JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 21 Cdo 2444/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně I. M., zastoupené, proti žalovanému M. N., p. o., zastoupenému advokátem, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 6 C 57/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. ledna 2008, č. j. 16 Co 270/2007-100, takto:

I. Dovolání žalovaného se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění (§ 243c odst. 2 o. s. ř.):

Dovolání žalovaného proti výroku rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 1. 2008, č. j. 16 Co 270/2007-100, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 26. 9. 2007, č. j. 6 C 57/2007-77, ve věci samé [ve výroku o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru dané žalovaným žalobkyni dopisem ze dne 4. 9. 2006 podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce ve znění účinném do 31. 12. 2006] není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil) a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemůže mít po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř.

Právní otázku, zda žalovaný splnil vůči žalobkyni tzv. nabídkovou povinnost zaměstnavatele podle ustanovení § 46 odst. 2 zák. práce, která je hmotněprávní podmínkou platnosti výpovědi podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce, včetně otázky, jaký stav (ke kterému okamžiku) je rozhodný pro zjištění, zda zaměstnavatel splnil své povinnosti vyplývající z ustanovení § 46 odst. 2 zákoníku práce, posoudil odvolací soud v souladu s ustálenou judikaturou soudů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 829/97, uveřejněný pod č. 54 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998, nebo odvolacím soudem zmiňované rozsudky Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2521/2000, ze dne 29.11.2001, sp. zn. 21 Cdo 2738/2000, anebo rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. 1. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1322/2002, uveřejněný pod č. 74 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003).

I když žalovaný v dovolání uvedl, že uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání – srov. § 41 odst. 2 o. s. ř.) vyplývá, že podrobuje kritice pouze skutková zjištění odvolacího soudu (a soudu prvního stupně), z nichž napadený rozsudek vychází, že tedy uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., případně dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu, a podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. však nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srov. právní názory vyjádřené např. v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněném pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006).

K námitce žalovaného, že „ve skutečnosti bylo žalobkyni bez jakékoliv pochybnosti a s jejím plným vědomím nabízeno pracovní místo – zástup za nemocenskou – které bylo odlišné od dosavadního místa jejího výkonu práce i odlišné od místa jejího bydliště“ (když vytýká odvolacímu soudu, že se nezabýval otázkou, zda nabízené pracovní místo preparátora je či není v místě výkonu práce žalobkyně nebo v místě jejího bydliště), dovolací soud nemohl přihlédnout, neboť tuto námitku - jak vyplývá z obsahu spisu - neuplatnil ani ve vyjádření k žalobě, ani za řízení před soudy obou stupňů a přichází s ní – v rozporu s ustanovením § 241a odst. 4 o. s. ř. - poprvé až v dovolání; tvrzení žalovaného, že „žalovaný i žalobkyně o této skutečnosti prokazatelně věděli“, není významné, jestliže ani jeden z účastníků uvedenou skutečnost nesdělil soudu.

Protože dovolání žalovaného není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud České republiky je - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm.c) o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., neboť žalovaný s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalobkyni v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. června 2009

JUDr. Mojmír Putna, v. r.

předseda senátu

Vydáno: 29. June 2009

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. pro Vás