JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 21 Cdo 2489/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

21 Cdo 349/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyň a) A. D., b) F. R., c) L. T., všech zastoupených advokátem, proti žalované M. K., zastoupené advokátem, o určení dědického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 26 C 205/2000, o dovoláních žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. března 2004, č.j. 12 Co 26/2004-125, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. května 2005, č.j. 12 Co 170/2005-163, takto:

I. Dovolání žalované se odmítají.

II. Žalovaná je povinna zaplatit společně a nerozdílně žalobkyním na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.935,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 8 dne 26.9.2000 (změněnou se souhlasem soudu) se žalobkyně domáhaly určení, že „jsou vedle žalované dědičkami po zůstavitelce B. S., zemřelé dne 8.2.1962, a to každá ve výši dědického podílu ¼“. Uvedly, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 30.5.2000, sp.zn. 8 D 1546/92, potvrzeným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 31.7.2000, sp.zn. 24 Co 220/2000, jim bylo uloženo „domáhat se určení neplatnosti závěti zůstavitelky ze dne 16.7.1961“; současně uvedly, že „závěť předloženou žalovanou nenapsala zůstavitelka či ji nenapsala při plném vědomí a způsobilá k právním úkonům“.

Obvodní soud pro Prahu 8 usnesením ze dne 1.7.2003, č.j. 26 Co 205/2000-104, žalobě vyhověl (výrok I.) a uložil žalované povinnost zaplatit na náhradě nákladů řízení žalobkyním částku 19.553,60 Kč k rukám jejich zástupce a České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 8 částku 8.244,- Kč (výroky II. a III.). Vycházel ze závěru, že „nebylo prokázáno, že by předkládaná závěť byla sepsána vlastní rukou zůstavitelky, a proto považoval takovouto předloženou závěť za neplatnou pro rozpor se zákonem“.

K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24.3.2004, č. j. 12 Co 26/2004-125, rozsudek soudu prvního stupně „ve výroku I. o věci samé“ potvrdil (výrok I.) a „ve výrocích II. a III.“ zrušil a věc „v tomto rozsahu“ vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II.). Ve vztahu k potvrzujícímu výroku vycházel ze závěru, že „při žalobě na určení dědických podílů žalobkyň bylo na žalované, aby prokázala, že závěť, kterou v dědickém řízení předložila, je pravá a platná“; že „na základě provedeného dokazování takový závěr nelze jednoznačně učinit, a proto soud prvního stupně správně dospěl ke skutkovému závěru, že jednoznačně nebyla existence sporné závěti zůstavitelky prokázána“.

Obvodní soud pro Prahu 8 usnesením ze dne 4.3.2005, č.j. 26 C 205/2005-150, zamítl žádost žalované o osvobození od soudních poplatků (výrok I.) a uložil žalované povinnost zaplatit na náhradě nákladů řízení žalobkyním částku 27.984,80 Kč k rukám jejich zástupce a České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 8 částku 8.244,- Kč (výroky II. a III.).

K odvolání žalované Městský soud v Praze usnesením ze dne 27.5.2005, č.j. 12 Co 170/2005-163, usnesení Obvodního soud pro Prahu 8 ze dne 4.3.2005, č.j. 26 C 205/2005-150, potvrdil a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyním na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 803,25 Kč k rukám jejich zástupce.

Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu ze dne 24.3.2004, č.j. 12 Co 26/2004-125, a proti usnesení odvolacího soudu ze dne 27.5.2005, č.j. 12 Co 170/2005-163, podala žalovaná dovolání.

Ve vztahu k rozsudku odvolacího soudu ze dne 24.3.2004, č.j. 12 Co 26/2004-125, namítá, že soud prvního stupně „svůj závěr vyvodil v rozporu se závěrem jím nařízeného znaleckého posudku, v němž se za nejpravděpodobnějšího pisatele a signanta závěti označuje zůstavitelka“, čímž „došlo k nesprávnému posouzení věci, jež odvolací soud potvrdil“; že soud prvního stupně tím, že „za důkazní situace, kdy nepřipustil svědeckou výpověď vnuka zůstavitelky, na jejímž posouzení mohl zhodnotit, zda žalovaná unesla důkazní břemeno, dopustil podstatnou procesní vadu řízení, což odvolací soud neodstranil“; že soud prvního stupně tím, že „z vlastních, ničím nepodložených úvah v podstatě napadá žalovanou na cti, aniž by jí během celého řízení vůbec vyslechl, dopustil podstatnou procesní vadu řízení, kterou došlo k závažnému snížení vážnosti žalované, což odvolací soud neodstranil“; že soud prvního stupně tím, že „z frapantně podvrženého úmrtního listu, předloženého soudu a založeného ve spise, který pro manžela jedné ze žalobkyň vystavila po třiceti letech od úmrtí zůstavitelky jakási matrikářka a jenž zpochybňuje způsobilost k právním úkonů zůstavitelky, dopustil podstatnou procesní vadu řízení, což odvolací soud neodstranil“.

Ve vztahu k usnesení ze dne 27.5.2005, č.j. 12 Co 170/2005-163, namítá, že soudy „nevzaly v potaz hrubý nepoměr mezi hodnotou projednávané věci a stanovenou výší nákladů řízení a dále, že předmět řízení žalovaná nevyvolala, neboť závěť předložila v dobré víře ve znalecký posudek o její pravosti“.

Navrhuje aby dovolací soud shora uvedená rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně navrhují, aby dovolací soud dovolání žalované zamítl.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu byla podána oprávněnou osobou (účastnicí řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst.2 písm.b) o.s.ř.].

Dovolání je také přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno usnesení soudu prvního stupně nebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější usnesení zrušil, anebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jestliže dovolání není jinak přípustné a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené usnesení má po právní stránce zásadní význam, a to v případech, kdy usnesením odvolacího soudu bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení, o zamítnutí návrhu na změnu rozhodnutí podle ustanovení § 235h odst.1 věty druhé o.s.ř., ve věci konkursu a vyrovnání, o žalobě pro zmatečnost, o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, ve věci zastavení výkonu rozhodnutí, ve věci udělení příklepu ve výkonu rozhodnutí, o rozvrhu rozdělované podstaty ve výkonu rozhodnutí nebo o povinnostech vydražitele uvedeného v ustanoveních § 336m odst.2 (§ 336n) a v § 338za o.s.ř. (§ 238 a § 238a o.s.ř.).

Dovolání je rovněž přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží [§ 239 odst.1 písm.a) o.s.ř.], jímž bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o zastavení řízení podle ustanovení § 107 odst.5 o.s.ř., o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka podle ustanovení § 107a o.s.ř., o přistoupení dalšího účastníka podle ustanovení § 92 odst.1 o.s.ř. a o záměně účastníka podle ustanovení § 92 odst.2 o.s.ř. [§ 239 odst.1 písm.b) o.s.ř.], jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle ustanovení § 104 odst.1 o.s.ř. [§ 239 odst.2 písm.a) o.s.ř.], jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o zastavení řízení podle ustanovení § 107 odst.5 o.s.ř., o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka podle ustanovení § 107a o.s.ř., o přistoupení dalšího účastníka podle ustanovení § 92 odst.1 o.s.ř. a o záměně účastníka podle ustanovení § 92 odst.2 o.s.ř. [§ 239 odst.2 písm.b) o.s.ř.], nebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí návrhu (žaloby), ledaže by byl odmítnut návrh na předběžné opatření podle ustanovení § 75a o.s.ř. [§ 239 odst.3 o.s.ř.].

Žalovaná v posuzovaném případě dovoláním napadá výrok I. rozsudku odvolacího soudu ze dne 24.3.2004, č. j. 12 Co 26/2004-125, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (dále též jen „rozsudek“). Podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst.3 o.s.ř.].

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Dovolání může být podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. § 241a odst.2 písm.a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. § 241a odst.2 písm.b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ve smyslu ustanovení § 238 a § 238a o.s.ř.

(srov. § 241a odst.3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst.2 písm.b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst.2 písm.a) nebo ustanovení § 241a odst.3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004 sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).

Žalovaná v dovolání namítá, že soud prvního stupně „svůj závěr vyvodil v rozporu se závěrem jím nařízeného znaleckého posudku, v němž se za nejpravděpodobnějšího pisatele a signanta závěti označuje zůstavitelka“, čímž „došlo k nesprávnému posouzení věci, jež odvolací soud potvrdil“; že soud prvního stupně tím, že „z frapantně podvrženého úmrtního listu, předloženého soudu a založeného ve spise, který pro manžela jedné ze žalobkyň vystavila po třiceti letech od úmrtí zůstavitelky jakási matrikářka, a jenž zpochybňuje způsobilost k právním úkonů zůstavitelky, dopustil podstatnou procesní vadu řízení, což odvolací soud neodstranil“.

Tyto námitky žalované představují – jak z vylíčení důvodů dovolání vyplývá - uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá - jak uvedeno výše - přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Žalovaná v dovolání dále namítá, že soud prvního stupně tím, že „za důkazní situace, kdy nepřipustil svědeckou výpověď vnuka zůstavitelky, na jejímž posouzení mohl zhodnotit, zda žalovaná unesla důkazní břemeno, dopustil podstatnou procesní vadu řízení, což odvolací soud neodstranil“; že soud prvního stupně tím, že „z vlastních, ničím nepodložených úvah v podstatě napadá žalovanou na cti, aniž by jí během celého řízení vůbec vyslechl, dopustil podstatnou procesní vadu řízení, kterou došlo k závažnému snížení vážnosti žalované, což odvolací soud neodstranil“.

Ani k těmto námitkám, které představují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst.2 písm.a) o.s.ř., nemohl dovolací soud při posuzování otázky, zda je proti napadenému rozsudku dovolání přípustné podle § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř., přihlédnout, neboť okolnost, že řízení je případně postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nemůže být - jak uvedeno výše - způsobilým podkladem pro závěr o zásadním významu napadeného rozsudku odvolacího soudu po právní stránce.

Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

Žalovaná dovoláním napadá i usnesení odvolacího soudu ze dne 24.3.2004, č.j. 12 Co 26/2004-125, kterým bylo potvrzeno zamítnutí jejího návrhu na osvobození od soudních poplatků; potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení a rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Přípustnost dovolání proti tomuto usnesení odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o.s.ř. není dána, a to již proto, že usnesením odvolacího soudu nebylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým by bylo rozhodnuto ve věci samé. Dovolání proti usnesení není přípustné ani podle ustanovení § 238, § 238a a § 239 o.s.ř., protože usnesením soudu prvního stupně nebylo rozhodnuto ve věcech, které jsou taxativně vyjmenovány v ustanoveních § 238 a § 238a o.s.ř., a nejde rovněž o žádný z případů procesních rozhodnutí uvedených v ustanovení § 239 o.s.ř. Dovolání proti usnesení odvolacího soudu proto není přípustné (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.1.2002 sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.3.2002, sp.zn. 29 Odo 170/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 152, ročník 2002). Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované proti usnesení odvolacího soudu ze dne 24.3.2004, č.j. 12 Co 26/2004-125 - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

V dovolacím řízení vznikly žalobkyním v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně za zastupování ve výši 1.860,- Kč (srov. ustanovení § 5 písm. c), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, § 16, § 17 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.) a v paušální částce náhrady výdajů za jeden účelně vynaložený úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.), celkem ve výši 1.625,- Kč. Protože dovolání žalované byla odmítnuta, dovolací soud jí podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby žalobkyním tyto náklady nahradila. Žalovaná je povinna přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalobkyně v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 6. září 2006

JUDr. Roman Fiala, v. r.

předseda senátu

Vydáno: 06. September 2006