JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 21 Cdo 2839/2005

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce B. m., a.s., zastoupeného advokátem, proti žalované Č. k. a., o určení neplatnosti smlouvy o zřízení zástavního práva a o určení neexistence zástavního práva, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 17/16 Cm 140/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. ledna 2005, č. j. 8 Cmo 414/2004-146, takto:

Rozsudek vrchního soudu a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 19.9.2002, č.j. 17/16 Cm 140/98-78, se zrušují a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou podanou u Krajského soudu v Brně dne 1.6.1998 (změněnou se souhlasem soudu) se žalobce domáhal určení, že „smlouva o zřízení zástavního práva k nemovitostem – části administrativní budovy B. 22 B. s příslušenstvím, se stavební parcelou č. 279, v k.ú. B.-m., zapsaným u střediska geodézie na blíže neurčeném listu vlastnictví, uzavřená dne 29.3.1991 mezi I. b., s.p.ú., pobočka B. a organizací s.p. T. B., je neplatná a zástavní právo na základě této smlouvy vůči žalobci neexistuje, a v případě, že soud shledá zástavní smlouvu za platně uzavřenou, že smlouva o zřízení zástavního práva k nemovitostem – části administrativní budovy B. 22 B. s příslušenstvím, se stavební parcelou č. 279, v k.ú. B.-m., zapsaným u střediska geodézie na blíže neurčeném listu vlastnictví, uzavřená dne 29.3.1991 mezi I. b., s.p.ú., pobočka B. a organizací s.p. T. B., je vůči žalobci neplatná a zástavní právo na základě této neplatné smlouvy vůči žalobci neexistuje“. Uvedl, že „U. výrobní družstvo B., pozdější obchodní jméno U. B., družstvo, nabylo smlouvou o prodeji podniku, uzavřenou s FNM ČR dne 30.6.1992, s účinností k 1.7.1992, jako vítěz veřejné soutěže, část bývalého státního podniku T. B. – divize měřících přístrojů – 2001“; že „U. B., družstvo, jako jeden ze zakladatelů akciové společnosti U. E., vložilo do základního jmění společnosti mimo jiné i id. podíl 25/100 na nemovitostech v B., B. 22/J. 15 – a to pozemku p.č. 279 o výměře 1015 m2 a administrativní budovy č.p. 612, v k.ú. M. B., tehdy zapsaných na LV družstva č. 282 u KÚ B.-m.“; že „nemovitost byla zatížena zástavním právem nikoli v neprospěch žalobce, resp. družstva U. B., ale státního podniku T. B.“; že „na právního předchůdce žalobce nebyly převedeny ani mu předány ze s.p. T. B. žádné úvěrové ani zástavní smlouvy“; že předmět smlouvy „je nahrazen formou jednostranného prohlášení zástupce státního podniku T. B., že T, B, s.p. má právo hospodaření k části nemovitosti administr. budovy B, 22 s příslušenstvím se stavební parcelou č. 279, bez výměry, s porosty, v katastrálním území B.-m., bez udání čísla listu vlastnictví“ a je neurčitý; že „jak prohlášení klienta o vlastnictví (bod 1), tak samotný návrh na vyznačení zástavního práva (bod 7), se vztahují k blíže neurčené části administr. budovy B. 22 B., dokonce bez vyznačení příslušného LV“; že „pohledávka je v bodě 5 cit. smlouvy uvedena pouze částkou 123.000.000,- Kč, bez jakéhokoliv dalšího a bližšího určení, tj. bez přímé návaznosti na příslušnou úvěrovou smlouvu“; že „není řádně určen ani zástavní věřitel“; že „zástavní smlouva byla podepsána 29.3.1991 a na geodézii doručena spolu s návrhem na zápis zástavního práva do evidence nemovitostí, až v měsíci červenci, tj. po více než devadesáti dnech od jejího vzniku“ a že „k přechodu zástavního práva, váznoucího na této nemovitosti, nemohlo dojít, neboť se jednalo o právo věcné, působící pouze mezi smluvními stranami, a HZ neupravoval případy, kdy došlo ke změně vlastnictví jinak než na smluvním základě“.

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 19.9.2002, č.j. 17/16 Cm 140/98-78, určil, že „smlouva o zřízení zástavního práva k nemovitostem – části administrativní budovy B. 22 B. s příslušenstvím, se stavební parcelou č. 279, v k.ú. B.-m., zapsaným u střediska geodézie ve smlouvě na blíže neurčeném listu vlastnictví ve skutečnosti vedeném na listu vlastnictví č. 282 pro k.ú. M. B. u Katastrálního úřadu B.-m., uzavřená dne 29.3.1991 mezi I. b. s.p.ú., pobočka B. a organizací s.p. T. B., je neplatná a zástavní právo na základě této neplatné smlouvy vůči žalobci neexistuje“ (výrok I.); rozhodl, že „žalovaná je povinna zaplatit náklady řízení žalobce právnímu zástupci žalobce ve výši 10.375,- Kč, z toho na nákladech právního zastoupení ve výši 5.375,- Kč“ (výrok II.). Vycházel ze závěru, že „smlouva o zřízení zástavního práva k nemovitostem ze dne 29.3.1991 je neplatná, neboť určitým a srozumitelným způsobem nevymezuje předmět zástavy a pohledávku, kterou má zajišťovat“; že „nelze dovodit, kterou konkrétní část budovy zástava představuje a nelze tedy dovodit, že ve smyslu označení zástavy je smlouva určitá a srozumitelná“; že „pokud jde o vymezenou pohledávku, je ve smlouvě použitý neurčitý údaj, tj. závazek ve výši 123.000.000,- Kč vzniklý z úvěrových smluv mezi IB B. a s.t. podnikem T. k 31.3.1991, ze kterého není zřejmé, co tedy tuto pohledávku představuje“; že „nestačí, že smluvním stranám bylo a je jasné, co je předmětem smlouvy, není-li to objektivně seznatelné osobám, které nejsou smluvními stranami“; že „právní úkony nelze vykládat podle nálad ve společnosti, podle hospodářských konvencí trhu, podle společenských konvencí atp.“.

Po odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 4.1.2005, č.j. 8 Cmo 414/2004-141, zrušil rozsudek soudu prvního stupně „ve výroku I. o určení neplatnosti smlouvy o zřízení zástavního práva uzavřené dne 29.3.1991 mezi I. b. s.p.ú., pobočka B. a organizací s.p. T. B.“ a řízení „v této části“ zastavil. Reagoval tak na částečné zpětvzetí žaloby učiněné žalobcem v průběhu odvolacího řízení.

K odvolání žalobce pak Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 28.1.2005, č.j. 17/16 Cm 140/98-146, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně „ve výroku I. v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto, že na základě neplatné smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitostem – k části administrativní budovy B. 22 B. s příslušenstvím, se stavební parcelou č. 279, v k.ú. B.-m., zapsaným u střediska geodézie ve smlouvě na blíže neurčeném listu vlastnictví, ve skutečnosti vedeném na listu vlastnictví č. 282 pro k.ú. M. B. u Katastrálního úřadu B.-m., uzavřené dne 29.3.1991 mezi I. b. s.p.ú., pobočka B. a organizací s.p. T. B. vůči žalobci zástavní právo neexistuje“ (výrok I.); rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok II.) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že „smlouva o zřízení zástavního práva k nemovitostem ze dne 29.3.1991 je neplatná, neboť určitým a srozumitelným způsobem nevymezuje předmět zástavy a pohledávku, kterou má zajišťovat“; že „je-li předmět zástavy vymezen jako „část“ administrativní budovy…, pak slovo „část“ vyvolává pochybnosti o tom, která konkrétní část předmětné nemovitosti představuje předmět zástavy“; že „tvrzení žalovaného, že jemu i žalobci při podpisu smlouvy bylo zcela evidentně zřejmé, že se jedná právě o tu část, k níž T., státní podnik B. měla spoluvlastnický podíl, není pro právní posouzení dostačující a podstatné“; že „tento podíl, aby vymezení „části“ nemovitosti bylo určité a srozumitelné, by musel být právě v textu obsahujícím vymezení předmětu zástavy uveden, a to buď právě podílem či jakýmkoli jiným způsobem tento podíl vymezujícím, naprosto nezpochybnitelně“; že „pokud jde o vymezenou pohledávku, je ve smlouvě použitý neurčitý údaj - závazek ve výši 123.000.000,- Kč vzniklý z úvěrových smluv mezi IB B. a s.t. podnikem T. k 31.3.1991“; že není zřejmé „co pohledávku představuje; které konkrétní úvěrové smlouvy; v jakých výších a s jakou splatností; jsou to celé úvěrové smlouvy, či popř. pouze jejich nesplacené zůstatky“; že „z tohoto pohledu určil, že smlouva o zřízení zástavního práva k nemovitostem ze dne 29.3.1991 je absolutně neplatná“.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. s tím, že „rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména proto, že odvolací soud řešil právní otázku v rozporu s hmotným právem“; že „rozpor s hmotným právem je žalovaným shledáván zejména v nesprávném výkladu právních úkonů, zejména s ohledem na výklad vůle smluvních stran“. Namítá, že písemnou zástavní smlouvu a její obsah je třeba vykládat v souladu se skutečnou vůlí jednající organizace a v souladu s povahou jednání o které jde“; že „přitom je třeba přihlédnout k okolnostem, za kterých byl projev vůle učiněn, a k zásadám poctivého hospodářského styku; že „lze konstatovat, že ujednání o předmětu zástavního práva a zajišťované pohledávce jsou dostatečně určitá a smluvní strany v okamžiku uzavření zástavní smlouvy měly jasno o tom, co se zajišťuje a čím“; že „je třeba posuzovat právní úkony učiněné v minulosti již neexistujícími subjekty s určitou důvěrou v platnost těchto právních úkonů“; že „je rozhodující vůle stran v okamžiku uskutečnění právních úkonů, a nikoli rekonstruovaná vůle komentovaná právními nástupci s odstupem delšího času“; že „úřad v roce 1991 evidující zástavní práva zcela jistě musel platnost zástavní smlouvy posoudit a shledal zástavní smlouvu určitou … a i když lze spekulovat o míře jeho posuzovací funkce, co do právní závaznosti, lze považovat i formální posouzení zástavní smlouvy minimálně za důkaz platnosti zástavní smlouvy“; že „výkladem textu zástavní smlouvy s ohledem na skutečnou vůli tehdějších účastníků závazkového vztahu, lze dospět k závěru, že ujednání o zástavě a zajištěné pohledávce jsou dostatečně určitá, zástavní smlouva je platná a zástavní právo existuje“. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobce k dovolání zejména uvedl, že „předmětná zástavní smlouva je absolutně neplatným právním úkonem, a to v důsledku neurčitosti vymezení zástavy a zajištěných pohledávek“; že „hospodářský zákoník neupravoval zástavní právo jako právo věcné, které působí nejen mezi účastníky obligačně právního vztahu“; že „zástavní právo v pojetí hospodářského zákoníku tak bylo právem ryze osobní povahy, které váže jen účastníky daného právního úkonu“; že „pozbytí zástavního práva k předmětu zástavy“ je „speciálním důvodem nemožnosti plnění, která sama o sobě je důvodem zániku závazku dle ust. § 129b HZ“ a že „okamžikem převodu vlastnického práva tak zanikl závazek zástavce, tedy právního předchůdce žalobce, strpět uspokojení zástavního věřitele ze zástavy pro nemožnost plnění“.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o.s.ř.

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].

Žalovaná dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o.s.ř.].

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Dovolání může být podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ve smyslu ustanovení § 238 a § 238a o.s.ř. (srov. § 241a odst. 3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004 sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).

Žalovaná spatřuje zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu v tom, že „odvolací soud řešil právní otázku v rozporu s hmotným právem“, přičemž „rozpor s hmotným právem shledává v nesprávném výkladu právních úkonů, zejména s ohledem na výklad vůle smluvních stran“. Namítá, že „písemnou zástavní smlouvu a její obsah je třeba vykládat v souladu se skutečnu vůlí jednající organizace a v souladu s povahou jednání o které jde“; že „přitom je třeba přihlédnout k okolnostem, za kterých byl projev vůle učiněn, a k zásadám poctivého hospodářského styku; že „lze konstatovat, že ujednání o předmětu zástavního práva a zajišťované pohledávce jsou dostatečně určitá a smluvní strany v okamžiku uzavření zástavní smlouvy měly jasno o tom, co se zajišťuje a čím“; že „je třeba posuzovat právní úkony učiněné v minulosti již neexistujícími subjekty s určitou důvěrou v platnost těchto právních úkonů“; že „je rozhodující vůle stran v okamžiku uskutečnění právních úkonů, a nikoli rekonstruovaná vůle komentovaná právními nástupci s odstupem delšího času“; že „výkladem textu zástavní smlouvy s ohledem na skutečnou vůli tehdejších účastníků závazkového vztahu, lze dospět k závěru, že ujednání o zástavě a zajištěné pohledávce jsou dostatečně určitá, zástavní smlouva je platná a zástavní právo existuje“.

Podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. lze dovolání odůvodnit tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tedy o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen.

Z výše uvedeného vyplývá, že žalovaná uplatnila dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., neboť odvolacímu soudu vytýká, že při výkladu obsahu sporné zástavní smlouvy nepoužil ustanovení § 20 odst. 2 hosp. zák.

Vzhledem k tomu, že posouzení užití ustanovení § 20 odst. 2 hosp. zák. bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující) a odvolací soud tuto právní otázku vyřešil – jak níže uvedeno - v rozporu s ustálenou judikaturou soudů, představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu je podle ustanovení § 237 odst.1 písm. c) o.s.ř. přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR současně dospěl k závěru, že dovolání žalované je opodstatněné.

V posuzovaném případě byla předmětem posouzení zástavní smlouva uzavřená jejími účastníky – jak výše uvedeno – dne 29.3.1991.

Zákon č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále již jen „hosp. zák.“), byl zrušen zákonem č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, (srov. § 772 bod 3 tohoto zákona) a pozbyl účinnosti - s výjimkami stanovenými zákonem - dnem 31. 12. 1991. Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, který nabyl účinnosti dnem 1. 1. 1992, samostatnou úpravu institutu zástavního práva neobsahuje. V době od 1. 1. 1992 platí i ve vztazích mezi podnikateli úprava zástavního práva, obsažená v ustanoveních § 151a a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (zejména zákona č. 509/1991 Sb.).

Ve vztahu k zástavnímu právu, které se zakládalo podle ustanovení § 129c a násl. hosp. zák., nebyla v souvislosti se změnami právního řádu, nastalými ke dni 1. 1. 1992, přijata žádná samostatná (zvláštní) přechodná ustanovení. Otázku, zda při jeho posuzování má být také v době ode dne 1. 1. 1992 postupováno podle dosavadních (do 31. 12. 1991 účinných) právních předpisů (tj. podle hospodářského zákoníku) nebo podle nových, ode dne 1. 1. 1992 účinných, právních předpisů (tj. podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů a zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník), je proto třeba řešit podle ustanovení § 763 odst. 1, věty první a druhé, obch. zák., popřípadě též podle ustanovení § 868 obč. zák.

Podle ustanovení § 763 odst. 1, věty první a druhé, obch. zák. se tímto zákonem řídí právní vztahy, které vznikly ode dne jeho účinnosti. Právní vztahy vzniklé přede dnem účinnosti tohoto zákona a práva z nich vzniklá, jakož i práva z odpovědnosti za porušení závazků z hospodářských a jiných smluv, uzavřených přede dnem účinnosti tohoto zákona, se řídí dosavadními předpisy.

Podle ustanovení § 868 obč. zák., pokud dále není uvedeno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní vztahy vzniklé před 1. 1. 1992; vznik těchto právních vztahů, jakož i nároky z nich vzniklé před 1. 1. 1992, se však posuzují podle dosavadních předpisů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.5.1999, sp. zn. 21 Cdo 1975/98, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 64, ročník 2000).

Podle ustanovení § 129d odst. 2 věty první hosp. zák. ve smlouvě o zřízení zástavního práva musel být určen předmět zástavního práva (zástava) a pohledávka, kterou zajišťuje.

Podle ustanovení § 22 odst. 1 věty první hosp. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně, vážně, určitě a srozumitelně, jinak je neplatný. Podle ustanovení § 22 odst. 2 hosp. zák. neplatnosti z důvodů uvedených v odstavci 1 se může dovolávat jenom organizace, na jejíž ochranu je důvod neplatnosti stanoven. Tato organizace může úkon dodatečně schválit nebo jej strany mohou dodatečným vyjasněním učinit určitým a srozumitelným. V případě má právní účinky, jako by byl platný od počátku.

Podle ustanovení § 20 odst. 2 hosp. zák. právní úkon je třeba vykládat v souladu se skutečnou vůlí jednající organizace a v souladu s povahou jednání, o které jde. Přitom je třeba přihlédnout k okolnostem, za kterých byl projev učiněn, a k zásadám poctivého hospodářského styku. Projev vůle, který obsahuje výraz, jenž připouští různý výklad, je třeba v pochybnostech vykládat k tíži toho, kdo takový výraz užil.

Vznikne-li pochybnost o obsahu právního úkonu z hlediska jeho určitosti nebo srozumitelnosti, je třeba se pokusit pomocí výkladu právního úkonu o odstranění takové nejasnosti. Podle ustálené judikatury soudů výklad právního úkonu může směřovat jen k objasnění toho, co v něm bylo projeveno, a vůle jednajícího se při výkladu právního úkonu vyjádřeného slovy uplatní, jen není-li v rozporu s jazykovým projevem; tato pravidla se použijí i při výkladu písemného právního úkonu, včetně takového, který lze platně učinit jen písemně. V případě, že nejasnost právního úkonu nelze odstranit ani pomocí výkladu projevu vůle, je právní úkon neplatný (§ 22 odst. 1 věty první hosp. zák.). Pomocí výkladu právního úkonu přitom není dovoleno měnit smysl a obsah jinak jasného právního úkonu.

Při výkladu obsahu právního úkonu, jehož vznik a nároky z něj vzniklé před 1.1.1992 se – jak výše uvedeno – posuzují podle hospodářského zákoníku ve znění účinném do 31.12.1991, je třeba postupovat podle pravidel vyplývajících z ustanovení § 20 odst. 2 hosp. zák. Oproti úpravě obsažené v občanském zákoníku (srov. ustanovení § 35 odst. 2 o.s.ř.) ustanovení § 20 odst. 2 hosp. zák. vymezuje širší okruh prostředků výkladu, požaduje-li, aby bylo též přihlédnuto k okolnostem, za kterých byl projev učiněn; aby bylo přihlédnuto k zásadám poctivého hospodářského styku a aby výrazy, kterými byla projevena vůle, byly v pochybnostech vykládány k tíži toho, kdo takový výraz užil.

Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že odvolací soud z uvedených východisek při rozhodování věci nevycházel, neboť při výkladu obsahu sporné zástavní smlouvy nepoužil výkladová pravidla obsažená v ustanovení § 20 odst. 2 hosp. zák. Výklad posuzované smlouvy, zejména s přihlédnutím ke skutečné vůli jejích subjektů, s přihlédnutím k okolnostem, za kterých byla uzavřena, a s přihlédnutím k zásadám poctivého hospodářského styku, přitom zjevně umožní porozumět i těm částem obsahu smlouvy, které odvolací soud považoval za neurčité.

Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud České republiky jej proto zrušil, a vzhledem k tomu, že důvody pro zrušení rozsudku odvolacího soudu platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem, § 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).

Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. srpna 2006

JUDr. Roman Fiala, v. r.

předseda senátu

Vydáno: 24. August 2006