JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 21 Cdo 2299/2013

Odpůrčí žaloba podle § 42a obč. zák. po zahájení insolvenčního řízení

Právní věty

  1. Věřitel nemá po zahájení insolvenčního řízeni aktivní věcnou legitimaci k podání odpůrčí žaloby, kterou by se domáhal určení, že jsou vůči němu právně neúčinné právní úkony jeho dlužníka (§ 42a obč. zák.) to platí i tehdy, jestliže svou pohledávku neuplatnil v insolvenčním řízení přihláškou a jestliže proto nemůže být pohledávka v rámci insolvenčního řízení uspokojena.

21 Cdo 2299/2013

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Zbyňka Poledny v právní věci žalobce ASPERA, spol. s r.o. se sídlem v Rudolfově - Dubičné č. 104, IČO 13497774, zastoupeného JUDr. Václavem Kaskou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Žižkova tř. č. 1321/1, proti žalované J. D., zastoupené Mgr. Jiřinou Svojanovskou, advokátkou se sídlem v Brně, Šilingrovo náměstí č. 257/3, o určení neúčinnosti právních úkonů, vedené u Okresního soudu ve Frýdku - Místku pod sp. zn. 41 C 117/2012, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. dubna 2013 č.j. 8 Co 210/2013-92, takto:

Usnesení krajského soudu a usnesení Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 10.12.2012 č.j. 41 C 117/2012-76 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu ve Frýdku - Místku k dalšímu řízení.
Odůvodnění:

Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu ve Vsetíně dne 4.6.2012 domáhal, aby bylo určeno, že "dva právní úkony dlužníka žalobce", a to "akcept kupní smlouvy ze dne 13.9.2010 (vložené do KN pod č.j. V-6248/2010-802) a dědické dohody schválené usnesením Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 13.9.2010 č.j. 46 D 496/2010, jimiž tento dlužník převedl na žalovanou J. D. id. 2/6 rodinného domu na pozemku parc. č. st. 244, poz. parcely č. st. 244, zast. pl. a nádv. a poz. parcely č. 203/7 - orná půda, zapsaných na LV KN č. 190 vedeném pro obec a k.ú. P. u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště Frýdek-Místek", jsou vůči žalobci právně neúčinné. Žalobu odůvodnil zejména tím, že má vůči dlužníkovi Ing. J.Š. pohledávku ve výši 1.899.142,- Kč s příslušenstvím, která mu byla přiznána pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14.12.2009 č.j. 13 Cm 1377/2009-143, že proti dlužníkovi byla následně zahájena exekuce a že "na základě dlužnického návrhu" byl usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 6.5.2011 č.j. KSBR 27 INS 3373/2011-A-9 zjištěn úpadek dlužníka a současně mu bylo povoleno oddlužení. Žalobce svoji pohledávku do insolvenčního řízení nepřihlásil; vzhledem k tomu, že již měl "informace o způsobu, jakým dlužník naložil se svým nemovitým majetkem", považuje "za mnohem racionálnější cestu vedoucí alespoň k částečnému uspokojení uvedené pohledávky využití institutu odporovatelnosti právním úkonům" podle ustanovení § 42a občanského zákoníku, neboť prostřednictvím kupní smlouvy a "dědické dohody" se dlužník "účelově zbavil exekučně postižitelného nemovitého majetku v době, kdy již Městským soudem v Brně bylo vydáno usnesení o nařízení exekuce č.j. 64 EXE 2204/2010-9 ze dne 31.8.2010".

Okresní soud ve Frýdku - Místku - poté, co mu věc byla na základě pravomocného usnesení Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 19.7.2012 č.j. 9 C 32/2012-24 postoupena jako soudu místně příslušnému - usnesením ze dne 10.12.2012 č.j. 41 C 117/2012-76 řízení zastavil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 14.454,- Kč k rukám advokátky Mgr. Jiřiny Svojanovské. Zjistil, že žalobce podal odpůrčí žalobu podle ustanovení § 42a občanského zákoníku až poté, co bylo zahájeno insolvenční řízení o dlužníku Ing. J. Š., a dovodil, že žalobce "měl svou pohledávku přihlásit do insolvenčního řízení, v němž by byl oprávněn podat odpůrčí žalobu insolvenční správce, a v případě úspěšnosti této žaloby by byli poměrně uspokojeni všichni věřitelé", že "zákon neumožňuje soudu samostatné projednání odpůrčí žaloby, jíž je odporován úkon dlužníka v insolvenčním řízení, neboť by takovým způsobem došlo k obcházení insolvenčního řízení a zkrácení práv ostatních věřitelů", a že proto "nejsou splněny podmínky pro řízení v této věci"; řízení proto muselo být podle ustanovení § 104 odst.1 občanského soudního řádu zastaveno.

K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 3.4.2013 č.j. 8 Co 210/2013-92 změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že žalobci uložil, aby zaplatil na náhradě nákladů řízení žalované k rukám advokátky Mgr. Jiřiny Svojanovské pouze 10.521,- Kč; v dalším je potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 6.413,- Kč k rukám advokátky Mgr. Jiřiny Svojanovské. Odvolací soud dospěl k závěru, že po zahájení insolvenčního řízení může odporovat právním úkonům dlužníka - jak vyplývá z ustanovení § 239 odst.1 insolvenčního zákona - pouze insolvenční správce, že "v tomto případě nelze projednat" odpůrčí žalobu podanou podle ustanovení § 42a občanského zákoníku, a že proto řízení muselo být zastaveno podle ustanovení § 103 a 104 odst.1 občanského soudního řádu a ustanovení § 109 odst.1 písm.a) insolvenčního zákona.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá v první řadě, že uplatnění odpůrčí žaloby podle ustanovení § 42a občanského zákoníku nebrání okolnost, že ohledně majetku dlužníka bylo zahájeno insolvenční řízení, že žalobce se nechce uspokojit v rámci již dříve zahájené exekuce z majetku dlužníka Ing. J. Š., ale z majetku žalované, jenž nespadá do majetkové podstaty dlužníka, a že tedy řízení o jeho žalobě "nemůže podléhat žádné blokaci podle insolvenčního zákona". Insolvenční správce navíc nevyužil právo podat odpůrčí žalobu podle ustanovení § 239 insolvenčního zákona a uplynutím jednoroční lhůty odpůrčí nárok zanikl. Protože "prekluzí odpůrčího práva insolvenčního správce byl s konečnou platností majetek převedený dlužníkem ještě před zahájením insolvenčního řízení na třetí osobu nenávratně zcela ztracen", nelze podle názoru žalobce úspěšně argumentovat tím, že by žalobcem podanou odpůrčí žalobou mohlo být "obcházeno insolvenční řízení" a že by tak mohlo dojít ke "zkrácení práv ostatních věřitelů". Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl. Uvedla zejména, že názor žalobce, podle kterého může po uplynutí jednoroční prekluzivní lhůty k podání odpůrčí žaloby insolvenčním správcem podle ustanovení § 239 insolvenčního zákona podat odpůrčí žalobu podle ustanovení § 42a občanského zákoníku věřitel, který svou pohledávku nepřihlásil do insolvenčního řízení, je třeba považovat za nepřijatelný, neboť by neoprávněně zvýhodňoval takového věřitele na úkor jiných věřitelů, jež se přihlásili. Žalovaná dále poukazuje na ustanovení § 243 insolvenčního zákona a dovozuje z něho, že do majetkové podstaty dlužníka nenáleží plnění z odporovatelného právního úkonu jen tehdy, jestliže "rozhodnutí o neúčinnosti právního úkonu nabylo právní moci před rozhodnutím o úpadku", a na ustanovení § 239 insolvenčního zákona, podle něhož je zahájení insolvenčního řízení překážkou pro řízení o odpůrčí žalobě podané podle ustanovení § 42a občanského zákoníku, která způsobuje, že řízení o odpůrčí žalobě musí být přerušeno, a uzavírá, že řízení o žalobě podané žalobcem podle ustanovení § 42a občanského zákoníku bylo zastaveno v souladu se zákonem.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalobce podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů účinných do 31.12.2013 (dále jen "o.s.ř."), neboť napadené usnesení odvolacího soudu bylo vydáno v občanském soudním řízení zahájeném v době přede dnem 1.1.2014 (srov. Čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).

V projednávané věci bylo soudy zjištěno, že žalobce má proti dlužníku Ing. J. Š. pohledávku ve výši 1.899.142,- Kč s příslušenstvím, která mu byla přiznána vykonatelným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14.12.2009 č.j. 13 Cm 1377/2009-143 a v jejíž prospěch byla usnesením Městského soudu v Brně ze dne 31.8.2010 č.j. 64 EXE 2204/2010-19 nařízena exekuce na majetek dlužníka. Dlužník se žalovanou jednak dne 13.9.2010 uzavřel kupní smlouvu, kterou jí prodal id. 1/6 předmětných nemovitostí ("rodinného domu č.p. 140 na pozemku parc. č. st. 244, poz. parcely č. st. 244, zast. pl. a nádv. a poz. parcely č. 203/7 - orná půda, zapsaných na LV KN č. 190 vedeném pro obec a k.ú. P. u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště Frýdek-Místek") za kupní cenu 125.000,- Kč, podle níž byl povolen vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí (právní účinky vkladu vznikly dnem 13.9.2010), jednak dohodu o vypořádání dědictví po J. Š., zemřelé dne 7.5.2010, podle které spoluvlastnický podíl k id. 2/6 předmětných nemovitostí nabyla žalovaná, jež se zavázala zaplatit dlužníku na jeho dědický podíl 125.000,- Kč (dohoda byla schválena usnesením Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 13.9.2010 č.j. 46 D 496/2010-29). Dlužník Ing. J. Š. podal u soudu dne 2.3.2011 insolvenční návrh spojený s návrhem na oddlužení; Krajský soud v Brně usnesením ze dne 6.5.2011 č.j. KSBR 27 INS 3373/2011-A-9 zjistil úpadek dlužníka a povolil jeho oddlužení a usnesením ze dne 12.7.2011 č.j. KSBR 27 INS 3373/2011-B-4 schválil oddlužení dlužníka plněním splátkového kalendáře. Žalobce, který svou pohledávku za dlužníkem nepřihlásil do insolvenčního řízení, se žalobou podanou u soudu dne 4.6.2012 domáhá určení, že kupní smlouva ze dne 13.9.2010 a dohoda o vypořádání dědictví po J. Š., zemřelé dne 7.5.2010, schválená usnesením Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 13.9.2010 č.j. 46 D 496/2010-29, jsou vůči němu ve smyslu ustanovení § 42a občanského zákoníku právně neúčinné. Za tohoto stavu věci bylo pro rozhodnutí soudů významné (mimo jiné) vyřešení právní otázky, jaký má pro uplatnění odpůrčí žaloby podle ustanovení § 42a občanského zákoníku ze strany věřitele význam skutečnost, že u dlužníka, jehož právním úkonům věřitel odporuje, bylo ještě před podáním odpůrčí žaloby u soudu zahájeno insolvenční řízení, v němž byl (posléze) zjištěn úpadek dlužníka. Vzhledem k tomu, že tato otázka procesního práva dosud nebyla v rozhodovací činnosti dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobce je podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné.

Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je zčásti opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat podle ustanovení § 42a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31.12.2013 (dále jen "obč. zák.") a podle zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, účinném do 30.6.2012 (dále jen "ins. zák.").

Věřitel se může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné (§ 42a odst.1 věta první obč. zák.). Právo odporovat právním úkonům lze uplatnit vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, nebo které vznikl z odporovatelného úkonu dlužníka prospěch (§ 42a odst.3 obč. zák.).

V insolvenčním řízení může odporovat právním úkonům dlužníka pouze insolvenční správce, a to odpůrčí žalobou podanou proti osobám, které mají povinnost vydat dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů do majetkové podstaty (srov. § 239 odst.1 část věty před středníkem ins. zák.). Rozhodne-li o tom věřitelský výbor, podá insolvenční správce odpůrčí žalobu vždy; nejsou-li v majetkové podstatě peněžní prostředky potřebné ke krytí nákladů na podání odpůrčí žaloby a vedení incidenčního sporu, může insolvenční správce podmínit podání odpůrčí žaloby nebo další vedení incidenčního sporu tím, aby mu věřitelé poskytli na úhradu těchto nákladů přiměřenou zálohu (srov. § 239 odst.2 větu první a druhou ins. zák.). Insolvenční správce může podat odpůrčí žalobu ve lhůtě 1 roku ode dne, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku; nepodá-li ji v této lhůtě, odpůrčí nárok zanikne (srov. § 239 odst.3 ins. zák.). Neúčinnost dlužníkových právních úkonů se zakládá rozhodnutím insolvenčního soudu o odpůrčí žalobě (srov. § 235 odst.2 ins. zák.); dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů náleží do majetkové podstaty právní mocí rozhodnutí, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno (srov. § 239 odst.4 větu první ins. zák.).

Judikatura soudů již dovodila, že právo podat odpůrčí žalobu podle ustanovení § 239 ins. zák. má za trvání insolvenčního řízení výlučně insolvenční správce a že přihlášený věřitel není k této žalobě věcně legitimován (srov. například právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.2.2013 sp. zn. 29 ICdo 3/2013, které bylo uveřejněno pod č. 47 v časopise Soudní judikatura, roč. 2014). I když je insolvenční správce jediným aktivně věcně legitimovaným subjektem k odpůrčí žalobě, neznamená to - jak vyplývá z výše uvedeného - ještě, že by se při podání žaloby vždy řídil jen vlastní úvahou. I kdyby dospěl k závěru, že k odpůrčí žalobě nejsou splněny zákonné podmínky nebo že nebude z jiných důvodů odporovat některému z dlužníkových právních úkonů, je povinen podat odpůrčí žalobu vždy, rozhodne-li o tom věřitelský výbor, popřípadě bude-li mu poskytnuta přiměřená záloha na úhradu nákladů na podání odpůrčí žaloby a nákladů sporu, nejsou-li k vedení sporu v majetkové podstatě potřebné peněžní prostředky.

Jestliže v době zahájení insolvenčního řízení probíhá o "téže věci" (o právním úkonu dlužníka) řízení na základě odpůrčí žaloby jiné osoby (než insolvenčního správce), nelze v něm až do skončení insolvenčního řízení pokračovat (srov. § 239 odst.1 větu druhou ins. zák.). Jestliže dlužníkův věřitel dosáhl na základě své odpůrčí žaloby rozhodnutí o neúčinnosti právního úkonu, které nabylo právní moci před právní moci rozhodnutí o úpadku, může se domáhat toho, aby mu do výše jeho pohledávky bylo vydáno plnění z tohoto neúčinného právního úkonu; toto plnění nemusí předat do majetkové podstaty (§ 243 ins. zák.).

Z ustanovení § 239 odst.1 věty druhé a § 243 ins. zák. je třeba (kromě jiného) dovodit, že v řízení o odpůrčí žalobě, kterou se žalující věřitel podle ustanovení § 42a obč. zák. ještě před podáním insolvenčního návrhu domáhá určení, že dlužníkův právní úkon není vůči němu právně účinný, nelze v době po zahájení insolvenčního řízení (až do jeho skončení) pokračovat. Dnem zahájení insolvenčního řízení tedy nastává v řízení o odpůrčí žalobě podané podle ustanovení § 42a obč. zák. ze zákona obdobný stav, jako při přerušení řízení, který na jedné straně sice brání tomu, aby bylo v řízení pokračováno (a soudem v řízení prováděny další úkony), avšak na druhé straně má za následek, že nadále běží procesní lhůty, že účastníci smí v řízení činit procesněprávní úkony a že proto také mohou nabýt právní moci rozhodnutí, která byla v řízení o odpůrčí žalobě podané podle ustanovení § 42a obč. zák. vydána před zahájením insolvenčního řízení. V případě, že o odpůrčí žalobě podané podle ustanovení § 42a obč. zák. bylo rozhodnuto ještě v době před zahájením insolvenčního řízení a že toto rozhodnutí nabylo právní moci před právní mocí usnesení insolvenčního soudu o úpadku, má věřitel právo požadovat uspokojení své (zkrácené) vymahatelné (vykonatelné) pohledávky z (výtěžku zpeněžení) majetku, který byl odporovatelným právním úkonem převeden na jiného, cestou výkonu rozhodnutí (exekuce) vedeného proti nabyvateli tohoto majetku, popřípadě uspokojení své vymahatelné (vykonatelné) pohledávky z náhrady, kterou je povinen zaplatit ten, kdo měl z odporovatelného právního úkonu prospěch, aniž by plnění (takto získané na uspokojení své pohledávky) musel předat (odevzdat) do majetkové podstaty; jinak (ve všech ostatních případech) nemohou být odpůrčí žaloba podaná podle ustanovení § 42a obč. zák. a ani rozhodnutí soudu, kterým by bylo žalobě vyhověno, způsobilým právním prostředkem (mimo rámec insolvenčního řízení) k uspokojení vymahatelné (vykonatelné) pohledávky věřitele.

V zákoně není výslovně upraveno, jak má být postupováno v případě, že v době po zahájení insolvenčního řízení podal odpůrčí žalobu podle ustanovení § 42a obč. zák. (rozumí se u "obecného" soudu v občanském soudním řízení) věřitel, který svoji pohledávku neuplatnil v insolvenčním řízení přihláškou, ačkoliv bylo potřebné k uspokojení pohledávky v rámci insolvenčního řízení ji podat.

Věřitelé jsou povinni zdržet se jednání, směřujícího k uspokojení jejich pohledávek mimo insolvenční řízení, ledaže to dovoluje zákon [srov. § 5 písm.d) ins. zák.].

To, co ušlo z dlužníkova majetku v důsledku odporovatelných (právně neúčinných) právních úkonů dlužníka, smí být (v podobě výtěžku jeho zpeněžení) zdrojem uspokojení vymahatelné (vykonatelné) pohledávky věřitele - jak vyplývá z výše uvedeného - v době po zahájení insolvenčního řízení, jen jestliže rozhodnutí soudu, kterým bylo odpůrčí žalobě podané podle ustanovení § 42a obč. zák. vyhověno, nabylo právní moci buď ještě v době před zahájením insolvenčního řízení, nebo sice až po zahájení insolvenčního řízení, avšak dříve, než nabylo právní moci usnesení o úpadku. V ostatních případech plnění z odporovatelných (právně neúčinných) dlužníkových právních úkonů může být použito k uspokojení věřitelů jen tehdy, jde-li o věřitele, kteří přihlásili své pohledávky (nebo o věřitele, kteří se v rámci insolvenčního řízení uspokojují, aniž by se museli přihlásit), a jestliže na základě odpůrčí žaloby podané insolvenčním správcem podle ustanovení § 239 odst.1 ins. zák. náleží ve smyslu ustanovení § 239 odst.4 ins. zák. do majetkové podstaty.

Opačný závěr nelze úspěšně dovozovat ani z toho, že insolvenční správce může podat odpůrčí žalobu podle ustanovení § 239 odst.1 ins. zák. jen ve lhůtě 1 roku ode dne, kdy nastaly účinky usnesení o úpadku, a že marným uplynutím této lhůty odpůrčí nárok zaniká. Prekluze odpůrčího nároku podle ustanovení § 239 odst.3 věty druhé ins. zák. totiž slouží k ochraně osob, které mají povinnost vydat dlužníkovo plnění do majetkové podstaty (tj. osob, v jejichž prospěch byl právní úkon učiněn nebo kterým vznikl z odporovatelných právních úkonů dlužníka prospěch), a nemůže být využívána ve prospěch uspokojování pohledávek věřitelů, kteří své pohledávky do insolvenčního řízení nepřihlásili (a tím "rezignovali" na zásadně poměrné uspokojení věřitelů v rámci insolvenčního řízení). Účel úpadkového práva upraveného insolvenčním zákonem spočívá (rovněž) v tom, aby osoby, v jejichž prospěch byl odporovatelný právní úkon učiněn nebo kterým vznikl z odporovatelných právních úkonů dlužníka prospěch, nebyly v době po uplynutí lhůty stanovené insolvenčnímu správci k uplatnění odpůrčího nároku dále vystaveny požadavkům věřitelů, kteří se záměrem dosáhnout lepší uspokojení svých pohledávek než "poměrné" se nepřihlásí do insolvenčního řízení a kteří chtějí využít (případnou) prekluzi odpůrčího nároku insolvenčního správce jen ve svůj prospěch; kdyby měl být správný názor žalobce, postrádalo by ustanovení § 239 odst.3 ins. zák. o lhůtě k odpůrčí žalobě pro insolvenčního správce jakýkoliv rozumný smysl.

Se žalobcem lze v projednávané věci souhlasit pouze v tom, že řízení o odpůrčí žalobě, podané věřitelem podle ustanovení § 42a obč. zák. v době po zahájení insolvenčního řízení ohledně úpadce nepodléhá "žádné blokaci podle insolvenčního zákona", a že tu tedy není žádný nedostatek podmínky řízení, pro který by bylo možné řízení o této odpůrčí žalobě zastavit podle ustanovení § 104 odst.1 občanského soudního řádu. Ve skutečnosti - jak se podává z výše uvedeného - věřitel nemá v době po zahájení insolvenčního řízení aktivní věcnou legitimaci k odpůrčí žalobě podle ustanovení § 42a obč. zák., což je důvodem k zamítnutí žaloby.

Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není v souladu se zákonem. Protože nejsou splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky napadené usnesení podle ustanovení § 243e odst.1 o.s.ř. zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu ve Frýdku - Místku) k dalšímu řízení (§ 243e odst.2 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst.1 část věty za středníkem a věta druhá a § 226 odst.1 o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. října 2014

JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu

Vydáno: 07. October 2014
Vloženo: 16. October 2015

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. pro Vás