavinění by musela být odvolacím soudem řešena jen tehdy, kdyby dospěl k závěru, že nárok je co do základu dán a zkoumal by výši náhrady škody ve smyslu ustanovení § 179 odst. 2 zák. práce.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího není správný. Nejvyšší soud České republiky jej proto podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc podle ustanovení § 243b odst. 3 věty první o.s.ř. vrátil Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 13. prosince 2006

JUDr. Mojmír Putna, v. r.

předseda senátu

Vydáno: 13. December 2006