JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 21 Cdo 2462/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce M. B., zastoupeného advokátem, proti žalovanému U. a.s., o 480.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 16 C 188/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. listopadu 2007, č. j. 16 Co 95/2007-130, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Dovolání žalobce proti výroku rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8.11. 2007, č. j. 16 Co 95/2007-130, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 26. 10. 2006, č. j. 16 C 188/2004-76, ve věci samé (ve výroku o zamítnutí žaloby na zaplacení 480.000,- Kč), není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil) a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť odvolací soud posoudil právní otázku předpokladů vzniku nároku na doplatek ke mzdě do výše průměrného výdělku podle ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku, ve znění do 31. 12. 2006, včetně výkladu pojmu „ohrožení nemocí z povolání“ ve smyslu ustanovení § 271 zákoníku práce ve znění do 31. 12. 2006, v souladu s ustálenou judikaturou soudů (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. 2. 2007, sp. zn. 21 Cdo 747/2006, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 7. 2007, sp. zn. 21 Cdo 2213/2006, uveřejněný pod č. 147 v časopise Soudní judikatura, roč. 2007) a nemá tedy po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř.

I když žalobce v dovolání uvedl, že uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání – srov. § 41 odst. 2 o. s. ř.) vyplývá, že podrobuje kritice pouze skutková zjištění odvolacího soudu (a soudu prvního stupně), z nichž napadený rozsudek vychází (nesouhlasí s tím, jak soudy hodnotily provedené důkazy, zejména odborné vyjádření F. n. v H. K. a znalecký posudek znalkyně MUDr. I. L., podle něhož žalobce netrpí ohrožením nemocí z povolání ani nemocí z povolání „dle kap. II., pol. 4“ – poruchou sluchu způsobenou hlukem dle přílohy č. 1 nařízení vlády č. 290/1995 Sb., ale jedná se u něj o onemocnění obecné povahy, a to asymetrickou sluchovou ztrátu těžkého stupně vpravo, a vytýká soudům nesprávný skutkový závěr o tom, že nebylo prokázáno, že by žalobce byl převeden na jinou práci z důvodu ohrožení nemocí z povolání), že tedy uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. však nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srov. právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, a obdobně též právní názor vyjádřený v usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněném pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006).

Žalobce podává dovolání - jak výslovně uvádí – „do všech výroků napadeného rozhodnutí“, tedy také do výroku, jímž nebyla připuštěna změna žaloby (výrok IV.), a do výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky II. a III.).

Z ustanovení § 167 odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že jak rozhodnutí, jímž nebyla připuštěna změna žaloby, tak rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadeným výrokům o nepřipuštění změny žaloby, o náhradě nákladů státu a o náhradě nákladů odvolacího řízení je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu (srov. § 237 až § 239 o. s. ř.). Přípustnost dovolání proti těmto výrokům rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení § 237, § 238 a § 238a o. s. ř. není dána, neboť se nejedná o rozhodnutí ve věci samé, a nevyplývá ani z ustanovení § 239 o. s. ř., protože nejde o případy v něm taxativně uvedené. Z uvedeného vyplývá, že dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nepřipuštění změny žaloby ani proti výrokům o náhradě nákladů řízení není přípustné (ve vztahu k nepřípustnosti dovolání proti výroku o náhradě nákladů řízení srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003).

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 23. července 2009

JUDr. Mojmír Putna, v. r.

předseda senátu

Vydáno: 23. July 2009

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. do 24 hodin