JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 21 Cdo 2481/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce J. B., proti žalovanému M. P., zastoupenému advokátem, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, o určení, že pracovní poměr trvá, a o 39.871,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 15 C 133/2003, o dovolání obou účastníků proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. května 2007, č. j. 11 Co 200/2006-135, takto:

I. Řízení o dovolání žalobce se zastavuje.

II. Dovolání žalovaného se zamítá.

O d ů v o d n ě n í :

Dopisem ze dne 28. 4. 2003 žalovaný sdělil žalobci, že „v důsledku porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem ruší se žalobcem okamžitě pracovní poměr podle § 53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce“. Porušení pracovní kázně spatřoval žalovaný v tom, že žalobce „dne 2. 4. 03 a 3. 4. 03, 11. 4. 03 – 13. 4. 03, 16. 4. 03 – 17. 04. 03, 21. 04. 03 – 22. 04. 03, 25. 04. 03 – 27. 04. 03 nepřišel do zaměstnání, i přes dvě písemné výzvy, aby se dostavil do zaměstnání, které neakceptoval, osobně ani telefonicky se neozval.“. Jednání žalobce považoval žalovaný za „neomluvenou absenci a zvlášť hrubé porušení pracovní kázně s neblahými následky pro zaměstnavatele (ušlý zisk, apod.)“.

Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby bylo určeno, že „okamžité zrušení pracovního poměru J. B., M. P., je neplatné a pracovní poměr založený pracovní smlouvou ze dne 6. 12. 2002 nadále trvá“, a aby bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci 39.871,- Kč s 2% úrokem z částek a za dobu, jež rozvedl. Žalobu odůvodnil zejména tím, že v průběhu zaměstnání zjistil, že „nemá ze strany žalovaného vytvořeny řádné podmínky k plnění povinností vyplývajících z dohody o hmotné odpovědnosti“, a proto 9. 4. 2003 od této dohody odstoupil. Žalovaný jej pak od 12. 4. 2003 nepřipustil k výkonu práce. Dne 29. 4. 2003 „pak dopisem k rukám otce žalobce“ zrušil se žalovaným okamžitě pracovní poměr. Žalovaný také neplnil svoji povinnost „vyplácet žalobci měsíční mzdu ve výplatním termínu 13. v měsíci“. Od měsíce března žádnou mzdu žalobci ve výplatním termínu nevyplácel. Od 12. 4. 2003 žalovaný žalobce k výkonu práce nepřipustil, „ačkoliv jej žalobce k tomu písemně vyzval“.

Okresní soud v Litoměřicích rozsudkem ze dne 14. 10. 2003, č. j. 15 C 133/2003-35, žalobu na určení „neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru žalobce u žalovaného ze dne 28. 4. 2003“ a „na uložení povinnosti žalovaného zaplatit žalobci částku 39.871,- Kč s přísl.“ zamítl a rozhodl, že žalobci se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že okamžité zrušení pracovního poměru bylo žalobci žalovaným zasláno na adresu T., s označením J. B. a že bylo posláno poštou 29. 4. 2003 z L. Žalovaný splnil své povinnosti vyplývající ze zákoníku práce, týkající se doručení zásilky, avšak „žalovanému nebyla známa skutečnost, že žalobce i jeho otec se jmenují stejným jménem, bydlí na stejné adrese a skutečnost, že zásilku převzal otec žalobce, za těchto okolností soud nepovažuje za tak zásadní, aby došlo ke vzniku sankce neplatnosti písemného úkonu žalobce“. Skutečnost, že se žalobce nedostavoval na pracoviště tak, jak měl v „řádně seznámených turnusech“, považoval za zvlášť hrubé porušení pracovní kázně. Dospěl k závěru, že „právní úkon žalovaného okamžité zrušení pracovního poměru směřující k rozvázání pracovního poměru žalobce u žalovaného je platné, splňující všechny procesní i hmotné náležitosti požadované zákoníkem práce“.

K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 18. 1. 2005, č. j. 11 Co 56/2004-60, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vytknul soudu prvního stupně, že vycházel z nesprávného právního závěru ohledně účinnosti doručení okamžitého zrušení pracovního poměru. Za podstatné považoval odvolací soud zjištění, zda listina obsahující tento jednostranný právní úkon zaměstnavatele „byla či nikoliv doručena“ do vlastních rukou žalobce - zaměstnance. Uložil soudu prvního stupně, aby nejprve žalobce (případně i žalovaného) poučil podle ustanovení § 118a o. s. ř. k jeho spornému tvrzení, že zásilku obsahující okamžité zrušení pracovního poměru od pošty nepřevzal žalobce, ale „pravděpodobně“ obecný zmocněnec. Připomněl soudu prvního stupně, že žalobce se dále domáhal i určení, že pracovní poměr nadále trvá, a peněžních nároků. O prvním z těchto nároků soud prvního stupně nerozhodl vůbec, ohledně peněžních nároků není z dosavadních tvrzení žalobce jasné, o co (o jaký důvod) tento nárok opírá.

Okresní soud v Litoměřicích rozsudkem ze dne 22. 12. 2005, č. j. 15 C 133/2003-99, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 27.130,80 Kč „na účet právního zástupce žalovaného“ a České republice „na účet Okresního soudu v Litoměřicích“ soudní poplatek 1.000,- Kč. Znovu dovodil, že byly splněny všechny podmínky pro platnost okamžitého zrušení pracovního poměru stanovené zákoníkem práce. Žalovanému nebylo známo, že žalobce i jeho otec bydlí na stejné adrese se stejným jménem; převzal-li zásilku otec žalobce, „podle označení zpáteční adresy by si měl být při vědomí běžné opatrnosti a obezřetnosti vědom, že přebírá zásilku zaměstnavatele žalobce a tuto nepřebírat“. Dospěl dále k závěru, že „tím, že se následně žalobce dovolával okamžitého zrušení pracovního poměru, které fakticky způsobil jeho rodinný příslušník svým postupem, je zneužívání práv vyplývající z ust. § 266a zákoníku práce na újmu zaměstnavatele“. Neomluvené absence žalobce považoval za zvlášť hrubé porušení pracovní kázně.

K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 17. 5. 2007, č. j. 11 Co 200/2006-135, rozsudek soudu prvního stupně „ve výroku I.“ (jímž byla zamítnuta žaloba na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru) změnil tak, že určil, že okamžité zrušení pracovního poměru provedené dopisem žalovaného ze dne 28. 4. 2003 je neplatné, „ve výrocích II. a V.“ (jimiž byla zamítnuta žaloba na určení, že pracovní poměr žalobce u žalovaného trvá, a žalobci uložena povinnost zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Litoměřicích soudní poplatek), rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a „ve výrocích III. a IV.“ (jimiž byla zamítnuta žaloba na zaplacení 39.871,- Kč s příslušenstvím a žalobci uloženo zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení) rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně v tomto rozsahu k dalšímu řízení. Na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že tím, že zásilka s okamžitým zrušením pracovního poměru nebyla držitelem poštovní licence předána skutečnému adresátu, ale jeho rodinnému příslušníku (otci), nebyla splněna povinnost zaměstnavatele vyplývající z ustanovení § 266a zák. práce doručit okamžité zrušení pracovního poměru zaměstnanci do vlastních rukou. V následném uplatnění neplatnosti rozvázání pracovního poměru ve smyslu ustanovení § 64 zákoníku práce nelze podle jeho názoru spatřovat zneužití výkonu práv ve smyslu ustanovení § 7 odst. 2 zák. práce. Protože okamžité zrušení pracovního poměru bylo odvolacím soudem shledáno neplatným, je co do základu opodstatněna i žaloba ohledně nároku na náhradu mzdy. Výší nároku se však soud prvního stupně - vycházeje z jiného právního názoru - nezabýval. Odvolací soud však souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že ve skutečnostech dosud žalobcem tvrzených nelze spatřovat naléhavý právní zájem na určení, že jeho pracovní poměr k žalovanému trvá.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali oba účastníci dovolání.

Žalobce podal dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po přezkoumání věci dospěl k závěru, že meritornímu rozhodnutí o dovolání žalobce brání nedostatek podmínky dovolacího řízení.

Podle ustanovení § 240 odst. 1 věty první o. s. ř. účastník může podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni.

Není-li dále stanoveno jinak, musí být dovolatel zastoupen advokátem nebo notářem; notář může dovolatele zastupovat jen v rozsahu svého oprávnění stanoveného zvláštními předpisy, tj. ve věcech uvedených v ustanovení § 3 zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (srov. § 241 odst. 1 o. s. ř.).

Dovolatel nemusí být zastoupen advokátem nebo notářem, je-li dovolatelem fyzická osoba, která má právnické vzdělání [srov. § 241 odst. 2 písm. a) o. s. ř.], nebo je-li dovolatelem právnická osoba, stát, obec nebo vyšší územně samosprávný celek, jedná-li za ně osoba uvedená v § 21 o. s. ř., v § 21a o. s. ř. anebo v § 21b o. s. ř., která má právnické vzdělání [srov. § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. ], nebo je-li dovolatelem obec, kterou zastupuje stát podle § 26a o. s. .ř, jedná-li jménem státu za zastoupenou obec osoba uvedená v § 26a odst. 3 o. s. ř., která má právnické vzdělání (srov. § 241 odst. 3 o. s. ř.).

Nemá-li dovolatel – fyzická osoba – právnické vzdělání, dovolání musí být sepsáno advokátem, notářem nebo osobou uvedenou v § 21 o.s. ř., v § 21a o. s. ř., v § 21b o. s. ř. anebo v § 26a odst. 3 o. s. ř., která má právnické vzdělání (srov. § 241 odst. 4 o. s. ř.).

Dovolání je mimořádný opravný prostředek, kterým lze napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Mimořádnost tohoto opravného prostředku odůvodňuje požadavek, aby dovolatel, který je fyzickou osobou, měl právnické vzdělání nebo, jestliže takového vzdělání nedosáhl, aby byl zastoupen osobou, která je podle zákona povolána poskytovat právní pomoc (advokátem), popřípadě notářem, jde-li v řízení o věc uvedenou v ustanovení § 3 zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. V případě, že dovolatelem je právnická osoba, stát, obec nebo vyšší územně správní celek (kraj), uvedená okolnost má za následek, že za něj musí jednat osoba uvedená v § 21 o. s. ř., v § 21a o. s. ř. nebo v § 21b o. s. ř. anebo osoba uvedená v ustanovení § 26a odst. 3 o. s. ř., je-li dovolatelem obec, kterou zastupuje stát podle § 26a o. s. ř., která má právnické vzdělání, nebo že musí být při podání dovolání zastoupen advokátem, popřípadě, jde-li v řízení o věc uvedenou v ustanovení § 3 zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, notářem. Z ustanovení § 241 odst. 4 o. s. ř. současně vyplývá, že dovolání musí být sepsáno advokátem, notářem [jde-li v řízení o věc uvedenou v ustanovení § 3 zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů] nebo osobu uvedenou v § 21 o. s. ř., v § 21a o. s. ř., v § 21b o. s. ř. anebo v § 26a odst. 3 o. s. ř., která má právnické vzdělání, ledaže by byla dovolatelem fyzická osoba, která dosáhla právnické vzdělání.

Ustanovení § 241 o. s. ř., které určuje tzv. povinné (nucené) zastoupení dovolatele při podání dovolání, představuje zvláštní podmínku dovolacího řízení, jejíž nedostatek lze odstranit (postupem uvedeným v ustanovení § 241b odst. 2 o. s. ř.), bez jejíhož splnění však nelze meritorně (věcně) rozhodnout o dovolání.

V posuzované věci žalobce, který je fyzickou osobu, podal v dvouměsíční lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. včasné dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu, aniž by při tomto úkonu byl zastoupen advokátem, dovolání nebylo advokátem sepsáno a nebylo prokázáno (a ani tvrzeno), že by žalobce měl právnické vzdělání.

K odstranění uvedeného nedostatku Okresní soud v Litoměřicích – poté, co usnesením ze dne 24. 10. 2007, č. j. 15 C 133/2003-163 (potvrzeným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 2. 2008, č. j. 11 Co 768/2007-170), a usnesením ze dne 14. 4. 2008, č. j. 15 C 133/2003-175, zamítl návrh žalobce na ustanovení zástupce pro dovolací řízení - usnesením ze dne 15. 5. 2008, č. j. 15 C 133/2003-176, dovolatele vyzval, aby si pro podání dovolání v této věci zvolil zástupcem advokáta a aby jeho prostřednictvím podal řádné dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 5. 2007, č. j. 11 Co 200/2006-135; zároveň ho upozornil, že jestliže ve lhůtě 10 dnů ode dne doručení tohoto usnesení nebude soudu předložena plná moc advokáta a jím sepsané dovolání, Nejvyšší soud dovolací řízení zastaví. Přestože uvedené usnesení bylo žalobci doručeno 21. 5. 2008, žalobce výzvě soudu nevyhověl a nedostatek povinného (nuceného) zastoupení ve stanovené lhůtě (ani dosud) neodstranil.

Z uvedeného je zřejmé, že dovolatel nesplnil zákonem stanovenou podmínku povinného zastoupení a přes výzvu a poučení o důsledcích své nečinnosti do dnešního dne tento nedostatek podmínky dovolacího řízení podle ustanovení § 241 o. s. ř. neodstranil. Nejvyšší soud České republiky proto řízení o dovolání žalobce – aniž by se mohl zabývat dalšími okolnostmi – podle ustanovení § 241b odst. 2 a § 104 odst. 2 věty třetí o. s. ř. zastavil.

Žalovaný ve svém dovolání, které směřuje proti výroku o změně rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé, vytýká odvolacímu soudu, že „opominul hodnotit některé důkazní prostředky a nezopakoval všechny důkazy“, že, ač soudu prvního stupně vytkl, že „se blíže nezabýval skutečností, zda bylo okamžité zrušení pracovního poměru předáno žalobci“, sám tuto vadu neodstranil a „pouze konstatuje, že z obsahu spisu vyplývá, že byl žalobce nepochybně o zrušovacím úkonu žalovaného informován“. Dovolatel je však přesvědčen, že postupoval v souladu s ustanovením § 266a zákoníku práce a s poštovními podmínkami. Splnil-li veškeré své povinnosti vyplývající z příslušných ustanovení zákoníku práce, nemůže nést důsledky toho, že zásilku převzal neoprávněně otec žalobce, který je trvale hlášen na zcela jiné adrese, zásilku převzal i přesto, že na ní bylo uvedeno „výpověď“, a sám již není v žádném pracovním poměru. Žalovaný namítá, že „pokud přebíral zásilku otec žalobce, který je stejného jména a příjmení jako žalobce, měl si být vědom při běžné opatrnosti podle zpáteční adresy, že přebírá zásilku od zaměstnavatele žalobce a tuto nepřebírat“. Zásilka byla navíc bezprostředně žalobci předána. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu „ve výroku a)“ (ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru provedené dopisem žalovaného ze dne 28. 4. 2003 je neplatné) zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a že směřuje proti rozsudku (jeho výroku), proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání přípustné, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba posuzovat - s ohledem na to, že žalovaný rozvázal s žalobcem pracovní poměr dopisem ze dne 28. 4. 2003 - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30. 9. 2003, tedy do dne, než nabyl účinnosti zákon č. 274/2003 Sb., kterým se mění některé zákony na úseku ochrany veřejného zdraví - dále jen „zák. práce“.

Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno, že dopisem ze dne 28. 4. 2003 žalovaný sdělil žalobci, že s ním okamžitě ruší pracovní poměr podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce. Doporučenou zásilku „do vlastních rukou“, jejímž obsahem bylo okamžité zrušení pracovního poměru se žalobcem, převzal dne 29. 4. 2003 otec žalobce.

Za tohoto skutkového stavu je pro posouzení věci především určující závěr, jaký význam má skutečnost, že zaměstnanec (žalobce) zásilku s okamžitým zrušením pracovního poměru nepřevzal od držitele poštovní licence (pošty) osobně do vlastních rukou, nýbrž prostřednictvím třetí osoby.

Podle ustanovení § 55 zák. práce okamžité zrušení pracovního poměru musí zaměstnavatel i zaměstnanec provést písemně, musí v něm skutkově vymezit jeho důvod tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným, a musí je ve stanovené lhůtě doručit druhému účastníku, jinak je neplatné; uvedený důvod nesmí dodatečně měnit.

Podle ustanovení § 266a odst. 1 zák. práce písemnosti zaměstnavatele týkající se vzniku a zániku pracovního poměru nebo vzniku, změn a zániku povinností zaměstnance vyplývajících z pracovní smlouvy musí být doručeny zaměstnanci do vlastních rukou. Písemnosti doručuje zaměstnavatel zaměstnanci na pracovišti, v jeho bytě nebo kdekoliv bude zastižen; není-li to možné, lze písemnost doručit poštou. Podle ustanovení § 266a odst. 2 zák. práce písemnosti doručované poštou zasílá zaměstnavatel na poslední adresu zaměstnance, která je mu známa, jako doporučenou zásilku s doručenkou a poznámkou „do vlastních rukou“.

Okamžité zrušení pracovního poměru je jednostranným právním úkonem směřujícím k rozvázání pracovního poměru. Rozhodným okamžikem, kterým zaměstnavatel projeví svou vůli rozvázat se zaměstnancem pracovní poměr okamžitým zrušením, je mimo jiné i odeslání písemného vyhotovení okamžitého zrušení pracovního poměru poštou; od tohoto okamžiku je zaměstnavatel svým projevem vůle vázán, právní účinky okamžitého zrušení pracovního poměru však nastanou až tím dnem, v němž byl písemný projev vůle o okamžitém zrušení pracovního poměru zaměstnanci doručen (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 19. 3. 1971 sp. zn. 3 Cz 4/71, uveřejněný pod č. 14 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1972, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2638/2004). Přistoupí-li zaměstnavatel k doručení okamžitého zrušení pracovního poměru nebo jiné písemnosti uvedené v ustanovení § 266a odst. 1 zákoníku práce poštou, musí je zaslat jako doporučenou zásilku do vlastních rukou; převzala-li takovou zásilku jiná osoba než zaměstnanec, nebyla tím splněna povinnost zaměstnavatele doručit písemnost (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27. 12. 1982, sp. zn. 6 Cz 34/81, uveřejněný pod č. 9 v Bulletinu Nejvyššího soudu ČSR, občanskoprávní část, roč. 1985, obdobné věci se týkající rozsudek Nejvyššího soudu SSR ze dne 26. 5. 1975, sp. zn. 3 Cz 12/75, uveřejněný pod č. 52 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1977, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2638/2004), a to i v případě, jestliže zásilka byla zaměstnanci dodatečně prokazatelně odevzdána. Vychází-li tedy rozsudek odvolacího soudu z toho, že nebyla splněna povinnost zaměstnavatele doručit okamžité zrušení pracovního poměru, neboť ho od pošty převzal otec žalobce J. B., bez ohledu na to, že zásilka byla žalobci prokazatelně odevzdána, jde o závěr, který je v souladu s uvedeným výkladem ustanovení § 266a zákoníku práce ve znění účinném do 30. 9. 2003, který je i nadále v rozhodovací praxi soudů jako správný přijímán (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 10. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2426/2000) a který dovolací soud ani v projednávané věci nemá důvod jakkoliv měnit.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu ve výroku, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že se určuje, že okamžité zrušení pracovního poměru provedené dopisem žalovaného ze dne 28. 4. 2003 je neplatné, je správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.

Protože tímto rozhodnutím se řízení nekončí, nerozhodoval dovolací soud o náhradě nákladů dovolacího řízení (§ 243b odst.4 věta první, § 224 odst.1 a § 151 odst.1 věta první o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. června 2009

JUDr. Mojmír Putna, v. r.

předseda senátu

Vydáno: 29. June 2009

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. na klíč