JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 21 Cdo 2871/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně A. C. R., a.s., zastoupené advokátkou, proti žalované Z. P., zastoupené advokátem, o 89.282,10 Kč s úroky z prodlení, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 6 C 625/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. ledna 2008 č.j. 49 Co 205/2007-155, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění (§ 243odst. 2 o.s.ř.):

Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23.1.2008 č.j. 49 Co 205/2007-155, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 9.12.2002 č.j. 6 C 625/2000-90 ve věci samé (tj. ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni „částku 89.282,10 Kč s 12% úrokem od 19.3.1999 do zaplacení“), není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí o věci samé, které by odvolací soud zrušil) a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemůže mít po právní stránce - vzhledem k tomu, že v dovolání byl uplatněn (jak vyplývá z jeho obsahu – srov. § 41 odst. 2 o.s.ř.) dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. - zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. [srov. právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, podle něhož k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto, a obdobně též právní názor vyjádřený v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7.3.2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněném pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006].

Žalobkyně v dovolání mimo jiné uvedla, že „rozhodnutí soudu prvního stupně a následně soudu odvolacího spočívá na nesprávném právním posouzení“ věci, z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale že nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu (a soudu prvního stupně) vychází (vytýká soudům nesprávný skutkový závěr o tom, že žalovaná se v celém rozsahu zprostila odpovědnosti za schodek vzniklý ztrátou finanční hotovosti dne 19.3.1999), a s postupem, jakým k nim odvolací soud dospěl. Podstatou jejích námitek je tak především nesouhlas s tím, ke kterým důkazům soudy obou stupňů přihlížely a jak tyto důkazy hodnotily (namítá zejména, že žalovaná „žádnými důkazními prostředky nevyloučila možnost, že škoda vznikla v důsledku jejího úmyslného či nedbalostního jednání nebo opomenutí“, že skutečnost, že nefungovala potrubní pošta tvrdila pouze žalovaná a svědek O., „naopak svědek K. tuto skutečnost nepotvrdil“, možnost, že by k náhradním klíčům měly přístup ostatní osoby „zcela nepochybně vyloučil svědek K. O., když vypověděl, že ke klíčům měli přístup pouze pokladníci“, skutečnost, že „ke svěřeným finančním prostředkům měli přístup ostatní pracovníci“ neodpovídá provedeným důkazům, A. K. potvrdil, že byl stanoven pokladní limit, „avšak již si nepamatoval, zda to bylo 40.000,- Kč nebo 50.000,- Kč“, naopak skutečnost, že nefungoval systém bezpečnostních kamer není pro dané řízení rozhodná a v neposlední řadě, že A. K. „pouze nevyloučil možnost, že jej žalovaná na nedostatky upozorňovala“), a také skutečnost, že soudy nepřihlédly ke všem okolnostem, které jsou podle názoru dovolatelky pro posouzení věci významné (Poukazuje-li např. na skutečnost, že „žalovaná u žalobce pracovala více jak 6 měsíců a za tuto dobu svého zaměstnavatele ústně ani písemně neupozornila na jakékoliv závady v pracovních podmínkách“, že „porušila pracovněprávní předpisy a pokyny žalobce, když byla nepřítomna na svém pracovišti, tj. v pokladní buňce č. 2 benzínové čerpací stanice, její přestávka na jídlo a oddech tedy trvala déle než 30 minut“, a že „nebylo prokázáno, že žalovaná uzamkla pokladnu, ve které byly uschovány svěřené finanční prostředky“, a dodává, že v případě, že by žalovaná pokladnu uzamkla, „neměl by nikdo jiný možnost, bez toho, aby pokladnu poškodil, finanční hotovost z pokladny odcizit“, a také že, „pokud by potrubní pošta v rozhodném období nefungovala, měla žalovaná možnost finanční prostředky předat za doprovodu ochranky“). Dovolatelka současně na rozdíl od skutkových zjištění odvolacího soudu (že ze strany žalobce nebyly vytvořeny podmínky pro řádné hospodaření se svěřenými hodnotami, neboť zejména neexistovaly pokladní limity a pokyn zaměstnavatele upravující postup při opuštění pokladních buněk, že špatně fungoval systém bezpečnostních kamer a špatné bylo i zajištění náhradních klíčů od pokladních buněk apod.) v dovolání předestírá opačné skutkové závěry (např. že ke škodě mohlo dojít z důvodu, že „žalovaná neuzamkla buňku č. 2, neuzamkla pokladnu a čerpala delší přestávku na jídlo a oddech, než jí ze zákona přísluší“, nebo že „nechala svěřené prostředky v buňce a nepřivolala ochranku a za doprovodu ochranky nepředala finanční prostředky žalobci“) na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že skutečnost, že A. K. byl jako vedoucí upozorňován na nedostatky, „je důležitá pouze pro možnost odstoupení od dohody o hmotné odpovědnosti dle § 177 zák. práce, nikoli však pro zproštění žalované odpovědnosti za schodek na svěřených hodnotách“). Tím, že dovolatelka na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující.

Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobkyně, která z procesního hlediska zavinila, že dovolání bylo odmítnuto, na náhradu nákladů řízení nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. června 2009

JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.

předseda senátu

Vydáno: 30. June 2009

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. do 24 hodin