JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 21 Cdo 2687/2014

K neoddělitelnosti činností statutárního orgánu a zaměstnance v pracovním poměru

Právní věty

  1. Podle ustálené judikatury dovolacího soudu činnost statutárního orgánu (popřípadě jeho člena, jde-li o kolektivní orgán) obchodní společnosti nebo družstva nevykonává fyzická osoba v pracovním poměru, a to ani v případě, že není společníkem, neboť výkon funkce statutárního orgánu obchodní společnosti (družstva) není druhem práce ve smyslu ustanovení § 29 odst. 1 písm. a) zák. práce a vznik, zánik ani obsah tohoto právního vztahu nejsou upraveny pracovněprávními předpisy; právní předpisy ani povaha obchodní společnosti (družstva) však nebrání tomu, aby fyzické osoby vykonávající funkci (člena) statutárního orgánu uskutečňovaly jiné činnosti pro tuto obchodní společnost (družstvo) na základě pracovněprávních vztahů, není-li náplní pracovního poměru (nebo jiného pracovněprávního vztahu) výkon činnosti statutárního orgánu.

  2. V projednávané věci měl žalobce jako „manažer pro komunikaci s veřejností“ vykonávat na základě pracovní smlouvy uzavřené s Pražským stavebním bytovým družstvem dne 31. 12. 2003 a doplněné dodatkem k pracovní smlouvě ze dne 18. 12. 2008 činnosti, které spočívaly – jak bylo soudy zjištěno – například v kontrole majetku, kontrole uživatelů bytů a nebytových prostor užívaných nečleny družstva, kontrole nahlášených oprav, vyhotovování protokolů o kontrole, vyhledávání listin pro podávání žalob v archivu, přípravě podkladů pro podávání žalob, správě počítačové sítě, digitalizaci dokumentů, činnosti směřující k uzavírání nájemních smluv, analýzách událostí v družstvu, pořizování fotodokumentace pro potřeby zástupců družstva nebo v účasti na soudních jednáních. Tyto činnosti, které soud prvního stupně charakterizoval jako činnosti „podpůrné“, „pomocné“, „technické“ a „administrativní“, jež „nutně vyžadovala běžná správa tak velkého družstva“, není možné – též s přihlédnutím k tomu, že soudy nebylo zjištěno, že by v pracovní smlouvě nebo ve vnitřních předpisech družstva bylo specifikováno, jaké činnosti je žalobce jako „manažer pro komunikaci s veřejností“ povinen vykonávat – oddělovat od řízení činnosti družstva a rozhodování o jeho záležitostech, v nichž spočívala podstata funkce člena představenstva Pražského stavebního bytového družstva, kterou žalobce zároveň vykonával. Také těmito činnostmi se žalobce podílel na organizování činnosti družstva a na rozhodování o jeho záležitostech. Od činností spadajících do výkonu funkce člena statutárního orgánu družstva nelze oddělovat ani činnosti vykonávané žalobcem v rámci „správy počítačové sítě“, které odvolací soud označil za činnosti „technicky specifické“, a to i s ohledem na skutečnost, že ze zjištění soudů nevyplývá, že by se jednalo nikoli o jednorázové (nahodilé), ale o rozsáhlejší, soustavně nebo pravidelněji vykonávané činnosti. Jde-li o kontrolní, administrativní a jiné podobné úkony prováděné žalobcem, nelze přehlédnout, že bez takových činností se do určité míry neobejde žádná organizační a řídící činnost, a tedy ani výkon funkce člena představenstva družstva. Výkonem této funkce byla i účast žalobce na soudních jednáních, neboť v řízení před soudem jedná za právnickou osobu – jak vyplývá z ustanovení § 21 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu - její statutární orgán (jeho předseda nebo člen). Neoddělitelnost činností „manažera pro komunikaci s veřejností“, které měl žalobce vykonávat na základě pracovní smlouvy, od výkonu funkce člena představenstva Pražského stavebního bytového družstva je zřejmá i z toho, že pracovní poměr byl v pracovní smlouvě ze dne 31. 12. 2003 sjednán pouze na dobu, po kterou bude žalobce zároveň členem představenstva družstva.

21 Cdo 2687/2014

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní věci žalobce Ing. O. V., proti žalovanému JUDr. T. P., advokátovi se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Dušní č. 866/22, jako insolvenčnímu správci dlužníka Pražské stavební bytové družstvo se sídlem v Praze 5, Na Hutmance č. 7/300, IČO 00033243, zastoupenému Mgr. Karlem Volfem, advokátem se sídlem v Praze 5 – Smíchově, Jindřicha Plachty č. 3163/28, o 124.020,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 314/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. května 2013 č. j. 23 Co 349/2011-137, takto:

Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. října 2010 č. j. 23 C 314/2009-84, opravený usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. ledna 2012 č. j. 23 C 314/2009-104, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 24. 11. 2009 domáhal, aby mu žalovaný zaplatil mzdu za období měsíců duben až září 2009 ve výši 124.020,- Kč s úroky z prodlení ve výši, z částek a za dobu, jež specifikoval. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že od 1. 1. 2004 byl u Pražského stavebního bytového družstva, na jehož majetek byl dne 20. 4. 2009 usnesením Městského soudu v Praze č. j. MSPH 96 INS 714/2009-A-256 prohlášen konkurs, zaměstnán na základě pracovní smlouvy o vedlejším pracovním poměru ze dne 31. 12. 2003, v níž byla sjednána „základní mzda“ ve výši 10.000,- Kč měsíčně, která byla dodatkem k pracovní smlouvě ze dne 18. 12. 2008 zvýšena na 30.000,- Kč, že dne 28. 7. 2009 mu byla doručena výpověď z pracovního poměru ze dne 24. 7. 2009 podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce z důvodu organizačních změn, že žalovaný mu vyplatil pouze mzdu za měsíc březen 2009, to však s prodlením až dne 25. 6. 2009, a že mzdu za měsíce duben až září 2009, jejíž čistá výše činí „dle výplatní pásky“ 20.670,- Kč měsíčně, žalovaný až doposud žalobci neuhradil.

Žalovaný namítal, že pracovní smlouva o vedlejším pracovním poměru, uzavřená mezi žalobcem a Pražským stavebním bytovým družstvem dne 31. 12. 2003 a změněná dodatkem ze dne 18. 12. 2008, podle níž měl žalobce v pracovním poměru sjednaném na dobu, po kterou bude současně členem představenstva Pražského stavebního bytového družstva, vykonávat práci „manažera pro komunikaci s veřejností“, je absolutně neplatná, neboť žalobce od 3. 10. 2005 vykonává funkci člena představenstva Pražského stavebního bytového družstva a „je zjevné, že obsah funkce člena představenstva Pražského stavebního bytového družstva je zcela totožný s náplní pracovní pozice žalobce v Pražském stavebním bytovém družstvu dle pracovní smlouvy“, a žalovaný proto není povinen vyplácet žalobci žádnou mzdu.

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 25. 10. 2010 č. j. 23 C 314/2009-84 opraveným usnesením ze dne 19. 1. 2012 č. j. 23 C 314/2009-104 uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 124.020,- Kč s úroky z prodlení ve výši, z částek a za dobu, jež rozvedl, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 42.891,- Kč k rukám advokátky JUDr. Magdy Rothové. Vycházel ze zjištění, že žalobce, který byl členem představenstva Pražského stavebního bytového družstva, na základě pracovní smlouvy uzavřené s Pražským stavebním bytovým družstvem dne 31. 12. 2003 vykonával v pracovním poměru sjednaném na dobu, po kterou bude zároveň členem představenstva, v rozsahu 40 hodin měsíčně za sjednanou mzdu 10.000,- Kč měsíčně jako „manažer pro komunikaci s veřejností“ činnosti „administrativního charakteru“, „dokumentační“ činnost, vyhledávání listin pro podávání žalob v archivu, přípravu podkladů pro podávání žalob, správu počítačové sítě, digitalizaci dokumentů, kontrolu bytů, kontrolu majetku a nahlášených oprav, elektronické kopie dokumentů, analýzy toho, „co se v družstvu vlastně přihodilo“, a „snažil se s lidmi uzavřít nájemní smlouvy“, že dodatkem k pracovní smlouvě ze dne 18. 12. 2008 byla mzda žalobce zvýšena na 30.000,- Kč měsíčně, že dne 28. 7. 2009 obdržel žalobce od žalovaného výpověď z pracovního poměru podle § 52 písm. c) zákoníku práce, že měsíční čistá mzda žalobce činila „dle výplatních pásek“ 20.670,- Kč a že výplatní termín byl sjednán na každý desátý den v měsíci. Dospěl k závěru, že pracovní smlouva, která by mohla být vzhledem k ustanovení § 20 zákoníku práce ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2008 č. 116/2008 Sb. „stižena“ pouze relativní a nikoliv absolutní neplatností, je platná a že nárok žalobce je důvodný, neboť žalovanému se nepodařilo prokázat, že by činnost, kterou žalobce vykonával na základě uvedené pracovní smlouvy, byla činností obsahově totožnou s výkonem činnosti člena představenstva Pražského stavebního bytového družstva, tedy činností „řídící a rozhodovací“, a z výčtu činností uvedených žalobcem je naopak patrné, že se jednalo o „práce podpůrné, pomocné, technického a administrativního charakteru, které nutně vyžadovala běžná správa tak velkého družstva“. Shledal, že pracovní smlouva obsahuje všechny podstatné náležitosti podle ustanovení § 34 odst. 1 zákoníku práce a že pouze na základě skutečností, že byla uzavřena na dobu určitou v závislosti na trvání výkonu funkce člena představenstva a že „pozice“ byla označena jako manažer, nelze dovozovat, že je pracovní smlouva neplatná, neboť zákoník práce umožňuje uzavřít pracovní smlouvu na dobu určitou, která může být vymezena jakýmkoliv způsobem, jenž umožňuje určit dobu skončení pracovního poměru, a označení druhu práce „manažer“ samo o sobě nemusí znamenat, že se jedná o činnost statutárního orgánu.

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 5. 2013 č. j. 23 Co 349/2011-137 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé, ve výroku o náhradě nákladů řízení jej změnil tak, že její výše „se určuje částkou 61.952,- Kč“, jinak jej v tomto výroku potvrdil, a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 15.588,- Kč k rukám advokátky JUDr. Magdy Rothové. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že žalobce na základě pracovní smlouvy vykonával činnosti, které svou povahou a charakterem nelze zařadit pod činnosti spadající do působnosti statutárního orgánu (člena představenstva) družstva, neboť se jednalo o činnosti, které se vztahují k „praktickému chodu družstva, resp. uspokojování bytových družstev, resp. uživatelů družstevních bytů“, včetně správy nemovitostí, jakož i činnosti „technicky specifické“ (např. správa počítačové sítě). Přihlédl též k tomu, že žalovaný po vyhlášení konkursu tuto činnost akceptoval a „žádné námitky proti činnosti členů představenstva na podkladě pracovních smluv neměl“, že za měsíc březen 2009 vyplatil žalobci mzdu a že v srpnu 2009 mu dal výpověď z pracovního poměru. Dospěl k závěru, že pracovní smlouva, na podkladě které se žalobce domáhal plnění, byla platná a že byla uzavřena „v intencích příslušných ustanovení zákoníku práce“, takže plnění, jehož se žalobce domáhal, „bylo opodstatněné“. Námitky žalovaného, že pracovní poměr byl založen proto, aby byla zajištěna odměna pro člena představenstva družstva, že práce žalobce nebyla kontrolována a že žalobce neměl nadřízeného ani konkrétně stanovenou pracovní dobu, shledal odvolací soud neopodstatněnými.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítá, že odvolací soud nesprávně interpretoval ustanovení § 243 odst. 1 obchodního zákoníku, dovodil-li, že činnosti vykonávané žalobcem nespadají do působnosti statutárního orgánu družstva, že „tento předpoklad vedl k dalšímu nesprávnému právnímu posouzení platnosti pracovní smlouvy a oprávněnosti nároku na mzdu z takové pracovní smlouvy“, že se soudy nijak nevypořádaly s námitkou žalovaného, že činnosti, které měl žalobce „dle svých slov“ vykonávat, nespadají ani pod sjednaný druh práce „manažer pro komunikaci s veřejností“, že soudy „nepřípustně otočily důkazní břemeno v neprospěch žalovaného“, neboť bylo na žalobci, aby prokazoval, že „se jedná o smlouvu platnou“ a že na jejím základě a v jejím rámci vykonával činnost odlišnou od činnosti statutárního orgánu, a že odvolací soud pouze přejal závěry soudu prvního stupně, aniž by se k námitkám žalovaného sám vyjádřil. Žalovaný je přesvědčen, že činnosti, které žalobce vykonával, spadají do působnosti statutárního orgánu, neboť podle čl. 67 odst. 1 stanov Pražského stavebního bytového družstva představenstvo řídí činnost družstva a rozhoduje o všech záležitostech, pokud nejsou zákonem, stanovami, nebo rozhodnutím členské schůze vyhrazeny jinému orgánu, a k žádnému „vydělení“ kompetencí představenstva „směrem k členské schůzi, jinému orgánu ani zaměstnancům“ v souladu s čl. 70 odst. 3 stanov nedošlo. Má za to, že pracovní smlouva uzavřená mezi žalobcem a Pražským stavebním bytovým družstvem dne 31. 12. 2003 je absolutně neplatná, a to „nikoli podle ustanovení zákona č. 65/1965 Sb. (tedy zákoníku práce účinného ke dni uzavření pracovní smlouvy) nebo dokonce podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce“, ale podle ustanovení § 39 občanského zákoníku pro rozpor s ustanovením § 66 obchodního zákoníku. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že žalobu zamítne, nebo aby rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaného jako nepřípustné odmítl, neboť napadené rozhodnutí je v souladu s judikaturou dovolacího soudu a není důvod se od ní jakkoli odchýlit, případně je zamítl, neboť napadené rozhodnutí je správné. Žalobce se ztotožňuje se závěrem soudů, že činnosti, které vykonával v rámci pracovního poměru, jsou typově odlišné od činností, jež spadají do působnosti statutárního orgánu.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení ve věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu - jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. - nepodléhá), že žalobce, který byl členem představenstva Pražského stavebního bytového družstva, uzavřel dne 31. 12. 2003 s tímto družstvem pracovní smlouvu o vedlejším pracovním poměru, v níž se zavázal vykonávat v pracovním poměru sjednaném na dobu, po kterou bude zároveň členem představenstva družstva, práci „manažera pro komunikaci s veřejností“ v rozsahu 40 hodin měsíčně za mzdu sjednanou ve výši 10.000,- Kč měsíčně. Dne 18. 12. 2008 žalobce s Pražským stavebním bytovým družstvem uzavřel dodatek k pracovní smlouvě ze dne 31. 12. 2003, kterým byla mzda žalobce zvýšena na 30.000,- Kč měsíčně. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2009 č. j. MSPH 96 INS 714/2009-A-256 byl na majetek Pražského stavebního bytového družstva prohlášen konkurs. Dne 28. 7. 2009 byla žalobci doručena výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce z důvodu organizačních změn. Žalovaný nevyplatil žalobci mzdu za měsíce duben až září 2009 s odůvodněním, že pracovní smlouva uzavřená mezi žalobcem a Pražským stavebním bytovým družstvem je neplatná.

Za tohoto stavu věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu mimo jiné na vyřešení otázky hmotného práva, zda a popřípadě za jakých podmínek může být v družstvu v pracovním poměru ten, kdo byl zvolen členem jeho představenstva. Protože při řešení této právní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalovaného je opodstatněné.

Otázku, zda na základě pracovní smlouvy uzavřené mezi Pražským stavebním bytovým družstvem a žalobcem byl mezi nimi založen pracovní poměr, je třeba posuzovat i v současné době – vzhledem k tomu, že uvedená pracovní smlouva byla uzavřena dne 31. 12. 2003 – podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 146/1971 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 287/1995 Sb., č. 138/1996 Sb., č. 167/1999 Sb., č. 225/1999 Sb., č. 29/2000 Sb., č. 155/2000 Sb., č. 220/2000 Sb., č. 238/2000 Sb., č. 257/2000 Sb., č. 258/2000 Sb., č. 177/2001 Sb., č. 6/2002 Sb., č. 136/2002 Sb., č. 202/2002 Sb., č. 311/2002 Sb., č. 312/2002 Sb. a č. 274/2003 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 29. 2. 2004 (dále jen „zák. práce“) [srov. § 364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce].

Podle ustálené judikatury dovolacího soudu činnost statutárního orgánu (popřípadě jeho člena, jde-li o kolektivní orgán) obchodní společnosti nebo družstva nevykonává fyzická osoba v pracovním poměru, a to ani v případě, že není společníkem, neboť výkon funkce statutárního orgánu obchodní společnosti (družstva) není druhem práce ve smyslu ustanovení § 29 odst. 1 písm. a) zák. práce a vznik, zánik ani obsah tohoto právního vztahu nejsou upraveny pracovněprávními předpisy; právní předpisy ani povaha obchodní společnosti (družstva) však nebrání tomu, aby fyzické osoby vykonávající funkci (člena) statutárního orgánu uskutečňovaly jiné činnosti pro tuto obchodní společnost (družstvo) na základě pracovněprávních vztahů, není-li náplní pracovního poměru (nebo jiného pracovněprávního vztahu) výkon činnosti statutárního orgánu (srov. například rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 4. 1993 sp. zn. 6 Cdo 108/92, uveřejněný pod č. 13 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1995, jakož i odůvodnění rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2004 sp. zn. 21 Cdo 737/2004, ze dne 29. 9. 2004 sp. zn. 21 Cdo 894/2004, ze dne 4. 11. 2004 sp. zn. 21 Cdo 1634/2004, ze dne 30. 8. 2006 sp. zn. 29 Odo 801/2005, ze dne 16. 12. 2010 sp. zn. 21 Cdo 4028/2009, ze dne 12. 1. 2012 sp. zn. 21 Cdo 3104/2010 nebo ze dne 17. 9. 2014 sp. zn. 21 Cdo 3066/2013).

Statutárním orgánem družstva je představenstvo, které řídí činnost družstva a rozhoduje o všech záležitostech družstva, které nejsou obchodním zákoníkem nebo stanovami vyhrazeny jinému orgánu (§ 243 odst. 1 a 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů účinných do 31. 12. 2013 – dále jen „obch. zák.“). Nevyplývá-li ze stanov něco jiného, za představenstvo jedná navenek předseda nebo místopředseda; je-li však pro právní úkon, který činí představenstvo, předepsána písemná forma, je třeba podpisu alespoň dvou členů představenstva (§ 243 odst. 3 věty druhá a třetí obch. zák.). Představenstvo plní usnesení členské schůze a odpovídá jí za svou činnost (§ 243 odst. 3 věta první obch. zák.).

V projednávané věci měl žalobce jako „manažer pro komunikaci s veřejností“ vykonávat na základě pracovní smlouvy uzavřené s Pražským stavebním bytovým družstvem dne 31. 12. 2003 a doplněné dodatkem k pracovní smlouvě ze dne 18. 12. 2008 činnosti, které spočívaly – jak bylo soudy zjištěno – například v kontrole majetku, kontrole uživatelů bytů a nebytových prostor užívaných nečleny družstva, kontrole nahlášených oprav, vyhotovování protokolů o kontrole, vyhledávání listin pro podávání žalob v archivu, přípravě podkladů pro podávání žalob, správě počítačové sítě, digitalizaci dokumentů, činnosti směřující k uzavírání nájemních smluv, analýzách událostí v družstvu, pořizování fotodokumentace pro potřeby zástupců družstva nebo v účasti na soudních jednáních. Tyto činnosti, které soud prvního stupně charakterizoval jako činnosti „podpůrné“, „pomocné“, „technické“ a „administrativní“, jež „nutně vyžadovala běžná správa tak velkého družstva“, není možné – též s přihlédnutím k tomu, že soudy nebylo zjištěno, že by v pracovní smlouvě nebo ve vnitřních předpisech družstva bylo specifikováno, jaké činnosti je žalobce jako „manažer pro komunikaci s veřejností“ povinen vykonávat – oddělovat od řízení činnosti družstva a rozhodování o jeho záležitostech, v nichž spočívala podstata funkce člena představenstva Pražského stavebního bytového družstva, kterou žalobce zároveň vykonával. Také těmito činnostmi se žalobce podílel na organizování činnosti družstva a na rozhodování o jeho záležitostech. Od činností spadajících do výkonu funkce člena statutárního orgánu družstva nelze oddělovat ani činnosti vykonávané žalobcem v rámci „správy počítačové sítě“, které odvolací soud označil za činnosti „technicky specifické“, a to i s ohledem na skutečnost, že ze zjištění soudů nevyplývá, že by se jednalo nikoli o jednorázové (nahodilé), ale o rozsáhlejší, soustavně nebo pravidelněji vykonávané činnosti. Jde-li o kontrolní, administrativní a jiné podobné úkony prováděné žalobcem, nelze přehlédnout, že bez takových činností se do určité míry neobejde žádná organizační a řídící činnost, a tedy ani výkon funkce člena představenstva družstva. Výkonem této funkce byla i účast žalobce na soudních jednáních, neboť v řízení před soudem jedná za právnickou osobu – jak vyplývá z ustanovení § 21 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu - její statutární orgán (jeho předseda nebo člen). Neoddělitelnost činností „manažera pro komunikaci s veřejností“, které měl žalobce vykonávat na základě pracovní smlouvy, od výkonu funkce člena představenstva Pražského stavebního bytového družstva je zřejmá i z toho, že pracovní poměr byl v pracovní smlouvě ze dne 31. 12. 2003 sjednán pouze na dobu, po kterou bude žalobce zároveň členem představenstva družstva.

Protože žalobce měl na základě pracovní smlouvy uzavřené s Pražským stavebním bytovým družstvem dne 31. 12. 2003 a doplněné dodatkem k pracovní smlouvě ze dne 18. 12. 2008 jako zaměstnanec v pracovním poměru vykonávat činnost člena statutárního orgánu (představenstva) tohoto družstva, kterou v pracovním poměru vykonávat – jak vyplývá z výše uvedeného – nelze, je uvedená pracovní smlouva podle ustanovení § 242 odst. 1 písm. a) zák. práce [nikoli podle ustanovení § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013, které na pracovněprávní úkony nedopadá (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2001 sp. zn. 21 Cdo 2708/2000, který byl uveřejněn pod č. 69 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002)] neplatným právním úkonem a mezi Pražským stavebním bytovým družstvem a žalobcem proto na jejím základě nemohl vzniknout platný pracovní poměr nebo jiný pracovněprávní vztah. Závěr odvolacího soudu, že žalobce má vůči žalovanému právo na zaplacení mzdy sjednané v uvedené pracovní smlouvě, proto není správný.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci; protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 1) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. června 2015

JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu

Vydáno: 25. June 2015
Vloženo: 13. November 2015

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. na klíč