JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 21 Cdo 2410/2000

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce A. K. proti žalovanému D., státní podnik, odštěpnému závodu S. u. l., o náhradu škody a náhradu mzdy, vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 5 C 86/87, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. března 2000, č. j. 18 Co 136/2000-182, takto :

I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.325,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky.

O d ů v o d n ě n í :

Po bezvýsledném rozhodčím řízení byl dne 14. 5. 1987 Okresnímu soudu v Tachově postoupen spor, v němž se J. V. a A. K. jako žalobci domáhali proti žalovanému (proti jeho právnímu předchůdci „U. d., k.p. Z. Ch.") náhrady škody a náhrady mzdy. Žalobce A. K. požadoval uspokojení těchto nároků: 1) vyrovnání ušlé mzdy do výše průměrného výdělku za dobu pracovní neschopnosti od 13. 11. do 1. 12. 1986 v důsledku škody na zdraví zaviněné žalovaným, 2) vyrovnání ušlé mzdy z téhož důvodu za dobu pracovní neschopnosti počínaje dnem 7. 1. 1987, a spolu s dalším žalobcem J. V.: 3) náhrady ušlé mzdy za listopad a prosinec 1986, vzniklé v důsledku nesprávného výpočtu a nezajištění řádných pracovních podmínek, 4) náhrady ušlé mzdy za dobu od 1. 1. 1986 do 31. 10. 1986, způsobené jednak proplácením některých úkonů v rozporu se mzdovými předpisy, započítáváním prostojů zaviněných žalovaným do úkolových listů, jednak neproplácením různých druhů vykonaných prací, 5) náhrady za ztrátu na výdělku „v důsledku negativního hodnocení chozraščotu za III. a IV. čtvrtletí 1986". O všech těchto nárocích bylo řízení u Okresního soudu v Tachově zahájeno pod sp. zn. 5 C 86/87.

Okresní soud v Tachově usnesením ze dne 6. 10. 1987, č. j. 5 C 86/87-16, vyloučil k samostatnému projednání žaloby žalobce A. K. na „odškodnění újmy na zdraví" (věc dále vedena u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 5 C 170/87), žalobce J. V. na „náhradu ušlé mzdy z důvodu nezajištění pracovních podmínek" (věc dále vedena u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 5 C 171/87), žalobce J. V. na „odškodnění újmy na zdraví" (věc dále vedena u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 5 C 169/87) a žalobců J. V. a A. K. na „náhradu za ztrátu na výdělku za chozraščot a nesprávně prováděný výpočet odměny za práci" (věc dále vedena u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 5 C 168/87); předmětem řízení ve věci vedené pod sp. zn. 5 C 86/87 zůstala tak jen žaloba žalobce A. K. na „náhradu ušlé mzdy z důvodu nezajištění pracovních podmínek" (nárok pod bodem 3.).

Okresní soud v Tachově [poté, co usnesením ze dne 1. 3. 1990 spojil věci vedené pod sp. zn. 5 C 168/87 a sp. zn. 5 C 86/87 ke společnému projednání, a poté, co usnesením ze dne 24. 6. 1993, č. j. 5 C 86/87-44, řízení o žalobě J. V. (označeného jako prvního žalobce) o „náhradu za ztrátu na výdělku za chozraščot a nesprávně prováděný výpočet odměny za práci" v důsledku zpětvzetí žaloby zastavil] usnesením ze dne 30. 9. 1993, č. j. 5 C 86/87-48, řízení (o žalobě již jediného žalobce A. K. o „náhradu ušlé mzdy z důvodu nezajištění pracovních podmínek", o „náhradu za ztrátu na výdělku za chozraščot a nesprávně prováděný výpočet odměny za práci") zastavil; zároveň rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že žalobce je povinen zaplatit „na účet" Okresního soudu v Tachově na nákladech řízení zálohovaných státem částku 410,- Kč. Soud prvního stupně řízení zastavil podle ustanovení § 43 odst. 2 o. s. ř. proto, že žalobce A. K. přes výzvu soudu učiněnou usnesením ze dne 24. 6. 1993, č. j. 5 C 86/87-45, neodstranil vady žaloby, které spočívaly v „nevyčíslení požadovaných náhrad" a které jsou současně takového charakteru, že brání dalšímu pokračování řízení.

K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 22. 4. 1994, č. j. 11 Co 9/94-59, usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že vady žaloby, které měly podle soudu prvního stupně spočívat v „nevyčíslení jednotlivých nároků", byly zčásti žalobcem odstraněny a zčásti nebrání „při využití znaleckého posudku" dalšímu pokračování v řízení.

Okresní soud v Tachově rozsudkem ze dne 17. 3. 1995, č. j. 5 C 86/87-92, žalobu žalobce „na náhradu ušlé mzdy z důvodu nezajištění pracovních podmínek a náhradu za ztrátu na výdělku za chozraščot a nesprávně prováděný výpočet odměny za práci" zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že žalobce je povinen zaplatit „na účet" Okresního soudu v Tachově na nákladech zálohovaných státem částku 1.510,- Kč. Po doplnění dokazování, mimo jiné písemným znaleckým posudkem znalce Ing. J. K. ze dne 26. 1. 1995, dospěl k závěru, že žalobce neprokázal, že by v minulosti podléhal tzv. chozrasčotnímu odměňování za vykonanou práci, a že naopak v řízení bylo zjištěno, že byl odměňován v kolektivní úkolové mzdě a proti způsobu výpočtu této mzdy neměl výhrady. Nebylo ani zjištěno, že by byl žalobce odměňován nižší mzdou za nekvalitně provedenou práci, případně za prostoje, nebo že by mu byla v období od 1. 1. do 31. 10. 1986 stanovena chybně výše odměny za práci; žalobu proto považoval za nedůvodnou.

K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 15. 1. 1996, č. j. 11 Co 710/95-102, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vycházeje z toho, že soud prvního stupně svůj závěr o neodůvodněnosti žaloby opřel o znalecký posudek znalce Ing. J. K. ze dne 26. 1. 1995, proti němuž žalobce vznesl zásadní námitky a navrhl doplnění dokazování, mimo jiné i výslechem znalce, vytknul soudu prvního stupně, že se spokojil jen s písemným posudkem a že znalce nevyslechl; přitom šlo o posouzení složitých otázek, na které je „odpověď ztížená samotným faktem nedostatku písemných materiálů žalovaného z minulého období", na což znalec ve svém posudku přímo upozornil. Zdůraznil také, že účastníci mají právo vyjadřovat se k návrhům na důkazy a ke všem provedeným důkazům, včetně práva vyžadovat na znalci vysvětlení jeho závěrů, a přispět k objasnění některých skutečností pro závěr znalce nezbytných. Soudu prvního stupně proto uložil, aby doplnil dokazování výslechem znalce a podle jeho výsledku případně i provedením dalších žalobcem navrhovaných důkazů.

Okresní soud v Tachově poté rozsudkem ze dne 21. 1. 1998, č. j. 5 C 86/87-155, ve znění opravného usnesení ze dne 25. 1. 2000, č. j. 5 C 86/87-174, žalobu znovu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že žalobce je povinen zaplatit „na účet" Okresního soudu v Tachově na nákladech zálohovaných státem částku 2.532,- Kč. Po provedení dalších důkazů - výslechem znalce Ing. J. a svědků J. D., J. V., Ing. M. V., Ing. M. F., J. T. - dospěl k závěru, že žalobce, který v roce 1986 pracoval v kolektivu J. V., neprokázal, že by podléhal odměňování „podle chozrasčotu" (naopak bylo prokázáno, že byl odměňován v kolektivní úkolové mzdě), že nebyl předložen žádný důkaz o tom, že by žalobce nebo svědek J. V. (jako předák kolektivu) reklamoval výši vyplacené mzdy, a že nebylo ani zjištěno, že by žalobce byl odměňován nižší mzdou za nekvalitně provedenou práci, případně za prostoje. Uzavřel, že „znalec potvrdil", že v období od 1. 1. do 31. 10. 1986 byla žalobci odměna za práci vypočtena správným způsobem.

K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 22. 3. 2000, č. j. 18 Co 136/2000-182, rozsudek soudu prvního stupně ze dne 21. 1. 1998 ve znění opravného usnesení ze dne 25. 1. 2000 změnil tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci 593,20 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a že žaloba se „co do zbytku" zamítá; zároveň rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů a že žalobce je povinen zaplatit státu - Okresnímu soudu v Tachově na nákladech řízení 2.532,- Kč. Vycházel (v souladu se závěry obsaženými v usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 4. 1994, č. j. 11 Co 9/94-59) z toho, že v tomto řízení jde o celkem tři nároky, a ztotožnil se se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, který svůj závěr o neoprávněnosti všech tří nároků žalobce opřel o znalecký posudek znalce Ing. J. K. Protože však sám žalovaný připustil, že žalobci nebyl proplacen příplatek za práci přesčas ve výši 50% mzdového tarifu v červenci a srpnu 1986 ve výši 249,20 Kč a „úkony za období od 1. 1. do 31. 12. 1986" částkou 344,- Kč (jako část nároku žalobce na náhradu ušlé mzdy za dobu od 1. 1. 1986 do 31. 10. 1986), odvolací soud „v této části" změnil rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení § 220 o. s. ř. tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci 593,20 Kč a „co do zbytku" žalobu zamítl. K námitce žalobce vznesené v odvolání, že „rozsudek ze dne 21. 1. 1998 vynesl soud prvního stupně bez jeho přítomnosti", odvolací soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že žalobce se dne 19. 1. 1998 telefonicky omluvil z ústního jednání ze dne 21. 1. 1998 s tím, že se zúčastní ústního jednání v tentýž den u Krajského soudu v Plzni, že „při této příležitosti nežádal o odrok jednání", že následující den, tj. 20. 1. 1998, osobně doručil sice soudu prvního stupně omluvu z jednání na 21. 1. 1998 a žádal o jeho přeložení na pozdější dobu, že však tento přípis byl do spisu založen až po ústním jednání a soud prvního stupně při svém rozhodování vycházel pouze z telefonické omluvy žalobce. Uzavřel, že nevyhovění žádosti žalobce o odročení jednání, při kterém ostatně již nebyly prováděny další důkazy, bylo zhojeno tím, že odvolací soud dal žalobci v rámci odvolacího řízení „možnost doplnit dokazování, případně předložit další listinné důkazy".

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce z důvodů uvedených v ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) a d) o. s. ř. dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. Namítá, že skutkový stav věci nebyl zjištěn úplně, protože nebyly předloženy v rozhodné době u žalovaného platné mzdové předpisy ani jiné podklady pro objektivní zhodnocení ztráty na výdělku u žalobce, a že znalecký posudek znalce Ing. J. K., z něhož soudy obou stupňů vycházely, nemá proto oporu v provedených skutkových zjištěních a je pro rozhodnutí nepoužitelný. Proti závěru odvolacího soudu, že „žalovaný připustil, že (žalobci) nebyly proplaceny úkony za období od 1. 1. až do 31. 12. 1986 ve výši 344,- Kč a že mu nebyly uhrazeny příplatky za práci přesčas v červenci a srpnu 1986 ve výši 249,20 Kč", dovolatel namítá, že odvolací soud neměl k dispozici žádné podklady pro ověření správnosti výpočtu a vycházel toliko z tvrzení žalovaného; nezabýval se ani závažností zjištění, že žalovaný sám přiznal neoprávněnou manipulaci s úkolovými listy kolektivu žalobce („vyčíslil údajnou škodu 593,20 Kč, avšak žádným prvotním dokladem nedoložil, jak k tomuto zjištění dospěl"). Za nepravdivé, s poukazem na výpověď vedoucího kolektivu a „další svědectví", považuje dovolatel tvrzení žalovaného, že nesprávná výše mezd nebyla reklamována, a naopak tvrdí, že byla reklamována včas a byly uvedeny i konkrétní důvody. Odnětí možnosti jednat před soudem spatřuje dovolatel v tom, že „při závěrečném jednání, při němž rozhodl soud prvního stupně meritorně, mu byla odňata možnost, aby se mohl k věci vyjádřit". Je přesvědčen, že odvolací soud měl rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit a vrátit věc tomuto soudu k doplnění dokazování a novému rozhodnutí. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil „k novému řízení a rozhodnutí".

Žalovaný navrhl, aby dovolání žalobce bylo zamítnuto, neboť rozsudek odvolacího soudu považuje za správný a s jeho závěry se ztotožňuje. V tom, že žalobce nebyl přítomen u jednání, při kterém byl vynesen rozsudek soudu prvního stupně, nespatřuje ani on - ze stejných důvodů jako odvolací soud - vadu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 - dále jen „o. s. ř." (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) a dospěl k závěru,

že dovolání bylo zčásti podáno někým, kdo k dovolání není oprávněn (subjektivně legitimován), a zčásti směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla žaloba zamítnuta, změněn tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 593,20 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

Podle ustanovení § 240 odst. 1 věty první o. s. ř. účastník může podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni.

Z obecného závěru, že k dovolání jsou legitimováni účastníci řízení, nelze dovozovat, že by dovolání mohl podat kterýkoliv z nich. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popř. kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Rozhodujícím přitom je výrok rozhodnutí odvolacího soudu, protože existenci případné újmy lze posuzovat jen z procesního hlediska. Při tomto posuzování také nelze brát v úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost, že rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá, třeba i ne příliš významná újma, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. Oprávnění podat dovolání tedy svědčí jen tomu účastníku, v jehož neprospěch vyznívá poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil, je-li zároveň způsobená újma odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997 sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné pod č. 28 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998).

V posuzovaném případě odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jímž byla žaloba v celém rozsahu zamítnuta, zčásti tak, že žalobci přisoudil 593,20 Kč. Tím, že odvolací soud v uvedeném výroku odvolání žalobce proti rozsudku soudu prvního stupně vyhověl, nevznikla žalobci na jeho právech žádná újma, neboť se jeho postavení v důsledku uvedeného rozhodnutí nikterak nezhoršilo, naopak došlo k jeho zlepšení. Žalobce - objektivně vzato - nemůže mít z procesního hlediska žádný zájem na tom, aby rozhodnutí odvolacího soudu v části, kterým bylo žalobě co do částky 593,20 Kč vyhověno, bylo dovolacím soudem zrušeno.

K podání dovolání proti uvedenému výroku rozsudku odvolacího soudu tedy žalobce není oprávněn (subjektivně legitimován), a proto Nejvyšší soud České republiky jeho dovolání v tomto směru podle ustanovení § 243b odst. 4 věty první a § 218 odst.1 písm. b) o. s. ř. odmítl.

V důsledku rozštěpení žalobcem uplatněných nároků rozhodnutím odvolacího soudu, se dovolací soud dále zabýval přípustností dovolání proti té části výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé „změněn" tak, že „co do zbytku se žaloba zamítá" (přípustnost dovolání je třeba posuzovat vůči jednotlivým rozštěpeným nárokům samostatně) .

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř.

Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§ 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř.]. Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř.].

Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§ 239 odst. 1 o. s. ř.). Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§ 239 odst.2 o. s. ř.).

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozhodnutí odvolacího soudu s rozhodnutím soudu prvního stupně. O nesouhlasné rozhodnutí jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovené účastníkům rozhodnutími jsou podle závěrů těchto rozhodnutí odlišné. Odlišností nelze ovšem rozumět rozdílné právní posouzení, pokud nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků. Okolnost, zda odvolací soud rozhodl podle ustanovení § 219 o. s. ř. nebo zda postupoval podle ustanovení § 220 o. s. ř., popřípadě jak formuloval výrok svého rozsudku, není sama o sobě významná; pro posouzení přípustnosti dovolání z hlediska ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je podstatné porovnání obsahu obou rozsudků.

V posuzovaném případě odvolací soud změnil zcela zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně jen ohledně části jednoho z celkem tří uplatněných nároků, tj. v části nároku na náhradu ušlé mzdy za dobu od 1. 1. 1986 do 31. 10. 1986 (žalobci přisoudil částku 593,20 Kč). Ostatní nároky uplatněné žalobcem v projednávané věci soudy obou stupňů považovaly za neopodstatněné. Za situace, kdy rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího ohledně nároku žalobce na náhradu ušlé mzdy za listopad a prosinec 1986 ve výši 1.893,- Kč, části (nevyčísleného) nároku na náhradu ušlé mzdy za dobu od 1. 1. 1986 do 31. 10. 1986 - s výjimkou rozsudkem odvolacího soudu přisouzené částky 593,20 Kč - a nároku na náhradu ztráty na výdělku „v důsledku negativního hodnocení chozraščotu za III. a IV. čtvrtletí roku 1986" ve výši 1.000,- Kč jsou souhlasná (konformní), je zřejmé, že odvolací soud ve skutečnosti rozsudek soudu prvního stupně v této části („ve zbytku") nezměnil, přestože svůj výrok jako změnu rozsudku soudu prvního stupně formuloval; z hlediska přípustnosti dovolání podle § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je proto třeba považovat rozsudek odvolacího soudu v této části za potvrzující.

Přípustnost dovolání proti napadené potvrzující části rozsudku odvolacího soudu nelze dovozovat ani z ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř.; i když v průběhu řízení byl odvolacím soudem zrušen rozsudek soudu prvního stupně, soud prvního stupně v novém rozhodnutí nerozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku (oběma rozsudky vydanými v této věci soud prvního stupně žalobu zamítl).

Dovolání proti - jak uvedeno - potvrzující části rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle ustanovení § 239 odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť odvolací soud přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku nevyslovil a dovolatel ani připuštění dovolání proti rozsudku odvolacího soudu nenavrhl.

Za této situace může tedy přípustnost dovolání vyplývat pouze z ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř.

Pro vady řízení vyjmenované v ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti každému rozsudku odvolacího soudu. Přípustnost dovolání z hlediska tohoto ustanovení však není založena již tím, že dovolatel příslušnou vadu řízení tvrdí, ale až zjištěním, že řízení takovou vadou skutečně trpí. Jelikož jiné důvody zmatečnosti dle citovaného ustanovení tvrzeny nebyly a ze spisy nevyplývají, je pro závěr o přípustnosti a současně důvodnosti [srov. § 241 odst. 3 písm. a) o. s. ř.] dovolání rozhodující, zda řízení skutečně trpí vadou uvedenou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř., na kterou dovolatel poukazuje.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. je dovolání přípustné, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.

Odnětím možnosti jednat před soudem se ve smyslu citovaného ustanovení rozumí postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci procesních práv, která mu občanský soudní řád dává, například právo účastnit se jednání, činit přednesy, navrhovat důkazy apod. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 1997 sp. zn. 2 Cdon 1420/96, uveřejněné pod č. 1 v časopise Soudní judikatura, ročník 1997). O vadu ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv jen při rozhodování.

Z obsahu spisu vyplývá, že soud prvního stupně rozhodl ve věci samé rozsudkem dne 21. 1. 1998 (ve znění opravného usnesení ze dne ze dne 25. 1. 2000) po jednání, u něhož nebyl žalobce přítomen. S námitkou žalobce vznesenou v odvolání, že „rozsudek ze dne 21. 1. 1998 vynesl soud prvního stupně bez jeho přítomnosti", se odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku - vypořádal a dovolatel tento závěr odvolacího soudu ani nezpochybňuje.

Dovolatel spatřuje - jak vyplývá z obsahu dovolání - naplnění vady uvedené v ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. v tom, že „při závěrečném jednání, při němž rozhodl soud prvního stupně meritorně, mu byla odňata možnost, aby se mohl k věci vyjádřit".

Podle ustanovení § 123 o. s. ř. účastníci mají právo vyjádřit se k návrhům na důkazy a ke všem důkazům, které byly provedeny. Podle ustanovení § 118 odst. 3 o. s. ř. na závěr mohou účastníci shrnout své návrhy a vyjádřit se k dokazování i k právní stránce věci. Uvedená ustanovení platí vzhledem k ustanovení § 211 o. s. ř. přiměřeně i pro řízení u odvolacího soudu.

Z obsahu spisu a z obsahu protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 22. 3. 2000 vyplývá, že žalobce byl řádně předvolán k jednání odvolacího soudu, že tohoto jednání se také osobně zúčastnil a že mu bylo umožněno činit přednesy, navrhovat důkazy a k provedenému dokazování i k právní stránce věci se vyjádřit; navrhl provedení důkazu „vypracováním nového znaleckého posudku, který by objektivně zhodnotil situaci a posoudil nároky žalobce" a přednesl i závěrečný návrh, v němž se vyjádřil k provedeným důkazům, zejména ke znaleckému posudku, a učinil i návrh, jak má odvolací soud rozhodnout (navrhl zrušení rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci k dalšímu řízení).

Odnětí možnosti jednat před soudem nelze důvodně spatřovat v tom, že žalobci „při závěrečném jednání, při němž rozhodl soud prvního stupně meritorně, byla odňata možnost, aby se mohl k věci vyjádřit". Z výše uvedeného je totiž zřejmé, že žalobce měl možnost (a této možnosti také využil), aby své vyjádření k věci uvedl před odvolacím soudem. Měl-li žalobce v řízení před odvolacím soudem možnost uplatnit všechna svá procesní práva, která mu občanský soudní řád jako účastníku řízení dává, včetně práva „k věci se vyjádřit", pak nemůže důvodně poukazovat - i kdyby mu skutečně bylo znemožněno před soudem prvního stupně realizovat některá jeho procesní práva - na to, že by mu v řízení byla odňata postupem odvolacího soudu možnost jednat před soudem; z hlediska ustanovení § 237 odst.1 písm. f) o. s. ř. je možnost realizovat procesní práva před odvolacím soudem rozhodující.

Protože žalobci nebyla nesprávným postupem odvolacího soudu odňata možnost jednat před soudem a protože případné pochybení soudu prvního stupně v tomto směru není významné, neboť mohlo být (a také bylo) napraveno v odvolacím řízení, nemůže být rozsudek odvolacího soudu postižen vadou uvedenou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř.

Ani k námitkám dovolatele, že „jím uvedené skutečnosti vedly k nesprávnému rozhodnutí ve věci, že skutková zjištění nemají oporu v provedeném dokazování a že skutkový stav věc byl zjištěn nedostatečně", nelze přihlédnout. Případnou existencí jiné vady řízení [§ 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř.], jakož i správností skutkových zjištění [§ 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř.] nebo právního posouzení věci [§ 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.] se může dovolací zabývat jen tehdy, je-li dovolání přípustné.

Protože rozsudek odvolacího soudu není vadou uvedenou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. postižen, protože dovolatel netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by rozsudek trpěl jinou vadou uvedenou v ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř., a protože - jak výše uvedeno - dovolání podle ustanovení § 238 a § 239 o. s. ř. není v této věci přípustné, je nepochybné, že dovolání směřuje proti části rozhodnutí, proti níž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 4 věty první a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř., i pokud směřovalo proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu, odmítl.

V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátkou náklady, které v rozsahu, v jakém byly potřebné k účelnému bránění práva, spočívají v odměně za jeden úkon právní služby ve výši 1.250,- Kč a v paušální částce náhrady výdajů ve výši 75,- Kč, celkem 1.325,- Kč [srov. § 7, § 9 odst. 1, § 12 odst. 3, § 11 odst. 1 písm. k) a § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 235/1997 Sb.]. Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto, soud mu ve smyslu ustanovení § 243b odst. 4 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 2 věty první (per analogiam) o. s. ř. uložil, aby tyto náklady žalovanému nahradil; ve smyslu ustanovení § 149 odst. 1 o. s. ř. je žalobce povinen náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokátky, který žalovaného v tomto řízení zastupovala.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 10. srpna 2001

JUDr. Mojmír P u t n a

předseda senátu

Vydáno: 10. August 2001