JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 21 Cdo 3033/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně MUDr. K. G., zastoupené advokátem, proti žalované U. K. v P., zastoupené advokátem, o úpravu posudku o pracovní činnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 80/2005 (dříve 19 C 8/2003), o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. února 2008 č.j. 16 Co 390/2007-213, takto:

I. Dovolání žalované se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.175,- Kč k rukám advokáta.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se domáhala, aby žalované byla uložena povinnost upravit obsah posudku o pracovní činnosti ze dne 12.11.2002 tak, že se z posudku vypouští třetí odstavec ve znění: „paní asistentka G. se postupem doby během své práce na klinice však stále obtížněji přizpůsobovala respektování požadavků vedení kliniky, což se stalo zdrojem trvalých opakovaných konfliktů se spolupracovníky. Její komunikace s pracovním kolektivem se stala obtížnou, což nepříznivě ovlivňuje i její pracovní výkon.“, a dále že se vypouští začátek věty ve čtvrtém odstavci: „i přes výhrady k osobnostním rysům jmenované“. Žalobu odůvodnila zejména tím, že tato tvrzení jsou nepravdivá, neboť žalobkyně „nemohla nerespektovat požadavky vedení kliniky“, jestliže „přednosta kliniky s ní poslední 2 roky nekomunikoval“, nehledě na to, že podle jejího názoru jde o hodnocení „osobnostních“ rysů, které ani obsahem posudku o pracovní činnosti být nemohou.

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 24.10.2003 č.j. 19 C 8/2003-64, ve znění usnesení ze dne 3.6.2004 č.j. 19 C 8/2003-115, žalované uložil, aby upravila obsah posudku o pracovní činnosti ze dne 12.11.2002 tak, že se z posudku vypouští začátek věty ve čtvrtém odstavci: „i přes výhrady k osobnostním rysům jmenované“, ohledně požadavku na vypuštění třetího odstavce z uvedeného posudku žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dospěl k závěru, že skutečnosti uvedené ve třetím odstavci posudku o pracovní činnosti, jakož i vlastní hodnocení z těchto skutečností vyplývající, je správné. I když „odborná erudice žalobkyně nebyla žalovanou nikdy zpochybňována, docházelo při komunikaci žalobkyně s kolegy, jakož i s pacienty ke konfliktům“, které „byly provázeny nepřiměřenými reakcemi žalobkyně“. Jestliže „zákoník práce definuje pracovní posudek jako veškeré písemnosti týkající se hodnocení práce zaměstnance, jeho kvalifikace, schopností a dalších skutečností, které mají vztah k výkonu práce“, lze podle názoru soudu vztahy s kolegy na pracovišti „podřadit pod tzv. další skutečnosti, které mají vztah k výkonu práce, neboť tyto vztahy se v samotném pracovním procesu přímo odráží v atmosféře, která na daném pracovišti panuje, a spolu s dalšími faktory ovlivňuje též pracovní výkony jak jednotlivých zaměstnanců, tak celého pracovního kolektivu“. Pokud jde o část čtvrtého odstavce posudku uvozenou slovy „i přes výhrady k osobnostním rysům jmenované“, je třeba podle názoru soudu prvního stupně přisvědčit žalobkyni v tom směru, že hodnocení osobnostních rysů nemůže být obsahem posudku o pracovní činnosti, neboť „vyjadřuje subjektivní hodnotící názor zaměstnavatele, ačkoliv pracovní posudek se musí omezit na konkrétní pracovní hodnocení činnosti zaměstnance u zaměstnavatele“.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7.5.2004 č.j. 14 Co 38/2004-110 změnil rozsudek soudu prvního stupně v jeho zamítavé části tak, že žalované uložil, aby upravila obsah posudku o pracovní činnosti žalobkyně tak, že ve třetím odstavci vypustí větu „paní asistentka G. se postupem doby během své práce na klinice však stále obtížněji přizpůsobovala respektování požadavků vedení kliniky, což se stalo zdrojem trvalých opakovaných konfliktů se spolupracovníky“ a dále část věty „což nepříznivě ovlivňuje i její pracovní výkon“; ve „zbylé části“ zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Ve věci samé zdůraznil, že posudek o pracovní činnosti se musí „omezit na konkrétní pracovní hodnocení činnosti zaměstnance u zaměstnavatele, a že nevyjadřuje subjektivní hodnotící názor“ zaměstnavatele. Předpokladem ochrany zaměstnance podle ustanovení § 60 zák. práce je skutečnost, že posudek o pracovní činnosti je nesprávný. Tato nesprávnost se může týkat skutečností uváděných v posudku, jakož i vlastního hodnocení, které z těchto skutečností vyplývá. Nesprávnost vlastního hodnocení, například tvrzení posudku o vlastnostech zaměstnance, je třeba prokazovat zjištěními, ze kterých je možné dovodit jiný závěr než ten, který je obsažen v hodnocení. Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že skutečnosti uvedené ve třetím odstavci a vlastní hodnocení z těchto skutečností vyplývající je správné, neboť skutečnosti, ze kterých by takové hodnocení vyplývalo, v průběhu řízení najevo nevyšly. Jestliže zpracovatel posudku „svůj subjektivní hodnotící názor vyplývající z negativního vztahu mezi ním a žalobkyní, který vzešel z roviny osobní a poté se přenesl do roviny pracovní, promítl do obsahu pracovního posudku, byl tento postup v rozporu s § 60 zák. práce“. Odvolací soud však přisvědčil závěrům soudu prvního stupně, že okolnost, že komunikace žalobkyně s pracovním kolektivem se stala obtížnou, „je skutečností, která má vztah k výkonu práce“, neboť „vztahy v pracovním kolektivu se v samotném pracovním procesu přímo odráží v atmosféře, která na daném pracovišti panuje“. Protože tedy „v pracovním posudku lze hodnotit činnost žalobkyně pouze podle druhu práce sjednaného v pracovní smlouvě se žalovanou a jelikož posudek v některých vypuštěných částech tomuto hledisku neodpovídal“, byl rozsudek soudu prvního stupně změněn.

K dovolání účastníků Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 17.5.2005 č.j. 21 Cdo 2152/2004-144 dovolání žalobkyně zamítl a rozsudek odvolacího soudu (s výjimkou výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně „ve zbylé části“ potvrzen) zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud vyslovil názor, že posudek o pracovní činnosti může obsahovat kromě hodnocení práce zaměstnance, jeho kvalifikace a schopností rovněž jakékoliv další skutečnosti, jestliže mají vztah k výkonu práce. Pracovní posudek tedy může obsahovat i hodnocení celkového vztahu zaměstnance ke spolupracovníkům a k práci, jakož i hodnocení těch jeho osobních vlastností, které mají bezprostřední vztah k výkonu jeho práce, jako je svědomitost, iniciativnost, dodržování pracovní kázně, schopnost k řízení a organizování pracovního procesu, schopnost zapojit se do týmové práce s ostatními zaměstnanci apod. Pracovní posudek se současně musí omezit na konkrétní hodnocení činnosti zaměstnance u bývalého zaměstnavatele a nemůže vyjadřovat v obecné rovině jeho subjektivní hodnotící názor (doporučení) na vhodnost budoucího působení zaměstnance v určitém okruhu pracovních činností. Je-li tedy v předmětném posudku o pracovní činnosti žalobkyně - kromě jiného - uvedeno, že „její komunikace s pracovním kolektivem se stala obtížnou“, jedná se přes námitky dovolatelky o skutkový závěr bývalého zaměstnavatele o tom, jak hodnotí míru schopnosti žalobkyně působit v kolektivu spolupracovníků v průběhu pracovního poměru mezi účastníky, který nepochybně může být předmětem hodnocení v pracovním posudku. Dovolací soud však vytkl odvolacímu soudu, že jeho skutkový závěr o tom, že „skutečnosti uvedené ve třetím odstavci, i vlastní hodnocení vyplývající z těchto skutečností“, nejsou správné, nemá zatím oporu v provedeném dokazování, neboť odvolací soud pominul rozhodné skutečnosti, které vyplývají z důkazů provedených soudem prvního stupně, a výsledek jeho hodnocení důkazů proto neodpovídá postupu stanovenému v ustanovení § 132 o.s.ř.; odvolacímu soudu uložil, aby v tomto směru naznačeným způsobem zjednal nápravu.

Městský soud v Praze poté k odvolání žalobkyně usnesením ze dne 25.10.2005 č.j. 16 Co 369/2005-159 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. v části týkající se požadavku na vypuštění vět „paní asistentka G. se postupem doby během své práce na klinice však stále obtížněji přizpůsobovala respektování požadavků vedení kliniky, což se stalo zdrojem trvalých opakovaných konfliktů se spolupracovníky“ a „což nepříznivě ovlivňuje i její pracovní výkon“ z posudku o pracovní činnosti ze dne 12.11.2002 a ve výroku o nákladech řízení zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud - vázán právním názorem a pokyny dovolacího soudu - vytkl soudu prvního stupně, že „zcela přehlédl mezi účastníky nespornou existenci dvou pracovních poměrů“, v nichž „na straně zaměstnanecké figuruje vždy žalobkyně“, avšak na straně zaměstnavatele „se nacházejí subjekty odlišné“ – U. K. v P. (žalovaná) a F. n. M. Soudu prvního stupně proto uložil, aby „přehledným a zejména přezkoumatelným způsobem rozlišil“, zda v projednávané věci byly takové pracovní poměry skutečně uzavřeny, zda mají s ohledem na všechny okolnosti samostatnou povahu, zda se práva a povinnosti z nich vyplývající posuzují samostatně (§ 69 zák. práce), zda lze v tvrzeném chování žalobkyně spatřovat „přiléhavý odraz“ toho, co bylo uvedeno ve sporných pasážích předmětného pracovního posudku, a zda žalovaná při jeho vypracování „nepřekročila meze tím, že hodnotila chování žalobkyně v odlišném pracovním poměru“.

Obvodní soud pro Prahu 1 nato rozsudkem ze dne 31.5.2007 č.j. 23 C 80/2005-185 žalované uložil, aby upravila obsah posudku o pracovní činnosti ze dne 12.11.2002 tak, že se z posudku vypouští třetí odstavec ve znění: „paní asistentka G. se postupem doby během své práce na klinice však stále obtížněji přizpůsobovala respektování požadavků vedení kliniky, což se stalo zdrojem trvalých opakovaných konfliktů se spolupracovníky, což nepříznivě ovlivňuje i její pracovní výkon“, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 23.850,- Kč „k rukám právního zástupce žalobkyně“. Z výsledků doplněného dokazování soud prvního stupně dovodil, že žalobkyně měla sjednány „dva zcela samostatné souběžné pracovní poměry“, jednak se žalovanou a jednak s F. n. M., jejichž práva a povinnosti, které z nich vyplývají, je třeba ve smyslu ustanovení § 69 odst. 1 zák. práce posuzovat samostatně. Oba souběžné pracovní poměry byly sjednány na část pracovního úvazku a každému z nich „odpovídal zcela rozdílný popis pracovní činnosti“. Náplní práce žalobkyně v rámci pracovního poměru u žalované přitom byla činnost pedagogická (tj. učitele vysoké školy), expertní, publikační a posuzovatelská, dále tvůrčí řešení vědeckých, výzkumných a vývojových úkolů nebo tvůrčí aplikace výsledků základního výzkumu. Ačkoli napadený pracovní posudek měl obsahovat hodnocení práce žalobkyně v pracovním poměru u žalované, žalovaná v pracovním posudku namísto činnosti pedagogické, „evidentně hodnotila lékařskou činnost žalobkyně“, kterou vykonávala v pracovním poměru u F. n. M. (v pracovním posudku se vyskytují pojmy vztahující se k lékařskému závazku jako např. oftalmolog, chirurg, klinika, lůžkové oddělení kliniky, vedení kliniky nebo sdělení, že hodnotitel nemá k odborné způsobilosti žalobkyně jakožto samostatně pracujícího oftalmologa podstatné připomínky). Protože podle názoru soudu prvního stupně postup žalované „v žádném případě nelze odůvodnit údajným prolínáním obou činností“, je zřejmé, že žalovaná „nepochybně překročila při vypracování posudku dané meze tím, že hodnotila chování žalobkyně v odlišném pracovním poměru“, a že proto se žalobkyně důvodně domáhá vypuštění části třetího odstavce z posudku o pracovní činnosti ze dne 12.11.2002.

K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12.2.2008 č.j. 16 Co 390/2007-213 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 8.100,- Kč „k rukám jejího právního zástupce“. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že provedené důkazy „hodnotil správně zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů“ a že si tak pro své rozhodnutí opatřil dostatečná a správná skutková zjištění, která správně zhodnotil i po stránce právní, jestliže „akcentoval § 69 odst. 1 zák. práce“, podle kterého činnost zaměstnance z každého ze souběžných pracovních poměrů musí být hodnocena samostatně, „vždy tím kterým příslušným a konkrétním zaměstnavatelem“. V této souvislosti zdůraznil, že zaměstnavatel při vypracování pracovního posudku – pokud v témže místě zaměstnanec vykonává na základě souběžného pracovního poměru pracovní činnost pro jiného zaměstnavatele (byť jsou tyto činnosti úzce propojeny) – „musí dbát o to, aby hodnotil pouze výsledky pracovní činnosti zaměstnance z hlediska pracovního poměru a druhu práce, který vykonává pro něj, a nikoli pro druhého zaměstnavatele ze souběžného pracovního poměru“. Podle názoru odvolacího soudu „je samozřejmé a z logiky věci vyplývá“, že pracovní poměry žalobkyně jako pedagoga vysoké školy (v pracovním poměru u žalované) a jako lékaře (v pracovním poměru u F. n. M.) jsou vykonávány souběžně a že v rámci jedné činnosti může docházet k prolínání činnosti lékařské i pedagogické, avšak že „nemůže obstát“ argumentace žalované, že tyto pracovní poměry nelze oddělit. Jestliže tedy žalovaná vypracovávala posudek o pracovní činnosti žalobkyně, pak v něm byla „oprávněna hodnotit pouze pedagogickou, výzkumnou a další činnost, která vyplývá z pracovního poměru a druhu sjednané práce žalobkyně pro tento subjekt“. Kdyby tedy žalovaná – jak odvolací soud dále dovozoval – hodnotila okolnost, že „nerespektování požadavků vedení kliniky (fakultní nemocnice) se stalo zdrojem trvalých opakovaných konfliktů“, které nepříznivě ovlivnily pracovní výkon žalobkyně coby vysokoškolského učitele a měly odraz i v pedagogické, resp. vědecké činnosti žalobkyně, „pak by takovéto hodnocení bylo přípustné“. Vyjadřuje-li se však žalovaná pouze k „obtížnému přizpůsobení respektování požadavků vedení kliniky“, aniž by hodnotila pedagogickou či vědeckou činnost žalobkyně, pak podle názoru odvolacího soudu „jde o hodnocení pouze ve vztahu k výkonu lékařské činnosti žalobkyně, kterou však tato vykonávala pro jiný subjekt“. Protože žalovaná vydala žalobkyni pracovní posudek, ve kterém hodnotila činnost, kterou žalobkyně vykonávala v jiném pracovním poměru, ztotožnil se odvolací soud se závěrem soudu prvního stupně, že žalobě o úpravu posudku o pracovní činnosti žalobkyně vypuštěním třetího odstavce „je nutno vyhovět“.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Za otázku zásadního právního významu považovala skutečnost, „zda je možno řešit v posudku o pracovní činnosti zaměstnance jeho osobnostní rysy“. Poukázala na skutečnost, že v průběhu řízení „nikdo nezpochybňoval“, že „existovaly vedle sebe dva souběžné pracovní poměry“, ve kterých byla žalobkyně zaměstnána jednak u žalované jako vysokoškolská učitelka s místem výkonu práce na „O. k. d. a d. U. K. v P.. l. f. a F. n. v M.e“, a jednak měla pracovní úvazek jako lékařka u F. n. M. Soudy obou stupňů si však podle názoru dovolatelky „ani při opakovaném řízení“ dostatečně neujasnily faktický provoz kliniky fakultní nemocnice, jestliže „bez jakéhokoliv rozumného a logického důvodu“, aniž by odkázaly „na jediný tomu skutečně nasvědčující důkaz“, dospěly k závěru, že předmětný posudek o pracovní činnosti hodnotí žalobkyni jako lékařku a nehodnotí ji jako pedagogického pracovníka. Kromě toho, že se soudy zabývaly obsahem celého posudku, a nikoliv pouze částmi, které byly předmětem žaloby, svědčí jejich argumentace podle mínění žalované „o naprostém nepochopení“ situace při spolupráci U. K. v P.. l. f. a F. n. v M., vyplývající z dohody o spolupráci uzavřené mezi těmito subjekty dne 1.1.1998, podle níž v rozhodné době existovala a i nadále existují „společná pracoviště U. K. v P. l. f. a F. n. v M.“. Jedním z těchto společných pracovišť byla i „O. k. d. a d. U. K. v P. l. f. a F. n. v M.“, která sloužila jako pracoviště pro oba dva subjekty, a proto – jak dovolatelka zdůraznila - „provázanost a spolupráce obou subjektů, tj. fakulty a fakultní nemocnice, je každodenní a nezbytná“. Již samotný název kliniky svědčí o tom, že v činnosti kliniky se velmi výrazně prolínají oba subjekty, a to jak subjekt v oblasti školství, tak subjekt v oblasti zdravotnictví. Je tedy zcela dobře možné, že v rámci běžné operace, kdy lékař vykonává své povinnosti z úvazku ke zdravotnickému zařízení, zároveň vykonává i své povinnosti z úvazku k vysoké škole jako její učitel, neboť operacím jsou přítomni v rámci výuky studenti. Dovolatelka se však „opětovně nemůže ubránit dojmu, že veškeré provedené důkazy byly hodnoceny velmi tendenčně ve prospěch žalobkyně“, a některé důkazy navržené žalovanou nebyly provedeny vůbec. Kdyby soud prvního stupně postupoval v tomto směru správně „mohl si ověřit“, že každodenní činnost kliniky jak lékařská, tak i školská „je úzce provázána a v řadě případů je skutečně těžko oddělitelná“. Dovolatelka je proto přesvědčena, že v průběhu řízení „bylo jednoznačně prokázáno, že předmětná věta (v třetím odstavci pracovního posudku) hodnotí žalobkyni jako akademického pracovníka“. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto, příp. zamítnuto, neboť podle jejího názoru rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam a námitky žalované nelze považovat za opodstatněné.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].

V posuzovaném případě žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Za této situace připadá v úvahu zkoumat přípustnost dovolání žalované proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu z hledisek uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., popřípadě podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z něhož dovozuje přípustnost i sama dovolatelka.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. může být dovolání žalované přípustné pouze tehdy, jestliže soud prvního stupně rozhodl rozsudkem ze dne 31.5.2007 č.j. 23 C 80/2005-185 jinak, než ve svém předešlém rozsudku ze dne 24.10.2003 č.j. 19 C 8/2003-64 z toho důvodu, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu uvedeným ve zrušujícím (kasačním) usnesení ze dne 25.10.2005 č.j. 16 Co 369/2005-159. Okolnost, že tomuto zrušujícímu rozhodnutí odvolacího soudu předcházelo kasační rozhodnutí dovolacího soudu, jehož právní názor byl pro soudy obou stupňů v dalším řízení závazný, není z hledisek přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř významná, neboť předpokladem přípustnosti dovolání podle zmíněného ustanovení je, aby vázanost soudu prvního stupně plynula z rozhodnutí nikoliv dovolacího, nýbrž odvolacího soudu, jímž tento zrušil předchozí rozhodnutí soudu prvního stupně (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 2.6.1998 sp. zn. 23 Cdo 1075/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 147, ročník 1998).

Ze znění ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. vyplývá, že dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, je-li mezi novým rozsudkem soudu prvního stupně a právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil, příčinná souvislost potud, že právě tento právní názor byl jedině a výhradně určujícím pro nové rozhodnutí věci soudem prvního stupně. Tak tomu je u názoru na právní posouzení věci (u názoru na to, jaký právní předpis má být ve věci aplikován, popř. jak má být právní předpis vyložen). Právním názorem významným z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. nemohou být pokyny k doplnění řízení, jestliže byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen pro neúplnost skutkových zjištění, popř. jiné pokyny o tom, jak má soud prvního stupně dále postupovat po procesní stránce; takovýto právní názor totiž žádným způsobem neusměrňuje soud prvního stupně v tom, jak má věc v novém rozsudku rozhodnout.

Z porovnání právního názoru soudu prvního stupně vyjádřeného v rozsudku ze dne 31.5.2007 č.j. 23 C 80/2005-185 se závěry odvolacího soudu vyslovenými v jeho usnesení ze dne 25.10.2005 č.j. 16 Co 369/2005-159 vyplývá, že rozhodnutí soudu prvního stupně nebylo právním názorem odvolacího soudu usměrněno. Podstatou rozhodnutí odvolacího soudu byly pouze pokyny k doplnění dokazování v souladu s právním názorem a pokyny dovolacího soudu. Při novém rozhodování věci tedy právní názor odvolacího soudu neměl a ani nemohl mít vliv na posouzení věci soudem prvního stupně. Závěr soudu prvního stupně obsažený v jeho rozsudku ze dne 31.5.2007 č.j. 23 C 80/2005-185, že v posudku pracovní činnosti ze dne 12.11.2002 žalovaná „hodnotila chování žalobkyně v odlišném pracovním poměru“, a že proto se žalobkyně důvodně domáhá vypuštění části jeho třetího odstavce, nevyplynul z toho, že by jeho posouzení věci bylo usměrněno zrušovacím usnesením odvolacího soudu; k odlišnému rozhodnutí dospěl soud prvního stupně na základě provedených důkazů a jejich zhodnocení.

Za tohoto stavu, kdy dovolání žalované není podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustné (k tomu srov. rovněž usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8.11.2005 sp.zn. 21 Cdo 237/2005, uveřejněné pod č. 20 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tedy jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o.s.ř.].

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Dovolání může být podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c ) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce (tj. pouze tehdy, jde-li o řešení právních otázek). Dovolání v tomto případě (má-li dovolatel zato, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze proto podat především z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]; z důvodu uvedeného v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení § 238 a § 238a o.s.ř. (srov. § 241a odst. 3 o.s.ř.). Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění (a na něm založil své rozhodnutí), které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Protože pouze posouzení právních otázek, které byly v rozhodnutí odvolacího soudu řešeny, může vést k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, není dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. způsobilým podkladem pro úvahu dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam, a tedy ani pro posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. proto nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).

Žalovaná v dovolání spatřuje otázku zásadního právního významu v tom, „zda je možno řešit v posudku o pracovní činnosti zaměstnance jeho osobnostní rysy“. Touto právní otázkou se však dovolací soud v této věci již zabýval v rozsudku ze dne 17.5.2005 č.j. 21 Cdo 2152/2004-144, kde dospěl k závěru, že posudek o pracovní činnosti může obsahovat kromě hodnocení práce zaměstnance, jeho kvalifikace a schopností rovněž jakékoliv další skutečnosti, jestliže mají vztah k výkonu práce. Pracovní posudek tedy – jak dále uvedl - může obsahovat i hodnocení celkového vztahu zaměstnance ke spolupracovníkům a k práci, jakož i hodnocení těch jeho osobních vlastností, které mají bezprostřední vztah k výkonu jeho práce, jako je svědomitost, iniciativnost, dodržování pracovní kázně, schopnost k řízení a organizování pracovního procesu, schopnost zapojit se do týmové práce s ostatními zaměstnanci apod. Pracovní posudek se současně musí omezit na konkrétní hodnocení činnosti zaměstnance u bývalého zaměstnavatele a nemůže vyjadřovat v obecné rovině jeho subjektivní hodnotící názor (doporučení) na vhodnost budoucího působení zaměstnance v určitém okruhu pracovních činností. Na tomto právním názoru dovolací soud i nyní setrvává a neshledává žádné důvody na něm cokoliv měnit.

Z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) však jinak vyplývá, že dovolatelka nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale že toliko nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu (a soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se odvolací soud ztotožnil) vychází, a dále s postupem, jakým k nim odvolací soud dospěl. Podstatou jejích námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil (namítá-li například, že „veškeré provedené důkazy byly hodnoceny velmi tendenčně ve prospěch žalobkyně, některé důkazy nebyly provedeny vůbec“, že „myšlenkové pochody“ soudu jsou vedeny „špatným směrem“, že „nevedl takové dokazování, které by problematiku (činnosti kliniky) objasnilo“, a že „vůbec nepřihlédl k důležitému důkazu“, za který dovolatelka považuje dohodu o spolupráci mezi U. K. v P. l. f. a F. n. v M.) a také skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru dovolatelky pro posouzení věcí významné, jestliže zdůrazňuje, že „v rozhodné době existovala a i nadále existují společná pracoviště U. K. v P. l. f. a F. n. v M.“, a že tedy „provázanost a spolupráce obou subjektů, tj. fakulty a fakultní nemocnice, je každodenní a nezbytná“. Dovolatelka současně na rozdíl od skutkových zjištění odvolacího soudu [že „nemůže obstát“ argumentace žalované, že souběžné pracovní poměry žalobkyně jako pedagoga vysoké školy (v pracovním poměru u žalované) a jako lékaře (v pracovním poměru u F. n. M.) nelze oddělit, a že proto vyjadřuje-li se žalovaná v předmětném posudku o pracovní činnosti „pouze k obtížnému přizpůsobení respektování požadavků vedení kliniky, aniž hodnotí pedagogickou či vědeckou činnost žalobkyně, pak jde o hodnocení pouze ve vztahu k výkonu lékařské činnosti žalobkyně, kterou však tato vykonávala pro jiný subjekt“] v dovolání předestírá vlastní (opačné) skutkové závěry [zejména že „každodenní činnost kliniky jak lékařská, tak i školská, je úzce provázána a v řadě případů je skutečně těžko oddělitelná“, a že „v průběhu řízení bylo jednoznačně prokázáno, že předmětná věta (v třetím odstavci pracovního posudku) hodnotí žalobkyni jako akademického pracovníka“], na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že uplatněný nárok žalobkyně na vypuštění části třetího odstavce z pracovního posudku ze dne 12.11.2002 není opodstatněný). Tím, že dovolatelka na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující.

Vzhledem k tomu, že zmíněné výtky žalované nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř., nemohl dovolací soud správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá – jak zmíněno výše – přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

V dovolacím řízení vznikly žalobkyni náklady, které spočívají v odměně za zastupování advokátem ve výši 1.875,- Kč [srov. § 7 písm. c), § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), tedy celkem 2.175,- Kč. Protože dovolání žalované bylo odmítnuto, soud jí ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalobkyni nahradila; ve smyslu ustanovení § 149 odst. 1 o.s.ř. je žalovaná povinna náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalobkyni v tomto řízení zastupoval.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 11. srpna 2009

JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.

předseda senátu

Vydáno: 11. August 2009

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. do 24 hodin