JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 21 Cdo 2365/2000

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně M. H., proti žalovanému X. h. a. s., o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 42 C 265/99, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. února 2000 č. j. 51 Co 57/2000-12, takto:

Dovolání žalobkyně se zamítá.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 17. 11. 1999 č. j. 42 C 265/99-5 s poukazem na vady žaloby, jež brání dalšímu pokračování řízení, žalobkyni ve smyslu ustanovení § 43 odst. 1 o. s. ř. vyzval, aby své podání došlé soudu prvního stupně dne 4. 11. 1999 doplnila nejpozději do 15-ti dnů od doručení tohoto usnesení o náležitosti uvedené v ustanovení § 42 odst. 4 a § 79 odst. 1 o. s. ř., „a to tak, že soudu zašle listinné důkazy ke svým tvrzením".

Odvolání žalobkyně Městský soud v Praze usnesením ze dne 29. 2. 2000 č. j. 51 Co 57/2000-12 podle ustanovení § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítl. Odvolací soud dospěl k závěru, že výzva soudu k odstranění vad podání podle ustanovení § 43 odst. 1 o. s. ř. je usnesením, proti němuž není odvolání přípustné [§ 202 odst. 2 písm. d) o. s. ř.]. Přípustnost odvolání nemůže podle jeho názoru založit ani okolnost, že napadené usnesení neobsahuje poučení o odvolání.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně „podle § 237 odst. 1 písm. f) a § 238a odst. 1 písm. e) občanského soudního řádu" dovolání, neboť podle jejího názoru „tímto nesprávným postupem je jí odnímána možnost řízení před soudem". Zdůraznila, že její žalobní návrh má všechny náležitosti uvedené v ustanovení § 42 odst. 4 a § 79 odst. 1 o. s. ř. a že listinné důkazy, kterými měla na základě výzvy soudu prvního stupně žalobu doplnit, má k dispozici pouze žalovaný, přičemž „soudu nic nebrání v tom, aby všechny tyto listiny od žalovaného vyžádal". Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud usnesení soudů obou stupňů zrušil.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 – dále jen „o. s. ř." (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod č. 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) a po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), se nejprve zabýval otázkou, zda usnesení odvolacího soudu trpí - jak uvádí dovolatelka - vadou uvedenou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.

Odnětím možnosti jednat před soudem se ve smyslu citovaného ustanovení rozumí postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu občanský soudní řád dává (např. právo účastnit se jednání, činit přednesy, navrhovat důkazy apod.). Rozhodnutí soudu (ve věci samé nebo o otázkách, týkajících se podmínek či postupu řízení) vyjadřuje závěry, k nimž soud dospěl zhodnocením skutečnosti, které vyšly najevo za řízení (v „průběhu řízení"). Postupem soudu v průběhu řízení je tedy činnost soudu, která vydání soudního rozhodnutí předchází, a nikoliv vlastní rozhodovací akt soudu, který má za úkol průběh řízení zhodnotit. O vadu ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. jde tedy jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv při rozhodování.

V návaznosti na změnu v textu ustanovení § 237 písm. f) o. s. ř. provedenou zákonem č. 238/1995 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a zákon České národní rady č. 114/1988 Sb., o působnosti orgánů České socialistické republiky v sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů [nyní ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř.], rozšířila tato novela občanského soudního řádu přípustnost dovolání na ta rozhodnutí odvolacího soudu, v jejichž důsledku řízení před odvolacím soudem končí bez meritorního projednání odvolání [srov. § 238a odst. 1 písm. c) až f) o. s. ř.]. Kdyby mělo usnesení odvolacího soudu o odmítnutí odvolání způsobovat - jak uvádí dovolatelka - též vadu podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. (která sama o sobě zakládá přípustnost a současně důvodnost dovolání), bylo by ustanovení § 238a odst. 1 písm. e) o. s. ř. obsoletním (srov. např. závěry uvedené v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 10. 1996 sp. zn. 2 Cdon 1007/96, uveřejněném pod č. 36 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997).

Usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odvolání podle ustanovení § 218 odst. 1 o. s. ř. odmítnuto, tedy nelze chápat jako nesprávný postup soudu, jímž by mohla být účastníku odňata možnost jednat před soudem [§ 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř.].

Po zjištění, že dovolání směřuje proti usnesení odvolacího soudu, proti němuž je dovolání přípustné podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. e) o. s. ř., Nejvyšší soud České republiky přezkoumal napadené usnesení bez jednání (srov. § 243a odst. 1, větu první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.

Postup soudu v občanském soudním řízení (včetně řízení odvolacího) je upraven tak, aby byla zajištěna spravedlivá ochrana práv a oprávněných zájmů účastníků (§ 1 o. s. ř.) a aby ochrana práv byla rychlá a účinná (§ 6 o. s. ř.). Součástí práva na soudní ochranu (§ 3 o. s. ř.) je právo podat za stanovených podmínek proti rozhodnutí soudu prvního stupně odvolání a požadovat, aby odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně přezkoumal. Aniž by zkoumal věcnou stránku napadeného rozhodnutí, je odvolací soud oprávněn a povinen odvolání odmítnout v případě, že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není odvolání přípustné [§ 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].

Podle ustanovení § 202 odst. 2 písm. d) o. s. ř. odvolání není přípustné proti usnesení, jímž bylo vráceno podání k opravě.

Usnesením, kterým bylo vráceno podání k opravě, zákon míní výzvu soudu (ve formě usnesení) podle ustanovení § 43 o. s. ř. k opravě nebo doplnění nesprávného nebo neúplného podání. Pokud tedy žalobkyně napadla odvoláním usnesení soudu prvního stupně ze dne 17. 11. 1999 č. j. 42 C 265/99-5, kterým byla vyzvána k doplnění neúplného podání - návrhu na zahájení řízení (žaloby) došlého soudu dne 4. 11. 1999, směřovalo její odvolání do usnesení, proti kterému není odvolání přípustné. Odvolací soud proto nepochybil, jestliže odvolání žalobkyně podle ustanovení § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.

Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je správné a že řízení netrpí ani vadou uvedenou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou tvrzeno), že by usnesení odvolacího soudu bylo postiženo některou z dalších vad uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následkem nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243b odst. 1, části věty před středníkem, o. s. ř. zamítl.

Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§ 243c, § 151 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný .

V Brně 13. září 2001

JUDr. Zdeněk N o v o t n ý , v. r.

předseda senátu

Vydáno: 13. September 2001