JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 21 Cdo 2860/2005

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce MUDr. J. L., zastoupeného advokátem, proti žalované F. n. s p. O., příspěvkové organizaci, o 350.000,- Kč s úrokem z prodlení, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 61 C 82/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. června 2005, č. j. 16 Co 111/2005-97, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se domáhal, aby bylo žalované uloženo zaplatit mu částku 350.000,- Kč s 12% úrokem z prodlení od 1. 7. 1999 do zaplacení. Žalobu odůvodňoval zejména tím, že byl u žalované zaměstnán v době od 1. 11. 1992 do 31. 5. 1999 ve funkci ředitele a pokynem ze dne 25. 6. 1998, č. j. NP/144/98, vydaným Ministerstvem zdravotnictví ČR, mu bylo na rok 1998 uloženo splnit sedm úkolů, přičemž při splnění všech úkolů bylo ujednáno přiznat mu odměnu v částce 500.000,- Kč. Ve „Vyhodnocení plnění úkolů zadaných ředitelům vybraných přímo řízených organizací na rok 1998“ Ministerstvo zdravotnictví ČR „v řádku ohledně vyhodnocení žalobce u navrhované odměny vyjádřilo částku ve výši 70 %, což představuje nominální hodnotu odměny 350.000,- Kč“. Dne 23. 10. 2001 pod č. j. 27583/2001 vydalo Ministerstvo zdravotnictví ČR rozhodnutí, jímž stanovilo žalobci za rok 1998 odměnu ve výši 0,- Kč. Žalobce je přesvědčen, že splnil úkoly jemu taxativně uložené v rozsahu 70 %, a že mu proto náleží odměna ve výši 350.000,- Kč.

Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 11. 11. 2004, č. j. 61 C 82/2004-83, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vycházeje z toho, že dne 26. 6. 1998 byly žalobci Ministerstvem zdravotnictví ČR stanoveny pro rok 1998 zvláštní úkoly, za jejichž splnění mu byla přislíbena odměna 500.000,- Kč, z toho, že z vyhodnocení splnění úkolů provedeného dne 18. 3. 1999 Ministerstvem zdravotnictví ČR vyplynulo, že žalobce úkoly splnil na 70 %, a že žalobce opakovaně žádal ministra o vydání rozhodnutí o přiznání odměny za rok 1998, o čemž vydal ministr rozhodnutí teprve dne 23. 10. 2001 tak, že odměna žalobci činí 0,- Kč, a z toho, že jakákoli složka platu je splatná nejpozději posledního dne měsíce následujícího po měsíci, v němž byla provedena práce, za kterou složka platu náleží, dovodil, že poslední den, v němž žalobce vykonával práci pro žalovanou, za kterou mu příslušela byť by jen část odměny, byl 31. prosinec 1998, a že odměna jako složka platu tak byla splatná nejpozději 31. ledna 1999. Protože žalovaná vznesla námitku promlčení uplatněného nároku a protože podle ustanovení § 263 odst. 1 zák. práce činí lhůta k uplatnění peněžitých nároků tři roky a podle ustanovení § 261 odst. 1 věty první zák. práce se nárok promlčí, nebyl-li uplatněn u soudu ve lhůtě v tomto zákoně stanovené, vzhledem ke splatnosti žalobcova nároku k 31. 1. 1999 uběhla promlčecí lhůta nejpozději 31. 1. 2002. V případě, že nárok žalobce na odměnu vznikl až v měsíci, kdy splnění úkolů bylo vyhodnoceno, vznikl by nárok v květnu 1999, splatný by byl 30. 6. 1999 a promlčecí lhůta by uběhla 30. 6. 2003. Kdyby se nárok žalobce na odměnu stal splatným až na základě výzvy žalobce, aby žalovaná o přiznání odměny rozhodla, stala by se odměna splatnou dne 15. 3. 2001 a promlčecí lhůta by uběhla dne 15. 3. 2004. Vzhledem k tomu, že žalobce nárok uplatnil žalobou u soudu dne 17. 3. 2004, ve všech uvažovaných případech promlčecí doba uběhla marně ještě před uplatněním nároku u soudu. Rozhodnutím o odměně podle § 13 nařízení vlády č. 251/1992 Sb. totiž není podle názoru soudu prvního stupně pokyn k finální výplatě, ale plat nebo jeho složka stanovená zcela určitě i kdykoliv dříve, v projednávané věci již při zadání úkolů, tj. dne 25. 6. 1998.

K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 16. 6. 2005, č. j. 16 Co 111/2005-97, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Nesouhlasil s názorem žalobce, že mohl nárok žalobou uplatněný poprvé uplatnit až po 1. 11. 2001. Stejně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobci byla ve smyslu § 13 zákona č. 143/1992 Sb., o platu a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových a v některých dalších organizacích a orgánech, přislíbena odměna, splní-li úkoly, které mu byly stanoveny dne 25. 6. 1998; při splnění všech úkolů měla odměna činit 500.000,- Kč. Jako součást platu žalobce za rok 1998 byla podle ustanovení § 16 zákona č. 143/1992 Sb. tato odměna splatná nejpozději 31. 1. 1999. Žalobce tak svůj nárok na odměnu mohl uplatnit následujícího dne, tj. 1. 2. 1999. Tímto dnem počala běžet promlčecí lhůta v trvání tří let. Uplatnil-li žalobce svůj nárok u soudu až 17. 3. 2004, stalo se tak po uplynutí promlčecí lhůty. Samotné rozhodnutí ministra zdravotnictví, jímž byla žalobci přiznána odměna ve výši 0,- Kč a jež bylo žalobci doručeno 1. 11. 2001, na splatnost odměny jako součásti platu nemá vliv. Bylo-li rozhodnutí o přiznání odměny ve výši 0,- Kč doručeno žalobci až několik let poté, co mu na odměnu za rok 1998 (případně) vznikl nárok, byla tato odměna jako součást platu splatná tak, jak stanoví § 16 zákona č. 143/1992 Sb., o platu a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových a v některých dalších organizacích a orgánech. Opačný názor by mohl vést k závěru, že kdyby rozhodnutí o případném přiznání či nepřiznání odměny nebylo vůbec vydáno, nemohl by se žalobce odměny, na kterou mu případně podle platového zákona vznikl nárok, domáhat.

V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobce namítá, že pro posouzení počátku běhu promlčecí lhůty je rozhodné, kdy žalobce mohl své právo na přiměřenou odměnu poprvé uplatnit. Je přesvědčen, že subjektivní promlčecí doba pro uplatnění práva na přiznání smluvní odměny nemůže začít běžet dříve, než se žalobce o výši jemu přiznané odměny žalovanou dozvěděl. Otázka, zda již před vydáním napadeného rozhodnutí žalovanou bylo na smluvní odměně plněno či nikoli, není z hlediska počátku běhu subjektivní lhůty rozhodující. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná navrhla, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo „v plném rozsahu potvrzeno“, neboť má za to, že námitky žalobce k počátku běhu promlčecí lhůty jsou bezpředmětné.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 občanského soudního řádu).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 občanského soudního řádu.

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu].

Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 občanského soudního řádu].

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 občanského soudního řádu); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu, dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost skutkových zjištění dovolatel nenapadá a přezkumu dovolacího soudu ani nepodléhají - § 241a odst. 2 a § 242 odst. 2 o. s. ř.), že žalobce byl v roce 1998 ředitelem žalované jmenovaným do funkce ministrem zdravotnictví ČR. Přípisem náměstka ministryně zdravotnictví ČR ze dne 25. 6. 1998, č. j. NF/144/98, byly žalobci pro rok 1998 stanoveny tam uvedené úkoly, přičemž „za splnění všech úkolů mu bude přiznána odměna ve výši 500 tis. Kč.“ Dne 23. 10. 2001 ministr zdravotnictví stanovil žalobci za období roku 1998 odměnu ve výši 0,- Kč. Toto rozhodnutí bylo žalobci doručeno dne 1. 11. 2001. Dne 17. 3. 2004 podal žalobce žalobu na zaplacení 350.000,- Kč s úrokem z prodlení jako odměny za splnění stanovených úkolů za rok 1998. Žalovaná v řízení vznesla námitku promlčení uplatněného nároku.

Za tohoto skutkového stavu řešil odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku – otázku, kdy počíná běžet promlčecí lhůta pro uplatnění nároku na výplatu odměny zaměstnance.

Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době – vzhledem k tomu, že žalobce se domáhá uspokojení nároku, který mu měl vzniknout v souvislosti s výkonem práce v roce 1998 - podle ustanovení zákona č. 143/1992 Sb., o platu a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových a některých dalších organizacích a orgánech, ve znění zákonů č. 590/1992 Sb., č. 10/1993 Sb., č. 40/1994 Sb., č. 118/1995 Sb. a č. 201/1997 Sb. (dále jen „zákon o platu“), a podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30. 9. 1999 (to je do dne, než nabyl účinnosti zákon č. 167/1999 Sb. kterým se mění zákon č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 9/1991 Sb., o zaměstnanosti a působnosti orgánů České republiky na úseku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 368/1992 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů) – dále jen „zák. práce“.

Podle ustanovení § 261 odst. 1 zák. práce nárok se promlčí, jestliže nebyl uplatněn u soudu ve lhůtě v tomto zákoníku stanovené. K promlčení se přihlédne, jen jestliže se ten, vůči němuž se nárok uplatňuje, promlčení dovolá; v takovém případě nelze promlčený nárok účastníku, který jej uplatňuje, přiznat.

Podle ustanovení § 262 odst. 1 zák. práce lhůta počíná běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé.

Podle ustanovení § 263 odst. 1 zák. práce pokud není v tomto zákoníku stanoveno jinak, činí lhůta k uplatnění peněžitých nároků tři roky.

Počátek promlčecí lhůty v pracovněprávních vztazích je obecně (objektivně) určen ustanovením § 262 odst. 1 zák. práce, podle něhož lhůta počíná běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé. Takto vymezený počátek je vymezen objektivně, nezávisle na tom, komu uplatňované právo svědčí (srov. slovo „mohlo“). Běh promlčecí doby tedy počne ode dne, kdy by obecně každý mohl právo uplatnit, jinak řečeno, kdy mohl podat žalobu (actio nata), přičemž není rozhodující, zda snad daný subjekt byl v situaci, která mu uplatnění práva znemožňovala (nevěděl o právu, výkon práva mu znemožňovala nemoc apod.). Správně se tedy odvolací soud (i soud prvního stupně) v projednávané věci zabýval otázkou, kdy žalobce poprvé mohl uplatnit své právo na výplatu odměny, jež mu byla přislíbena dopisem ze dne 25. 6. 1998.

Podle ustanovení § 3 odst. 1 zákona o platu zaměstnanci přísluší za vykonávanou práci plat. Platem se rozumí podle ustanovení § 3 odst. 2 zákona o platu peněžitá plnění poskytovaná zaměstnavatelem zaměstnanci za práci. Za plat se nepovažují plnění poskytovaná podle zvláštních předpisů v souvislosti se zaměstnáním, zejména náhrady mzdy, odstupné, cestovní náhrady a odměna za pracovní pohotovost. Zaměstnavatel poskytuje zaměstnanci plat podle tohoto zákona, nařízení příslušné vlády a v jejich rámci podle kolektivní smlouvy, vnitřního platového předpisu, popřípadě pracovní smlouvy nebo jiné smlouvy (srov. § 3 odst. 3 zákona o platu). Za splnění mimořádných nebo zvlášť významných pracovních úkolů, za jiné mimořádné pracovní zásluhy, za poskytnutí osobní pomoci v mimořádných případech, při významných pracovních a životních výročích za dlouhodobě dosahované kvalitní výsledky práce a za službu v ozbrojených silách a bezpečnostních sborech a službách ve služebním poměru lze zaměstnanci poskytnout odměnu za podmínek stanovených prováděcím předpisem vydaným podle § 23 (§ 13 zákona o platu) .

K problematice sporů o zaplacení mzdy (obdobně platu) dovolací soud zaujal již dříve stanovisko (srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. 11. 2004, sp. zn. 21 Cdo 537/2004, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 28, ročník 2005), podle kterého pro posouzení důvodnosti uplatněného nároku ve sporu o zaplacení mzdy (její části), bez ohledu na to, zda právním podkladem poskytované mzdy (složky mzdy) má být mzdový předpis či kolektivní smlouva anebo je-li je mzda sjednána v pracovní či v jiné smlouvě, je rozhodující, zda byly naplněny předpoklady pro vznik nároku na mzdu anebo zda tato hlediska vyznačující zákonem stanovenou či smluvenou skutkovou podstatu pro vznik mzdového nároku splněna nebyla. Z tohoto pohledu je především významné rozlišení, zda požadované plnění představuje mzdový nárok, který je zaměstnavatel povinen poskytnout, jestliže zaměstnanec splní sjednané předpoklady a podmínky (zda jde o tzv. nárokovou složkou mzdy), nebo zda jde o takovou složku mzdy, na kterou vzniká nárok až na základě zvláštního rozhodnutí zaměstnavatele o jejím přiznání (zda se jedná o tzv. nenárokovou složku mzdy). Tzv. nenároková složka mzdy je totiž charakteristická tím, že bez rozhodnutí zaměstnavatele má tato složka mzdy povahu fakultativního plnění, kterou ztrácí a stává se nárokovou složku mzdy tehdy, jestliže zaměstnavatel rozhodne o přiznání tohoto nároku zaměstnanci; kdy a zda (a s jakým obsahem) takovéto rozhodnutí mající konstitutivní povahu učiní, záleží jen na úvaze zaměstnavatele. Stejné závěry platí i v případě, že je zaměstnanci vyplácen plat.

V projednávané věci vycházel odvolací soud z toho, že žalobce uplatňuje nárok na zaplacení nárokové (obligatorní) složky platu, jež byla splatná nejpozději dne 31. 1. 1999. Žalobce tak svůj nárok na odměnu mohl uplatnit poprvé (§ 262 odst. 1 zák. práce) následujícího dne, tj. 1. 2. 1999. Tímto dnem počala běžet promlčecí lhůta v trvání tří let (§ 263 odst. 1 zák. práce). Uplatnil-li žalobce svůj nárok u soudu až dne 17. 3. 2004, stalo se tak po uplynutí promlčecí lhůty; protože žalovaná se promlčení uplatněného nároku dovolala, musela být žaloba zamítnuta (§ 261 odst. 1 zák. práce). Jeho závěry o promlčení žalobou uplatněného nároku v případě, že se jednalo o nárokovou (obligatorní) složku platu, jsou správné. I v případě, že by se ze strany žalobce jednalo o uplatnění nenárokové (fakultativní) složky platu (čemuž by mohla nasvědčovat skutečnost, že předpokladem pro výplatu odměny bylo nejen „splnění všech úkolů“ v přípise stanovených, ale také to, že tato odměna bude „přiznána“), nemohlo být žalobě vyhověno, neboť mu žádná odměna nebyla přiznána (srov. dopis ministra zdravotnictví ze dne 23. 10. 2001).

Vzhledem k tomu, že odvolací soud při právním posouzení věci vycházel z ustálené judikatury soudů a rozhodl v souladu s hmotným právem, je nepochybné, že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Protože dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky jeho dovolání - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, na náhradu svých nákladů nemá právo a žalované v tomto dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 15. února 2007

JUDr. Mojmír Putna, v. r.

předseda senátu

Vydáno: 15. February 2007