JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 21 Cdo 157/2002

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce P. R., proti žalované Z. š. K., o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu Plzeň - sever pod sp. zn. 8 C 168/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. května 2001 č.j. 12 Co 249/2001-44, takto:

I. Dovolání žalované se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Dopisem ze dne 7.8.2000 žalovaná sdělila žalobci, že s ním podle ustanovení § 53 odst.1 písm.b) zák. práce okamžitě zrušuje pracovní poměr. Důvod k tomuto opatření spatřovala v tom, že žalobce dne 29.6.2000 "nechal vyhotovit a podepsal pracovní smlouvu s p. J."; protože si byl vědom, že ode dne 31.5.2000, kdy byl na vlastní žádost odvolán z funkce ředitele, nemá oprávnění za žalovanou jednat, antedatoval ji ke dni 24.5.2000. Dopustil se tak podvodu "v souvislosti s pracovní činností", v jehož důsledku mohla žalovaná, nebýt "zásahu vedení školy", utrpět finanční újmu.

Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Připustil, že se jednání, v němž žalovaná spatřuje porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem, skutečně dopustil. Zdůraznil však, že J. J. práci, jež byla obsahem pracovní smlouvy, kterou s ním žalobce dne 29.6.2000 uzavřel (výkon funkce instruktora cyklisticko-vodáckého kurzu žáků 8. tříd, tábornického kurzu žáků 6. tříd a cyklisticko-vodáckého kurzu žáků 9. tříd), provedl podle "projednaného a odsouhlaseného plánu činnosti žalované na měsíc červen" již ve dnech 5. až 9.6.2000, 12. až 16.6.2000 a 19. až 23.6.2000, a uvedená smlouva tak byla pouze "formálním aktem stvrzujícím práce p. J. skutečně vykonané".

Okresní soud Plzeň - sever rozsudkem ze dne 20.12.2000 č.j. 8 C 168/2000-25 žalobě vyhověl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Po provedeném dokazování dovodil, že žalobce porušil pracovní kázeň tím, že dne 29.6.2000 uzavřel za žalovanou pracovní smlouvu s J. J., aniž byl oprávněn tak učinit. Uvedené porušení pracovní kázně však nedosahuje intenzity požadované ustanovením § 53 odst. 1 písm b) zák. práce, a proto se nejedná o porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Soud prvního stupně při hodnocení stupně intenzity porušení pracovní kázně přihlédl zejména k tomu, že žalobce byl "dlouhodobě zaměstnancem bez kázeňských problémů", že jeho jednání směřovalo k potvrzení "existence fakticky vzniklého právního vztahu uzavřeného mezi žalovanou a J. J. ústně" a že tímto jednáním žalované nevznikla žádná škoda, nikdo nebyl uveden v omyl a ani z něj neměl prospěch.

K odvolání žalované Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 22.5.2001 č.j. 12 Co 249/2001-44 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud dovodil, že soud prvního stupně správně a úplně zjistil skutkový stav věci a že dospěl ke správným právním závěrům. Ztotožnil se s jeho závěrem, že s přihlédnutím k dosavadnímu postoji žalobce k plnění pracovních úkolů, k pohnutce, která jej vedla k porušení pracovní kázně, a k důsledkům tohoto porušení pro žalovanou, nelze v jednání žalobce ze dne 29.6.2000 spatřovat porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem, opravňující žalovanou se žalobcem podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce okamžitě zrušit pracovní poměr.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že neoprávněné uzavření pracovní smlouvy a její antedatování žalobcem nelze kvalifikovat jako porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem ve smyslu ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce, a namítá, že žalobce v době, kdy se tohoto protiprávního jednání dopustil, pracoval jako učitel základní školy, tzn. jako "osoba spoluvychovávající nastupující generaci", jejíž "profil má být bezzávadový, tedy čestný a příkladný a bez vědomého porušování zákonů". Má za to, že žalobce jednal v rozporu s "posláním učitele" a že jeho další setrvání v pracovním poměru mohlo mít negativní vliv na žáky i ostatní učitele. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po přezkoumání věci dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno opožděně.

Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek odvolacího soudu byl vydán sice po 1.1.2001 (dne 22.5.2001), ale v souladu s ustanovením bodu 15., Části dvanácté, Hlavy I zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, po řízení provedeném podle "dosavadních právních předpisů" (podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000, když rozsudek soudu prvního stupně byl vydán dne 20.12.2000), je třeba dovolání proti němu podané i v současné době projednat a rozhodnout (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) podle "dosavadních právních předpisů", tj. podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 (dále jen "o.s.ř.").

Projednáním a rozhodnutím o dovolání podle dosavadních právních předpisů se ve smyslu Části dvanácté, Hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozumí rovněž posouzení včasnosti dovolání, včetně vymezení běhu lhůty k jeho podání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19.4.2001 sp.zn. 29 Odo 196/2001, které bylo uveřejněno pod č. 70 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001).

Podle ustanovení § 240 odst. 1 věty první o.s.ř. účastník může podat dovolání do 1 měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Podle ustanovení § 240 odst. 2 o.s.ř. zmeškání lhůty uvedené v odstavci 1 nelze prominout; lhůta je však zachována, bude-li dovolání podáno ve lhůtě u odvolacího nebo dovolacího soudu.

V posuzovaném případě bylo zjištěno, že rozsudek odvolacího soudu byl doručen do vlastních rukou účastníkům (zástupcům účastníků) řízení ve dnech 9.8.2001 a 13.8.2001 a že dovolání žalované bylo dne 12.10.2001 podáno u soudu prvního stupně.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dnem 13.8.2001. Lhůta k podání dovolání proti rozsudku odvolacího soudu uplynula podle ustanovení § 243c a § 57 odst.1 a 2 o.s.ř. dnem 13.9.2001. Protože dovolání bylo u soudu prvního stupně podáno až dne 12.10.2001, je opožděné. Za přihlédnutí k tomu, že zmeškání dovolací lhůty nelze prominout (§ 240 odst.2 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované podle ustanovení § 243b odst. 4 věty první a § 218 odst. 1 písm. a) o.s.ř. - aniž by se mohl zabývat dalšími okolnostmi - odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 4, věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť žalovaná s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobci v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 17. září 2002

JUDr. Ljubomír Drápal,v.r.

předseda senátu

Vydáno: 17. September 2002