JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 21 Cdo 1800/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce A. K., zastoupeného advokátem, proti žalovanému D., s. p., zastoupenému advokátkou, o 64.104,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 8 C 154/2004, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 20. března 2006 č.j. 35 Co 639/2005-48, takto:

Dovolání žalovaného se odmítá.

Odůvodnění:

Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 64.104,- Kč s 2% úrokem z prodlení od 3.5.2004 do zaplacení. Žalobu odůvodnil zejména tím, že "dohodou o narovnání" ze dne 13.11.2003 se žalovaný zavázal zaplatit žalobci "na úplné uspokojení jeho nároku na odškodnění nemoci z povolání - na náhradu za ztrátu na výdělku podle § 195 zák. práce" za období od 14.7.1989 do 31.12.1992 částku 213.261,- Kč a úroky z prodlení ve výši 79.666,- Kč a za období od 1.1.1993 do 31.7.1999 částku 658.618,- Kč a úroky z prodlení ve výši 711.123,- Kč, celkem tedy 1.662.668,- Kč; tím byl ukončen spor mezi účastníky vedený u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 12 C 206/90. Sjednané náhrady za ztrátu na výdělku a úroky z prodlení byly za dobu od 1.1.1993 žalovaným zdaněny "tzv. jednorázovou zálohovou daní z příjmů" ve výši 435.039,- Kč. Provedeným "jednorázovým zdaněním" vznikla žalobci "jiná hmotná škoda", neboť "žalovaný dlouhodobě odpíral žalobci platit průběžně měsíčně na náhradu za ztrátu na výdělku podle § 195 zákoníku práce z důvodu nemoci z povolání a neplnil tím nejen svoji objektivní odpovědnost za odškodnění nemoci z povolání, ale také porušoval - z pohledu aplikace ustanovení § 187 odst. 2 zákoníku práce - ještě svoji povinnost vůči žalobci podle § 205b odst. 3 zákoníku práce".

Okresní soud v České Lípě rozsudkem ze dne 16.3.2005 č.j. 8 C 154/2004-31 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů 16.981,30 Kč k rukám advokátky. Soud prvního stupně dovodil, že sice "žalobci mohla vzniknout postupem žalovaného skutečná škoda spočívající ve snížení majetku žalobce jako poškozeného o hodnotu části daně, která musela být odvedena proto, že žalovaný vyplatil žalobci náhradu během jediného zdaňovacího období, což bylo příčinou vyššího zdanění", že však v tomto případě je odpovědnost žalovaného vyloučena "dohodou o narovnání" ze dne 27.10.2003 (správně ze dne 13.11.2003), neboť "povinnost žalovaného platit průběžně měsíčně na náhradu za ztrátu na výdělku podle § 205b odst. 3 zákoníku práce byla nahrazena povinností tuto náhradu vyplatit v termínu uvedeném v "dohodě o narovnání". Uzavřením dohody tedy došlo k "přetržení příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním žalovaného a vznikem škody"; žalovaný tím, že vyplatil náhradu jednorázově, "nejednal v rozporu se zákonem, ale v souladu s uzavřenou dohodou".

K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci usnesením ze dne 20.3.2006 č.j. 35 Co 639/2005-48 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že porušení povinnosti žalovaného vyplácet žalobci náhradu za ztrátu na výdělku pravidelně jednou měsíčně může mít za následek, že "poplatník (zaměstnanec - žalobce) zaplatí na dani z příjmu vyšší částku, než by jinak, nebýt tohoto porušení povinnosti, zaplatil"; může tím vzniknout škoda, kterou je žalovaný povinen podle ustanovení § 187 odst.2 zákoníku práce žalobci nahradit. Dohoda účastníků ze dne 13.11.2003 měla "povahu narovnání ve smyslu § 259 zákoníku práce" a "nevztahuje se k nároku, který je předmětem tohoto řízení"; předmětem dohody účastníků totiž nebyl a nemohl být "rozdíl výše daně z příjmu, který vznikl při jednorázovém zdanění", neboť "v den uzavření dohody neexistoval".

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítá, že "v tomto řízení není dána pravomoc soudu, neboť se jedná o řízení daňové a věc by měla být řešena ve správním řízení", že "dani z příjmu nepodléhá náhrada vyplacená za období od 14.7.1989 do 31.12.1992", že, byla-li žalobci "vyplacena žalovaným větší částka, nemůže být vzata jako škoda skutečnost, že žalobce z této vyšší částky platí vyšší daň z příjmů", a že "procesní situace v řízení mezi žalovaným a žalobcem o odškodnění nemoci z povolání neumožňovala žalovanému vyplatit žalobci náhradu dříve". Přípustnost dovolání žalovaný dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a navrhuje, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl. Uvedl, že dovolání je nepřípustné, neboť směřuje proti "toliko kasačnímu a nikoliv meritornímu rozhodnutí odvolacího soudu". Ve věci samé je usnesení odvolacího soudu v souladu s konstantní judikaturou soudů.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadené usnesení bez nařízení jednání (§ 243a odst.1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].

Dovolání je také přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno usnesení soudu prvního stupně nebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější usnesení zrušil, anebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jestliže dovolání není jinak přípustné a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené usnesení má po právní stránce zásadní význam, a to v případech, kdy usnesením odvolacího soudu bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé o žalobě na obnovu řízení [§ 238 odst. 1 písm. a) a § 238 odst. 2 o.s.ř.], o zamítnutí návrhu na změnu rozhodnutí podle ustanovení § 235h odst.1 věty druhé o.s.ř. [§ 238 odst. 1 písm. b) a § 238 odst. 2 o.s.ř.], ve věci konkursu a vyrovnání [§ 238a odst. 1 písm. a) a § 238a odst. 2 o.s.ř.], o žalobě pro zmatečnost [§ 238a odst. 1 písm. b) a § 238a odst. 2 o.s.ř.], o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí [§ 238a odst. 1 písm. c) a § 238a odst. 2 o.s.ř.], ve věci zastavení výkonu rozhodnutí [§ 238a odst. 1 písm. d) a § 238a odst. 2 o.s.ř.], ve věci udělení příklepu ve výkonu rozhodnutí [§ 238a odst. 1 písm. e) a § 238a odst. 2 o.s.ř.], o rozvrhu rozdělované podstaty ve výkonu rozhodnutí [§ 238a odst. 1 písm. f) a § 238a odst. 2 o.s.ř.] nebo o povinnostech vydražitele uvedeného v ustanoveních § 336m odst.2 (§ 336n) a v § 338za odst. 2 o.s.ř. [§ 238a odst. 1 písm. g) a § 238a odst. 2 o.s.ř.].

Dovolání je rovněž přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží [§ 239 odst.1 písm.a) o.s.ř.], jímž bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o zastavení řízení podle ustanovení § 107 odst.5 o.s.ř., o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka podle ustanovení § 107a o.s.ř., o přistoupení dalšího účastníka podle ustanovení § 92 odst.1 o.s.ř. a o záměně účastníka podle ustanovení § 92 odst.2 o.s.ř. [§ 239 odst.1 písm.b) o.s.ř.], jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle ustanovení § 104 odst.1 o.s.ř. [§ 239 odst.2 písm.a) o.s.ř.], jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o zastavení řízení podle ustanovení § 107 odst.5 o.s.ř., o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka podle ustanovení § 107a o.s.ř., o přistoupení dalšího účastníka podle ustanovení § 92 odst.1 o.s.ř. a o záměně účastníka podle ustanovení § 92 odst.2 o.s.ř. [§ 239 odst.2 písm.b) o.s.ř.], nebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí návrhu (žaloby), ledaže by byl odmítnut návrh na předběžné opatření podle ustanovení § 75a nebo § 75b o.s.ř. nebo návrh na zajištění předmětu důkazního prostředku ve věcech týkajících se práv z duševního vlastnictví podle § 78d o.s.ř. [§ 239 odst.3 o.s.ř.].

V posuzovaném případě žalovaný dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu, kterým byl zrušen rozsudek soudu prvního stupně a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o.s.ř. není dána, a to již proto, že usnesením odvolacího soudu nebyl potvrzen nebo změněn rozsudek soudu prvního stupně, kterým by bylo rozhodnuto ve věci samé. Pojem "věc sama" je v právní teorii i v soudní praxi vykládán jednotně jako věc, která je tím předmětem, pro něž se řízení vede; v řízení, v němž má být rozhodnut spor o právo mezi účastníky, kteří stojí proti sobě v postavení žalobce a žalovaného, je za věc samu pokládán nárok uplatněný žalobou (§ 79 odst.1 o.s.ř.), o němž má být v příslušném řízení věcně rozhodnuto (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.8.1997 sp. zn. 2 Cdon 484/97, které bylo uveřejněno pod č. 88 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997). Dovolání není přípustné ani podle ustanovení § 238, § 238a a § 239 o.s.ř., protože usnesením soudu prvního stupně nebylo rozhodnuto ve věcech, které jsou taxativně vyjmenovány v ustanoveních § 238 a § 238a o.s.ř., a nejde rovněž o žádný z případů procesních rozhodnutí uvedených v ustanovení § 239 o.s.ř. Z uvedeného vyplývá, že dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení, není přípustné.

Protože dovolání žalovaného směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky je podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. - aniž by se mohl věcí dále zabývat - odmítl.

Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§ 243c, § 151 odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 6. září 2007

JUDr. Ljubomír Drápal , v. r.

předseda senátu

Vydáno: 06. September 2007