JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 21 Cdo 2366/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobce F. T. B.V., zastoupeného advokátem, proti žalovanému A. T., s.r.o., zastoupenému advokátkou, o určení, že nemovitosti jsou zatíženy zástavním právem, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 7 C 105/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. října 2007, č. j. 27 Co 325/2005-230, takto:

Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce (jeho právní předchůdce A. P., a. s. v likvidaci) se žalobou (změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), podanou u Okresního soudu Brno-venkov dne 14. 2. 2002, proti žalovanému domáhal, aby bylo určeno, že „zástavní právo k občanské vybavenosti č. p. 1767, T., stojící na pozemku p. č. st. 2163/1, p. č. st. 2163/2, p. č. st. 2163/3 a p. č. st. 2163/4, LV, zapsané v katastru nemovitostí na LV pro k. ú. T., u Katastrálního úřadu B., detašované pracoviště T., obec T., okres B., dle Smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitosti ze dne 26. 8. 1993, vklad práva povolen č. j. V23314/93, právní účinky vkladu dnem 27. 8. 1993, existuje“. Žalobu odůvodnil zejména tím, že poskytl (žalobcův předchůdce) M. S., který podnikal pod obchodním jménem M. S. – S., na základě Smlouvy o úvěru ze dne 26. 8. 1993 ve znění Dodatku č. 1 krátkodobý úvěr ve výši 3.000.000,- Kč. Protože úvěr nebyl zaplacen, uplatnil žalobce dne 25. 5. 1995 svůj nárok u soudu a „rozhodnutím“ ze dne 4. 12. 1998, č. j. 35 Cm 39/96-94, uložil Krajský obchodní soud v Brně M. S. zaplatit částku ve výši 3.000.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 22,5% ze žalované částky od 23. 4. 1994 do zaplacení. K zajištění pohledávky z úvěrové smlouvy uzavřel žalobce s M. S. dne 26. 8. 1993 smlouvu o zřízení zástavního práva, jejímž předmětem byly nemovitosti zapsané na LV pro k. ú. T., a to autoservis (nyní průmyslový objekt) s pozemkem parc. č. st. 1268, autoservis č. p. 1544 (nyní občanská vybavenost) s pozemkem parc. č. st. 1269, autoservis (nyní průmyslový objekt) s pozemkem parc. č. st. 1935, pozemek parc. č. 2263/5, nemovitosti byly ve vlastnictví M. S. Zástavní právo bylo do katastru nemovitostí vloženo pod č. s právními účinky vkladu ke dni 27. 8. 1993. Stavební úřad Městského úřadu v T. vydal dne 30. 10. 1996 stavební povolení ke stavbě „Dostavba a modernizace autosalonu na pozemku parc. č. 2263/5 a 2267/7 v k. ú. T.“; jednalo se o dostavbu stávající budovy autoservisu č. p. 1544, zapsané na pozemku parc. č. st. 1269, na který pozemky parc. č. 2263/5, 2267/3 navazovaly. Podle stavebního povolení přístavba autosalonu je situovaná do proluky na poz. parc. č. 2263/5 jako „vestavba do výklenku stávajícího autoservisu“. Dne 21. 9. 1998 M. S. jako prodávající a žalovaný jako kupující uzavřeli kupní smlouvu, jejímž předmětem byla „rozestavěná stavba – budova autosalonu, dosud nezapsaná na LV, ke které bylo vydáno stavební povolení a která vznikla na nově vytyčeném poz. parc. č. st. 2163 o výměře 403 m². Pozemek parc. č. st. 2163 vznikl sloučením části pozemků 2263/5, 2263/11, 2267/2 a 2267/3 a zůstal ve vlastnictví prodávajícího“. Dne 18. 3. 1998 požádal žalovaný Městský úřad v T. o změnu stavby spočívající ve změně vlastníka stavby, změně projektu a změně termínu dokončení stavby, změnu stavby Městský úřad v T. povolil. Na základě žádosti žalovaného byl do katastru nemovitostí „na LV pro k.ú. T. zapsán objekt občanské vybavenosti bez čp/če, stojící na pozemku parc. č. st. 2163, LV ve vlastnictví žalovaného“. Objekt občanské vybavenosti, který byl původně označen jako „přístavba autosalonu do proluky na poz. parc. č. 2265/5 – vestavba do výklenku stávajícího autoservisu“, byl na pozemek parc. č. st. 2163 zapsán bez jeho zatížení zástavním právem. Nejednalo se však o samostatnou novou stavbu, ale o přístavbu, která zůstala součástí stávající budovy autoservisu (nyní objektu občanské vybavenosti) č. p. 1544 na pozemku parc. č. st. 1269 na LV, která je zatížena zástavním právem ve prospěch žalobce. Zástavní právo se proto vztahuje i na objekt občanské vybavenosti bez čp/če stojící na pozemku parc. č. st. 2163 zapsaný v katastru nemovitostí na LV ve vlastnictví žalovaného.

Okresní soud Brno-venkov rozsudkem ze dne 22. 9. 2004, č. j. 7 C 105/2002-200, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému „náklady řízení spočívající v nákladech právního zastoupení ve výši 10.000,- Kč“ a „českému státu na účet Okresního soudu Brno-venkov náklady řízení – znalečné ve výši 2.113,- Kč“. Dovodil, že žalobce původně opíral svá tvrzení ohledně zástavního práva k nemovitosti ve vlastnictví žalovaného (které bylo přiděleno č. p. 1767) o předpoklad, že jde „v případě stavby toliko o součást budovy č. p. 1544 na pozemku p. č. 1269 v k. ú. T.“. Podle názoru soudu prvního stupně jedině stanovisko stavebního úřadu je rozhodujícím kriteriem pro určení charakteru a povahy stavby. S. ú. Městského úřadu v T. „jednoznačně prohlásil, že v případě předmětné stavby se jedná o stavbu samostatnou“. Tím, že stavbě příslušný městský úřad přidělil číslo popisné, „stvrdil tu skutečnost, že předmětná stavba není součástí budovy č. p. 1544, ale jedná se o budovu zcela samostatnou“. Nesdílel názor žalobce, že „tím, že nemovitost vznikla oddělením od hlavní nemovitosti, na které vázne zástavní právo žalobce, i na takto vzniklé nemovitosti vázne a existuje jeho zástavní právo“, protože podle jeho názoru „rozhodný je výsledek, to, že se jedná v současné době o samostatnou budovu schopnou samostatné existence, které příslušný stavební úřad přidělil číslo popisné a tím osvědčil, že se jedná o budovu samostatnou“. Jakým způsobem vznikla (oddělením od budovy hlavní, které byla součástí), je podle soudu prvního stupně „v daném případě zcela irelevantní“. Dospěl k závěru, že „na budově, která je ve výlučném vlastnictví žalovaného, který je odlišný od osoby zástavního dlužníka, nemůže váznout zástavní právo ve prospěch žalobce“.

K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 4. 10. 2007, č. j. 27 Co 325/2005-230, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že „zástavní právo k nemovitosti objekt občanské vybavenosti č. p. 1767, T., stojící na pozemku parc. č. st. 2284, parc. č. st. 2163/1, parc. č. st. 2163/2, parc. č. st. 2163/3 a parc. č. st. 2163/4, vše zapsané na LV pro k. ú. T., obec T., okres B. u Katastrálního úřadu pro J. k., Katastrální pracoviště B., dle smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitosti ze dne 26. 8. 1993, vklad práva povolen č. j. V2 3314/93, právní účinky vkladu dnem 27. 8. 1993, existuje“, a rozhodl, že žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení před soudem prvního stupně 12.900,- Kč a před odvolacím soudem 15.726,- Kč k rukám „advokáta, který žalobce v řízení zastupoval“, a že žalovaný je povinen zaplatit České republice „na účet Okresního soudu Brno – venkov“ náklady řízení 2.113,- Kč. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že „je třeba vycházet ze znaleckého posudku vypracovaného znalcem Ing. arch. L. V., který dospěl k jednoznačnému závěru, že nemovitost – objekt občanské vybavenosti č. p. 1767 je součástí a přístavbou budovy č. p. 1544 a nikoliv samostatnou stavbou“. Vyšel dále z toho, že hlavní věc i její součást „tvoří jedinou věc neboli celek podrobený jedinému právnímu režimu“, že „poté, co byla uzavřena smlouva o zřízení zástavního práva ve prospěch žalobce (vztahující se k autoservisu č. p. 1544) a byl povolen vklad práva do katastru nemovitostí, došlo k oddělení přístavby autosalonu – občanská vybavenost č. p. 1767, jakožto součásti věci, od věci hlavní, tedy objektu občanské vybavenosti č. p.1544“, a že tímto oddělením došlo ke znehodnocení věci hlavní, a to ke snížení její ceny. Protože v okamžiku oddělení (v okamžiku uzavření kupní smlouvy) vázlo na věci hlavní (objekt občanské vybavenosti č. p. 1544) zástavní právo a tímto zástavním právem je zatížena i součást věci – objekt občanské vybavenosti č. p. 1767, která se faktickým oddělením stala věcí samostatnou v právním slova smyslu, a protože k zániku zástavního práva ve prospěch žalobce váznoucího na občanské vybavenosti č. p. 1767 nedošlo, a to z důvodu jejího dřívějšího oddělení od nemovitosti – občanské vybavenosti č. p. 1544, bez ohledu na to, že zástavní právo na původně věci hlavní (objektu občanské vybavenosti č. p.1544) případně zaniklo, na dnes samostatné věci (i když oddělené původní součásti) trvá i nadále, neboť nebylo zjištěno, že by zaniklo.

V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalovaný namítá, že „odvolací soud se výslovně dovolává pro řešení otázky vzniku a existence nemovitosti-stavby hlediska občanskoprávního“, ale „pro poměry budovy nynější č. p. 1767 před vypracováním uvedeného geometrického plánu bere fakticky za určující právě aplikaci norem stavebního práva a rozhodovací praxi příslušného orgánu státní správy“. Vychází totiž z toho, že rozestavěná budova (před vyhotovením geometrického plánu pro její zápis do KN) tvořila součást věci hlavní - budovy č. p. 1544. Takový závěr však mohl učinit pouze ze stavebního povolení, které stavbu označovalo jako „Dostavba a modernizace autoservisu a autosalonu“, tedy vychází z hlediska stavebního práva a praxe příslušného orgánu státní správy. I při respektování odvolacím soudem zdůrazňovaného občanskoprávního hlediska byla stavba nynější č. p. 1767 od prvopočátku své existence věcí samostatnou, která vznikla jejím vytvořením „dílem M. S. a dílem žalovaným“, neboť byla budována (a v současné době je) konstrukčně samostatná a nikdy neměla vliv na jakkoli vyjádřenou hodnotu budovy č. p. 1544. Přestože odvolací soud uvádí, že vychází ze znaleckého posudku vypracovaného znalcem Ing. arch. L. V., dovozuje, že stavba č. p. 1767 je dnes samostatnou věcí, ač uvedený znalec konstatuje, že je (stále) součástí věci hlavní, tedy budovy č. p. 1544. Navíc k oddělení od věci hlavní nemohlo dojít vypracováním geometrického plánu ze dne 26. 1. 1998 pro vyznačení stavby do katastru nemovitostí, neboť pouhým vypracováním geometrického plánu se nikterak nezměnila stavebně technická a funkční závislost obou staveb. I kdyby se však jednalo o stavbu samostatnou, stala se jí až tím, že ji vybudoval žalovaný a zástavní právo se na ni nemohlo „automaticky“ rozšířit. Konečně se odvolací soud nevypořádal ani s principem „publicity“ údajů vedených v katastru nemovitostí, podle kterých byla stavba č. p. 1767 zapsána bez toho, že by na ní vázlo zástavní právo. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Z hlediska skutkového stavu bylo soudy v projednávané věci zjištěno (správnost zjištění soudů v tomto směru dovolatel nezpochybňuje), že dne 26. 8. 1993 byla uzavřena smlouva o úvěru č. 0218/93 ve znění dodatku č. 1 na přechodný nedostatek zdrojů ve výši 3.000.000,- Kč, a to mezi předchůdcem současného žalobce – A. P., a. s., a dlužníkem M. S., podnikajícím pod obchodním názvem M. S. – S.,. K zajištění tohoto úvěru uzavřel předchůdce žalobce s dlužníkem – M. S. – S. – smlouvu o zřízení zástavního práva k věcem nemovitým, a to autoservisu se st. p. 1268 o výměře 459 m², autoservisu čp. 1544 se st. p. 1269 o výměře 803 m², autoservisu se st. p. 1935 o výměře 468 m² a parc. č. 2263/5 – ost. plocha o výměře 3300 m² podle výpisu z LV, jejichž byl v době uzavření zástavní smlouvy dlužník M. S. výlučným vlastníkem. Na základě této smlouvy byl Katastrálním úřadem B. povolen vklad zástavního práva do katastru nemovitostí s účinností vkladu ke dni 27. 8. 1993. Dne 9. 10. 1996 M. S. požádal o vydání stavebního povolení na „dostavbu a modernizaci autoservisu a autosalónu na pozemku parc. č. 2263/5 a 2267/3 v k. ú. T.“, přičemž se jednalo o dostavbu stávající budovy autoservisu č. p. 1544, zapsané na poz. parc. č. st. 1269, na který pozemky parc. č. 2263/5 a 2267/3 navazovaly. Dne 29. 1. 1998 uzavřel M. S. jako prodávající se žalovaným jako kupujícím kupní smlouvu, jejímž předmětem byla rozestavěná stavba - budova autosalonu – dosud nezapsaná na LV, která vznikla na nově vytyčeném pozemku parc. č. st. 2163 o výměře 403 m². Pozemek parc. č. st. 2163 vznikl sloučením části pozemku 2263/5, 2263/11, 2267/2, 2267/3 a zůstal ve vlastnictví prodávajícího, tj. M. S. Žalovaný podal dne 28. 7. 1999 ke Katastrálnímu úřadu B. žádost o provedení změny v katastru nemovitostí a na základě této žádosti byl do katastru nemovitostí na LV č. 2566 pro k. ú. T., obec T., zapsán „objekt občanské vybavenosti bez čp/če, stojící na pozemku parc. č. st. 2163, LV, ve vlastnictví žalovaného“, objekt byl zapsán bez zatížení zástavním právem. Posléze bylo budově přiděleno číslo popisné 1767.

Dovolatel nezpochybňuje zástavní právo, sjednané zástavní smlouvou ze dne 26. 8. 1993, ale je toho názoru, že se toto zástavní právo nevztahuje k objektu občanské vybavenosti nyní č. p. 1767 stojící na pozemku parc. č. st. 2163 v k. ú. T. Pro posouzení, zda uvedené zástavní právo vázne též na objektu občanské vybavenosti nyní č. p. 1767 stojící na pozemku parc. č. st. 2163 v k. ú. T., se správně soudy obou stupňů zabývaly otázkou, jaký je vztah tohoto objektu k nemovitostem, na nichž bylo zástavní právo zřízeno. Přitom se zabývaly tím, zda uvedený objekt vznikl jako součást původních věcí (autoservisu se st. p. 1268 o výměře 459 m², autoservisu čp. 1544 se st. p. 1269 o výměře 803 m², autoservisu se st. p. 1935 o výměře 468 m² a parc. č. 2263/5 – ost. plocha o výměře 3300 m² zapsaných na LV) nebo jako věc samostatná, a tím, zda v případě, že se jednalo jen o součást původních věcí, došlo oddělením ke vzniku samostatné věci (objektu občanské vybavenosti nyní č. p. 1767 stojícího na pozemku parc. č. st. 2163 v k. ú. T.).

Podle ustanovení § 120 odst. 1 obč. zák. součástí věcí je vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila.

Právní institut součásti věci je zákonným vyjádřením skutečnosti, že existují věci, jakožto hmotné předměty, které lze z hlediska právní teorie charakterizovat jako věci složené, tedy věci, které jsou vnitřně strukturovány a tvořeny relativně samostatnými částmi více nebo méně vzájemně spojenými. Zákon staví samostatnost věci ve vztahu k věci jiné na dvou kritériích: 1) na vzájemné sounáležitosti věcí a 2) na míře jejich oddělitelnosti. První kritérium představuje spíše subjektivní rovinu, neboť to, „co k věci podle její povahy náleží”, se určuje do značné míry podle lidských zvyklostí, zkušeností a norem vztahujících se ke konkrétní věci. Míra sounáležitosti se pak posuzuje podle povahy té věci, která je považována za věc podstatnější, určující a tedy ve vztahu více věcí za věc tzv. hlavní. Zákonný text touto obecnou úpravou dává prostor k individuálnímu posouzení, jaké vlastnosti věc hlavní vykazuje, aby odtud bylo možno odvíjet úvahy, zda jiná relativně samostatná věc k ní „patří” natolik neodmyslitelně, že nemůže již být považována za věc odlišnou. Druhé kritérium je více objektivní a sleduje spojení věcí především ve smyslu fyzickém. Formulace „nemůže být oddělena, aniž by se tím věc znehodnotila”, však nevylučuje možnost faktické separace věcí, naopak vlastně v důsledcích jejich oddělení spatřuje měřítko samostatnosti věcí. Charakter „oddělení” zákon nestanoví a tedy nutně tento pojem musí zahrnovat celou škálu způsobů od přímých zásahů do hmotné podstaty věci (např. vybourání vestavěných oken domu), přes manipulaci neničící podstatu věci (např. odmontování kola automobilu), po pouhé volně proveditelné odnětí věci (např. odnesení bezdrátového sluchátka od telefonního aparátu). Definici součásti věci pak z tohoto pohledu vyhovují ty případy, kdy oddělení kterýmkoliv z uvedených způsobů znamená pro věc hlavní (nikoliv též pro její oddělovanou součást) újmu na její hodnotě. Znehodnocením nemusí být ovšem jen ztráta hodnoty peněžní (byť ta bývá zpravidla výsledným odrazem ztráty jakýchkoliv jiných hodnot), nýbrž může jít i o znehodnocení funkční, estetické či jiné. Jinými slovy řečeno, se znehodnocením míní stav, kdy hlavní věc v porovnání se stavem před oddělením její součásti slouží svému původnímu účelu méně kvalitně nebo mu nemůže sloužit vůbec. Teprve faktické oddělení součásti doprovázené znehodnocením věci hlavní (nikoliv pouhý projev vůle účastníků) přináší právní důsledek, že dřívější součást se stává věcí samostatnou a na dosavadní hlavní věci nezávislou. Dokud je totiž součást spojena s věcí hlavní, nemá vůle vlastníka (na rozdíl od příslušenství podle § 121 odst. 1 obč. zák., pro něž je vůle vlastníka určující) vliv na to, že jde stále o jedinou věc, která přechází na nabyvatele automaticky se všemi součástmi i bez jejich výslovného označení v kupní smlouvě (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 25 Cdo 770/98, nebo ze dne 27. 4. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2548/98). Vzhledem k tomu, že přestavba budovy může být provedena mnoha různými způsoby a také s ohledem na vývoj stavebních technologií, nelze soudu upřít možnost úvahy při posouzení toho, zda určitý konkrétní výsledek stavební činnosti je již věcí v právním smyslu, resp. zda během přestavby došlo k zániku původní stavby či nikoliv; pro všechny v úvahu přicházející případy též nelze stanovit zcela přesná kritéria. Je tedy zřejmé, že posouzení toho, zda určitý výsledek stavební činnosti je již stavbou jako předmětem občanskoprávních vztahů, resp. zda došlo k zániku původní stavby, je věcí právní úvahy soudu, přičemž tato úvaha vychází se skutkových zjištění učiněných v řízení.

Uvedené vztaženo k projednávané věci vede nutně k závěru, že je nesprávná úvaha odvolacího soudu, podle níž jako „faktické oddělení“ přístavby autosalonu - občanská vybavenost č. p. 1767 od věci hlavní (objektu občanské vybavenosti č. p. 1544) „je nutno v daném případě chápat vypracování geometrického plánu“ pro vyznačení stavby do katastru nemovitostí, který je nedílnou součástí kupní smlouvy uzavřené mezi žalovaným a M. S. Samo vypracování geometrického plánu ani uzavření kupní smlouvy (projev vůle vlastníka) nemůže totiž způsobit „faktické“ oddělení věci; k oddělení může vést jen přímý (fyzický) zásah do hmotné podstaty věci.

Nedošlo-li (a ani nemohlo) – jak výše uvedeno - dojít k oddělení přístavby autosalonu - občanská vybavenost č. p. 1767 od věci hlavní (objektu občanské vybavenosti č. p. 1544), otevírá se jako rozhodující posouzení otázky, zda objekt občanské vybavenosti nyní č. p. 1767 stojící na pozemku parc. č. st. 2163 v k. ú. T. byl od počátku samostatnou věcí nebo pouhou součástí věci hlavní (objektu občanské vybavenosti č. p. 1544).

S odvolacím soudem lze souhlasit v tom, že posouzení otázky vzniku nemovitosti - stavby, coby samostatné věci, je nutno „odvíjet z občanskoprávního hlediska, nikoliv zakládat na existenci rozhodnutí z oblasti stavebního práva“. Jinak řečeno, nikoli formální rozhodnutí správního orgánu, ale výsledek hodnocení skutkových zjištění (jejichž součástí může být i příslušné správní rozhodnutí) a na něj navazující právní úvaha soudu jsou rozhodující pro určení, zda se v konkrétní věci jedná o věc (stavbu) samostatnou nebo o součást jiné (hlavní) věci.

V projednávané věci z provedených důkazů, zejména ze znaleckého posudku Ing. arch. L. V. (bez ohledu na jeho závěr), jakož i z „dílčího“ kolaudačního rozhodnutí Městského úřadu v T. ze dne 26. 2. 1999 a kupní smlouvy ze dne 29. 1. 1997 (správně 29. 1. 1998) uzavřené mezi M. S. a žalovaným, vyplývá nejen to, že stavba (č. p. 1767) stojící na p. č. 2163/1, p. č. st. 2163/2, p. č. st. 2163/3 a p. č. st. 2163/4 v k. ú. T. je objektem samostatným („jde o stavbu s ocelovou nosnou konstrukcí a plochou střechou opatřenou světlíky, jejíž tři stěny tvoří zdivo sousedních objektů a čtvrtá čelní stěna je prosklená“ – znalec Ing. arch. L. V.), ale i to, že nemá vliv na hodnotu sousední stavby (objektu občanské vybavenosti č. p. 1544), za jejíž součást by mohla být považována. To vyplývá zejména z toho, že již od uzavření kupní smlouvy ze dne 29. 1. 1997 má samostatný právní osud, aniž by se to nějak na sousední stavbě (možné věci hlavní) nějak projevilo. Faktický samostatný „život“ stavby (č. p. 1767), bez toho, že by tím nějak byla ovlivněna možnost objektu občanské vybavenosti č. p. 1544 sloužit svému původnímu účelu méně kvalitně nebo mu nesloužit vůbec, nejlépe prokazuje, že od počátku se nemohlo jednat o součást objektu občanské vybavenosti č. p. 1544, ale že šlo a jde o věc (stavbu) samostatnou. K takovému závěru ostatně dospívá i odvolací soud, který však (nesprávně) považuje stavbu za samostatnou teprve od vypracování geometrického plánu (dne 26. 1. 1998). Jestliže byla smlouvou ze dne 29. 1. 1997 (správně 29. 1. 1998) převáděna „rozestavěná stavba – budova autosalonu“, aniž by zároveň docházelo k nějakému „fyzickému“ oddělování od jiné stavby, muselo již v té době jít o objekt samostatný, samostatnou věc v právním slova smyslu.

Ani závěr o tom, zda stavba (č. p. 1767) stojící na p. č. 2163/1, p. č. st. 2163/2, p. č. st. 2163/3 a p. č. st. 2163/4 v k. ú. T. je samostatnou věcí v právním slova smyslu sám o sobě pro posouzení důvodnosti žaloby (určení, že „zástavní právo k občanské vybavenosti č. p. 1767, T., stojící na pozemku p. č. st. 2163/1, p. č. st. 2163/2, p. č. st. 2163/3 a p. č. st. 2163/4, LV, zapsané v katastru nemovitostí na LV pro k. ú. T., u Katastrálního úřadu B., detašované pracoviště T., obec T., okres B., dle smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitosti ze dne 26. 8. 1993, vklad práva povolen č. j. V23314/93, právní účinky vkladu dnem 27. 8. 1993, existuje“) nepostačuje.

Jak totiž vyplývá z ustanovení § 151a odst. 1 obč. zák. (ve znění účinném do 31. 12. 2000) zástavní právo slouží k zajištění pohledávky a jejího příslušenství tím, že v případě jejich řádného a včasného nesplnění je zástavní věřitel oprávněn domáhat se uspokojení z věci zastavené; zástavní právo se vztahuje na zástavu, její příslušenství a přírůstky, avšak z plodů jen na ty, které nejsou oddělené. V případě zastavení věcí na základě smlouvy o zřízení zástavního práva (zástavní smlouvy) se zástavou rozumí jen věc hlavní a určení příslušenství zastavené věci nepředstavuje podstatnou náležitost této smlouvy; vzniklé zástavní právo se vždy vztahuje i na příslušenství zastavené věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 5. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2098/2005, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek ročník 2007, pod pořadovým číslem 57).

Podle ustanovení § 121 obč. zák. příslušenstvím věci jsou věci, které náleží vlastníku věci hlavní a jsou jím určeny k tomu, aby byly s hlavní věcí trvale užívány.

Příslušenství věci předpokládá, že existují dvě (nebo více) fakticky (nikoli právně) samostatné věci, a to věc hlavní a příslušenství. Na rozdíl od součásti věci u příslušenství věci nejde o vzájemnou spojitost obou (nebo více) věcí, nýbrž o spojitost právně volní, při jejímž posouzení dominuje – na rozdíl od součásti věci - vůle vlastníka obou (nebo více) věcí. Aby se určitá věc stala příslušenstvím věci jiné (hlavní), musí se jednat o soubor nejméně dvou věcí, z nichž jedna je věcí hlavní, druhá příslušenstvím, vlastnicky musí obě (nebo více) věci náležet témuž subjektu, a příslušenství musí být vlastníkem věci hlavní určeno ke společnému (trvalému) užívání spolu s věcí hlavní. Dočasné oddělení příslušenství (např. při zapůjčení jiné osobě) povahu příslušenství nemění. Věc ztrácí povahu příslušenství, je-li právně účinně oddělen vlastnický režim věci hlavní a příslušenství (např. při prodeji nebo darování příslušenství jinému subjektu).

Došlo-li k zatížení (hlavní) věci zástavním právem, vztahuje se (zatěžuje) toto zástavní právo – jak výše uvedeno – i na její příslušenství, bez ohledu na to, zda je tato skutečnost v zástavní smlouvě výslovně uvedena či nikoli. Trvalým oddělením příslušenství z vlastnického režimu věci hlavní takto vzniklé zástavní právo, zatěžující nyní již samostatnou věc, nezaniká; zaniknout může jen některým ze způsobů uvedených v § 170 odst. 1 obč. zák.

V projednávané věci se však odvolací soud otázkou, zda „dostavba autoservisu a autosalónu na pozemku parc. č. 2263/5 a 2267/3 v k. ú. T.“, „rozestavěná stavba - budova autosalonu – dosud nezapsaná na LV, která vznikla na nově vytyčeném pozemku parc. č. st. 2163 o výměře 403 m²“, a nyní „stavba (č. p. 1767) stojící na p. č. 2163/1, p. č. st. 2163/2, p. č. st. 2163/3 a p. č. st. 2163/4 v k. ú. T.“ byla či nebyla od počátku příslušenstvím autoservisu se st. p. 1268 o výměře 459 m², autoservisu čp. 1544 se st. p. 1269 o výměře 803 m², autoservisu se st. p. 1935 o výměře 468 m² a parc. č. 2263/5 – ost. plocha o výměře 3300 m² podle výpisu z LV, nezabýval. Přitom závěr o tom, zda šlo (i u od počátku samostatné věci) o příslušenství zastavených nemovitostí je určující pro posouzení důvodnosti žaloby.

Protože rozsudek odvolacího soudu ze shora uvedených důvodů není správný, Nejvyšší soud ČR jej podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc v tomto rozsahu podle ustanovení § 243b odst. 3 věty první o. s. ř. vrátil Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 11. srpna 2009

JUDr. Mojmír Putna, v. r.

předseda senátu

Vydáno: 11. August 2009

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. od 26 000,-