JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 21 Cdo 3135/2005

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně I. F. – T. spol. s r. o., zastoupené advokátem, proti žalovanému L. N., zastoupenému advokátkou, o 369.500,- Kč, vedené u Okresního soudu Praha – východ, pod sp. zn. 12 C 144/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. ledna 2005, č. j. 23 Co 562, 563/2004-183, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 7.575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky.

Odůvodnění:

Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaný zaplatil 369.500,- Kč. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že žalovaný, který byl jejím zaměstnancem od 1. 11. 1993 jako manažer, vybíral finanční prostředky žalobkyně z pokladny za účelem jejich složení – převodu na účet žalobkyně, ačkoliv peníze na účet žalobkyně složeny nikdy nebyly. Takto podle výdajového dokladu V 261 ze dne 15. 4. 1994 vyzvedl 256.500,- Kč, podle výdajového pokladního dokladu V 881 ze dne 16. 12. 1994 vyzvedl 91.000,- Kč a podle výdajového pokladního dokladu V 303 ze dne 22. 4. 1995 částku 22.000,- Kč. Žalovaný však odmítá uvedené částky žalobkyni vrátit.

Okresní soud Praha – východ rozsudkem ze dne 5. 12. 2002, č. j. 12 C 144/99-141, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému „náhradu nákladů řízení“ k rukám „právního zástupce žalovaného“ a „na účet Okresního soudu Praha – východ znalečné ve výši 15.625,- Kč“. Usnesením ze dne 22. 5. 2003, č. j. 12 C 144/99-159, rozhodl, že náklady řízení, které žalovanému byly přiznány, činí 74.988,- Kč. Z provedeného dokazování zjistil, že žalovaný sice podepsal výdajové pokladní doklady, o něž žalobkyně opírala svoji žalobu, ale stejné částky se již předtím „objevily“ na účtu žalobkyně; mimo toho do pokladny měl přístup nejen žalobce, ale i další osoby, a pokladní doklady byly v „inkriminované“ době vyhotovovány, podepisovány a zúčtovávány jednou i více osobami. Doklady o ustanovení pokladníka, případně osoby odpovědné za peněžní prostředky v hotovosti, popřípadě o smluvním zabezpečení této odpovědnosti, nebyly v průběhu řízení žalobcem doloženy. Soud prvního stupně proto dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že by žalovaný způsobil žalobkyni škodu tak, jak to žalobkyně tvrdí, a to zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů. Protože v řízení nebylo prokázáno, že by žalovaný žalobkyni úmyslně způsobil škodu, protože výběry z pokladny měly být učiněny ve dnech 15. 4. 1994, 16. 12. 1994 a 22. 4. 1995, žaloba k soudu byla podána dne 1. 2. 1999 a žalovaný namítl promlčení uplatněného nároku, posoudil soud prvního stupně nárok žalobkyně jako promlčený podle ustanovení § 263 odst. 1 zák. práce.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 1. 2005, č. j. 23 Co 562/563/2004-183, rozsudek soudu prvního stupně ze dne 5. 12. 2002, č.j. 12 C 144/99-141, a usnesení ze dne 22. 5. 2003, č. j. 12 C 144/99-159, potvrdil a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na nákladech odvolacího řízení 37.200,- Kč do rukou advokátky. Souhlasil se soudem prvního stupně v tom, že ke zmenšení majetku žalobkyně a ke vzniku škody mělo dojít vždy ke dni vybrání hotovosti z pokladny, tj. ke dni, k němuž byl vystaven ten který výdajový doklad. Protože poslední z částek v tomto řízení zažalovaných byla podle výdajového dokladu č. V 303 vybrána z pokladny žalobkyně dne 22. 4. 1995, tříletá objektivní promlčecí lhůta k uplatnění nároku na náhradu škody uplynula ve smyslu ustanovení § 263 odst. 3 zák. práce dnem 22. 4. 1998. Byla-li žaloba v této věci podána 1. 2. 1999 stalo se tak až po uplynutí stanovené promlčecí doby. Námitku žalobkyně, že žalobce škodu způsobil úmyslně ve formě nepřímého úmyslu, který žalobkyně dovozovala z toho, že „je velice nepravděpodobné, že by se náhodou ztratily tak velké částky“, považoval za ničím neprokázanou. Ani „Společná znalecká zpráva“ vycházející z rekonstruovaného účetnictví žalobce, kterou žalobce předložil v odvolacím řízení, nemůže být považována za důkaz, z něhož by bylo možno vyvozovat jakékoliv jednoznačné závěry ohledně formy zavinění na vzniku jednotlivých nesrovnalostí.

V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobkyně namítá, že ve věci byla řešena zásadní právní otázka „prokázání formy zavinění žalovaného“, jež dosud nebyla dovolacím soudem v rovině pracovního práva řešena. Je přesvědčena, že v projednávané věci odvolací soud při posuzování, zda žalovaným způsobená škoda byla zaviněna z nedbalosti nebo úmyslně, nevzal odvolací soud v úvahu okolnosti významné pro závěr o formě zavinění. Přitom podle dovolatelky se tato právní otázka musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování. Je přesvědčena, že „ve svých podáních několikrát uvedla a formou nepřímých důkazů důkazně doložila, že zavinění žalovaného spočívalo v úmyslu“. Rozebírá dále předpoklady vzniku obecné odpovědnosti zaměstnance za škodu a posuzuje věc z hlediska jejího názoru na to, co v řízení bylo či nebylo prokázáno. Cituje ze „Společné znalecké zprávy“, jež se vyjadřovala k rekonstruovanému účetnictví žalobkyně z let 1993 – 1996 a v níž se mimo jiné uvádí, že „s přihlédnutím k množství případů porušení zákonem a ostatními účetními předpisy stanovených způsobů vedení účetních knih, postupů účtování a sestavování účetních závěrek a ke skutečnosti, že společnost využívala poradenských služeb ekonomických, účetních a daňových, nelze připustit skutečnost, že se tak dělo na základě pouhé neznalosti či nedbalým přístupem odpovědných osob“, a že „s odkazem na výše uvedené závěry a přílohy tohoto posudku lze konstatovat, že osoby odpovědné za vystavování prvotních dokladů, vedení účetnictví a sestavení účetní uzávěrky (Ing. J. Š., p. V. K., Ing. L. N., p. P. T., pí. B. P.), jednoznačně jednaly s úmyslem zakrýt rozdíl mezi účetně evidovaným a skutečným stavem majetku a závazků“. Dovozuje, že věc měla být posouzena podle ustanovení § 263 odst. 3 věty druhé in fine zák. práce jako případ, kdy promlčecí lhůta je desetiletá. Navíc je dovolatelka přesvědčena, že řízení je postiženo vadou, neboť v rozporu se zásadami občanského soudního řízení odvolací soud nerozhodoval na základě zjištěného skutkového stavu (§ 120 o.s.ř.) a nezabýval se ani okolnostmi rozhodnými pro posouzení věci (§ 153 o. s. ř.). Navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný navrhl, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto, neboť rozhodující ve věci bylo porovnání „kvalifikace skutku nebo skutků žalovaného“, jak byly popsány v žalobě, se skutky žalovaného, jak byly v řízení prokázány. Žalobce „totiž patrně vůbec nepostřehl“, že soudy obou stupňů dospěly k závěru, že nebylo ani prokázáno, že by žalovaný způsobil žalobkyni škodu tak, jak to žalobkyně uvádí a to zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o.s.ř.

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].

V posuzovaném případě žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o.s.ř.].

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Dovolání může být podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení § 238 a § 238a o.s.ř. (srov. § 241a odst. 3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).

Žalobkyně však ve svém dovolání právní názor odvolacího soudu (aplikaci ustanovení § 263 odst. 3 zák. práce) nezpochybňuje. I když uvádí, že uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (namítá, že byla nesprávně posouzena otázka formy zavinění žalovaného), z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) je zřejmé, že nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž odvolací soud (i soud prvního stupně) vychází. Podstatou všech jejích námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil. Správně v dovolání sama uvádí, že posouzení otázky formy zavinění je otázkou právní, která se ale musí zakládat na skutkových zjištěních vyplývajících z provedeného dokazování; následně také v odůvodnění dovolání rozebírá věc po stránce skutkové. Na rozdíl od skutkového zjištění soudů v dovolání předestírá vlastní skutkové závěry, zejména, že žalovaný si „předmětné částky podle všeho ponechal“, že „závěry znaleckých posudků Ing. C. a prof. P. vycházely ze špatných premis“, že žalobce účetní doklady „úmyslně fingoval“, že „předstíral účel těchto výběrů“, na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že se v projednávané věci jednalo ze strany žalovaného o formu zavinění úmyslnou a nikoli nedbalostní a že proto mělo být aplikováno ustanovení § 263 odst. 3 věta druhá in fine zák. práce o tom, že u škody způsobené úmyslně činí promlčecí lhůta 10 let). Za důkaz o úmyslné formě zavinění žalovaného také považuje závěry „Společné znalecké zprávy“ o tom, že se v případě žalovaného jednoznačně jednalo o „úmysl zakrýt rozdíl mezi účetně evidovaným a skutečným stavem majetku a závazků“. Při tom přehlíží, že, i kdyby tento závěr byl správný, nevypovídá nic o tom, zda žalovaný se v žalobě označeného jednání dopustil s úmyslem žalobkyni způsobit škodu. Mimoto se dovolává hodnocení skutkových podkladů, jež v projednávané věci přísluší soudu a nikoli osobám, které si sama žalobkyně obstarala, aby se vyjádřily k rekonstruovanému účetnictví žalobkyně z let 1993-1996. Tím, že dovolatelka na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Námitky žalobkyně v tomto směru tedy nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá – jak výše uvedeno – přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř

Přípustnost dovolání nemůže založit ani tvrzení žalobkyně, že řízení je postiženo vadou, neboť odvolací soud nepostupoval důsledně podle ustanovení § 153 o.s.ř. (nerozhodoval na základě zjištěného skutkového stavu věci), případně tvrzení, že v rozporu s ustanovením § 120 o. s. ř. neprovedl navržený důkaz, který se týkal rozhodné skutečnosti. Odhlédajíc od toho, že tyto námitky žalobkyně nemají oporu v obsahu spisu, je nepochybné, že kritika rozsudku odvolacího soudu z pohledu dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a ods. 2 písm. a) o.s.ř. nemůže být – jak již výše uvedeno – způsobilým podkladem pro závěr o zásadním významu napadeného rozsudku po právní stránce; dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu proto není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Protože dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné, Nejvyšší soud České republiky je podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. – aniž by se mohl věcí dále zabývat – odmítl.

V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátkou náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 7.500,- Kč [srov. § 3 odst. 1 bod 5, § 10 odst. 3, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb. a č. 617/2004 Sb. a čl. II vyhlášky č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 75,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb. a č. 618/2004 Sb. a čl. II vyhlášky č. 276/2006 Sb.). Protože dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, dovolací soud jí podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalovanému nahradila. Přiznanou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 7.575,- Kč je žalobkyně povinna ve smyslu ustanovení § 149 odst. 1 o.s.ř. zaplatit k rukám advokátky, která žalovaného v tomto řízení zastupovala.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. listopadu 2006

JUDr. Mojmír Putna, v. r.

předseda senátu

Vydáno: 27. November 2006