JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 21 Cdo 3157/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně A. Č., zastoupené advokátkou, proti žalovanému M. Š., zastoupeného advokátem, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru a o náhradu mzdy, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 10 C 950/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. ledna 2008 č.j. 49 Co 305/2005-65, takto:

I. Dovolání žalobkyně se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.820,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.

Odůvodnění:

Dopisem ze dne 12.6.2004 žalovaný sdělil žalobkyni, že s ní „v důsledku porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem ruší pracovní poměr okamžitě podle § odst. 1 písm. b) zákoníku práce“. Důvod k tomuto opatření spatřoval v tom, že žalobkyně „dne 12.6.2004 řádně nezapsala nákup v hodnotě 226,- Kč dle interní směrnice, což je považováno za krádež“.

Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné, a zároveň, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni „částku 13.400,- Kč z titulu náhrady mzdy v důsledku neplatného okamžitého zrušení pracovního poměru“. Žalobu odůvodnila zejména tím, že podle jejího názoru žalovaný nesplnil podmínku, aby kvalifikované okamžité zrušení pracovního poměru bylo skutkově vymezeno včetně uvedení důvodu tak, aby jej nebylo možné zaměnit s jiným, „když neuvedl přesný odkaz na paragrafové znění zákoníku práce“. Namítá dále, že sice v „dodatku č. 2 k pracovní smlouvě“ je uvedeno, že „soukromé nákupy zaměstnanců nelze platit hotově a nákupy je nutno zapisovat do určeného sešitu s tím, že vyúčtování bude provedeno 1x měsíčně při výplatě mzdy“, avšak předmětný nákup, který žalobkyně učinila a „uhradila hotově do pokladny na prodejně“, nebyl nákupem soukromým, nýbrž šlo o nákup pro dceru, se kterou žalobkyně „nevede společnou domácnost a ona hospodaří samostatně“. Podle názoru žalobkyně její jednání „v žádném případě nenaplňuje podmínku porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem“, neboť žalovanému nevznikla žádná škoda, a „nákup byl v plné výši uhrazen do pokladny na prodejně“. Žalovaný současně podal na žalobkyni trestní oznámení, tímto jednáním se žalobkyně cítí být „velmi poškozena, neboť zůstala bez zaměstnání a tudíž bez příjmů“, a považuje toto jednání žalovaného „za zcela protiprávní a nekorektní“.

Okresní soud v Blansku rozsudkem ze dne 29.4.2005 sp.zn. 10 C 950/2004-39 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech řízení 13.554,- Kč k rukám advokátky Mgr. P. P. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nebyl naplněn důvod pro okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce, neboť „kvalifikace jednání žalobkyně jako zvlášť hrubé porušení pracovní kázně je po materiální stránce nepřiměřená k okolnostem vlastního skutku žalobkyně“. Soud prvního stupně je sice „vázán rozhodnutím přestupkové komise M. R. – J. o tom, že žalobkyně spáchala přestupek“, podle jeho názoru však jednání žalobkyně, kterým porušila dodatek č. 2 pracovní smlouvy, nedosahuje intenzity porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Při hodnocení intenzity porušení pracovní kázně vyšel soud prvního stupně zejména ze skutečnosti, že „žalovaný v minulosti žalobkyni nevytkl nedostatky v její práci“, a že „žalovanému jednáním žalobkyně žádná škoda nevznikla“. Z tohoto důvodu také soud prvního stupně dovodil, že „žalobkyni vzniklo právo na náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku za dobu výpovědní doby“.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 30.1.2008 č.j. 49 Co 305/2005-65 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a zároveň rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na nákladech řízení před soudy obou stupňů 28.167,- Kč k rukám advokáta JUDr. V. M. Odvolací soud dospěl k závěru, že se žalobkyně „dopustila bez dalšího porušení pracovní kázně nejvyšší možné intenzity“, neboť „se dopustila úmyslného jednání směřujícího proti majetku zaměstnavatele“. Manipulace se zbožím nedovoleným způsobem, které žalobkyně odcizila, když navíc jednala úmyslně, tak odvolací soud považuje za porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem, přičemž intenzitu porušení pracovní kázně nemůže podle jeho názoru snížit ani to, „o majetek jaké hodnoty se jedná“, ani skutečnost, že „žalovanému nakonec škoda nevznikla“, ani že „do doby posuzovaného porušení pracovní kázně se žalobkyní zaměstnavatel případné jiné porušení pracovní kázně neprojednával“. Odvolací soud naopak přihlédl k „pracovnímu zařazení žalobkyně jako podavačky“, i ke skutečnosti, že „na prodejně s ní pracovaly další dvě zaměstnankyně“, a dovodil, že na žalovaném nelze spravedlivě požadovat, aby, „byť po dobu výpovědní doby, žalobkyni ještě zaměstnával“, a to zejména s ohledem „na zájem žalovaného na ochraně jeho majetku“, a také s ohledem na „nezbytnost chránit zájmy těchto dalších zaměstnanců“.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť si „sám dotvořil skutkový základ věci bez náležitého podložení důkazními prostředky“. Odvolací soud tak podle názoru dovolatelky pochybil zejména v tom, že „při hodnocení jde dále, než k čemu má vytvořen skutkový základ“, když za jednání žalobkyně, v němž sám žalovaný spatřoval porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem, a které „mělo být odvolacím soudem ve světle dané judikatury náležitě hodnoceno ve vztahu k ust. § 53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce“, nevycházel z toho, že žalobkyně „nezapsala nákup v hodnotě 226,- Kč do určeného sešitu“, nýbrž za základ svých úvah vzal okolnost, že „žalobkyně nedovoleným způsobem manipulovala se zbožím, které odcizila“. Podle názoru dovolatelky odvolací soud rovněž chybně nevzal v úvahu zejména, že „žalovanému v důsledku jednání žalobkyně žádná škoda nevznikla“ nebo že „do předmětného incidentu nebylo žalobkyni ve vztahu k plnění pracovních povinností cokoli vytýkáno“, což snižuje intenzitu porušení pracovní kázně. V dovolání dále dovozuje, že se odvolací soud „vůbec nezabýval hodnocením samotné povinnosti o zapisování soukromých nákupů a jejich přímého neplacení, tedy tím, jakou pracovněprávní povinnost žalobkyně vůbec porušila“, a zároveň zdůrazňuje, že „považovala za nemorální nakupovat pro širší část své rodiny a na všechny tyto nákupy uplatňovat slevy zaměstnance“, „proto pokud šlo o nákup pro dceru, jež vedla samostatnou domácnost, provedla nákup a uhradila jej do pokladny“. Ohledně soukromých nákupů pak dovolatelka namítá, že „tyto nákupy byly zohledňovány v rámci měsíčních výplat, kde se jednalo o celkovou částku za měsíční objem nákupů a v podstatě tak žalobkyně neměla možnost dokladovat tomu pro koho nákup realizovala – za kolik a co koupila“. V neposlední řadě žalobkyně rovněž namítá, že závěr odvolacího soudu o nemožnosti po žalovaném spravedlivě požadovat, aby žalobkyni dále zaměstnával s ohledem na zájem na ochraně svého majetku i „majetku svých dalších zaměstnanců“, je nepodložený a nebyl žádným důkazním prostředkem prokázán. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto. Uvedl, že odvolací soud posoudil správně intenzitu porušení pracovní kázně, včetně toho, že po žalované nebylo možné spravedlivě požadovat, aby zaměstnával žalobkyni po dobu výpovědní lhůty. Zdůraznil závěry „judikatorní praxe“, že „nedovolenou manipulaci s majetkem zaměstnavatele ve smyslu jeho odcizení je nutno považovat za zvlášť hrubé porušení pracovní kázně, ať se již jedná o majetek jakékoli hodnoty“.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Vzhledem k tomu, že žalovaný okamžitě zrušil pracovní poměr se žalobkyní dopisem ze dne 12.6.2004, který žalobkyně téhož dne převzala, je třeba projednávanou věc i v současné době posuzovat podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30.9. 2004, předtím, než nabyl účinnosti zákon č. 436/2004 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o zaměstnanosti – dále jen „zák. práce“ (srov. § 364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce).

Podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může okamžitě zrušit pracovní poměr jen výjimečně, a to pouze tehdy, porušil-li zaměstnanec pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem.

Povinnost dodržovat pracovní kázeň patří k základním povinnostem zaměstnance vyplývajícím z pracovního poměru [srov. § 35 odst. 1 písm. b) zák. práce] a spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny zaměstnanci právními předpisy, pracovním řádem, pracovní smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Má-li být porušení pracovní kázně právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovních povinností ze strany zaměstnance zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity. Zákoník práce rozlišuje mezi soustavným, méně závažným porušením pracovní kázně, závažným porušením pracovní kázně a porušením pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Porušení pracovní kázně nejvyšší intenzity (zvlášť hrubým způsobem) je – jak vyplývá z ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) a § 46 odst. 1 písm. f), části věty před středníkem, zák. práce – důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru nebo k výpovědi z pracovního poměru; okamžité zrušení pracovního poměru je přitom odůvodněno tehdy, jsou-li tu takové okolnosti, ze kterých vyplývá, že po zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance zaměstnával až do uplynutí výpovědní doby.

Ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce [i § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce] patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.

Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil pracovní kázeň méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení pracovní kázně“, „závažné porušení pracovní kázně“ a „porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení pracovní kázně. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní kázně k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní kázně, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení pracovní kázně pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval. Z uvedených závěrů, k nimž rozhodovací praxe soudů již v minulosti dospěla (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995, sp. zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8, roč. 1996, a rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 1. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 21, roč. 2001), a které jsou i v současnosti běžně přijímány, odvolací soud důsledně vycházel a ani dovolací soud nemá důvod k jejich změně.

V posuzovaném případě při zkoumání, zda žalobkyně tím, že „z prodejny žalovaného, kde pracovala jako prodavačka, odnášela zboží mimo režim, který byl stanoven pro soukromé nákupy, aniž byla schopna doložit jeho zaplacení“, porušila pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem, odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku – k okolnostem významným pro posouzení intenzity porušení pracovní kázně, náležitě přihlédl. Vyšel ze skutečnosti, že se v případě žalobkyně nepochybně jednalo o „soukromý nákup, na který se vztahoval režim bezhotovostního placení, neboť jej činila žalobkyně a je bez významu, zda případně byl určen jiné osobě a konkrétně které“; a vzal v úvahu, že jednání, na základě kterého nedovoleným způsobem manipulovala se zbožím, které odcizila, se dopustila úmyslně, když navíc „úmyslná forma zavinění je součástí skutkové podstaty přestupku, z jehož spáchání byla žalobkyně uznána vinnou“. Mimo to přihlédl i k pracovnímu zařazení žalobkyně jako prodavačky a k zájmu žalovaného na ochraně jeho majetku, přičemž dovodil, že na žalovaném tak „nebylo lze požadovat, aby, byť po dobu výpovědní doby, žalobkyni ještě zaměstnával“. Odvolací soud tedy v souladu se zákonem dospěl ke správnému závěru, že jednáním, vytýkaným v okamžitém zrušení pracovního poměru, žalobkyně porušila pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem.

Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud měl při posuzování intenzity porušení pracovní kázně jednáním uvedeným v okamžitém zrušení pracovního poměru žalovaným přihlédnout zejména k tomu, že „žalovanému v důsledku jednání žalobkyně žádná škoda nevznikla“ a že „do předmětného incidentu nebylo žalobkyni ve vztahu k plnění pracovních povinností cokoli vytýkáno“, „vytýká-li“ dále odvolacímu soudu, že nevzal v úvahu, že sama „považovala za nemorální nakupovat pro širší část své rodiny a na všechny tyto nákupy uplatňovat slevy zaměstnance“, přičemž zároveň namítá, že „slevové nákupy nejsou ani tak zavedenou výhodou pro zaměstnance, jako spíše výhodou pro zaměstnavatele (žalovaného), a to s ohledem na způsob jejich účetní evidence“; a namítá-li navíc, že se odvolací soud „vůbec nezabýval hodnocením samotné povinnosti o zapisování soukromých nákupů a jejich přímého neplacení, tedy tím, jakou pracovněprávní povinnost žalobkyně vůbec porušila“, polemizuje – jak z uvedeného vyplývá - s tím, ke kterým hlediskům odvolací soud při posuzování intenzity porušení pracovní kázně přihlížel a jak tato hlediska hodnotil, ač odvolacím soudem uvažovaná hlediska jsou vzhledem k okolnostem případu úplná a poskytují náležitý podklad pro posouzení, jakou intenzitou žalobkyně pracovní kázeň porušila.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.

V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 3.750,- Kč [srov. § 7 písm. c), § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č.110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), celkem ve výši 4.050,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalovaného advokát JUDr. V. M. osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15.12.2004 sp. zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005) k nákladům řízení, které žalovanému za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad (srov. § 137 odst.1 a 3 a § 151 odst.2 větu druhou o.s.ř.) ve výši 770,- Kč. Protože dovolání žalobkyně bylo zamítnuto, dovolací soud jí podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby žalovanému náklady v celkové výši 4.820,- Kč nahradila. Žalobkyně je povinna přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 2. července 2009

JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.

předseda senátu

Vydáno: 02. July 2009

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. do 24 hodin