JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 21 Cdo 1833/2004

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně České republiky – Ministerstva obrany (Vojenského úřadu pro právní zastupování) v Praze 6, nám. Svobody č. 471, proti žalovanému T. P., zastoupenému advokátem, o 23.839,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 13 C 49/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. února 2004 č.j. 11 Co 347/2003-34, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.095,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaný zaplatil 23.839,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 16.2.2000 do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že podle „Dohody o náhradě škody“ uzavřené mezi účastníky dne 25.6.1998 žalovaný (jako voják základní služby) „uznal částku v původní výši 27.339,- Kč co do důvodu a výše za svůj pravý a splatný dluh vůči žalobkyni“ a zavázal se jej uhradit nejpozději do 15.2.2000. Ke dni 19.3.1999 však žalovaný zaplatil ze svého dluhu toliko 3.500,- Kč a přes opakované písemné výzvy „zbytek pohledávky žalobkyni stále dluží“.

Okresní soud v Teplicích rozsudkem ze dne 26.2.2003 č.j. 13 C 49/2002-18 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 8.305,- Kč k rukám advokáta. Soud prvního stupně zdůraznil, že podle ustanovení § 10 odst. 1 zákona č. 480/1992 Sb. vojáci, kteří při plnění služebních povinností nebo v přímé souvislosti s ním způsobí škodu na majetku armády ČR, odpovídají za ni podle ustanovení § 172 až 186 Zákoníku práce. Dohoda o uznání dluhu (závazku) však „nepatří k zjišťovacím institutům dle zákoníku práce“, proto podle jeho názoru nemůže její „samotný podpis založit odpovědnost žalovaného za škodu“. Vzhledem k tomu, že v daném případě nebyla prokázána existence dohody o hmotné odpovědnosti ve smyslu ustanovení § 176 zák. práce, ani nebylo předloženo potvrzení o svěření předmětů ve smyslu ustanovení § 178 zák. práce, „je nutno odpovědnost žalovaného posuzovat podle obecných ustanovení zákoníku práce tj. § 172“. Protože v řízení „bylo prokázáno pouze to“, že u žalobkyně došlo ke škodě v materiálové třídě 08, a „nebylo přes poučení soudem prokázáno zavinění žalovaného na této škodě, jak je požadováno ustanovením § 172 odst. 3 zák. práce“, soud prvního stupně žalobu „jako nedůvodnou“ zamítl.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 10.2.2004 č.j. 11 Co 347/2003-34 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na nákladech odvolacího řízení 8.376,- Kč „k rukám zástupce žalovaného“. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že „na daný právní vztah je třeba použít příslušná ustanovení zákoníku práce (§ 10 odst. 1 zákona č. 480/1992 Sb.)“, jehož speciální úprava „má přednost před úpravou obsaženou v obecném předpise (občanském zákoníku)“, kterou „nelze použít ani analogicky“. Jestliže tedy zákoník práce má příslušné ustanovení týkající se uznání závazku (§ 185 odst. 3) a v tomto ustanovení není výslovně uvedeno - tak jako v ustanovení § 558 obč. zák. - „že se má zato, že dluh v době uznání trval“, nelze podle názoru odvolacího soudu „vycházet z toho, že uznání závazku k náhradě škody podle zákoníku práce zakládá vyvratitelnou domněnku o existenci dluhu v době uznání“; uznání závazku k náhradě škody v požadované výši podle ustanovení § 185 odst. 3 zák. práce nemění nic na skutečnosti, že právním důvodem vzniku tohoto závazku může být jen zaviněné protiprávní jednání zaměstnance, s nímž zákoník práce spojuje jeho odpovědnost za vzniklou škodu. V daném případě však žalobkyně svůj nárok opírá pouze o existenci dohody o náhradě škody ze dne 25.6.1998 (kterou - podle jejího obsahu a situace, za níž došlo k jejímu uzavření - „lze považovat za uznávací projev vůle žalovaného a zároveň za dohodu o způsobu úhrady škody formou srážek“), a „ač byla soudem prvního stupně poučena podle § 5 o.s.ř. o povinnosti tvrzení, jakož i důkazní, setrvala na svém tvrzení obsaženém v žalobě a další důkazy nepředložila ani nenavrhla“. Protože – jak vyplývá z výše uvedeného - „právním důvodem vzniku předmětného závazku může být jen zaviněné protiprávní jednání žalovaného“, které však žalobkyně v průběhu řízení neprokázala, ztotožnil se odvolací soud se závěrem soudu prvního stupně, že uplatněný nárok není opodstatněný.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť podle jejího názoru soudy obou stupňů „řeší otázku, zda v daném případě žalovaný uznal závazek k zaplacení sporné částky a zda v důsledku této skutečnosti došlo ke vzniku vyvratitelné právní domněnky o existenci závazku, v rozporu s hmotným právem a s existující judikaturou“. Namítala, že odvolací soud rozhodl „s odkazem na judikát Nejvyššího soudu ČSSR čís. R 97/68“ [podle kterého uznání závazku k náhradě škody podle ustanovení § 185 odst. 4 (nyní odst. 3) zák. práce není samostatným zavazovacím důvodem, ani se jím nezakládá vyvratitelná právní domněnka o existenci dluhu v době uznání], který „byl evidentně vydán v době vzdálené před platností novely, účinné od 1.1.1992, jíž m.j. došlo k zásadní novelisaci obč. zákoníku“, a že tudíž „byl v současné době již překonán“. Dovolatelka má zato, že současná judikatura vychází z názoru, že „dohoda o náhradě škody zakládá samostatný zavazovací důvod, a v této souvislosti že důkazní břemeno o případné neexistenci dluhu leží na žalovaném“. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný navrhl, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto, neboť podle jeho názoru nemá napadené rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam, protože „nenastal žádný s případů“ uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm. c) o.s.ř.].

Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatelka tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Odvolací soud v posuzovaném případě řešil právní otázku výkladu ustanovení § 185 odst. 3 zák. práce. Výklad otázky charakteru a právního významu uznání závazku zaměstnancem nahradit škodu v určené výši se v judikatuře soudů již v minulosti ustálil. Byl přijat názor (srov. například rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28.3.1868 sp. zn. 6 Cz 7/68, uveřejněné pod č. 97 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1968, na který odkazuje i odvolací soud v posuzované věci), který především zdůrazňuje, že uznání závazku zaměstnancem nahradit škodu v určené (zaměstnavatelem požadované) výši je předpokladem pro uzavření dohody podle ustanovení § 185 odst. 3 zák. práce, jejíž význam pro zaměstnavatele spočívá v tom, že v případě soudního sporu usnadňuje postavení zaměstnavatele z hlediska dokazování a že prodlužuje, bylo-li učiněno písemně, trvání promlčecí doby na 10 let (§ 263 odst. 2 zákoníku práce). Uznání závazku k náhradě škody podle ustanovení § 185 odst. 3 zák. práce není samostatným zavazovacím důvodem a ani se jím nezakládá domněnka o existenci dluhu v době uznání, jako je tomu například v občanskoprávních vztazích podle ustanovení § 558 občanského zákoníku. Uznání závazku nahradit škodu v požadované výši podle ustanovení § 185 odst. 3 zákoníku práce nemění nic na skutečnosti, že právním důvodem vzniku tohoto závazku může být jen zaviněné protiprávní jednání zaměstnance, s nímž zákoník práce spojuje jeho odpovědnost za vzniklou škodu. Na uvedeném právním názoru dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit; i když byl přijat před delší dobou, je i v současnosti při zásadně stejné právní úpravě jako správný nadále přijímán.

Úvaha dovolatelky, že zmíněný právní názor „byl v současné době již překonán“, neboť pochází z doby „vzdálené před platností novely účinné, od 1.1.1992, jíž m.j. došlo k zásadní novelizaci obč. zákoníku, mimo jiné i ustanovení (§ 558) o uznání dluhu dlužníkem“, nepřihlíží náležitě k tomu, že podle již ustálené judikatury (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.9.2001 sp. zn. 21 Cdo 2708/2000, který byl uveřejněn pod č. 69 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002) právní úprava pracovněprávních vztahů, jež je obsažena především v zákoníku práce, vychází z úplné samostatnosti pracovního práva vůči občanskému právu (z tohoto důvodu zákoník práce obsahuje rozsáhlá obecná ustanovení, zejména vymezení subjektů pracovněprávních vztahů, způsobilosti k právnímu úkonům, zastoupení, úpravu právních úkonů, včetně jejich neplatnosti, zajištění práv a povinností z pracovněprávních vztahů, uspokojení nároku, lhůty a doby atd.). Právní předpisy proto ani nevymezují vztah mezi zákoníkem práce a občanským zákoníkem a neupravují analogické používání zákoníku práce v občanskoprávních vztazích či občanského zákoníku ve vztazích pracovněprávních. Nebyla-li v pracovněprávních vztazích přijata obdobná úprava jako pro oblast občanskoprávních vztahů v ustanovení § 558 občanského zákoníku, není přípustné a bylo by v rozporu se zákonem (jeho smyslem a účelem) „nahrazovat“ záměr zákonodárce v tomto směru analogií práva (občanského zákoníku), která je pro pracovněprávní vztahy zásadně vyloučena. Poukazuje-li tedy dovolatelka ve prospěch svého opačného názoru rovněž na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.3.2004 sp. zn. 32 Odo 228/2003, ve kterém je posuzován uznávací projev dlužníka (uznání závazku) z hlediska ustanovení § 558 obč. zák., jedná se - jak vyplývá z výše uvedeného - o odkaz zcela nepřípadný

V projednávané věci odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - z uvedené konstantní judikatury soudů důsledně vycházel. V souladu se zákonem dovodil, že „nelze vycházet z toho, že uznání závazku k náhradě škody podle zákoníku práce zakládá vyvratitelnou domněnku o existenci dluhu v době uznání“, a že tedy existence dohody o náhradě škody ze dne 25.6.1998, kterou „lze považovat za uznávací projev vůle žalovaného a zároveň za dohodu o způsobu úhrady škody formou srážek“, „nemění nic na skutečnosti, že právním důvodem vzniku předmětného závazku může být jen zaviněné protiprávní jednání žalovaného“. Odvolacímu soudu proto nelze důvodně vytýkat, jak to činí žalobkyně v dovolání, že „neuznal Dohodu o náhradě škody jako samostatný zavazovací důvod a tvrdil, že důkazní břemeno leží na žalobkyni“.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 2.020,- Kč (srov. § 3 odst. 1 bod 5, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb. a č. 110/2004 Sb.) a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb. a č. 68/2003 Sb.), tedy celkem ve výši 2.095,- Kč. Protože dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, dovolací soud jí podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby žalovanému tyto náklady nahradila. Žalobkyně je povinna přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 6. prosince 2004

JUDr. Zdeněk Novotný

předseda senátu

Vydáno: 06. December 2004