JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 21 Cdo 2624/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně E. M., zastoupené advokátkou, proti žalované S. o. š. J. S. V., p. o., zastoupené advokátkou, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně – pobočky ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. 16 C 75/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. ledna 2007, č. j. 16 Co 314/2006-228, takto:

I. Dovolání žalované se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.175,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám advokátky.

O d ů v o d n ě n í :

Dovolání žalované proti výroku rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 1. 2007, č. j. 16 Co 314/2006-228, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně – pobočky ve Valašském Meziříčí ze dne 20. 4. 2006, č. j. 16 C 75/2005-126, ve věci samé (ve výroku, jímž bylo určeno, že výpověď daná žalobkyni žalovanou listinou ze dne 25. 5. 2004, je neplatná), není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (neboť ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil) a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemůže mít po právní stránce – vzhledem k tomu, že v dovolání byl uplatněn (jak vyplývá z jeho obsahu – srov. § 41 odst. 2 o. s. ř.) dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. [srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, které bylo uveřejněno pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006, podle něhož k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu, a podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto] a že otázku výkladu ustanovení § 59 odst. 2 zák. práce posoudil odvolací soud v souladu s judikaturou dovolacího soudu - zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř.

Žalovaná dovozuje přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž za otázky zásadního právního významu považuje, „zda je třeba souhlasu k výpovědi žádat odborovou organizaci, která je pouze formálně registrována (formálně existuje), ale nevykonává v rámci zaměstnavatelské organizace vůbec žádnou činnost a navíc zaměstnavatel o této odborové organizaci nemá vůbec žádné informace, tj. v zaměstnavatelské organizaci fakticky tato odborová organizaci nepůsobí, zda je odborová organizace povinna informovat zaměstnavatele o vzniku, zrušení, zániku či dalších otázkách své existence, činnosti a působení, bez zbytečného odkladu, zda je odborová organizace povinna oznámit zaměstnavateli změnu příslušnosti orgánu oprávněného spolurozhodovat se zaměstnavatelem dle pracovněprávních předpisů, a to opět bez zbytečného odkladu, zda jsou Stanovy ČMOS závazné i pro osoby, které nejsou členy tohoto odborového svazu, tj. zda je zaměstnavatel vázán přímo těmito Stanovami a je povinen je tedy podrobně znát“. Námitkami dovolatelky, obsaženými v podání ze dne 24. 10. 2007, se dovolací soud nezabýval, protože dovolací důvody lze měnit a doplňovat jen po dobu trvání dovolací lhůty (srov. § 242 odst. 4 o. s. ř.).

Oproti tvrzení dovolatelky, že „v předmětné věci se totiž řeší právní otázky, které nebyly dle dostupné judikatury řešeny“, že „odvolací soud dále nerespektoval ve svém rozhodnutí ani judikáty, které by bylo možno aplikovat podpůrně (judikát R 45/72, rozsudek NS č. j. 21 Cdo 1599/2001)“, dovolací soud konstatuje, že dovolatelkou předestřené otázky byly vyřešeny právě v dovolatelkou citovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1599/2001, uveřejněném v časopise Soudní judikatura, ročník 2002, pod pořadovým číslem 155. Nejvyšší soud ČR v tomto rozsudku mimo jiné dovodil, že povinnost zaměstnavatele řídit se uvedeným ustanovením (ustanovením § 59 odst. 2 zák. práce), není dále podmíněna předchozím formálním oznámením adresovaným zaměstnavateli o tom, že u něho působí (začala působit) základní odborová organizace. Citovaný rozsudek dále vycházel též z toho, že neodlučitelnou součástí vlastní realizace práva svobodně se sdružovat s jinými na ochranu svých hospodářských a sociálních zájmů je vybudování vnitřní organizační struktury sdružení (odborové organizace), včetně vytvoření příslušných orgánů, jejichž prostřednictvím organizace vyvíjejí svoji činnost, a že orgány sdružení i způsob jejich ustanovování musí být uvedeny ve stanovách a ze stanov je třeba vycházet i při posuzování příslušnosti jednotlivých odborových orgánů z hlediska výkonu konkrétních pravomocí v rámci odborové organizace. Jinak řečeno, zkoumání vnitřní organizační struktury sdružení (odborové organizace) má význam jen pro zjištění příslušnosti jednotlivých odborových orgánů z hlediska výkonu konkrétních pravomocí v rámci odborové organizace, tedy, který odborový orgán je příslušný k udělení předchozího souhlasu k výpovědi nebo okamžitému zrušení pracovního poměru. Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu vyšel ze stejných názorů.

Vzhledem k tomu, že dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky je – aniž by se mohl věcí dále zabývat – podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

V dovolacím řízení vznikly žalobkyni v souvislosti se zastoupením advokátkou náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 1.875,- Kč [srov. § 7 písm. c), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), tedy celkem 2.175,- Kč. Protože dovolání žalované bylo odmítnuto, soud jí ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. uložil, aby tyto náklady žalobkyni nahradila. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 2.175,- Kč je žalovaná povinna zaplatit k rukám advokátky, která žalobkyni v tomto řízení zastupovala (§ 146 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 21. května 2009

JUDr. Mojmír Putna, v. r.

předseda senátu

Vydáno: 21. May 2009

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. od 26 000,-