JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 21 Cdo 2151/2005

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce Č. P. k.s., proti žalovanému M. B., zastoupenému advokátkou, o 86.485,- Kč s příslušenstvím, o žalobě na obnovu řízení podané žalovaným proti rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 18. září 1998, č.j. 7 C 441/93-81, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 5 C 790/2003, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. dubna 2005, č.j. 23 Co 159/2005-55, takto:

I. Dovolání žalovaného se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Mělníku rozsudkem ze dne 18.9.1998, č.j. 7 C 441/93-81, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 86.485,- Kč (společně se zde podrobně specifikovaným úrokem z prodlení) a současně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 4.241,- Kč.

Návrhem ze dne 13.4.2002 (doručeným soudu prvního stupně dne 19.4.2002) se žalovaný domáhal, aby byla povolena obnova řízení vedeného u Okresního soudu v Mělníku pod sp.zn. 7 C 441/93. Návrh zdůvodnil zejména tím, že nebyl předvolán k jednání v této věci, přestože se v místě bydliště zdržoval, že rozsudek „čj. 7 C 441/93“ mu byl doručen až dne 4.4.2002 spolu s usnesením o nařízení výkonu rozhodnutí „čj. E 377/2001“ a že ustanovením opatrovníka a jeho činností byl poškozen ve svých právech.

Okresní soud v Mělníku usnesením ze dne 31.5.2002, č.j. 5 C 575/2002-8, zamítl návrh žalovaného „na obnovu řízení vedeného u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 7 C 441/93“ a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze usnesením ze dne 29.8.2002, č.j. 23 Co 328/2002-16, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

K dovolání žalovaného Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 14.11.2003, č.j. 21 Cdo 1655/2003-31, zrušil usnesení Okresního soudu v Mělníku ze dne 31.5.2002, č.j. 5 C 575/2002-8, i usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29.8.2002, č.j. 23 Co 328/2002-16, a věc vrátil Okresnímu soudu v Mělníku k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že „usnesení soudů obou stupňů jsou postižena vadou uvedenou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. g) o.s.ř. (ve znění účinném do 31.12.2000), neboť soud prvního stupně byl při vydání usnesení ze dne 31.5.2002, č.j. 5 C 575/2002-8, nesprávně obsazen a odvolací soud v tomto směru nezjednal nápravu“.

Okresní soud v Mělníku poté usnesením ze dne 29.9.2004, č.j. 5 C 790/2003-42, zamítl „návrh na obnovu řízení vedeného u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 7 C 441/93“ a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vycházel ze závěru, že „rozsudek ve shora uvedené věci nabyl právní moci dne 13.3.1999“; že „návrh na obnovu řízení byl podán dne 19.4.2002, tedy po uplynutí tříleté objektivní lhůty k podání takového návrhu“; že tedy „návrh byl podán opožděně“.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze usnesením ze dne 27.4.2005, č.j. 23 Co 159/2005-55, usnesení Okresního soudu v Mělníku ze dne 29.9.2004, č.j. 5 C 790/2003-42, potvrdil a rozhodl, že „žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení“. Dospěl ke shodnému závěru jako soud prvního stupně, totiž že, „návrh na obnovu řízení byl žalovaným podán opožděně, neboť byl podán dne 19.4.2002, tedy po uplynutí objektivní tříleté lhůty k podání návrhu na obnovu řízení, která skončila dne 13.3.2002“; že „žalovaný nedoložil, že soudkyně Mgr. G. F. či členové senátu V. K. nebo K. S., kteří rozhodovali věc samu v původním řízení vedeném u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 7 C 441/93, byli pravomocně odsouzeni pro trestný čin“ a že „pouhé podezření ze spáchání trestného činu soudce není důvodem k povolení obnovy řízení“.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. v platném znění. Namítá, že „řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci“; že „rozhodnutí soudu I. stupně nemohlo nikdy nabýt právní moci, když mu byl ustanoven opatrovník s tím, že žalovaný je neznámého pobytu, což se nezakládalo na pravdě“; že „žalovaný se zdržoval v místě trvalého bydliště na adrese L., nepřetržitě, nehledě na to, že zde byl trvale hlášen i jeho otec JUDr. M. B., který dokonce po dobu několika let zde vykonával funkci starosty obce, byl všem v obci známý a ani jemu nebylo dáno na vědomí, že syn má uloženu zásilku do vlastních rukou, jak se tak činilo běžně v jiných případech“; že „soud tyto skutečnosti nerespektoval“; že „ustanovení opatrovníka nebylo po procesní stránce v pořádku“; že „tento chybný právní akt soudu nemohl tudíž nikdy nabýt právní moci“; že „žalovaný se dozvěděl o rozsudku Okresního soudu v Mělníku č.j. 7 C 441/93 ze dne 18.9.1998 až od exekutora, který mu poskytl kopii rozsudku až dne 4.4.2002“; že „nemohl návrh na obnovu řízení podat ke dni 13.3.2002, když o existenci dotčeného rozsudku ještě nevěděl“; že „tento návrh podal následně v nejbližším možném termínu, tedy dne 19.4.2002“. Navrhuje, aby dovolací soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 – dále jen „o.s.ř.“ (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, body 16. a 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dále jen „zákon č. 30/2000 Sb.“). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., Nejvyšší soud České republiky projednal věc bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a po přezkoumání ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř.; to však neplatí, jde-li o dovolání proti rozsudkům, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není (§ 237 odst. 2 o.s.ř.).

Podle ustanovení § 238a odst. 1 o.s.ř. dovolání je též přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo

a) změněno usnesení soudu prvního stupně; to neplatí, jde-li o usnesení o nákladech řízení, o příslušnosti, o předběžném opatření, o přerušení řízení, o pořádkové pokutě, o znalečném, o tlumočném, o soudním poplatku, o osvobození od soudních poplatků, o ustanovení zástupce účastníku nebo jeho odvolání, o nepřipuštění zastoupení, o odměně notáře za prováděné úkony soudního komisaře a jeho hotových výdajích, o odměně správce dědictví a jeho hotových výdajích,

b) rozhodnuto tak, že se zpětvzetí návrhu nepřipouští, nebo tak, že se zpětvzetí návrhu připouští, rozhodnutí soudu prvního stupně zrušuje a řízení zastavuje (§ 208); to neplatí o věcech, v nichž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč,

c) rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží,

d) odvolacím soudem potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo řízení zastaveno pro nedostatek pravomoci soudu,

e) odvolání odmítnuto,

f) odvolací řízení zastaveno.

Podle ustanovení § 238a odst. 2 o.s.ř. dovolání podle odstavce 1 písm. a) a b) není přípustné proti usnesením, jimiž bylo rozhodnuto ve věcech upravených zákonem o rodině.

Proti usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, je dovolání přípustné, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§ 239 odst. 1 o.s.ř.). Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením (vydáním) potvrzujícího usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§ 239 odst. 2 o.s.ř.). Podle § 239 odst. 3 o.s.ř. dovolání není přípustné proti usnesením, jimiž bylo rozhodnuto ve věcech upravených zákonem o rodině.

V posuzovaném případě žalovaný dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně zamítající návrh žalovaného na obnovu řízení. Protože nejde o potvrzující usnesení ve smyslu ustanovení § 238a odst. 1 písm. d) o.s.ř., a přípustnost dovolání proti tomuto usnesení neplyne ani z ustanovení § 238a odst. 1 písm. a), b), c), e) a f) o.s.ř., mohla by přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu v dané věci vyplývat již pouze z ustanovení § 239 odst. 1, či odst. 2 o.s.ř., nebo by ji mohl zakládat některý z důvodů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř.

Vzhledem k tomu, že ustanovení § 239 odst.1 a 2 o.s.ř. podmiňuje přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu tím, že jde o usnesení ve věci samé, není dovolání v dané věci z hledisek uvedeného zákonného ustanovení přípustné, neboť dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu není usnesením ve věci samé. Pojem „věc sama“ je totiž právní teorií i soudní praxí vykládán jednotně jako věc, která je tím předmětem, pro nějž se řízení vede. V tzv. řízením sporném, v němž má být rozhodnut spor o právo mezi účastníky, kteří stojí proti sobě v postavení žalobce a žalovaného, je tedy za věc samu pokládán nárok uplatněný žalobou, o němž má být v příslušném řízení věcně rozhodnuto (§ 79 odst. 1 o.s.ř.).

V posuzované věci je „věcí samou“ nárok na náhradu škody z titulu odpovědnosti za schodek na svěřených hodnotách (§ 176 a násl. zák. práce), o němž bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 18.9.1998, č.j. 7 C 441/93-81, který nabyl právní moci dne 13.3.1999 (tak, že žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci 86.485,- Kč s příslušenstvím). Rozhodnutí o návrhu na povolení obnovy řízení (ve věci o náhradu škody) je naproti tomu rozhodnutím výlučně procesní povahy, protože neřeší věc samu, ale pouze jedinou - a to procesní - otázku, zda věc sama bude v případném obnoveném řízení projednána znovu. Dovoláním napadané usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně zamítající návrh na obnovu řízení, proto není usnesením ve věci samé, jak to požaduje ustanovení § 239 o.s.ř. (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 2.12.1997, sp.zn. 2 Cdon 774/97, uveřejněné pod č. 61 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998).

Pro úplnost je třeba navíc uvést, že na přípustnost dovolání nelze usuzovat ani z poučení obsaženého v závěru písemného vyhotovení usnesení odvolacího soudu; uvedl-li odvolací soud v poučení svého usnesení (nad rámec ustanovení § 157 odst. 1 o.s.ř.), že „proti tomuto usnesení lze podat dovolání …“, pak šlo jen o obecné upozornění na existenci dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku. Takové upozornění nemůže samo o sobě založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř.

Protože žalovaný netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by usnesení odvolacího soudu trpělo vadou uvedenou v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř., není dovolání v posuzovaném případě přípustné ani z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného – aniž by se mohl věcí dále zabývat – podle ustanovení § 243b odst. 4 věty první a § 218 odst. 1 písm. c) o.s.ř odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 4 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o.s.ř.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. listopadu 2006

JUDr. Roman Fiala, v. r.

předseda senátu

Vydáno: 21. November 2006