JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 21 Cdo 2748/2005

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně Ing. J. T., zastoupené advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu zemědělství ČR, zastoupené advokátem, o 156.848,- Kč s úrokem z prodlení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 19 C 155/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. června 2005, č. j. 14 Co 255/2005-62, takto:

I. Dovolání žalované se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.720,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.

Odůvodnění:

Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaná zaplatila 156.848,- Kč s úroky z prodlení, jež specifikovala. Žalobu odůvodnila zejména tím, že je v pracovním poměru k žalované, která jí dopisy ze dne 27. 6. 2003 a ze dne 30. 7. 2003 dala výpovědi z pracovního poměru, jež byly rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. 2. 2004, č. j. 19 C 144/2003-41, potvrzeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2004, č. j. 14 Co 149/2004-73, prohlášeny za neplatné. Žalobkyně oznámila žalované dopisy ze dne 22. 7. 2003 a ze dne 29. 9. 2003, že trvá na tom, aby ji žalovaná nadále zaměstnávala; žalovaná to ale odmítá. Žalobkyně se proto domáhá náhrady mzdy za dobu od 1. 8. 2003 do 29. 6. 2004 podle ustanovení § 61 odst. 1 zák. práce a za dobu od 29. 6. 2004 pro překážku na straně žalované podle ustanovení § 130 zák. práce.

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 9. 3. 2005, č. j. 19 C 155/2004-40, žalované uložil zaplatit žalobkyni 154.496,- Kč s úrokem z prodlení, jenž specifikoval, a co do částky 2.352,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 2 % ročně z částky 1.176,- Kč od 11. 9. 2003 do zaplacení, 2 % ročně z částky 1.176,- Kč od 11. 10. 2003 do zaplacení a 0,5 % ročně z částky 21.686,- Kč od 11. 6. 2004 do zaplacení žalobu zamítl; zároveň rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 43.157,70 Kč k rukám advokáta JUDr. P. S. Z provedeného dokazování zjistil, že žalobkyně byla s účinností od 1. 1. 2003 jmenována do funkce ředitelky Pozemkového úřadu Š. a že dopisy ze dne 27. 6. 2003 a ze dne 30. 7. 2003 jí žalovaná dala výpovědi z pracovního poměru. Tyto výpovědi byly rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. 2. 2004, č. j. 19 C 144/2003-41, potvrzeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2004, č. j. 14 Co 149/2004-73, prohlášeny za neplatné; řízení bylo pravomocně skončeno dnem 29. 6. 2004. Žalobkyně oznámila žalované dopisy ze dne 22. 7. 2003 a ze dne 29. 9. 2003, doručenými dne 30. 9. 2003, že trvá na tom, aby ji žalovaná dále zaměstnávala. Od 1. 10. 2003 byla žalobkyně zaměstnána u společnosti A. PSO, s.r.o., přičemž dne 12. 1. 2004 uzavřela dohodu o rozvázání pracovního poměru s odkládací podmínkou tak, že její pracovní poměr u této společnosti skončí ke dni, kdy dojde ke splnění podmínky, že žalovaná umožní žalobkyni výkon funkce ředitelky Pozemkového úřadu Š. Dne 15. 7. 2004 žalovaná odvolala žalobkyni z funkce ředitelky Pozemkového úřadu Š. Vycházel dále z toho, že za této skutkové situace má žalobkyně nárok na náhradu mzdy podle ustanovení § 61 odst. 1 zák. práce ode dne 1. 10. 2003, neboť sice oznámila žalované dopisy doručenými dne 30. 9. 2003, že trvá na tom, aby ji žalovaná dále zaměstnávala, ale výpovědní doba jí skončila teprve dne 30. 9. 2003 a až do skončení výpovědní doby měla nárok na mzdu z trvajícího pracovního poměru. Za srpen a září 2003 proto požadavek žalobkyně na zaplacení náhrady mzdy ve výši 1.176,- Kč za každý tento měsíc zamítl. Náhrada mzdy podle ustanovení § 61 odst. 1 zák. práce náležela žalobkyni až do 28. 6. 2004, neboť dne 29. 6. 2004 nabyl právní moci rozsudek určující neplatnost výpovědí z pracovního poměru. Od 29. 6. 2004 náleží žalobkyni náhrada mzdy podle ustanovení § 130 zák. práce. Při posuzování žádosti žalované, aby ve smyslu § 61 odst. 2 zák. práce žalobkyni nebyla přiznána náhrada mzdy za dobu delší než šest měsíců, vyšel z toho, že po neplatném rozvázání pracovního poměru se žalobkyně zapojila do práce od 1. 10. 2003 u společnosti A. PSO, s.r.o. jako vedoucí projekční skupiny. Z hlediska místa výkonu práce se jednalo o místo rovnocenné s místem, které zastávala u žalované - rovněž v Šumperku. Zastávala však pozici vedoucí projekční skupiny oproti funkci ředitelky Pozemkového úřadu, tedy řídící funkci, kterou lze považovat za nejvyšší z hlediska organizační struktury „předmětného úřadu“. Porovnal hrubé výdělky žalobkyně u společnosti A. PSO, s.r.o. (za tři měsíce roku 2003 v průměru 26.107,- Kč a za 12 měsíců roku 2004 v průměru 22.495,25 Kč) s výdělky, jež dosahovala u žalované (za 9 měsíců roku 2003 v průměru 27.964,- Kč). Uzavřel, že kritérium rovnocennosti mezi zaměstnáním vykonávaným u žalované a zaměstnáním, které vykonávala u A. PSO, s.r.o., v projednávané věci nebylo naplněno, a proto žalobkyni přiznal náhradu mzdy i za dobu delší než šest měsíců.

K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 6. 2005, č. j. 14 Co 255/2005-62, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku o věci samé co do částky 67.164,- Kč s úrokem z prodlení 2 % ročně z částky 21.686,- Kč od 11. 5. 2004 do zaplacení, 2 % ročně z částky 21.686,- Kč od 11. 6. 2004 do zaplacení, 2,5 % ročně z částky 21.686,- Kč od 11. 7. 2004 do zaplacení a 2,5 % ročně z částky 2.106,- Kč od 11. 8. 2004 do zaplacení a ve výroku o nákladech potvrdil a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech odvolacího řízení 20.783,- Kč k rukám advokáta JUDr. P. S. I když soud prvního stupně při výpočtu náhrady mzdy za období od dubna do července 2004 vycházel z nesprávných rozhodných období, na věcné správnosti rozsudku soudu prvního stupně to v tomto směru nic nezměnilo, neboť žalobkyně se za jednotlivé měsíce domáhala částky nižší, než jaká by jí při správném výpočtu příslušela. Souhlasil i s tím, jak soud prvního stupně posoudil žádost žalované o nepřiznání náhrady mzdy za dobu nad šest měsíců podle ustanovení § 61 odst. 2 zák. práce, neboť soud prvního stupně při zkoumání podmínek pro vyhovění takového návrhu vyšel z konstantní judikatury, posoudil správně všechna hlediska a dospěl také ke správnému závěru, že zde podmínky pro snížení či nepřiznání náhrady nejsou (žalobkyně se zapojila do práce u jiného zaměstnavatele, nikoliv však za podmínek rovnocenných nebo dokonce výhodnějších, než by měla při výkonu práce u žalovaného).

V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalovaná za otázku zásadního právního významu označuje otázku, „zda při pouze nepatrných rozdílech v průměrných hrubých výdělcích dosahovaných zaměstnancem u zaměstnavatele, který mu dal neplatnou výpověď, a u nového zaměstnavatele, může soud zcela odmítnout snížení náhrady mzdy podle ustanovení § 61 odst. 2 zák. práce, a to při splnění ostatních kritérií rovnocennosti, tj. místa výkonu a druhu práce“. Namítá, že důvod neplatnosti je v mnoha případech dán pouze z formálních důvodů a zaměstnavatel v mezidobí koná v dobré víře, že pracovní poměr skutečně zanikl. Jestliže je zaměstnavatel za toto své formální pochybení sankcionován povinností platit náhradu mzdy i za dobu přesahující šest měsíců, a to pouze z důvodu nepatrného rozdílu mezi vyplácenými mzdami, je tento závěr v rozporu s právním pořádkem České republiky. Uvádí příklad zaměstnance s průměrným hrubým výdělkem 20.000,- Kč měsíčně, který bude dosahovat u nového zaměstnavatele 19.000,- Kč a jemuž soud náhradu mzdy přizná i za dobu přesahující šest měsíců. Kdyby ale tato mzda byla o 1.000,- Kč vyšší, tj. 20.000,- Kč, soud by ji již považoval za rovnocennou a náhradu mzdy za dobu přesahující šest měsíců by vůbec nepřiznal; dovozuje, že takový postup by byl v rozporu se zásadou rovnosti účastníků v právních vztazích a odpovídal by přehnaně formalistickému přístupu k právu, bez ohledu na zásadu spravedlnosti. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobkyně navrhla, aby dovolání žalované bylo odmítnuto, neboť odvolací soud rozhodl v souladu s konstantní judikaturou, a neplatnost výpovědi dané žalovanou nebyla následkem nějakého formálního pochybení ze strany žalované, ale následkem soustavného nerespektování některých ustanovení zákona č. 139/2002 Sb.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst.1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o.s.ř.

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o.s.ř.].

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu ve výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Dovolání může být podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li dovolatel za to, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 2 o.s.ř.). Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení § 238 a § 238a o.s.ř. (srov. § 241a odst.3 o.s.ř.). Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst.3 o.s.ř. totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění (a na něm založil své rozhodnutí), které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Protože pouze posouzení právních otázek, které byly v rozhodnutí odvolacího soudu řešeny, může vést k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, není dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst.3 o.s.ř. způsobilým podkladem pro úvahu dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam, a tedy ani pro posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst.3 o.s.ř. proto nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.6.2004 sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).

V posuzovaném případě odvolací soud řešil mimo jiné právní otázku výkladu ustanovení § 61 odst. 2 zák. práce.

Podle ustanovení § 61 odst. 2 zák. práce přesahuje-li celková doba, za kterou by měla být zaměstnanci poskytnuta náhrada mzdy, šest měsíců, může soud na žádost zaměstnavatele jeho povinnost k náhradě mzdy za další dobu přiměřeně snížit, popřípadě náhradu mzdy zaměstnanci vůbec nepřiznat; soud při svém rozhodování přihlédne zejména k tomu, zda byl zaměstnanec mezitím jinde zaměstnán, jakou práci tam konal a jakého výdělku dosáhl nebo z jakého důvodu se do práce nezapojil.

Jak správně uvedl již soud prvního stupně ve svém rozsudku ze dne 9. 3. 2005, č. j. 19 C 155/2004-40 (a odvolací soud se k těmto závěrům připojil), při rozhodování o tom, zda na žádost zaměstnavatele sníží, popřípadě nepřizná zaměstnanci náhradu mzdy za dobu přesahující šest měsíců, soud podle ustanovení § 61 odst. 2 části věty za středníkem zák. práce přihlédne zejména k tomu, zda byl zaměstnanec mezitím jinde zaměstnán, jakou práci tam konal a jakého výdělku dosáhl nebo z jakého důvodu se do práce nezapojil. Základním hlediskem při tomto rozhodování je skutečnost, zda zaměstnanec byl po neplatném rozvázání pracovního poměru zaměstnán u jiného zaměstnavatele, popřípadě zda se do práce u jiného zaměstnavatele nezapojil z vážného důvodu. Významné při tom je zejména to, zda se zaměstnanec zapojil nebo mohl zapojit do práce v místě sjednaném pracovní smlouvou pro výkon práce nebo v místě, které lze z hlediska daného účelu považovat za rovnocenné místu sjednanému pro výkon práce (například v místě bydliště zaměstnance), nebo v místě, které lze z hlediska daného účelu považovat pro zaměstnance za výhodnější než místo sjednané pro výkon práce (například místo v obci bezprostředně sousedící s obcí bydliště zaměstnance, který do vzdálenějšího místa sjednaného pro výkon práce denně dojíždí), anebo v místě, které lze z hlediska daného účelu považovat pro zaměstnance za výhodnější než místo sjednané pro výkon práce (například v jiné obci nebo kraji), zda zaměstnanec vykonával nebo mohl vykonávat takovou práci, která odpovídá druhu práce sjednanému v pracovní smlouvě, nebo práci, která je sjednanému druhu práce rovnocenná, anebo práci, jejíž výkon je pro zaměstnance výhodnější než v pracovní smlouvě sjednaný druh práce, a jakou mzdu za vykonanou práci obdržel nebo by mohl (kdyby takovou práci vykonával) obdržet. K přiměřenému snížení, popřípadě k nepřiznání náhrady mzdy podle ustanovení § 61 odst. 2 zák. práce může soud z těchto hledisek přistoupit jen tehdy, je-li možné po zhodnocení všech okolností případu dovodit, že zaměstnanec se zapojil nebo mohl zapojit do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších, než by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy, kdyby zaměstnavatel plnil svou povinnost přidělovat mu tuto práci. Kdyby se zaměstnanec zapojil nebo mohl zapojit do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek neodpovídajících těm, za kterých by konal práci u zaměstnavatele v případě, že by mu přiděloval práci v souladu s pracovní smlouvou, nebylo z hlediska daného účelu možné po zaměstnanci spravedlivě požadovat, aby se po neplatném rozvázání pracovního poměru do takové práce vůbec zapojil; jestliže tak přesto učinil, nemůže to vést k závěru, že má být požadovaná náhrady mzdy snížena nebo dokonce nepřiznána (srov. stanovisko občanskoprávního kolegia a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. června 2004, sp.zn. Cpjn 4/2004, k některým otázkám rozhodování soudu ve věcech nároků z neplatného rozvázání pracovního poměru podle ustanovení § 61 zák. práce, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 85, roč.2004). Tyto právní závěry jsou aplikovány i soudní praxí.

Stejným způsobem podmínky pro nepřiznání náhrady mzdy podle ustanovení § 61 odst. 2 zák. práce posuzovaly i soudy obou stupňů, když vyšly z toho, že žalobkyně se zapojila do práce u jiného zaměstnavatele, nikoliv však za podmínek rovnocenných nebo dokonce výhodnějších, než by měla při výkonu práce u žalovaného, a přihlédly přitom k tomu, že se sice z hlediska místa výkonu práce jednalo o místo rovnocenné s místem, které zastávala u žalované, ale dosahovala menšího výdělku a jednalo se o méně významnou funkci.

Vzhledem k tomu, že odvolací soud při právním posouzení věci vycházel z ustálené judikatury soudů a rozhodoval v souladu s hmotným právem, je nepochybné, že dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Nejvyšší soud ČR proto dovolání žalované – aniž by se mohl věcí dále zabývat – podle ustanovení § 243b odst. 2 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

V dovolacím řízení vznikly žalobkyni v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 3.645,- Kč [srov. § 3 odst. 1 bod 5, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, § 16 odst. 2, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb. a č. 617/2004 Sb.] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb. a č. 618/2004 Sb.), celkem ve výši 3.720,- Kč. Protože dovolání žalované bylo odmítnuto, soud jí ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalobkyni nahradila; žalovaná je povinna náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalobkyni v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. září 2006

JUDr. Mojmír Putna, v. r.

předseda senátu

Vydáno: 20. September 2006