JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 21 Cdo 2031/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce R. M., zastoupeného advokátem, proti žalovanému D. p. h.m. P., a. s., o odškodnění pracovního úrazu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 10 C 245/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. prosince 2007 č.j. 29 Co 417/2007-165, takto:

Rozsudek městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně) domáhal, aby mu žalovaný zaplatil na odškodnění pracovního úrazu 37.939,- Kč s 3% úroky z prodlení od 14.12.2004 do zaplacení. Žalobu odůvodnil tím, že u žalovaného pracoval na základě pracovní smlouvy ze dne 1.1.1995 jako řidič MHD a že dne 21.2.2004 v 11.22 hod. v prostoru denního ošetření vozidel před doplňováním motorového oleje uklouzl na podlaze, na které byl rozlitý olej pokrytý prachem, a poranil si při pádu záda, levý bok a levé rameno. Úraz, pro jehož následky byl od 21.2.2004 do 30.10.2004 v pracovní neschopnosti, žalobce neprodleně nahlásil svému nadřízenému panu M. a dne 27.2.2004 žalovaný sepsal zápis o úrazu, kde mj. uvedl, že „k porušení předpisů nedošlo“, a v příloze k tomuto zápisu konstatoval, že žalobce „prováděl úkony (doplňování motorového oleje) nad rámec svých povinnosti, které jsou uloženy vnitřním předpisem“. S ohledem na následné stanovisko odškodňovací komise ze dne 3.5.2004 však žalovaný poskytl žalobci náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti a bolestné pouze ve výši 50%, tj. celkem 37.391,- Kč, s odůvodněním, že žalobce porušil vnitřní předpis, a kromě toho zcela odmítl žalobci „proplatit“ účelně vynaložené náklady spojené s léčením v celkové výši 548,- Kč. Žalobce však se snížením náhrady nesouhlasí, neboť s dotčeným vnitřním předpisem nebyl seznámen, a navíc je přesvědčen, že tento předpis (poté, co se s ním dodatečně seznámil) „rozhodně porušit nemohl“, protože se mu pracovní úraz stal ještě předtím, než mohl přistoupit k činnostem, které tento předpis svěřuje středisku žalovaného.

Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 28.6.2006 č.j. 10 C 245/2004-107 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Ve věci samé dospěl k závěru, že u žalobce „nedošlo dle ust. § 190 odst. 1 zák. práce při plnění pracovních úkolů k pracovnímu úrazu“, neboť „soud existenci pracovního úrazu nejen neuvěřil, ale nebyl ani prokázán“, nýbrž „naopak výslechy svědků bylo prokázáno, že žalobce nikdo neviděl spadnout, nebyl znečištěn a především neměl žádné zdravotní problémy“. Protože „výpovědí svědků bylo vyvráceno“ rovněž tvrzení žalobce, že nebyl seznámen s technickým pokynem, soud prvního stupně dovodil, že žalovaný „není odpovědný za škodu v rámci ust. § 190 odst. 5 (správně 1) ani ust. § 191 zák. práce“, a proto žalobu „v plném rozsahu“ zamítl.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 1.2.2007 č.j. 29 Co 395/2006-125 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že nemá oporu v provedeném dokazování jeho závěr, že žalobce neprokázal, že utrpěl pracovní úraz. Podle názoru odvolacího soudu jestliže z knihy úrazů ze záznamu ze dne 21.2.2004 vyplývá, že žalobce utrpěl téhož dne úraz při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, „což ostatně akceptovala odškodňovací komise, jak je zřejmé z jejího rozhodnutí“, a jestliže byl žalobce následně v pracovní neschopnosti, pak okolnost, že svědci neviděli, že by byl znečištěn či poškozen na zdraví, případně že by poté autobusem odejel, „není právně významná“. Soudu prvního stupně proto uložil, aby si v dalším řízení obstaral „dostatek nutných zjištění“ pro závěr, zda jsou splněny předpoklady pro zproštění odpovědnosti žalovaného za škodu ve smyslu ustanovení § 191 zák. práce.

Obvodní soud pro Prahu 9 nato rozsudkem ze dne 28.6.2007 č.j. 10 C 245/2004-151 žalobu opět zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně z výsledků doplněného dokazování dovodil, že „bylo prokázáno, že se žalobci stal úraz“, avšak že „tento neutrpěl v souvislosti s plněním pracovních úkolů, když prováděl činnost (tankování oleje), která nebyla v jeho pracovní činnosti zahrnuta“ a kterou „dle technického pokynu č. 8/03 nesměl provádět“. Za tohoto stavu se podle názoru soudu prvního stupně „nejedná v rozsahu dalších 50% o pracovní úraz“, jestliže žalobce „postupoval v rozporu s technickým pokynem, se kterým byl řádně seznámen“, a proto je uplatněný nárok žalobce neopodstatněný.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11.12.2007 č.j. 29 Co 417/2007-165 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé změnil tak, že žalovanému uložil, aby žalobci zaplatil 37.791,- Kč s 3% úroky z prodlení od 14.12.2004 do zaplacení, „jinak“ jej v tomto výroku potvrdil; ve výroku o nákladech řízení tento rozsudek změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 40.100,- Kč „na účet“ advokáta JUDr. L. L., a rozhodl, že tamtéž je žalovaný povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 14.330,- Kč. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že žalobu zamítl s odůvodněním, že úraz žalobce není úrazem pracovním, „ačkoli se odvolací soud touto otázkou vypořádal již ve svém předchozím kasačním usnesení, na něž odkazuje“, ve kterém uložil soudu prvního stupně, aby zkoumal, zda se žalovaný své odpovědnosti za škodu vzniklou žalobci pracovním úrazem zprostil zcela nebo zčásti. Podle názoru odvolacího soudu za situace, kdy technický pokyn, který měl žalobce údajně porušit, „není předpisem nebo pokynem k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci“, kdy dechová zkouška na alkohol provedená u žalobce po úrazu byl negativní, kdy „nebylo zjištěno, že se žalobce choval způsobem popsaným pod písm. c)“, a kdy pracovní úraz žalobce byl odškodněn žalovaným jen z 50%, „je na místě závěr, že se žalovaný nezprostil odpovědnosti zčásti, neprokázal-li skutečnosti stanovené v § 191 odst. 2 písm. a), b), c) zák. práce“, přičemž „zproštění zcela nepřipadá v úvahu se zřetelem ke skutečnosti, že již bylo žalovaným na náhradu škody částečně plněno“. Odvolací soud proto na rozdíl od soudu prvního stupně přiznal žalobci na odškodnění pracovního úrazu 37.791,- Kč, zahrnující doplatek bolestného ve výši 600,- Kč, doplatek náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti ve výši 36.791,- Kč a účelně vynaložené náklady spojené s léčením ve výši 400,- Kč.

V dovolání proti tomuto rozsudku odvolacího soudu žalovaný spatřoval „nejzávažnějši pochybení“ v tom, že odvolací soud rozhodl ve prospěch žalobce, aniž bylo prokázáno, že žalobce skutečně utrpěl pracovní úraz. Podle názoru žalovaného byly v průběhu řízení zjištěny „velice závažné skutečnosti, které tvrzení žalobce o zdravotních následcích nastalých v důsledku jeho údajného prac. úrazu zásadním způsobem zpochybňovaly“. Zdůraznil, že „nevěrohodné je již tvrzení žalobce, byť i podložené přísl. neschopenkami, že v důsledku uklouznutí na podlaze na pracovišti, tedy úrazového děje zcela banálního, který obvykle zůstává zcela bez následků, utrpěl zdravotní poškození s následnou prac.neschopností po dobu více než 9 měsíců“. Rovněž tvrzení žalobce, že autobusem po úraze neodjel, je „zjevně nepravdivé“, neboť „dle interních předpisů žalovaného“ by musel v tomto případě požádat garážmistra o náhradní odvoz autobusu, „což se zjevně nestalo“, neboť předložená kniha garážmistra takový záznam neobsahuje. Podle názoru dovolatele je „nanejvýš pochybné“, že žalobce mohl být práce neschopen po tak dlouhou dobu, když – jak vyplynulo z výpovědi svědka Ch. - „bezprostředně po úrazu chodil a řídil autobus“. Přes tyto „pochybnosti“ se odvolací soud „vůbec nezabýval“ návrhem žalovaného na ustanovení znalce z oboru zdravotnictví a navíc „v rozporu s platnou judikaturou“ zaujal stanovisko, že soud prvního stupně byl za dané situace vázán právním názorem odvolacího soudu vysloveným v jeho předchozím kasačním usnesení. Kromě toho žalovaný podrobil kritice názor odvolacího soudu, podle kterého skutečnost, že žalobce byl za svůj údajný pracovní úraz odškodněn ve výši 50%, „předurčuje dokazování u soudu automaticky a výhradně k provedení zjištění, zda byly dány důvody ke snížení odškodnění dle § 191 odst.2 zák. práce“, a že „pokud ty nejsou dány (neboť žalobce porušil technický nikoliv bezpečnostní předpis), není na místě hodnocení, kdy je dána souvislost vzniklého poškození na zdraví s výkonem pracovních povinností“. Tento názor odvolacího soudu „má absurdní následek pro žalovaného“, který se tak „v důsledku své benevolence“ (kdy poskytl žalobci - byť v rozporu s ustanovením § 190 zák. práce - částečné odškodnění) „nachází v daleko horší důkazní situaci u soudu, než kdyby žalobci náhradu neposkytl žádnou, a měl by možnost prokázat, nejsa omezován apriorním stanoviskem soudu, že žalobcův nárok je neodůvodněný“. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle usta¬novení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř dovolání pří¬pustné, přezkou¬mal napadený měnící rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k době, kdy se žalobci měl stát úraz, ze kterého odvozuje uplatněné nároky - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30.9.2004, tj. přede dnem, než nabyl účinnosti zákon č. 436/2004 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o zaměstnanosti (srov. § 364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) - dále jen „zák. práce“.

Podle ustanovení § 190 odst. 1 zák. práce došlo-li u zaměstnance při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním k poškození na zdraví nebo k jeho smrti úrazem (pracovní úraz), odpovídá za škodu tím vzniklou zaměstnavatel, u něhož byl zaměstnanec v době úrazu v pracovním poměru.

Předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele vůči zaměstnanci za pracovní úraz jsou tedy existence poškození na zdraví nebo smrt zaměstnance (pracovní úraz), ke kterým došlo při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, vznik škody a příčinná souvislost mezi pracovním úrazem a vznikem škody. Ke vzniku nároku na náhradu škody je zapotřebí, aby všechny tři tyto předpoklady byly splněny současně; chybí-li kterýkoliv z nich, nárok nevzniká. Odpovědnost za škodu při pracovním úrazu je tzv. objektivní odpovědností; zaměstnavatel tedy odpovídá za samotný výsledek (za škodu), aniž je uvažováno jeho zavinění.

V řízení o odškodnění pracovního úrazu má žalobce (poškozený zaměstnanec) procesní povinnost tvrdit [srov. § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] a posléze i prokázat [srov. § 101 odst. 1 písm. b) a § 120 odst. 1 o. s. ř.] všechny uvedené předpoklady potřebné pro vznik odpovědnosti za škodu.

Závěr o tom, že zaměstnanec utrpěl poškození na zdraví úrazem, představuje skutkové zjištění soudu. Jedná se o výsledek dokazování (hodnocení důkazů), při němž soud hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, a přihlíží přitom pečlivě ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (srov. § 132 o.s.ř.). Správnost tohoto závěru lze v dovolacím řízení zpochybnit dovolacím důvodem uvedeným v ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř.

Podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. lze dovolání, které je přípustné mimo jiné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. (a tak je tomu v projednávané věci), podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením § 133 až § 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování provedené před odvolacím soudem.

Dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.

Z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu se podává, že při zjišťování, zda žalobce „dne 21.2.2004 v 11.22 hod. v prostoru denního ošetření vozidel“ utrpěl poškození zdraví náhlým násilným a krátkodobým působením zevních vlivů (úraz), vycházel odvolací soud – jak v usnesení ze dne 1.2.2007 č.j. 29 Co 395/2006-125 uvádí – z úvahy, že, „vyplývá-li z knihy úrazů ze záznamu z 21.2.2004, že žalobce utrpěl téhož dne úraz při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, což ostatně akceptovala odškodňovací komise, jak je zřejmé z jejího rozhodnutí, že na to byl žalobce v pracovní neschopnosti, okolnost, že žalobce pak odjel s autobusem a že svědci neviděli, že by byl znečištěn či poškozen na zdraví, není právně významná“. Odvolacímu soudu lze v této souvislosti vytknout, že za situace, kdy pro závěr o existenci úrazového děje není určující, co s odstupem více než dvouměsíčním při svém zasedání dne 3.5.2004 „akceptovala odškodňovací komise“, odvíjí svůj závěr jedině a výlučně „z knihy úrazů ze záznamu ze dne 21.2.2004“. Neuvádí však, jak tento důkaz hodnotí ve světle výpovědi denního výpravčího A. M., jemuž žalobce úraz oznámil, a „sám osobně sepsal průběh úrazu do předmětné knihy“, zatímco svědek tento záznam „přečetl a podepsal“. Za situace, kdy odvolací soud zakládá hodnotící závěr o tom, že žalobce prokázal pracovní úraz, na záznamu z knihy úrazů sepsaným jím samým, neměla být ponechána stranou pozornosti výpověď svědka L. O. před soudem prvního stupně, který jediný měl vidět žalobce „zvedat se ze země“. Protože však soud prvního stupně hodnotil tuto výpověď jako „neúměrnou snahu pomoci žalobci v řízení“, nebylo tak zcela právně nevýznamné (kromě možnosti opakovat výslech svědka před odvolacím soudem) porovnání jeho výpovědi s výpověďmi dalších svědků (kupř. K. Ch., který uvádí, že žalobce „viděl dne 21.2.2004 právě v době 11.22 hodin“ od jeho příjezdu na „první kanál vlevo“ s krátkým přerušením až do té doby, kdy „zase s autobusem odjel“).

Odvolacímu soudu lze v této souvislosti rovněž vytknout, uvádí-li na podporu svého názoru, že byl-li žalobce „na to“ v pracovní neschopnosti (z obsahu spisu vyplývá, že žalobce byl uznán práce neschopným po dvou dnech, dne 23.2.2004, a že pracovní neschopnost trvala devět měsíců), měla v řetězci - byť nepřímých - důkazů své místo i úvaha o tom, jaké poškození zdraví bylo objektivně zjištěno, zda zjištěné následky odpovídají mechanizmu úrazového děje tvrzeného žalobcem, a zda tedy bylo možné sdílet původní názor soudu prvního stupně, že návrh žalovaného na ustanovení znalce v oboru zdravotnictví je „nadbytečný“.

Odvolací soud tak zákonu konformním způsobem nehodnotil všechny důkazy, které se vztahovaly k rozhodné skutkové otázce (každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti), provedené v řízení před soudem prvního stupně, nýbrž jen okolnost svědčící - podle jeho názoru – ve prospěch jím zaujatého skutkového závěru, a pominul skutečnosti, které v řízení vyšly najevo a důkazy, které byly z hlediska závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí významné. Závěr odvolacího soudu jako výsledek takto vadného a neúplného hodnocení důkazů soudem za tohoto stavu neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř. Skutkové zjištění odvolacího soudu, že v řízení byla prokázána existence pracovního úrazu žalobce dosud nemá oporu v provedeném dokazování, a nemohou tedy zatím obstát ani právní závěry odvolacího soudu, které byly na tomto skutkovém zjištění založeny.

Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud České republiky jej proto podle ustanovení § 243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o.s.ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 2. července 2009

JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.

předseda senátu

Vydáno: 02. July 2009

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. na klíč