JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 21 Cdo 2040/2005

Právní věty

Nejsou k dispozici

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce L. J., zastoupeného advokátkou, proti žalované L. s.r.o., zastoupené advokátem, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 7 C 764/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. dubna 2003 č.j. 15 Co 150/2001-35, takto:

I. Dovolání žalované se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru, „označené jako výpověď dle § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce“, dané žalobci dopisem žalované ze dne 3.7.2000, je neplatné. Žalobu odůvodnil tím, že z dopisu ze dne 3.7.2000 „naprosto nevyplývá, jakým konkrétním způsobem žalobce zvlášť závažně porušil pracovní kázeň“, a že důvody uváděné žalovanou „naprosto nepostačují ani na výpověď danou dle § 46 zák. práce a již vůbec ne na okamžité zrušení pracovního poměru“. Kromě toho nebyly splněny ani formální náležitosti okamžitého zrušení pracovního poměru, „neboť toto nebylo žalobci doručeno do vlastních rukou, na což žalovanou upozornil“.

Okresní soud v Blansku rozsudkem ze dne 22.1.2001 č.j. 7 C 764/2000-13 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Ve věci samé dospěl k závěru, že z obsahu dopisu ze dne 3.7.2000 i z potvrzení o zaměstnání vyplývá, že „vůle žalované směřovala k okamžitému zrušení pracovního poměru podle ust. § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce, když v potvrzení o zaměstnání je uvedeno, že pracovní poměr žalobce skončil 4.7.2000“. Vycházeje dále ze zjištění, že okamžité zrušení bylo žalobci doručováno poštou, zásilka však nebyla určena do vlastních rukou žalobce a převzal ji jeho dědeček nejpozději dne 4.7.2000, dovodil, že za této situace, kdy „zásilku převzala jiná osoba než žalobce“, „nemohla být splněna povinnost zaměstnavatele doručit písemnost (okamžité zrušení pracovního poměru) podle ust. § 266a odst. 4 zák. práce a již z tohoto důvodu je okamžité zrušení pracovního poměru neplatným právním úkonem“. Jelikož však z provedených důkazů vyplynulo, že předmětný projev vůle „byl doručen nejpozději dne 4.7.2000“ a od tohoto okamžiku začala běžet dvouměsíční lhůta k uplatnění neplatnosti tohoto rozvázání pracovního poměru u soudu, která uplynula dnem 4.9.2000, je podle názoru soudu prvního stupně zřejmé, že žaloba podaná u soudu dne 6.9.2000 „byla uplatněna až po uplynutí prekluzívní lhůty stanovené § 64 zák. práce“ a že proto „pro nedodržení této lhůty“ musela být žaloba jako nedůvodná zamítnuta.

K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 29.4.2003 č.j. 15 Co 150/2001-35 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech řízení před soudy obou stupňů 7.800,- Kč k rukám zástupkyně žalobce JUDr. M. C. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně o tom, že z obsahu listiny – dopisu žalované ze dne 3.7.2000 „skutečně vyplývá, že směřovala k okamžitému zrušení pracovního poměru“ se žalobcem, a že „nebyla splněna jedna z formálních náležitostí okamžitého zrušení pracovního poměru, a to doručení druhému účastníku“ do vlastních rukou v souladu s ustanovením § 266a zák. práce, neboť listina obsahující okamžité zrušení pracovního poměru byla žalobci doručována prostřednictvím pošty a „tuto listinu převzala jiná osoba, odlišná od žalobce“; z tohoto důvodu je třeba posoudit „právní úkon zaměstnavatele (žalované) směřující ke skončení pracovního poměru touto listinou za neplatný dle § 55 zák. práce“. Oproti soudu prvního stupně však odvolací soud zaujal odlišný právní názor týkající se počátku běhu lhůty podle ustanovení § 64 zák. práce k uplatnění neplatnosti tohoto zrušovacího projevu vůle. Zdůraznil, že zaměstnanec může podat žalobu na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru kdykoli poté, co se o existenci tohoto právního úkonu zaměstnavatele dozvěděl, avšak „před jeho řádným doručením (§ 266a zák. práce) běh dvouměsíční propadné lhůty podle § 64 zák. práce nezapočne“. Musí-li být podle ustanovení § 55 zák. práce okamžité zrušení pracovního poměru doručeno druhému účastníku, „pak lze vycházet z toho, že účinky zrušovacího projevu vůle nastávají ze zákona tím dnem, kdy písemný projev o okamžitém zrušení pracovního poměru byl druhému účastníku doručen, a to zákonem předvídaným způsobem“. Jestliže tedy „s ohledem na absenci zákonného doručení neskončil pracovní poměr žalobce jeho okamžitým zrušením“, pak podle názoru odvolacího soudu „nemohla začít běžet dvouměsíční lhůta k podání žaloby“.

V dovolání proti tomuto rozsudku odvolacího soudu žalovaná namítala, že odvolací soud „celou věc jednoznačně nesprávně právně posoudil“, neboť podle jejího názoru je v daném případě „nade vší pochybnost zřejmé“, že žaloba o určení neplatnosti předmětného okamžitého zrušení pracovního poměru byla u soudu uplatněna až po uplynutí prekluzívní lhůty podle ustanovení § 64 zák. práce. Zdůraznila, že z „dikce“ ustanovení § 64 zák. práce vyplývá nutnost uplatnit neplatnost rozvázání pracovního poměru nejpozději ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním, „tedy vychází se zde z okamžiku, kdy k ukončení tohoto pracovního poměru mělo dojít a nikoliv kdy k ukončení tohoto pracovního poměru skutečně došlo“. Následné určení, že úkon zaměstnavatele, kterým zaměstnanci doručoval okamžité zrušení pracovního poměru, je stižen vadou, jež má mít za následky neplatnost tohoto úkonu, nemůže mít podle názoru dovolatelky, který „je podepřen i judikaturou Nejvyššího soudu ČR“, vliv na to, „že zde přesto stále platí uvedená dvouměsíční prekluzívní lhůta, neboť to, zda zde došlo ke skončení pracovního poměru tímto rozvázáním, je právě tím, co se má v rámci soudního řízení prokázat“. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba posuzovat - s ohledem na to, že žalovaná rozvázala s žalobcem pracovní poměr dopisem ze dne 3.7.2000 - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce ve znění účinném do 31.12.2000 [tj. přede dnem, kdy nabyly účinnosti zákony č. 155/2000 Sb., č. 220/2000 Sb., č. 238/2000 Sb., č. 257/2000 Sb. a č. 258/2000 Sb., kterými se mění (též) zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů] - dále jen „zák. práce“.

Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů dovolatelka nenapadá), že žalobce pracoval u žalované na základě pracovní smlouvy od 8.11.1999 a že dopisem ze dne 3.7.2000 žalovaná sdělila žalobci, že mu „dává výpověď dle § 53 odst. 1b ZP“. Tento dopis, který žalovaná zaslala žalobci poštou (držitelem poštovní licence) jako doporučenou zásilku, převzal dne 4.7.2000 dědeček žalobce. Dne 29.10.2000 žalovaná vystavila žalobci potvrzení o zaměstnání, ve kterém uvedla, že pracovní poměr žalobce skončil dne 4.7.2000.

Za tohoto skutkového stavu byl pro posouzení opodstatněnosti uplatněného nároku – jak k tomu dospívají i soudy obou stupňů v posuzované věci – kromě jiného rozhodující závěr o tom, jaký význam měla skutečnost, že dopis žalované ze dne 3.7.2000 „směřující k okamžitému zrušení pracovního poměru“ převzal dne 4.7.2000 dědeček žalobce.

Podle ustanovení § 55 zák. práce okamžité zrušení pracovního poměru musí zaměstnavatel i zaměstnanec provést písemně, musí v něm skutkově vymezit jeho důvod tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným, a musí je ve stanovené lhůtě doručit druhému účastníku, jinak je neplatné; uvedený důvod nesmí dodatečně měnit.

Podle ustanovení § 266a odst. 1 zák. práce písemnosti zaměstnavatele týkající se vzniku a zániku pracovního poměru nebo vzniku, změn a zániku povinností zaměstnance vyplývajících z pracovní smlouvy musí být doručeny zaměstnanci do vlastních rukou. Písemnosti doručuje zaměstnavatel zaměstnanci na pracovišti, v jeho bytě nebo kdekoliv bude zastižen; není-li to možné, lze písemnost doručit držitelem poštovní licence. Podle ustanovení § 266a odst. 2 zák. práce písemnosti doručované držitelem poštovní licence zasílá zaměstnavatel na poslední adresu zaměstnance, která je mu známa, jako doporučenou zásilku s doručenkou a poznámkou „do vlastních rukou“.

Okamžité zrušení pracovního poměru je jednostranným právním úkonem směřujícím k rozvázání pracovního poměru (§ 240 odst. 1 zák. práce). Rozhodným okamžikem, kdy zaměstnavatel projeví svou vůli rozvázat se zaměstnancem pracovní poměr okamžitým zrušením, je tedy - jak vyplývá z výše uvedeného - mimo jiné i odeslání písemného vyhotovení okamžitého zrušení pracovního poměru držitelem poštovní licence (§ 266a odst. 2 zák. práce); od tohoto okamžiku je zaměstnavatel svým projevem vůle vázán. Právní účinky okamžitého zrušení pracovního poměru však nastanou až tím dnem, kdy byl písemný projev vůle o okamžitém zrušení pracovního poměru zaměstnanci doručen (srov. rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 19.3.1971 sp. zn. 3 Cz 4/71, uveřejněný pod č. 14 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1972). Pokud zaměstnavatel doručuje písemnosti uvedené v ustanovení § 266a odst. 1 zák. práce prostřednictvím držitele poštovní licence (poštou), musí je zaslat jako doporučenou zásilku do vlastních rukou; převzala-li takovou zásilku jiná osoba než zaměstnanec, nebyla tím splněna povinnost zaměstnavatele doručit písemnost (srov. rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27.12.1982 sp. zn. 6 Cz 34/81, uveřejněný pod č. 9 v Bulletinu Nejvyššího soudu ČSR, občanskoprávní část, roč. 1985, popř. rozsudek býv. Nejvyššího soudu SSR ze dne 26.5.1975 sp. zn. 3 Cz 12/75, uveřejněný pod č. 52 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1977), a to i v případě, jestliže zásilka byla zaměstnanci dodatečně prokazatelně odevzdána. Napadený rozsudek odvolacího soudu vycházející z toho, že převzala-li okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 3.7.2000, doručované žalobci prostřednictvím pošty, „jiná osoba, odlišná od žalobce“, „nebyla tak splněna povinnost zaměstnavatele doručit písemnost v souladu s ust. § 266a zák. práce“, je proto s uvedeným výkladem ustanovení § 266a zák. práce konformní.

S názorem dovolatelky, že i v případě nesprávného doručení okamžitého zrušení pracovního poměru žalobci začala běžet dvouměsíční lhůta uvedená v ustanovení § 64 zák. práce, dovolací soud nesouhlasí.

Podle ustanovení § 64 zák. práce neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou může jak zaměstnavatel, tak i zaměstnanec uplatnit u soudu nejpozději ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním.

Citované ustanovení umožňuje účastníkům pracovního poměru domáhat se soudní ochrany před jeho neoprávněným rozvázáním. Chce-li zaměstnanec nebo zaměstnavatel, aby nenastaly právní účinky vyplývající z rozvázání pracovního poměru, musí ve lhůtě dvou měsíců podat u soudu žalobu na určení, že právní úkon směřující k rozvázání pracovního poměru je neplatný. Dovolatelce lze přisvědčit, že pokud nebyla taková žaloba podána, skončí pracovní poměr mezi účastníky podle tohoto právního úkonu, i kdyby objektivně šlo o neplatné rozvázání pracovního poměru, neboť po uplynutí dvouměsíční lhůty se soud již nemůže posouzením otázky platnosti rozvazovacího úkonu zabývat, a to ani jako otázkou předběžnou (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19.3.1997, sp. zn. 2 Cdon 475/96, uveřejněný pod č. 75 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997, na který žalovaná v dovolání výslovně odkazuje).

Počátek běhu lhůty k uplatnění neplatnosti rozvázání pracovního poměru však ustanovení § 64 zák. práce váže – jak na to rovněž upozorňuje i dovolatelka – ke dni, „kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním“. V případě okamžitého zrušení pracovního poměru je začátek běhu této lhůty shodný s okamžikem řádného doručení okamžitého zrušení pracovního poměru druhému účastníku, s nímž zákon - jak uvedeno výše - spojuje vznik právních účinků tohoto zrušovacího projevu vůle. Dovozuje-li ovšem žalovaná, že i přes nesprávné doručení okamžitého zrušení pracovního poměru žalobci „stále platí uvedená dvouměsíční prekluzívní lhůta“, pak opomíjí, že nenastaly-li v důsledku vadného doručení okamžitého zrušení pracovního poměru účinky spojené s jeho doručením, nemohl ani nastat okamžik, „kdy měl pracovní poměr tímto rozvázáním skončit“, jako okolnost významná z hlediska počátku běhu dvouměsíční lhůty k podání žaloby na neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 64 zák. práce. S přihlédnutím k výše uvedenému, a protože jedním z důvodů, pro který zákon postihuje okamžité zrušení pracovního poměru sankcí neplatnosti, je také skutečnost, že okamžité zrušení pracovního poměru nebylo řádně doručeno druhému účastníku (§ 55 zák. práce), je tedy nutno dovodit, že žalobu na neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru zaměstnavatelem může zaměstnanec podat kdykoliv poté, co se o existenci tohoto zrušovacího projevu vůle dověděl, bez ohledu na to, zda mu okamžité zrušení pracovního poměru bylo doručeno do vlastních rukou; před řádným doručením okamžitého zrušení pracovního poměru (§ 266a zák. práce) však běh dvouměsíční propadné lhůty podle ustanovení § 64 zák. práce nezapočne (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28.1.1999 sp. zn. 2 Cdon 1580/97, uveřejněný pod č. 41 v časopise Soudní judikatura, roč. 1999, který - s ohledem na obecný dopad ustanovení § 64 zák. práce na všechny způsoby rozvázání pracovního poměru - lze mutatis mutandis vztáhnout i na okamžité zrušení pracovního poměru).

V posuzovaném případě odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku – z těchto obecně přijímaných právních názorů důsledně vycházel. Dovodil-li proto odvolací soud, že „s ohledem na absenci zákonného doručení“ okamžitého zrušení pracovního poměru žalobci, „nemohla začít běžet dvouměsíční lhůta k podání žaloby“, bylo ve věci rozhodnuto v souladu se zákonem a s již ustálenou judikaturou, na níž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst.1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1, věty první o.s.ř., neboť žalovaná s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobci, který měl v dovolacím řízení plný úspěch a který by tak měl právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. § 142 odst. 1 větu první o.s.ř.), v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně 27. července 2006

JUDr. Zdeněk Novotný

předseda senátu

Vydáno: 27. July 2006