JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 21 Cdo 2037/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně I. F. – T. spol. s r. o., zastoupené advokátem, proti žalovanému Ing. L. N., zastoupenému advokátkou, o 122.335,60 Kč, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 12 C 142/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. června 2007, č. j. 23 Co 138,139/2007 - 279, takto:

I. Dovolání žalovaného se zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 8.116,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaný zaplatil 122.335,60 Kč. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaný, který u ní pracoval od 1. 11. 1993 jako „manažer“, nesložil do pokladny žalovanou částku, kterou převzal od firmy Z. T., ač podle pokladního příjmového dokladu ze dne 17. 10. 1995 tato částka měla být žalovaným do pokladny vložena.

Okresní soud Praha – východ rozsudkem ze dne 5. 12. 2002, č. j. 12 C 142/99-158, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit „žalovanému náhradu nákladů řízení“ k rukám jeho „právního zástupce“ a „na účet Okresního soudu Praha – východ na znalečném částku 14.625,- Kč“. Usnesením ze dne 15. 5. 2003, č. j. 12 C 142/99-178, stanovil „výši nákladů přiznaných v rozsudku ze dne 5. 12. 2002“ částkou 54.362,- Kč. Z provedeného dokazování („zvláště ze znaleckého posudku“) měl za zjištěno, že žalobkyně neustanovila žádnou hmotně odpovědnou osobu, která by odpovídala za svěřené finanční hotovosti, že účetní doklady neměly náležitosti, že do pokladny mělo přístup více osob a že s financemi žalobkyně se nakládalo různým způsobem, který neodpovídal zákonu o účetnictví; protože „neshledal“, že by žalovaný nějakým způsobem způsobil žalobkyni škodu zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů, dovodil, že žaloba není důvodná.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 2. 2005, č. j. 23 Co 558, 559/2004-204, rozsudek soudu prvního stupně a usnesení ze dne 15. 5. 2003, č. j. 12 C 14/99-178, potvrdil a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na nákladech odvolacího řízení 23.000,- Kč k rukám advokátky. Uvedl, že soud prvního stupně se sice správně zabýval zkoumáním, zda došlo k naplnění jednotlivých předpokladů odpovědnosti za škodu, pochybil však v tom, že zcela pominul námitku promlčení vznesenou žalovaným. Vycházeje poté z toho, že, dovozuje-li žalobkyně vznik škody z příjmového dokladu ze dne 17. 10. 1995, počala tříletá objektivní lhůta k uplatnění nároku ve smyslu ustanovení § 263 odst. 3 věty druhé zák. práce běžet téhož dne, a vzhledem k tomu, že žaloba v této věci byla podána dne 15. 9. 1998, uzavřel, že tříletá objektivní promlčecí lhůta ke dni podání žaloby neproběhla. Zabývaje se dále tím, zda žaloba byla podána také před uplynutím dvouleté subjektivní promlčecí lhůty ve smyslu ustanovení § 263 odst. 3 věty první zák. práce, vycházel z toho, že poškozený se doví o škodě (a zároveň začne běžet dvouletá subjektivní promlčecí lhůta) tehdy, když zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) její rozsah tak, aby bylo možné případně též určit výši škody v penězích. Přitom není potřebné, aby znal rozsah (výši) škody přesně (např. na základě znaleckého posudku). O tom, kdo za škodu odpovídá, se poškozený doví tehdy, když zjistí skutkové okolnosti rozhodné pro vymezení odpovědného subjektu. Z obsahu spisu a zejména z výpovědi většinového vlastníka a jednatele žalobkyně L. S. O. vyplynulo, že věděl o určitých nesrovnalostech v činnosti žalovaného již v době ukončení jeho pracovního poměru, tj. k 1. 3. 1996. Již v té době sám podal trestní oznámení, ve kterém byla „zahrnuta“ i zažalovaná částka. Z těchto skutečností dovodil, že žalobkyně se „dověděla“ ve smyslu ustanovení § 263 odst. 3 věty první zák. práce o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, již v průběhu prvního pololetí roku 1996 a nikoli teprve až po zprovoznění software a „rekonstrukci“ účetnictví v roce 2002. Zmíněná rekonstrukce účetnictví ani „Společná znalecká zpráva“ z 26. 6. 2004, vycházející z rekonstruovaného účetnictví žalobkyně, nepřinesly žádné nové zásadní poznatky ohledně vzniku a výše škody a o tom, kdo za ni podle žalobkyně měl odpovídat. Proto žaloba, jež byla v této věci podána 15. 9. 1998, byla podána až po uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí lhůty.

K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 13. 12. 2006, č. j. 21 Cdo 3158/2005-238, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vytknul odvolacímu soudu, že závěr, že „žalobkyně se dověděla ve smyslu ustanovení § 263 odst. 3 věty první zák. práce o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, již v průběhu prvního pololetí roku 1996“, učinil na základě neúplného skutkového zjištění. Uvedl, že pro potřebný závěr o tom, jaké vědomosti (z hlediska posouzení, zda mohly zakládat důvod pro závěr o odpovědnosti žalovaného) měla tehdy žalobkyně, je nezbytné doplnit v tomto směru výpověď L. S. O., ale zejména obstarat „zprávu pro policii“, o níž se zmiňoval, a že z jejího obsahu (a porovnání s výpovědí L. S. O.), případně z dalších důkazů, teprve bude možno usuzovat, zda skutečně již „v průběhu prvního pololetí roku 1996“ měla žalobkyně vědomost o takových skutkových okolnostech, které mohly zakládat důvod pro závěr o odpovědnosti žalovaného za škodu.

Krajský soud v Praze v dalším řízení rozsudkem ze dne 5. 6. 2007, č. j. 23 Co 138,139/2007 – 279, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 33.750,-Kč, jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů a že žalobce je povinen zaplatit České republice na nákladech řízení 10.530,-Kč „na účet Okresního soudu Praha-východ“ a že žalovaný je povinen zaplatit České republice na nákladech řízení 4.095,-Kč „na účet Okresního soudu Praha-východ“. Poté, co doplnil dokazování doplňujícím výslechem jednatele žalobkyně L. S. O. „onou zprávou pro policii“ (podání jednatele žalobkyně L. S. O. Policie ČR MO z 14. 5. 1996) a „Prohlášením“ L. S. O. z 11. 6. 1996, podaným na Policii ČR MO dne 27. 6. 1995, dospěl k závěru, že „nebylo ničím prokázáno, že by ke dni podání žaloby, tj. k 15. 9. 1998, proběhla dvouletá subjektivní promlčecí lhůta ve smyslu ustanovení § 263 odst. 3 zákoníku práce“. Námitku žalovaného, že žalobkyně měla k dispozici všechny údaje, na základě kterých se mohla dovědět o tom, že vznikla tvrzená škoda, posoudil jako nedůvodnou, neboť při zkoumání, kdy se poškozený dověděl o škodě a o tom, kdo za ní odpovídá ve smyslu ustanovení § 263 odst. 3 věty první zák. práce, je třeba vycházet z prokázané vědomosti poškozeného; pouhá možnost dovědět se rozhodné skutkové okolnosti nepostačuje. Vycházeje dále z toho, že žalovaný převzal finanční prostředky žalobkyně (částku 122.335,60,- Kč od firmy Z. T.) a že z žádných důkazů nebylo prokázáno tvrzení žalovaného, že zažalovanou částku složil do pokladny žalobce, dovodil, že toto jednání žalovaného je třeba považovat za porušení jedné ze základních povinností zaměstnance řádně hospodařit s prostředky svěřenými zaměstnavatelem a střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele, jak vyplývá z ustanovení § 73 odst. 1 písm. d) zák. práce. Žalobkyni tak „ztrátou (zašantročením) zažalované částky vznikla škoda“, a to v příčinné souvislosti s jednáním žalovaného, který tuto částku převzal, avšak „dostatečně nedokladoval“, jak s ní naložil. Za vzniklou škodu odpovídá žalovaný podle ustanovení § 172 odst. 1 zák. Protože se jednalo o škodu způsobenou z nedbalosti, nesmí výše její náhrady ve smyslu ustanovení § 179 odst. 2 věty první zák. práce přesáhnout 4 a ½ násobek průměrné měsíční mzdy před porušením povinnosti (celkem 33.750,- Kč); důvody zvláštního zřetele hodné pro mimořádné snížení náhrady škody ve smyslu ustanovení § 183 zák. práce odvolací soud neshledal.

V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu (proti měnícímu výroku co do částky 33.750,- Kč) žalovaný namítá, že rozsudek odvolacího soudu „nerozlišuje účetnictví podnikatele od účetních podkladů jako skutečného zdroje informací“, že „rekonstrukce nikoliv podkladů, ale jen samotného účetnictví nemá žádný význam pro počátek běhu lhůty subjektivního promlčení“, že „k počátku běhu subjektivního promlčení postačuje samotná znalost základních potřebných skutečností“, že „není podmínkou, aby si poškozený také sám uvědomoval jejich všechny souvislosti, dopady a logické důsledky“, a že „nemá oporu v právu ani závěr napadeného rozsudku o tom, že žalovaný jako vedoucí manažer způsobil žalobci předmětnou škodu coby osoba spoluodpovědná za neprůkazně vedené účetnictví“. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil, a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení,

Žalobkyně navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto, neboť dovolání není „ani v jednom bodě“ důvodné.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozsudek (jeho výrok), proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – s ohledem na to, že žalobkyní tvrzená škoda vznikla 17. 10. 1995 – podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce ve znění do 31. 12. 1995 (do dne než nabyl účinnosti zákon č. 287/1995 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon České národní rady č. 238/1992 Sb., o některých opatřeních souvisejících s ochranou veřejného zájmu) – dále jen „zák. práce“.

Podle ustanovení § 261 odst. 1 zák. práce se nárok promlčí, jestliže nebyl uplatněn u soudu ve lhůtě v tomto zákoníku stanovené. K promlčení se přihlédne, jen jestliže se ten, vůči němuž se nárok uplatňuje, promlčení dovolá; v takovém případě nelze promlčený nárok účastníku, který jej uplatňuje, přiznat.

Podle ustanovení § 262 odst. 1 zák. práce lhůta počíná běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé.

Podle ustanovení § 263 odst. 3 zák. práce lhůta k uplatnění nároku na náhradu škody činí dva roky; počne běžet ode dne, kdy se poškozený doví o tom, že škoda vznikla, a o tom, kdo za ni odpovídá. Nárok na náhradu škody se však promlčí, nebyl-li uplatněn ve lhůtě tří let, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, deseti let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví.

Jak uvedl dovolací soud již ve svém rozsudku ze dne 13. 12. 2006, č. j. 21 Cdo 3158/2005-238, počátek promlčecí lhůty v pracovněprávních vztazích je obecně (objektivně) určen ustanovením § 262 odst. 1 zák. práce, podle něhož lhůta počíná běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé. Takto vymezený počátek je vymezen objektivně, nezávisle na poškozeném zaměstnanci (srov. slovo „mohlo“). Běh promlčecí doby tedy počne ode dne, kdy by obecně každý mohl právo uplatnit, jinak řečeno - kdy mohl podat žalobu (actio nata), přičemž není rozhodující, zda snad daný subjekt byl v situaci, která mu uplatnění práva znemožňovala (nevěděl o právu, výkon práva mu znemožňovala nemoc apod.). Jde tedy o objektivně určený počátek běhu promlčecí lhůty, který se odvíjí od právních skutečností, popř. událostí, jejichž vznik či existence jsou nezávislé na úrovni vědomí (znalostí) oprávněného účastníka odpovědnostního vztahu.

Vedle této tzv. objektivní lhůty zákon stanoví k uplatnění nároku z odpovědnostních práv také lhůtu subjektivní. Obecně platí, že nárok na náhradu škody je třeba uplatnit v době, kdy ještě běží obě lhůty, tj. lhůta objektivní a v jejím rámci lhůta subjektivní. S odvolacím soudem lze souhlasit v tom, že poškozený se doví o tom, že mu vznikla škoda tehdy, když zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik konkrétního nároku na náhradu škody. O tom, kdo za škodu odpovídá se poškozený dozví tehdy, jestliže získá vědomost o takových skutkových okolnostech, které mohou zakládat důvod pro závěr o odpovědnosti zaměstnance; nemusí jít o zjištění (rozumí se jistotu v běžném slova smyslu), postačuje, aby skutkové okolnosti, kterými zaměstnavatel disponuje, byly způsobilé takový závěr o možné odpovědnosti zaměstnance učinit. Uvedené samozřejmě nelze vykládat tak, že by zákonem vyžadovaná vědomost zaměstnavatele o tom, kdo za škodu odpovídá, byla naplněna již na základě pouhého podezření či předpokladu; z tohoto hlediska je rozhodující, kdy se zaměstnavatel o těchto skutečnostech (skutkových okolnostech) prokazatelně dověděl.

Odvolací soud v dovoláním napadeném rozsudku při posuzování běhu tzv. subjektivní promlčecí lhůty z uvedených zásad vycházel. Po doplnění dokazování správně dovodil, že žalovaný převzal finanční prostředky žalobkyně (částku 122.335,60 Kč od firmy Z. T.) a že z žádných důkazů nebylo prokázáno tvrzení žalovaného, že žalovanou částku složil do pokladny žalobkyně. Samotná okolnost, že v účetnictví žalobce byl doklad o tom, že žalovaný uvedenou finanční částku převzal a že „neexistoval návazný doklad o dalším užití přijaté částky“, ještě (oproti názoru dovolatele) neumožňuje závěr o tom, že žalobkyně se dověděla o vzniku škody a o tom, kdo za ni odpovídá. Nelze totiž přehlédnout, že ne každé potvrzení o převzetí zaměstnavatelových peněz zaměstnancem znamená automaticky, že tyto prostředky byly zneužity či jinak použity ke škodě zaměstnavatele. Každé hospodaření s finančními prostředky má svoji dynamiku (časový vývoj). I když k přijetí finančních prostředků dojde, existuje nepochybně časový úsek, v němž je těmito prostředky dále nakládáno. Neexistence dokladu o tom, jak bylo s prostředky dále naloženo, sama o sobě ještě neznamená, že s nimi bylo nakládáno ke škodě zaměstnavatele. Teprve vědomost zaměstnavatele o tom, že prostředky byly použity jinak (i tak, že v rozporu s účetními pravidly či zvyklostmi nebyly převedeny na účet zaměstnavatele), může – jak výše uvedeno - vést k závěru, že se zaměstnavatel o vzniku škody dověděl. Jestliže v projednávané věci nebylo prokázáno, že by zaměstnavatel (jeho statutární orgán – jednatel) o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, věděl již v době, kdy psal podání Policii ČR MO (dne 14. 5. 1996) nebo „Prohlášení“ podané na Policii ČR MO ze dne 27. 6. 1995 (dne 11. 6. 1996), a žalobkyně tvrdila, že se rozhodující skutečnosti dověděla teprve na základě studia „počítačové evidence a souvisejících fyzických dokladů (šlo o tisíce operací a dokumentů)“ v druhé polovině roku 1998, bylo na žalovaném, aby tvrdil a prokazoval, že se žalobkyně o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, dověděla dříve. V tomto směru však žalovaný žádné významné skutečnosti netvrdil a důkazy v tomto směru nenavrhoval; pouhé obecné tvrzení, že v každoročním daňovém přiznání zařazením či naopak vyřazením částky 122.335,60,- Kč z nákladů vynaložených na podnikání dávala žalobkyně najevo svou vědomost o vzniku škody a o tom, kdo za ni odpovídá, nestačí.

Námitky dovolatele se navíc se skutkovými (a právními) závěry odvolacího soudu míjejí. Polemika dovolatele s pojmy „účetnictví podnikatele“, „účetní podklady“ a s tím, zda je významné, zda si poškozený také sám uvědomoval všechny souvislosti, dopady a logické důsledky „základních potřebných skutečností“, nezpochybňuje závěr odvolacího soudu, že „nebylo ničím prokázáno, že by ke dni podání žaloby, tj. k 15. 9. 1998, proběhla dvouletá subjektivní promlčecí lhůta ve smyslu ustanovení § 263 odst. 3 zákoníku práce“, neboť při zkoumání, kdy se poškozený dověděl o škodě a o tom, kdo za ní odpovídá ve smyslu ustanovení § 263 odst. 3 věty první zák. práce, je třeba vycházet z prokázané vědomosti poškozeného; pouhá možnost dovědět se rozhodné skutkové okolnosti nepostačuje. Uvedené námitky žalovaného totiž směřují do posuzování otázky, kdy se poškozený dověděl o škodě, zatímco odvolací soud svůj závěr stavěl na nedostatku vědomosti poškozeného o tom, kdo za vzniklou škodu odpovídá.

Žalovaný svoji obranu (že nárok žalobkyně je promlčen) stavěl na tvrzení, že vědomost žalobkyně o škodě a zejména o tom, kdo za ni odpovídá (žalovaný), musela nastat nejpozději dne 14. 5. 1996, kdy žalobkyně (její jednatel) napsala zprávu pro policii. Odvolací soud však po doplnění dokazování učinil závěr, že ze zmíněné listiny ani z výpovědi jednatele žalobkyně nelze dovodit vědomost žalobkyně o tom, kdo za (tehdy ještě domnělou) škodu odpovídá. Tento závěr plně koresponduje s obsahem obou zmíněných důkazů (i s obsahem „Prohlášení“ ze dne 11. 6. 1996 podaným na Policii ČR MO dne 27. 6. 1995); protože jiných důkazů pro to, že se žalobkyně o tom, kdo za škodu odpovídá, dověděla před 15. 9. 1996, v řízení nebylo, tvrzení žalovaného prokázáno nebylo a závěr odvolacího soudu (že nebylo ničím prokázáno, že by ke dni podání žaloby, tj. k 15. 9. 1998, proběhla dvouletá subjektivní promlčecí lhůta) je správný.

Správnost závěrů odvolacího soudu nemůže zvrátit ani dovolatelova námitka, že „nemá oporu v právu ani závěr napadeného rozsudku o tom, že žalovaný jako vedoucí manažer způsobil žalobci předmětnou škodu coby osoba spoluodpovědná za neprůkazně vedené účetnictví“. Ani na takovém zjištění odvolací soud povinnost žalovaného k náhradě vzniklé škody nebudoval. Odpovědnost žalovaného dovodil z toho, že žalovaný porušil jednu ze základních povinností zaměstnance (nikoli vedoucího zaměstnance – manažera) řádně hospodařit s prostředky svěřenými zaměstnavatelem a střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele, jak vyplývá z ustanovení § 73 odst. 1 písm. d) zák. práce, neboť zažalovanou částku nesložil do pokladny žalobkyně. Vůbec se tedy otázkou postavení žalovaného v hierarchii organizační struktury žalobkyně v této souvislosti nezabýval. Porušení povinnosti spatřoval v tom, že, ač peníze jménem žalobkyně převzal, do dispozice žalobkyně je nepředal (neprokázal to).

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu věcně správný. Protože nebylo zjištěno (ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.

V dovolacím řízení vznikly žalobkyni v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 6.520,- Kč [srov. § 3 odst. 1 bod 4., § 10 odst. 3, § 16 odst. 2, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), celkem ve výši 6.820,- Kč. Vzhledem k tomu, že advokát osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, patří k nákladům řízení podle ustanovení § 137 odst. 1 a 3, § 151 odst. 2 věty druhé o. s. ř. vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty určená z odměny za zastupování, z náhrad a z jejích hotových výdajů podle sazby daně z přidané hodnoty [19% - srov. § 47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty], tedy částka (po zaokrouhlení) 1.296,- Kč (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp.zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005). Protože dovolání žalovaného bylo zamítnuto, soud mu ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. uložil, aby tyto náklady žalobkyni nahradil. Přiznanou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 8.116,- Kč je žalovaný povinen zaplatit k rukám advokáta, který žalobkyni v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 11. srpna 2009

JUDr. Mojmír Putna, v. r.

předseda senátu

Vydáno: 11. August 2009

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. na klíč