JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 21 Cdo 2382/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce F. H., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému V., a.s., zastoupenému advokátem, o odškodnění nemoci z povolání, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 26 C 42/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. ledna 2008 č.j. 16 Co 251/2007-72, takto:

I. Dovolání žalobce se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby mu žalovaný zaplatil na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu 1.8.2004 do 30.6.2007 částku 241.260,- Kč s úroky z prodlení, které vyčíslil. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že pracoval u žalovaného na základě pracovní smlouvy ze dne 2.9.1968 jako hutník - ocelář, že v souvislosti s výkonem této práce onemocněl nemocí z povolání, že pracovní poměr účastníků byl rozvázán ke dni 4.6.2001, neboť žalobce nebyl z důvodu nemoci z povolání schopen vykonávat dosavadní práci, a že s účinností od 5.6.2001 byl žalobci přiznán plný invalidní důchod. Výdělek žalobce před vznikem škody způsobené nemocí z povolání činil 13.264,- Kč a žalovaný mu poskytoval náhradu za ztrátu na výdělku. Žalobci byl posléze plný invalidní důchod odňat a od 16.7.2004 pobírá částečný invalidní důchod; marně se pokouší získat práci, kterou by mohl vzhledem ke své nemoci z povolání vykonávat, a od 28.7.2004 je veden u Úřadu práce v O. jako uchazeč o zaměstnání. Žalobce dovozuje, že by mohl - nebýt nemoci z povolání - vykonávat svoji práci u společnosti E., s.r.o. nebo u jiných zaměstnavatelů a dosahovat tak výdělku 19.000,- Kč měsíčně "hrubého" a že mu proto náleží náhrada za ztrátu na výdělku až do výše tohoto výdělku ("valorizovaného podle příslušných předpisů").

Žalovaný potvrdil, že u žalobce byla dne 5.5.2000 zjištěna nemoc z povolání a že mu byla poskytována náhrada za ztrátu na výdělku podle ustanovení § 195 zákoníku práce, při jejímž výpočtu bylo vycházeno z "rozhodného výdělku" ve výši 13.264,- Kč měsíčně. Po té, co byl žalobci od 3.6.2004 odňat plný invalidní důchod, žalovaný vyplácí žalobci náhradu za ztrátu na výdělku tak, že "z rozhodného výdělku odečítá částečný invalidní důchod snížený o 220,- Kč a 75% minimální mzdy". Požadovaná další náhrada žalobci nenáleží, neboť nelze spatřovat podstatnou změnu poměrů ve smyslu ustanovení § 202 odst.1 zákoníku práce v tom, že se žalobce neúspěšně ucházel o zaměstnání u společnosti E., s.r.o.

Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 18.7.2007 č.j. 26 C 42/2005-55 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že žalobce je povinen zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení částku, jejíž výše bude stanovena samostatným rozhodnutím. Z provedených důkazů mimo jiné zjistil, že u žalobce byla zjištěna dne 5.5.2000 nemoc z povolání, že pracovní poměr účastníků byl ke dni 4.6.2001 rozvázán dohodou pro neschopnost žalobce vykonávat ze zdravotních důvodů dosavadní práci, že žalobci byl z důvodu nemoci z povolání nejprve přiznán plný invalidní důchod a od 16.7.2004 částečný invalidní důchod, že při určení výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti žalovaný vychází z "rozhodného výdělku ve výši 13.264,- Kč, což je výdělek, který dosahoval žalobce u žalované před vznikem nemoci z povolání", že po uznání částečné invalidity je žalobce nezaměstnaný a vedený u úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání a že žalobce dosud nemůže původní povolání vykonávat - jak vyplývá ze znaleckého posudku MUDr. M. K. - pro následky nemoci z povolání. Názor žalobce, že by mohl - nebýt nemoci z povolání - u jiných zaměstnavatelů dosahovat od srpna 2004 průměrný hrubý měsíční výdělek ve výši 19.000,- Kč a že by proto mělo být vycházeno z této částky jako "rozhodného výdělku", soud prvního stupně odmítl s odůvodněním, že v těchto okolnostech nelze spatřovat změnu poměrů poškozeného ve smyslu ustanovení § 202 odst.1 zákoníku práce. Ke změně poměrů žalobce došlo pouze v souvislosti s tím, že byl žalobci místo plného invalidního důchodu přiznán částečný invalidní důchod, žalovaný však na ni "reagoval právem předvídaným způsobem, neboť začal vyplácet náhradu za ztrátu na výdělku v jiné (změněné) výši, a to tak, že od rozhodného výdělku odečetl částečný invalidní důchod snížený o 220,- Kč a 75% minimální mzdy".

K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 8.1.2008 č.j. 16 Co 251/2007-72 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že Česká republika "nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně"; v ostatních výrocích ho potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že u žalobce se změnily poměry ve smyslu ustanovení § 202 odst.1 zákoníku práce jen v souvislosti s tím, že mu byl s ohledem na nově zjištěný zdravotní stav přiznán pro následky nemoci z povolání pouze částečný invalidní důchod a že byl tedy schopen vykonávat výdělečnou činnost; uvedená změna poměrů ovšem nemůže znamenat, že by měl "nově stanovit rozhodný výdělek pro výpočet náhrady škody". Názor žalobce, že by dosahoval - nebýt nemoci z povolání - u jiných zaměstnavatelů vyššího "rozhodného výdělku", odvolací soud odmítl s odůvodněním, že náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti jako jeden z dílčích nároků z odpovědnosti za škodu při nemoci z povolání tvoří jediný celek, že "nová" skutečnost, která nastala až po vzniku nároku na tuto náhradu, nemůže mít za následek vznik další (nové škody) a že k takové skutečnosti lze přihlédnout, jen kdyby představovala podstatnou změnu poměrů poškozeného ve smyslu ustanovení § 202 odst.1 zákoníku práce. Protože změny v okolnostech, které byly rozhodující pro určení výše škody, mají význam jen tehdy, týkají-li se poměrů poškozeného a spočívají-li "přímo v osobě poškozeného", nejedná se o změnu poměrů ve smyslu ustanovení § 202 odst.1 zákoníku práce, jestliže se žalobce "poté, co mu byl odňat plný invalidní důchod a přiznán toliko částečný invalidní důchod, ucházel u nových zaměstnavatelů o zaměstnání, kde nebyl přijat pro následky nemoci z povolání".

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Klade otázku, "jaký vliv na nárok žalobce na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání částečné invalidity) má skutečnost, že žalobce nebyl po zjištění nemoci z povolání přijat na práci, kterou z důvodu nemoci z povolání nemůže vykonávat", poukazuje na právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26.11.2002 sp. zn. 21 Cdo 609/2002, a dovozuje, že "nově zjištěný výdělek, kterého by zaměstnanec prokazatelně dosahoval u jiného zaměstnavatele (tedy jakýsi hypotetický výdělek), nebýt jeho nemoci z povolání poté, co se u něho změnily poměry ve smyslu ustanovení § 202 zákoníku práce, je relevantní pro stanovení výše nové škody", ledaže by bylo "ve věci dříve pravomocně rozhodnuto". Žalobce považuje v této souvislosti za rozhodující, že u něho došlo k podstatné změně poměrů ve smyslu ustanovení § 202 odst.1 zákoníku práce, neboť mu byl namísto plného invalidního důchodu přiznán částečný invalidní důchod, jakož i okolnost, že se poté nemohl vrátit na původní pracoviště "vzhledem k jeho zrušení" a že by bylo "diskriminující, kdyby se vzhledem k uvedeným skutečnostem nemohl zajímat o jiné zaměstnání jako každý jiný zdravý člověk (když již není plně invalidním, ale invalidním pouze částečně)"; za tohoto stavu – s přihlédnutím k tomu, že "novou, lépe placenou práci, mohli si najít všichni žalobcovi spolupracovníci a toliko jemu se to nemůže zdařit, protože potencionální zaměstnavatelé jej samozřejmě vzhledem k jeho nemoci z povolání nechtějí a ani nemohou v předmětné profesi zaměstnat" - lze při náhradě způsobené škody vycházet "z výše hypotetického výdělku, pokud byla prokázána a pokud o ní ještě nebylo pravomocně rozhodnuto". Přípustnost dovolání žalobce dovozuje z ustanovení § 237 odst.1 písm.c) občanského soudního řádu a navrhuje, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30.6.2009 (dále jen "o.s.ř."), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o.s.ř.

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].

Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst.3 o.s.ř.].

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

V projednávané věci bylo soudy z hlediska skutkového stavu zjištěno (správnost uvedených zjištění dovolatel nezpochybňuje a ani přezkumu dovolacího soudu nepodléhá - srov. § 241a odst.2 a § 242 odst.3 o.s.ř.), že žalobce pracoval u žalovaného jako hutník - ocelář, že u žalobce byla dne 5.5.2000 zjištěna nemoc z povolání, že pracovní poměr účastníků byl rozvázán dohodou ke dni 4.6.2001, neboť žalobce nebyl "schopen vzhledem k nemoci z povolání vykonávat dosavadní práci v profesi hutník - ocelář" a že žalobci byl přiznán ode dne 5.6.2001 plný invalidní důchod. Po přezkoumání zdravotního stavu byl žalobci s účinností ode dne 16.7.2004 odňat plný invalidní důchod a přiznán částečný invalidní důchod. Po přiznání částečné invalidity žalobce nenastoupil žádné zaměstnání a je evidován u úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání; žalobce se kromě jiného zajímal o práci u společnosti E., s.r.o., kde nebyl přijat "vzhledem ke svému zdravotnímu stavu". Podle znaleckého posudku MUDr. M. K. žalobce nadále není schopen vykonávat původní práci hutníka - oceláře "pro nemoc z povolání a její důsledky". Po přiznání částečného invalidního důchodu žalobce pobírá náhradu za ztrátu na výdělku vypočtenou tak, že "z rozhodného výdělku", který činí po valorizaci 13.264,- Kč, "se odečítá částečný invalidní důchod snížený o 220,- Kč a 75% minimální mzdy". Žalobce se v tomto řízení domáhá další náhrady za ztrátu na výdělku, která mu měla vzniknout tím, že po odnětí plného invalidního důchodu a uznání částečné invalidity nemůže být pro následky nemoci z povolání přijat do zaměstnání ve své původní profesi, ačkoliv - nebýt nemoci z povolání - by při výkonu práce mohl dosahovat výdělek 19.000,- Kč měsíčně.

Za tohoto stavu věci soudy řešily právní otázku, jaký vliv na nárok žalobce na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity), který vznikl dnem 5.6.2001 (dnem přiznání plného invalidního důchodu), mají skutečnosti, že žalobci byl počínaje dnem 16.7.2004 přiznán místo plného invalidního důchodu částečný invalidní důchod, že žalobce nadále (i po uznání částečné invalidity) nemůže pro následky nemoci z povolání konat původní práci a že žalobce není pro nedostatek pracovních příležitostí odpovídajících jeho zdravotnímu stavu (následkům nemoci z povolání) nikde zaměstnán. Uvedená právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu ve všech souvislostech náležitě dořešena. Vzhledem k tomu, že její posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení podle § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - s ohledem na to, od kdy se žalobce domáhá placení další (vyšší) náhrady za ztrátu na výdělku - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů (srov. § 364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) - dále jen "zák. práce".

Předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele vůči zaměstnanci za škodu způsobenou nemocí z povolání jsou podle ustanovení § 190 odst. 3 zák. práce nemoc z povolání (nemocemi z povolání jsou nemoci uvedené v právních předpisech o sociálním zabezpečení, jestliže vznikly za podmínek tam uvedených), vznik škody a příčinná souvislost mezi nemocí z povolání a vznikem škody. Odpovědnost za škodu při pracovním úrazu je tzv. objektivní odpovědností; zaměstnavatel tedy odpovídá za samotný výsledek (za škodu), aniž je uvažováno jeho případné zavinění.

Škoda, která vzniká následkem nemoci z povolání, spočívá též ve ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání plné invalidity nebo částečné invalidity). Ke ztrátě na výdělku dochází proto, že pracovní schopnost zaměstnance byla následkem nemoci z povolání snížena (omezena) nebo zanikla, a účelem náhrady za ztrátu na tomto výdělku je poskytnout přiměřené odškodnění zaměstnanci, který není schopen pro své zdravotní postižení způsobené nemocí z povolání dosahovat takový výdělek, jaký měl před poškozením. Škoda spočívající ve ztrátě na výdělku je majetkovou újmou, která se stanoví ve výši rozdílu mezi výdělkem zaměstnance před vznikem škody a výdělkem po poškození, k němuž je třeba připočítat případný invalidní nebo částečný invalidní důchod poskytovaný z téhož důvodu; tímto způsobem jsou vyjádřeny snížení (omezení) nebo ztráta pracovní způsobilosti poškozeného a jeho neschopnost dosahovat pro následky pracovního úrazu stejný výdělek jako před poškozením.

O vztah příčinné souvislosti mezi ztrátou na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání plné invalidity nebo částečné invalidity) a nemocí z povolání se jedná tehdy, vznikla-li tato škoda (došlo-li k poklesu nebo úplné ztrátě výdělku) následkem nemoci z povolání (tj. bez nemoci z povolání by ztráta na výdělku nevznikla tak, jak vznikla). Nárok na náhradu za ztrátu na výdělku vzniká dnem, kdy došlo k poklesu (ztrátě) výdělku. Pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání plné invalidity nebo částečné invalidity) není rozhodující průměrný výdělek před zjištěním nemoci z povolání, ale průměrný výdělek poškozeného před vznikem škody (srov. 195 odst.1 zák. práce).

Jestliže všechny předpoklady odpovědnosti za škodu způsobenou nemocí z povolání byly splněny, je zaměstnavatel povinen hradit zaměstnanci zjištěnou (vzniklou) škodu, dokud nenastane skutečnost, která představuje změnu okolností, které byly rozhodující pro určení výše náhrady škody, tj. dokud nedojde ke změně poměrů ve smyslu ustanovení § 202 odst.1 zák. práce. Změna v okolnostech, které byly rozhodující pro určení výše škody, má podle ustanovení § 202 odst. 1 zák. práce význam jen tehdy, týká-li se poměrů poškozeného (právní úprava se změnou poměrů, která nastala u odpovědného subjektu, žádné právní následky nespojuje), spočívá-li změna poměrů přímo v osobě poškozeného a jde-li o změnu podstatnou. Pro závěr, zda došlo k podstatné změně poměrů ve smyslu tohoto ustanovení, je nezbytné porovnat poměry poškozeného, které byly rozhodující pro určení výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity), a nové poměry poškozeného.

O podstatnou změnu v poměrech poškozeného jde (ve smyslu ustanovení § 202 odst.1 zák. práce) - jak správně soudy dovodily - vždy, jestliže poškozenému zaměstnanci byl pro následky nemoci z povolání (obdobně pracovního úrazu) namísto dosud pobíraného plného invalidního důchodu přiznán pouze částečný invalidní důchod (srov. právní názor vyjádřený např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22.10.2002 sp. zn. 21 Cdo 347/2002, který byl uveřejněn pod č. 213 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002). Změna v poměrech poškozeného v tomto případě spočívá v tom, že při určení výše náhrady za ztrátu na výdělku se od průměrného výdělku zaměstnance před vznikem škody odečte místo plného invalidního důchodu nově přiznaný částečný invalidní důchod a výdělek, který poškozený dosahuje, popř. který je poškozený - nepracuje-li pro nedostatek vhodných pracovních příležitostí - způsobilý vzhledem ke svému zdravotnímu stavu dosahovat) [k tomu srov. též právní názor uvedený např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1.12.2000 sp. zn. 21 Cdo 2805/99, který byl uveřejněn pod č. 45 v časopise Soudní judikatura, roč. 2001] nebo který by mohl dosáhnout na práci, jež mu byla zajištěna, anebo který si opomenul vydělat.

Skutečnost, že poškozený zaměstnanec není schopen - pro následky nemoci z povolání - konat původní práci i poté, co mu byl místo plného invalidního důchodu přiznán částečný invalidní důchod, žádnou změnu poměrů z pohledu ustanovení § 202 odst.1 zák. práce - jak správně dovodily soudy - nepředstavuje a ani představovat nemůže, a to už proto, že se tím na dosavadním stavu (nezpůsobilosti poškozeného zaměstnance konat dosavadní práci pro následky nemoci z povolání) nic nemění. Pro určení výše náhrady za ztrátu na výdělku podle ustanovení § 195 zák. práce je i za tohoto stavu rozhodný průměrný výdělek zaměstnance před vznikem škody; na tomto východisku se popsanou skutečností (přiznáním částečného místo dosud pobíraného plného invalidního důchodu) nic nemění a ani nemůže změnit.

Ve prospěch opačného závěru nelze úspěšně argumentovat ani právním názorem, který byl uveden v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26.11.2002 sp. zn. 21 Cdo 609/2002, uveřejněném pod č. 23 v časopise Soudní judikatura, roč. 2003. Dovolatel totiž přehlíží, že právní názor vyslovený v tomto judikátu směřoval ke zjištění průměrného výdělku před vznikem škody, musí-li být - z důvodů v něm uvedených - odvozen z příjmů, kterých by zaměstnanec prokazatelně dosáhl u jiného zaměstnavatele za práci, kterou by pro něj vykonal, kdyby k nemoci z povolání nedošlo. O takový případ v projednávané věci nešlo; žalobci vznikl nárok na náhradu za ztrátu na výdělku podle ustanovení § 195 zák. práce dnem 5.6.2001, kterým mu byl přiznán plný invalidní důchod, a jeho průměrný výdělek před vznikem škody byl - jak za řízení vyšlo nepochybně najevo - určen z příjmů, které dosáhl u žalovaného, neboť pracovní poměr účastníků byl rozvázán z důvodu, že žalobce nemohl konat dosavadní práci pro následky nemoci z povolání, a nikoliv z příjmů u jiného zaměstnavatele, jak by tomu bylo tehdy, kdyby došlo ke skončení pracovního poměru účastníků z příčiny, která by s nemocí z povolání nesouvisela.

Z uvedených důvodů dospěl Nejvyšší soud k závěru, že pro určení výše náhrady za ztrátu na výdělku po uznání invalidity (částečné invalidity) je rozhodný průměrný výdělek zaměstnance před vznikem škody i tehdy, změní-li se podstatně poměry poškozeného zaměstnance v důsledku toho, že mu byl pro následky nemoci z povolání namísto dosud pobíraného plného invalidního důchodu přiznán pouze částečný invalidní důchod.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad, uvedených v ustanovení § 229 odst.1 o.s.ř., § 229 odst.2 písm.a) a b) o.s.ř. nebo v § 229 odst.3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobce nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 15. prosince 2009

JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.

předseda senátu

Vydáno: 15. December 2009

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. na klíč