JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 21 Cdo 2739/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Ing. J. V., zastoupeného advokátem, proti žalovanému D. p. m. B., a.s., o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 49 C 197/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. prosince 2007, č.j. 15 Co 384/2006-114, takto:

I. Dovolání žalovaného se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Dopisem ze dne 30.4.2004 žalovaný sdělil žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce. Naplnění důvodu výpovědi spatřoval v tom, že „na základě příkazu generálního ředitele č. 12/2004 o organizačních změnách došlo s účinností od 1.7.2004 ke zrušení (žalobcem) zastávaného pracovního místa vedoucího obchodního odboru“, a že žalobce nepřijal žádnou z nabízených „možností jiného pracovního zařazení“.

Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu odůvodnil zejména tím, že „zrušení místa vedoucího obchodního odboru bylo pouze formální“, když byl „zřízen odbor marketingu, který je pouze přejmenovaným obchodním oddělením se stejnou náplní činnosti“, v němž „současně bylo zřízeno nové funkční místo vedoucího marketingu, které bylo obsazeno jiným zaměstnancem“. Žalovaný nesplnil svou nabídkovou povinnost, neboť „žalobci, který má vysokoškolské vzdělání a dlouholetou praxi, nabízel práce dělnické, na které nesplňuje kvalifikační předpoklady“ nebo „místa THP, která vyžadují jiný druh odbornosti, než má žalobce“ ; místo vedoucího marketingu žalobci nabídnuto nebylo, ačkoli má pro něj odbornou kvalifikaci.

Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 13.4.2006, č.j. 49 C 197/2004 – 98 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná prokázala, že u ní došlo k organizačním změnám, na základě nichž došlo ke zrušení „některých odborů a funkcí“, mimo jiné i obchodního odboru, a současně byla změněna náplň práce jednotlivých odborů. Podle názoru soudu prvního stupně žalovaná rovněž splnila nabídkovou povinnost, neboť žalobci nabídla práci provozního technika dispečinku (US), technika zabezpečení provozu (VŠ), technika zabezpečení provozu (US), ATP – informační kanceláře (SO). Žalobce však všechny tyto nabídky odmítl, a „tím bylo současně prokázáno, že byla dána příčinná souvislost mezi organizační změnou a výpovědí, která byla žalobci doručena“.

K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 4.12.2007, č.j. 15 Co 384/2006-114 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že „výpověď ze dne 30.4.2004 daná žalovaným žalobci, je neplatná“ a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení před soudy obou stupňů 14.881,50 Kč, k rukám advokáta. Odvolací soud dospěl k závěru, že příčinná souvislost mezi organizační změnou a nadbytečností žalobce nebyla prokázána, protože náplň činnosti nově vzniklého odboru marketingu, „až na rozhodování o veřejných zakázkách, je obdobná pracovní činnosti, úkolům a zaměření původního obchodního odboru“, a „rovněž pracovní náplň dřívějšího vedoucího obchodního úseku a nynějšího odboru marketingu je velmi obdobná“. Podle názoru odvolacího soudu „je s ohledem na charakter činnosti nově vzniklého odboru marketingu zřejmé, že kvalifikace vedoucího tohoto odboru musela být minimálně stejná jako u kvalifikace vedoucího odboru obchodního“, a není proto dán žádný důvod, proč by „žalobce nově zřízenou funkci vedoucího odboru marketingu vykonávat nemohl“. „Nad rámec odůvodnění“ pak odvolací soud dovodil, že „pokud by se i žalobce stal nadbytečným, nebyla by v jeho případě splněna ze strany žalovaného nabídková povinnost“, neboť „bylo jednoznačně prokázáno, že místo vedoucího marketingu bylo v rozhodné době volné a bylo to jediné místo, které v rozhodné době odpovídalo kvalifikaci žalobce a které bylo možno mu nabídnout“.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítá, že v důsledku organizační změny došlo „ke změně organizace práce, když obsah činností u žalovaného z celkového pohledu byl zachován, došlo však k rozdělení a přemístění některých prací“. „Značná část činnosti původního obchodního odboru, tj. zejména činnost související s vyřizováním, vyhlašováním, vyhodnocováním a evidencí všech veřejných zakázek přešla od 1.4.2004 na právní oddělení. Dále přešla na právní oddělení činnost související s evidencí a archivací smluv. Další změna nastala zrušením referátu Ceny v původním obchodním odboru a rozšířením působnosti oddělení Nákupu o ceny“. Podle názoru odvolatele „porovnání pracovních náplní dřívější funkce vedoucího obchodního odboru a nově zřízené funkce vedoucího odboru marketingu není relevantní“, „podstatné je snížení počtu odborů na ekonomickém úseku“. „V době před vyhlášením organizační změny na ekonomickém úseku žalovaného pracovala celá řada zaměstnanců s vysokoškolským vzděláním ekonomického nebo technického směru“, a žalobce tak „nebyl jediný“, který z důvodu nadbytečnosti „na ekonomickém úseku výpověď obdržel“. Protože o výběru zaměstnanců, kteří se stanou nadbytečnými, rozhoduje sám zaměstnavatel, „bylo pouze v pravomoci generálního ředitele podniku rozhodnout, kým obsadí místo vedoucího odboru marketingu, či lépe řečeno, kdo z vhodných kandidátů, tj. vysokoškolsky vzdělaných zaměstnanců ekonomického úseku, bude na toto místo vybrán“. „Postup žalovaného též plně odpovídal ust. § 46 odst. 2 zák. práce“, neboť „zaměstnavatel musí totiž zaměstnanci nabídnout jakékoliv vhodné pracovní místo, které je k dispozici v době výpovědi, nejen místo odpovídající původní pracovní smlouvě, popřípadě kvalifikaci zaměstnance kdykoliv získané“. Z nabízených míst byla podle názoru dovolatele „zejména vhodná následující místa: provozní technik dispečinku, technik zabezpečení provozu, ATP – informační kancelář a dále skladník a manipulační dělník prodeje jízdních dokladů“, přičemž, místo provozního technika dispečinku, a technika zabezpečení provozu „byla zvlášť vhodná s ohledem na skutečnost, že žalobce absolvoval SPŠ elektro, což bylo kvalifikační podmínkou volného místa“. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době – vzhledem k tomu, že předmětem řízení je výpověď z pracovního poměru daná dopisem ze dne 30.4.2004 (srov. § 364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce) – podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30.4.2004, tedy předtím, než nabyl účinnosti zákon č. 155/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - dále jen „zák. práce“.

Podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, stane-li se zaměstnanec nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách.

Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno, že žalobce pracoval v rámci obchodně-ekonomického úseku na základě pracovní smlouvy jako vedoucí obchodního odboru 3040, který se členil na „3041 oddělení Logistika, 3042 referát Veřejné soutěže, 3043 referát Ceny, oddělení Reklamy a marketing a 3045 oddělení Nákup“. Dopisem ze dne 30.4.2004 dal žalovaný žalobci výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce z důvodu nadbytečnosti, neboť Příkazem generálního ředitele ze dne 27.4.2004 č. 12/04 byl s účinností od 1.7.2004 zrušen - kromě jiného - obchodně-ekonomický úsek, obchodní odbor a „funkční místo vedoucího obchodního odboru“. Zřízen byl ekonomický úsek a v jeho rámci 3060 odbor marketingu, který se člení na „3061 oddělení Marketing a reklamy, 3062 oddělení Nákup a 3063 oddělení Logistika“; v oddělení nákupu bylo zřízeno „funkční místo referenta nákupu pro ceny“, v právním oddělení pak bylo zřízeno „funkční místo referenta pro veřejné soutěže (za zrušené místo v obchodním odboru)“.

Z obsahu spisu dále vyplývá – a dovolatel to rovněž zdůrazňuje – že uvedeným organizačním opatřením motivovaným „nutností zefektivnit činnosti uvnitř podniku“ došlo „pouze ke změně organizace práce, když obsah činností u žalovaného z celkového pohledu byl zachován, došlo však k rozdělení a přemístění některých prací“. S názorem, že za uvedeného stavu je pro posouzení věci podstatné „snížení počtu odborů na ekonomickém úseku“, však dovolací soud nesouhlasí.

Podle ustálené judikatury soudů (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.2.1968, sp. zn. 6 Cz 215/67, uveřejněný pod č. 57 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1968, rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 23.7.1968, sp. zn. 6 Cz 49/68, uveřejněný pod č. 94 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1968, a další) patří k předpokladům pro podání výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce to, že o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách přijal zaměstnavatel nebo příslušný orgán rozhodnutí, podle kterého se konkrétní zaměstnanec stal nadbytečným, a že tu je příčinná souvislost mezi nadbytečností zaměstnance a přijatými organizačními změnami, tj. že se zaměstnanec stal právě v důsledku takového rozhodnutí (jeho realizací u zaměstnavatele) nadbytečným. Pro výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce je současně charakteristické, že zaměstnavatel i nadále může (objektivně vzato) zaměstnanci přidělovat práci podle pracovní smlouvy (v důsledku rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách zaměstnavatel neztrácí – prakticky i právně vzato - možnost přidělovat zaměstnanci práci, kterou pro něj dosud konal), avšak jeho práce není (vůbec nebo v původním rozsahu) pro zaměstnavatele v dalším období potřebná, neboť se stal nadbytečným vzhledem k rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách.

Odvolacímu soudu je ovšem třeba přisvědčit, akcentoval-li při rozhodování o opodstatněnosti předmětné výpovědi z pracovního poměru okolnost, že náplň činnosti nově vzniklého odboru, až na rozhodování o veřejných zakázkách, je obdobná“ dřívější náplni odboru vedeného žalobcem, a že rovněž pracovní náplň dřívějšího vedoucího obchodního odboru „je velmi obdobná“. Namítá-li totiž dovolatel, že „porovnání pracovních náplní dřívější funkce vedoucího obchodního odboru a nově zřízené funkce vedoucího odboru marketingu není relevantní“, potom nepřihlíží náležitě k tomu, že jednou ze základních povinností zaměstnavatele vyplývajících z pracovního poměru je přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy [srov. § 35 odst. 1 písm. a) zák. práce], jíž odpovídá povinnost zaměstnance práci podle pracovní smlouvy osobně vykonávat [srov. § 35 odst. 1 písm. b) zák. práce]. Rozhodnutí zaměstnavatele o organizační změně ve smyslu ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce za tohoto stavu reflektuje skutečnost, že zaměstnavatel nebude mít možnost plnit povinnost přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy (pro její nepotřebnost), kterou je zaměstnanec jinak schopen a ochoten vykonávat, neboť zaměstnanec se pro něj stává od účinnosti organizačních změn nadbytečným.

Z uvedeného vyplývá, že zaměstnanec je pro zaměstnavatele nadbytečný ve smyslu ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce tehdy, nemá-li zaměstnavatel - s ohledem na přijaté rozhodnutí o organizační změně - možnost zaměstnance dále zaměstnávat pracemi dohodnutými v pracovní smlouvě. Jestliže se však z hlediska potřebného profesního složení zaměstnanců nestává nadbytečným druh práce sjednaný pracovní smlouvou propouštěného zaměstnance (jeho pracovní činnost), nemůže být jiná okolnost spočívající například pouze v jiném organizačním uspořádání podniku, podkladem pro skončení pracovního poměru výpovědí podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce.

Nadbytečnost žalobce spatřoval dovolatel – jak uvádí již ve svém vyjádření před soudem prvního stupně – v tom, že „žalovaný nepotřeboval práce vykonávané žalobcem v plném rozsahu“. Uvedená okolnost vyplývající z toho, že část činnosti obchodního odboru přešla na právní oddělení, ale – jak plyne ze shora uvedeného – nezakládá nadbytečnost zaměstnance bez dalšího. Ustálená judikatura, na níž nemá dovolací soud důvod cokoliv měnit, zaujímá názor, že odpadne-li při organizačních změnách u zaměstnavatele pouze část pracovní náplně zaměstnance, který takto přestal být ve svém pracovním úvazku plně vytížen, je zaměstnavatel povinen navrhnout zaměstnanci změnu sjednaných pracovních podmínek (§ 36 odst. 1 zák. práce). Teprve pokud k takové změně nedojde a zaměstnavatel se se zaměstnancem nedohodne na rozvázání pracovního poměru, může zaměstnavatel rozvázat tento pracovní poměr výpovědí podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21.11.1980, sp. zn. 6 Cz 36/80, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1982, pod č. 42).

V uvedených souvislostech je třeba chápat rovněž tzv. nabídkovou povinnost podle ustanovení § 46 odst. 2 zák. práce. Je nepochybně správné, že zaměstnavatel musí zaměstnanci nabídnout jakékoliv volné pracovní místo, které je k dispozici v době výpovědi (srov. také rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 23.7.1968, sp. zn. 6 Cz 59/68, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1970, pod č. 14); má-li k dispozici jediné volné místo, musí jej zaměstnanci nabídnout, i kdyby bylo zcela neúměrné významu dosud zastávaného druhu práce podle pracovní smlouvy. Tento názor však pro zaměstnavatele nezakládá - jak by se z dovolání mohlo naznačovat - prostor, který by mu umožňoval, aby v případě, má-li více volných pracovních míst, která jsou pro zaměstnance vhodná, mohl plnit nabídkovou povinnost tak, že by mohl z těchto volných míst libovolně bez výběru nabízet „jakékoliv zaměstnání“.

Jinou vhodnou prací, kterou je zaměstnavatel povinen nabídnout zaměstnanci před podáním výpovědi z pracovního poměru [§ 46 odst. 2 písm. b) zák. práce] se rozumí práce odpovídající zdravotnímu stavu, schopnostem a pokud možno i kvalifikaci zaměstnance. Z toho, že jiná vhodná práce má odpovídat pokud možno i kvalifikaci zaměstnance, je nutno dovodit, že takovou prací je třeba rozumět především práci odpovídající kvalifikaci zaměstnance a teprve potom (není-li pracovní místo odpovídající kvalifikaci zaměstnance volné) práci, která odpovídá pokud možno nejvíce kvalifikaci zaměstnance, a posléze (není-li volné ani pracovní místo odpovídající co nejvíce kvalifikaci zaměstnance) práci, pro kterou se zvláštní kvalifikace nevyžaduje. Jinou vhodnou prací není taková práce, kterou zaměstnanec není schopen vykonávat vzhledem ke svému zdravotnímu stavu, pro své omezené schopnosti nebo pro nedostatek kvalifikace, jestliže kvalifikaci nemůže získat předchozí průpravou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10.8.2004, sp. zn. 21 Cdo 787/2004, z dřívějších pak Závěry býv. Nejvyššího soudu ze dne 19.6.1975, sp. zn. Cpj 104/74 uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1975, pod č. 51 a další). Jestliže tedy odvolací soud s dospěl k závěru, že není dána příčinná souvislost mezi nadbytečností žalobce a provedenou organizační změnou, bylo ve věci rozhodnuto v souladu se zákonem a ustálenou judikaturou, na níž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit.

Z uvedeného vyplývá, že napadený měnící rozsudek odvolacího soudu o věci samé je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno (ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1, věty první o.s.ř., neboť žalovaný s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly (§ 142 odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 2. července 2009

JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.

předseda senátu

Vydáno: 02. July 2009

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. na klíč