JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 21 Cdo 2823/2005

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně Obce Č., zastoupené advokátem, proti žalované G. R., k. s., zastoupené advokátem, o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 20 C 26/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. března 2005, č. j. 57 Co 701/2004-125, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.575,- Kč k rukám advokáta.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou podanou u Okresního soudu ve Frýdku-Místku dne 26.2.2004 se žalobkyně domáhala určení, že „zástavní právo ve výši 20.000.000,- Kč k zajištění pohledávky z úvěrové smlouvy č. 2033/93/113 ze dne 7.12.1993 ve prospěch I. a P. b., a.s., jako zástavního věřitele, a zapsané nyní ve prospěch G. R. k.s., na listu vlastnictví 1 pro obec a katastrální území Č. u Katastrálního úřadu ve F.-M. pro stavbu na stav. parcele 468, pro st. pl. 468 a pozemky 2446, 2451/3 a 2451/4, na těchto nemovitostech nevázne“. Uvedla, že „je vlastníkem budovy na st. pl. 468 a pozemků parc. č. 2446, 2451/3 a 2451/4, u nichž je zapsáno, dle smlouvy ze dne 7.12.1993, zástavní právo pro žalovanou ve výši 20 miliónů Kč, které bylo bez souhlasu žalobkyně převedeno z vložky 1726“; že získala předmětný majetek „jako historický majetek obce dle zákona č. 172/1991 Sb.“; že „podáním z 29.4.1992 navrhla, s poukazem na tento zákon, zápis vlastnického práva u tehdejšího Střediska geodézie ve F.-M.“; že „dne 1.6.1992 požádala D. závody O.-M., s.p., které měly majetek ve správě, o jeho protokolární vydání“; že dne 22.6.1992 požádala Ministerstvo pro privatizaci, aby majetek byl „vyňat z privatizačního projektu“; že „dopisem z 16.6.1992 D. závody vydání majetku odmítly“; že Ministerstvo pro privatizaci „nijak nereagovalo“ a „nemovitosti byly odprodány smlouvou z 27.7.1992 firmě P., s.r.o. O.“; že „firma P., s.r.o. prodala majetek smlouvou z 3.12.1993 P. B., podnikajícímu pod obchodním jménem D.“; že „návrh na zápis vlastnického práva P. B. byl podán a proveden 13.12.1993“; že žalobkyně „na „nezákonný postup upozornila katastr nemovitostí i společnost P., s.r.o., ale nikdo nereagoval“; že „I. b., a.s., pobočka P. půjčila Petru Bušovi 20 miliónů Kč a vložila, dle smlouvy z 7.12.1993, zástavní právo k nemovitosti s účinky k 13.12.1993“; že žalobkyně „se domáhala po P. B. vyklizení nemovitostí“ a že „okresní a později krajský soud žalobě vyhověl“; že žalobkyně „žádnou půjčku s bankou nesjednávala a vklad zástavního práva proběhl bez jejího vědomí a souhlasu“; že „žádný dluh vůči bance neměla“; že „banka nebyla ochotna zástavní práva vymazat“, a proto se žalobkyně domáhala výmazu žalobou“; že „I. a P. b., a.s. postoupila pohledávku, včetně zástavního práva, na C. R., a.s. a ta ji postoupila smlouvou z 15.5.2000 a dodatky z 24.5.2000 a 29.6.2001 na společnost A. R., k.s.“; že „dle tvrzení žalované je nyní zástavním věřitelem firma G. R., k.s.“, která je jako zástavní věřitel zapsána také v katastru nemovitostí; že „zástavní právo na nemovitostech nevázne, protože zástavní smlouva nebyla uzavřena žalobkyní jako řádným vlastníkem, ale byla uzavřena jiným subjektem – P. B., který je skutečným dlužníkem“; že „smlouva o zřízení zástavního práva byla uzavřena s nevlastníkem, a tedy neplatně“; že „nový majitel P. B. se nestal vlastníkem, a tedy nemohlo zástavní právo vzniknout“; že „smlouva o zřízení zástavního práva je podle § 39 obč. zákona neplatná, protože odporuje zákonu a zástavní právo nevzniklo“; že žalobkyně „má naléhavý právní zájem na určení neplatnosti uvedené zástavní smlouvy, protože je v nebezpečí, že svým majetkem ručí, a příp. bude platit dluh někoho jiného“; že „nemůže svým majetkem disponovat, protože v případě prodeje by celá kupní cena, která by byla v každém případě mnohem nižší, šla ve prospěch žalované, ač žalobkyně žádný dluh u žalované nemá“; že „občanský zákoník ve znění k datu uzavřené zástavní smlouvy zcela jednoznačně rozlišoval vznik zástavního práva u nemovitých a u movitých věcí“; že „pouze u movitostí dovolil § 151d odst. 1 obč. zák. vznik zástavního práva k cizí věci bez souhlasu jejího vlastníka, ale jen za podmínky, byla-li věc odevzdána zástavnímu věřiteli a ten ji přijal v dobré víře“; že „u nemovitostí … nelze aplikovat § 151d odst. 1 obč. zák., protože to neodpovídá ustanovením § 151b odst. 2 a 3 obč. zák.“; že „také ustanovení § 161 odst. 2 obč. zák. v platném znění potvrzuje, že cizí nemovitá věc může být dána do zástavy jen se souhlasem vlastníka“; že „v daném případě šlo zjevně o nedobrou víru, kdy obec víc než rok před uzavřením zástavní smlouvy dala návrh na zápis nemovitostí do vlastnictví obce…“; že „procesní nástupci si museli být vědomi pochybností zástavního zajištění a nepochybně se to projevilo i ve výši úplaty za pohledávku“; že „pochybná pohledávka je zjevně zahrnuta mezi miliardové ztráty bankovního sektoru“; že „postupníci ji přejímali s tímto vědomím a vymáháním by si prakticky postupník vylepšil svou situaci, zatímco obec by přišla o značný majetek“; že „protože tedy zástavu cizí nemovitosti bez souhlasu jejího vlastníka zákon neumožňuje, nevzniklo ani zástavní právo k dotčeným nemovitostem a zástavní smlouva ze dne 7.12.1993 je neplatná“; že proto „nemohlo ani právo ze zástavní smlouvy přejít na další postupníky, tedy nemohlo přejít ani na žalovaného“.

Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 7.10.2004, č.j. 20 C 26/2004-100, zamítl „návrh, aby bylo určeno, že zástavní právo ve výši 20.000.000,- Kč k zajištění pohledávky z úvěrové smlouvy č. 2033/93/113 ze dne 7.12.1993 ve prospěch I. a P. b., a.s., jako zástavního věřitele, a zapsané nyní ve prospěch G. R., k.s., na listu vlastnictví 1 pro obec a katastrální území Č. u Katastrálního úřadu ve F.-M. pro stavbu na stav. parcele 468 pro st. pl. 468 a pozemky 2446, 2451/3 a 2451/4 na těchto nemovitostech nevázne“; rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 10.300,- Kč k rukám jejího zástupce. Vycházel ze závěru, že „zástavní právo k předmětným nemovitostem mohlo platně vzniknout, a to i za situace, kdy P. B. nebyl ke dni uzavření smlouvy o zřízení zástavního práva vlastníkem těchto nemovitostí“; že „ustanovení § 151d odst. 1 obč. zák., ve znění účinném k datu vzniku zástavního práva, umožňovalo vznik zástavního práva i za těchto okolností“; že „přestože smlouva o zřízení zástavního práva uzavřená mezi Investiční bankou, a.s. a P. B. je neplatná z důvodu, že P. B. nebyl vlastníkem předmětných nemovitostí a nebyl tedy oprávněn s nimi platně disponovat a zatěžovat je, zástavní právo k předmětným nemovitostem platně vzniklo“; že „byl povolen vklad zástavního práva do katastru nemovitostí, což představovalo odevzdání nemovitostí zástavnímu věřiteli“; že „zástavní věřitel nemovitosti přijal v dobré víře, že zástavce byl oprávněn věc zastavit“; že „v řízení nebylo prokázáno, že by zde byla vyloučena dobrá víra zástavního věřitele a nadále tedy v pochybnostech platí, že zástavní věřitel jednal v dobré víře“; že „nebyla pochybnost ani o pasivní legitimaci žalované, na kterou jako postupníka byla postoupena pohledávka zajištěná předmětným zástavním právem“.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 11.3.2005, č.j. 57 Co 701/2004-125, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že „smlouvy o postoupení pohledávky byly uzavřeny platně v písemné formě“; že „obsahovaly dostatečné označení smluvních stran i převáděné pohledávky, takže splňovaly požadavky § 524 odst. 1 o.z. i obecných ustanovení o právních úkonech“; že „i v případě, že by byla žalobkyni zaslána pouze smlouva o postoupení jiné pohledávky P. B. (postoupení ze dne 15.5.2000 na A. R., k.s.), nikoli smlouva ze dne 28.12.1999, kterou byla postoupena pohledávka zajištěná předmětným zástavním právem na žalovanou, nic by to na právním postavení účastníků v tomto řízení nezměnilo“; že „není třeba zabývat se dobrou vírou sukcesorů“, protože „postoupením pohledávky se její obsah nemění a na postupníka přechází (rovněž v nezměněném stavu) i práva s pohledávkou spojená včetně práva zástavního“; že „žalobkyně dobrou víru původního zástavního věřitele I. a p. b., a.s. v řízení před okresním soudem nezpochybňovala a neprokazovala opak“ a že „provedeným dokazováním nebyl prokázán opak, tedy to, že by zástavní věřitel v dobré víře nebyl“; že „odevzdáním nemovité věci zástavnímu věřiteli je nutno rozumět zápis zástavního práva do katastru nemovitostí“.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) [správně § 237 odst. 1 písm. c)] a odst. 3 o.s.ř. s tím, že „napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, když řeší otázku, která byla rozhodována soudy rozdílně a která je řešena v rozporu s hmotným právem“ a že „rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci“. Namítá, že „zástava cizí nemovité věci je v rozporu s hmotným právem, tj. s § 161 obč. zákona platným od 1.1.2002“; že „před 1.1.2002 nebyla tato otázka výslovně řešena a existovaly rozdílné rozsudky soudů v této věci“; že „úpravu (občanského zákoníku) po 1.1.2002 nelze brát jako změnu právního předpisu, ale jako jeho upřesnění v zájmu právní jistoty“; že „odevzdání zástavy se může týkat jen věcí movitých“; že „o vlastnickém právu k předmětným nemovitostem nebo přinejmenším o uplatňování tohoto práva obcí věděl vlastník, který majetek prodával P. B., věděl o něm katastr, vědělo o něm ministerstvo pro privatizaci“; že „na rozdíl od tehdy běžné praxe se během několika dnů podařilo zapsat převod majetku na P. B., zatímco obec se zápisu ani za rok nedočkala“; že „i ostatní aktéři v této věci o právu uplatňovaném obcí nejen měli vědět, ale i museli vědět a že i u nich dobrá víra chyběla“; že „P. B. sám nic nezaplatil, půjčil si peníze a zmizel“; že „otázku dobré víry žalované je třeba posuzovat i z hlediska § 3 občanského zákoníku“. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná k dovolání uvedla, že se ztotožňuje s názorem odvolacího soudu a navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o.s.ř.

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].

Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o.s.ř.].

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Dovolání může být podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ve smyslu ustanovení § 238 a § 238a o.s.ř. (srov. § 241a odst. 3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004 sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).

Žalobkyně v dovolání namítá, že „zástava cizí nemovité věci je v rozporu s hmotným právem, tj. s § 161 obč. zákona platným od 1.1.2002“; že „před 1.1.2002 nebyla tato otázka výslovně řešena a existovaly rozdílné rozsudky soudů v této věci“; že „úpravu (občanského zákoníku) po 1.1.2002 nelze brát jako změnu právního předpisu, ale jako jeho upřesnění v zájmu právní jistoty“; že „odevzdání zástavy se může týkat jen věcí movitých“.

Otázku, zda předmětné nemovitosti jsou zatíženy zástavním právem zřízeným podle zástavní smlouvy ze dne 7.12.1993, je třeba i v současné době posuzovat - s ohledem na dobu, kdy vzniklo (mělo vzniknout) sporné zástavní právo - především podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákonů č. 58/1969 Sb., č. 131/1982 Sb., č. 94/1988 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 87/1990 Sb., č. 105/1990 Sb., č. 116/1990 Sb., č. 87/1991 Sb., č. 509/1991 Sb. a č. 264/1992 Sb., tedy podle občanského zákoníku ve znění účinném do 31.12.1994 (dále jen „obč. zák.“).

Podle ustanovení § 151a odst.1 obč. zák. zástavní právo slouží k zajištění pohledávky a jejího příslušenství tím, že v případě jejich řádného a včasného nesplnění je zástavní věřitel oprávněn domáhat se uspokojení z věci zastavené; zástavní právo se vztahuje na zástavu, její příslušenství a přírůstky, avšak z plodů jen na ty, které nejsou odděleny.

Podle ustanovení § 151b odst.1 obč. zák. zástavní právo vzniká na základě písemné smlouvy, schválené dědické dohody nebo ze zákona.

Podle ustanovení § 151b odst.4 věty první obč. zák. ve smlouvě o zřízení zástavního práva se musí určit předmět zástavního práva (zástava) a pohledávka, kterou zabezpečuje.

Podle ustanovení § 151b odst.2 obč. zák. zástavní právo vzniká, jde-li o nemovitost, vkladem do katastru nemovitostí.

Podle ustanovení § 151d odst.1 obč. zák. dá-li někdo do zástavy cizí věc bez souhlasu vlastníka nebo osoby, která má k věci jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem, vznikne zástavní právo jen, je-li věc odevzdána zástavnímu věřiteli a ten ji přijme v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit. V případě pochybností platí, že zástavní věřitel jednal v dobré víře.

Při zřízení zástavního práva k nemovitosti na základě smlouvy je třeba rozlišovat právní důvod nabytí zástavního práva (titulus adquirendi) a právní způsob jeho nabytí (modus adquirendi). Smlouva o zřízení zástavního práva (zástavní smlouva) představuje tzv. titulus adquirendi. I když z takové smlouvy vznikají jejím účastníkům práva a povinnosti, ke vzniku zástavního práva podle ní ještě nedochází; ten nastává až vkladem zástavního práva do katastru nemovitostí provedeným na základě pravomocného rozhodnutí katastrálního úřadu o jeho povolení (modus adquirendi), který má právní účinky ke dni, kdy návrh na vklad byl doručen katastrálnímu úřadu.

Z výše citovaných ustanovení mimo jiné vyplývá, že k uzavření zástavní smlouvy je zapotřebí, aby její účastníci (tj. zástavní věřitel a zástavce) v ní určili (jako její tzv. podstatné náležitosti) předmět zástavního práva (zástavu) a pohledávku, kterou zástavní právo zabezpečuje (zajišťuje). Zástavní smlouvu je oprávněn (legitimován) uzavřít jako zástavce jen ten, kdo je vlastníkem zástavy, popřípadě ten, kdo má podle zákona k zástavě jiné právo, které mu umožňuje dát věc do zástavy; dává-li zástavce podle zástavní smlouvy do zástavy cizí věc, může tak učinit, avšak jen se souhlasem vlastníka, popřípadě osoby, která má k věci jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem. Dá-li zástavce podle zástavní smlouvy do zástavy cizí věc bez souhlasu vlastníka nebo osoby, která má k věci jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem, je zástavní smlouva neplatná, neboť svým obsahem odporuje zákonu (§ 39 obč. zák.).

I když je zástavní smlouva neplatná proto, že zástavce podle ní dal do zástavy cizí nemovitost bez souhlasu vlastníka nebo osoby, která má k věci jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem, neznamená to bez dalšího, že zástavní právo k nemovitosti - bylo-li podle této smlouvy vloženo zástavní právo do katastru nemovitostí - nevzniklo (nemohlo vzniknout). Přestože je zástavní smlouva neplatným právním úkonem, z ustanovení § 151d odst.1 obč. zák. vyplývá, že zástavní právo podle ní vznikne, avšak jen tehdy, byla-li zástava odevzdána zástavnímu věřiteli a ten ji přijal v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit, přičemž v případě pochybností platí, že zástavní věřitel jednal v dobré víře.

Za podmínek uvedených v ustanovení § 151d odst.1 obč. zák. vzniká na základě smlouvy zástavní právo bez ohledu na to, zda zástavou je movitá věc nebo nemovitost. Odevzdáním nemovitosti ve smlouvě uvedenému zástavnímu věřiteli se ve smyslu tohoto ustanovení rozumí vklad zástavního práva do katastru nemovitostí v jeho prospěch (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.11.1999 sp. zn. 21 Cdo 328/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 48, ročník 2000; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.11.2001 sp. zn. 29 Cdo 2512/2000, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 1, ročník 2002; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12.8.2004 sp. zn. 21 Cdo 2074/2003).

Zástavní věřitel je z pohledu ustanovení § 151d odst.1 obč. zák. - obecně vzato - v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit, tehdy, jestliže má důvod být přesvědčen o tom, že zástavce má právní titul, který mu umožňuje věc zastavit, tedy že zástavce je vlastníkem zástavy nebo že k ní má podle zákona jiné právo, které mu umožňuje dát věc do zástavy. Otázku dobré víry je třeba hodnotit nejen ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) zástavního věřitele, ale především se zřetelem k objektivním okolnostem. Vždy je třeba zvažovat, zda zástavní věřitel při běžné (obvyklé) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu při uzavírání zástavní smlouvy po něm požadovat (od něj očekávat), neměl, popřípadě nemohl mít důvodné pochybnosti o tom, že zástavce je vlastníkem zástavy, popřípadě že má k zástavě jiné právo, které mu ji umožňuje zastavit. Ve svých důsledcích pak jde o posouzení dobré víry zástavního věřitele ve vztahu k právnímu titulu, na základě kterého mu zástavce dává (zástavní smlouvou) věc do zástavy. Nepodaří-li se náležitě objasnit všechny okolnosti o tom, zda zástavní věřitel přijal zástavu v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit, a jsou-li tedy o dobré víře zástavního věřitele pochybnosti, pak platí, že zástavní věřitel jednal v dobré víře (srov. § 151d odst.1 větu druhou obč. zák.)[srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12.8.2004 sp. zn. 21 Cdo 2074/2003, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 169, ročník 2004].

Z uvedeného vyplývá, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemůže mít, z hlediska shora citovaných námitek uplatněných dovolatelkou, zásadní význam, neboť je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.

Žalobkyně v dovolání také namítá, že „o vlastnickém právu k předmětným nemovitostem nebo přinejmenším o uplatňování tohoto práva obcí věděl vlastník, který majetek prodával P. B., věděl o něm katastr, vědělo o něm ministerstvo pro privatizaci“; že „na rozdíl od tehdy běžné praxe se během několika dnů podařilo zapsat převod majetku na P. B., zatímco obec se zápisu ani za rok nedočkala“; že „i ostatní aktéři v této věci o právu uplatňovaném obcí nejen měli vědět, ale i museli vědět a že i u nich dobrá víra chyběla“; že „P. B. sám nic nezaplatil, půjčil si peníze a zmizel“.

Tyto námitky žalobkyně nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá - jak uvedeno výše - přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobkyně není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 2.500,- Kč (srov. § 10 odst.2, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 16 odst.1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.) a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), celkem ve výši 2.575,- Kč. Protože dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, dovolací soud jí podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby žalované tyto náklady nahradila. Žalobkyně je povinna přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. listopadu 2006

JUDr. Roman Fiala, v. r.

předseda senátu

Vydáno: 28. November 2006