JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 21 Cdo 2090/2000

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce JUDr. J. S. proti žalovanému Stavebnímu bytovému družstvu V., družstvu, o neplatnost výpovědi, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 19 C 16/98, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. června 2000, č. j. 16 Co 91/2000 - 67, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 1. 6. 1998, č. j. 19 C 16/98-13, určil, že výpověď z pracovního poměru daná žalobci přípisem žalovaného ze dne 25. 8. 1997 je neplatná, zamítl návrh, aby bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru daná žalobci přípisem žalovaného ze dne 15. 9. 1997 je neplatná, zastavil řízení "co do určení, že pracovní poměr mezi účastníky trvá", a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odvolání podané žalobcem proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 21. 10. 1998, č. j. 16 Co 351/98-29, odmítl podle ustanovení § 218 odst. 1 písm. a) o. s. ř. jako opožděné a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Na základě zjištění učiněného z poštovní doručenky a ze svědecké výpovědi poštovní doručovatelky A. S. dospěl k závěru, že při doručování rozsudku soudu prvního stupně poštovní doručovatelka žalobce - poté, co nebyl dne 7. 7. 1998 doma zastižen - uvědomila, že mu přijde zásilku doručit znovu dne 8. 7. 1998. Protože ani v tento den žalobce nezastihla, vhodila mu do schránky oznámení, že písemnost "je uložena na poště v H., kde si ji může vyzvednout". Vzhledem k tomu, že žalobce si zásilku do tří dnů od uložení nevyzvedl (zásilku si vyzvedl až dne 20. 7. 1998), považoval odvolací soud první pracovní den po uplynutí této lhůty, tj. pondělí 13. 7. 1998, za den doručení. Od tohoto dne, podle odvolacího soudu, začala běžet patnáctidenní lhůta k podání odvolání a skončila 27. 7. 1998. Žalobce však odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně podal osobně u soudu teprve dne 30. 7. 1998.

K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 31. 5. 1999, č. j. 21 Cdo 8/99-39, usnesení krajského soudu zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení. Vytknul odvolacímu soudu, že žalobcovo odvolání odmítl na základě skutečností vyplývajících z obsahu spisu a zjištěných výslechem poštovní doručovatelky A. S., ač - jak je zřejmé z obsahu spisu - A. S. byla soudem prvního stupně vyslechnuta, aniž by účastníci řízení o takto prováděném šetření byli vyrozuměni a aniž by mohli realizovat své právo klást jí otázky. Soud prvního stupně a ani odvolací soud - dříve než o odvolání žalobce bylo rozhodnuto - nedaly účastníkům řízení rovněž možnost seznámit se s výpovědí A. S., vyjádřit se k ní a případně navrhnout doplnění dosud provedeného šetření. Tímto postupem, z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nesprávným, byla dovolateli v průběhu řízení odňata možnost jednat před soudem.

Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 1. 6. 2000, č. j. 16 Co 91/2000-67, odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 1. 6. 1998, č.j. 16 C 16/98-13, opět odmítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Po doplnění šetření listovní doručovací kartou doručovatelky S. s datem 7. 7. 1998 a 8. 7. 1998, výslechem M. Ř., vedoucí pošty O., A. J., přepážkové pracovnice téže pošty a V. S., manželky žalobce, dospěl k závěru, že žalobci bylo doručeno v souladu se zákonem tak, že dne 7. 7. nebyl zastižen, a proto mu byla zanechána výzva, že mu bude zásilka opětovně doručována, a to dne 8. 7., kdy opět nebyl zastižen a proto mu bylo zanecháno poštovní doručovatelkou vyrozumění, že má zásilku uloženu na poště. Tvrzení žalobce, že doručovatelka při doručování nepostupovala tak, jak bylo zjištěno, považoval za neprokázané; kdyby žalobce prokázal, že se doma zdržoval, z takové skutečnosti nelze dovodit závěr, že při doručování písemnosti nebylo postupováno, jak soud zjistil. Protože žalobci byl napadený rozsudek doručen dne 13. 7. 1998 (za stavu, kdy poslední den 3denní lhůty od uložení připadl na 11. 7., tj. sobotu), skončil běh 15denní lhůty 27. 7. 1998 a protože žalobce odvolání podal osobně u soudu dne 30. 7. 1998 učinil tak po uplynutí 15denní lhůty určené k podání odvolání.

V dovolání proti usnesení odvolacího soudu žalobce namítá, že odvolací soud ani v novém řízení poštovní doručovatelku A. S. nevyslechl a že tedy žalobce neměl možnost stejně jako předtím klást otázky, jakož i vyjádřit se k její výpovědi. Z toho dovozuje, že nové řízení bylo postiženo stejnou vadou (uvedenou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř.) jako řízení předcházející. Nadále trvá na tom, že ani 7. 7. 1998, ani o den později mu poštovní doručovatelka zásilku nedoručovala a tiskopis pošty v poštovní schránce nezanechala. Tomu svědčí i skutečnost, že okamžitě poté, co výzvu řádně obdržel, tj. dne 20. 7. 1998, zásilku neprodleně vyzvedl. Navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 - dále jen „o. s. ř." (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) a po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že dovolání je podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. e) o. s. ř. přípustné, přezkoumal věc bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

S námitkou dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu je postiženo vadou uvedenou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. dovolací soud nesouhlasí.

Odnětím možnosti jednat před soudem se rozumí postup soudu, jímž zne-možnil účastníku řízení realizaci procesních práv, která mu občanský soudní řád dává (např. právo účastnit se jednání, či-nit přednesy, navrhovat důkazy apod.). O vadu ve smyslu ustanove-ní § 237 odst. 1 písm.f) o. s. ř. jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv také při rozhodování. Nejde-li o případy, kdy účastník nebyl přibrán do řízení (§ 94 o. s. ř.) nebo kdy účastníku byl ustanoven opatrovník, ačkoliv k tomuto opatření nebyly splněny zákonem sta-novené předpoklady, je dovo-lací důvod podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. dán zejména tehdy, jestliže soud rozhodl bez nařízení jednání, přestože mělo být ve věci jednáno, nebo jestliže soud věc projednal v rozporu s ustanovením § 101 odst. 2 o. s. ř. v nepřítomnosti účastníka.

V posuzované případě se o takovou situaci nejedná. Jak uvedl Nejvyšší soud České republiky již v předchozím usnesení ze dne 31. 5. 1999, č. j. 21 Cdo 8/99-39, při zkoumání, zda jsou splněny předpoklady pro odmítnutí odvolání, vychází odvolací ze skutečností, vyplývajících z obsahu spisu, popřípadě zjištěných pomocí šetření, které provádí buď sám nebo prostřednictvím soudu prvního stupně nebo soudu dožádaného. I když při zjišťování rozhodných skutečností pomocí šetření nejde o dokazování (dokazování se v řízení před soudem pojmově vztahuje jen k věci samé), soud při něm postupuje - zejména provádí-li výslech fyzických osob - přiměřeně podle ustanovení § 122 a násl. o. s. ř. Protože při přezkoumávání předchozího rozhodnutí odvolacího soudu (č. j. 16 Co 351/98-29 ze dne 21. 10. 1998) dovolací soud zjistil, že odvolání bylo odvolacím soudem odmítnuto na základě skutečností zjištěných mimo jiné výslechem poštovní doručovatelky A. S., aniž byli účastníci o výslechu A. S. vyrozuměni a mohli tak realizovat své právo klást ji otázky a aniž byla účastníkům dána možnost seznámit se s výpovědí A. S., vyjádřit se k ní a případně navrhnout doplnění dosud provedeného šetření, dospěl tehdy dovolací soud k závěru, že takovým postupem byla dovolateli (žalobci) v průběhu řízení odňata možnost jednat před soudem.

Při přezkoumávání tímto dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu tomu tak však již nebylo. Odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění jeho usnesení - při rozhodování o odmítnutí odvolání vycházel ze šetření provedeného listovní doručovací kartou doručovatelky S. ze dne 7. 7. 1998 a 8. 7. 1998 a z výslechů M. Ř., A. J., V. S. a A. S. S obsahem všech výslechů (včetně výslechu A. S.) i s obsahem listin byli účastníci seznámeni při jednání odvolacího soudu dne 1. 6. 2000. Žádný z účastníků (ani jejich zástupců) nenavrhoval provedení dalších důkazů. Nehledě k tomu, že o existenci výpovědi A. S. se žalobce dozvěděl nejpozději z usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. října 1998, č. j. 16 Co 351/98-29, jež mu bylo doručeno dne 11. 11. 1998, a že tedy od tohoto dne se mohl nahlédnutím do spisu s obsahem této výpovědi seznámit, nic mu nebránilo, aby svá procesní práva uplatnil nejpozději ještě při jednání 1. 6. 2000 před odvolacím soudem, kde se k výpovědi A. S. mohl vyjádřit, případně mohl navrhnout opakování tohoto výslechu proto, aby jí mohl klást otázky. Protože však žalobce tohoto postupu nepoužil, nemůže se úspěšně dovolávat, že mu shora popsaným postupem odvolacího soudu byla odňata možnost jednat před soudem.

Souhlasit nelze ani s dalším tvrzením dovolatele, že totiž šetření provedené odvolacím soudem netvoří dostatečnou oporu pro závěr odvolacího soudu o opožděnosti podaného odvolání.

V posuzovaném případě odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění napadeného usnesení - vycházel ze zjištění, že rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 1. 6. 1998, č. j. 19 C 16/98-13, byl žalobci doručen (v souladu s ustanovením § 47 odst. 2 o. s. ř.) dne 13. 7. 1998 a že žalobce podal odvolání teprve dne 30. 7. 1998, tedy po uplynutí 15denní lhůty k podání odvolání (§ 204 odst. 1 o. s. ř.). Tyto závěry odvolacího soudu jsou zcela v souladu s tím, co v průběhu šetření provedeného odvolacím soudem vyšlo najevo. Jestliže dovolatel zpochybňuje zjištění odvolacího soudu, z nichž vycházel, a předkládá jiné (od odvolacího soudu odlišné) hodnocení uvedeného, napadá tak hodnocení provedeného šetření, jak je učinil odvolací soud, které samo o sobě není způsobilým dovolacím důvodem (srov. § 132 o. s. ř.).

Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správné. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by usnesení odvolacího soudu bylo postiženo jinou vadou uvedenou v ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř., případně vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení § 243b odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.

O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 4 věty první, § 224 odst. l a § 151 odst. l věty prv-ní o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému, který měl v dovolacím ří-zení plný úspěch a který by měl právo na náhradu účelně vynalože-ných nákladů tohoto řízení (srov. § 142 odst. 1, věta první, o. s. ř.), žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 10. srpna 2001

JUDr. Mojmír P u t n a

předseda senátu

Vydáno: 10. August 2001