JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 21 Cdo 1532/2004

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce J. B., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému J. M., zastoupenému advokátem, o 30.895,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 9 C 223/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. září 2003, č.j. 23 Co 273/2003-192, takto :

I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal, aby bylo žalovanému uloženo zaplatit mu 30.895,- Kč s 12% úrokem od 16. 9. 2000 do zaplacení. Žalobu odůvodňoval tím, že na základě pracovní smlouvy ze dne 29. 7. 1995 byl zaměstnancem žalovaného a vykonával činnost řidiče. Ačkoliv mezi účastníky byla dohodnuta mzda za vykonanou práci „20% z hrubého zisku vozidla (bez DPH)“, nebyla žalobci „vyplacena čistá mzda ve výši 16.918,- Kč“ a vzhledem k tomu, že žalovaný neoprávněně krátil mzdu žalobce, byla mu nesprávně vypočtena podpora v nezaměstnaností, jejíž „čistý rozdíl činní 13.977,- Kč v neprospěch žalobce“. Žalobce byl tak žalovaným zkrácen na mzdě a podpoře v nezaměstnanosti celkem o 30.895,- Kč.

Okresní soud v Mladé Boleslavi rozsudkem ze dne 13. 12. 2001, č.j. 9 C 223/2000-88, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen uhradit žalovanému na nákladech řízení 2.000,- Kč a České republice „na účet“ Okresního soudu v Mladé Boleslavi „vzniklé náklady státu“ 62,- Kč. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobce při výkonu práce řidiče u žalovaného nebyl na mzdě krácen. Vycházel přitom z toho, že z pracovní smlouvy „zcela jasně“ vyplývá, že jako odměna nebyla sjednána částka „20% z fakturace vozidla“, ale „z hrubého zisku vozidla bez DPH, kdy hrubý zisk vozidla řádně soudu osvětlila znalkyně“, a z toho, že účelem potvrzení z 26. 8. 1998 bylo stvrzení, že jsou vyrovnány všechny vzájemné pohledávky mezi účastníky; kdyby se týkalo pouze pohledávky vzniklé nezaplacením mzdy za měsíc červenec 1998, „zřejmě by potvrzení znělo tak, že tímto je pohledávka žalobce vyrovnána a nebylo by na místě uvádět, že jsou vyrovnány vzájemné pohledávky“. Protože žalobce na mzdě nebyl ničím krácen, nemohla mu být krácena ani podpora v nezaměstnanosti.

K odvolání žalobce Krajský soud v Praze usnesením ze dne 30. 4. 2002, č.j. 23 Co 100/2002-113, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vytknul soudu prvního stupně, že se nevypořádal s existencí vnitropodnikového předpisu žalovaného pro odměňování, podle něhož „měsíční podílová mzda bude vypočtena jako procentní podíl z fakturace příslušného pracovníka“, a že na základě závěru o tom, že žalovaný žalobci mzdu nekrátil, zamítl i tu část žaloby, která se týkala podpory v nezaměstnanosti, aniž by tento žalobcem uplatňovaný nárok jakkoliv právně kvalifikoval. Uložil soudu prvního stupně, aby především vedl žalobce k doplnění skutkových tvrzení o upřesnění toho, v kterých měsících mu měla být zkrácena mzda a o kolik, a kolik mu bylo fakticky v jednotlivých měsících vyplaceno, a aby se dále zabýval tím, jak byla v pracovní smlouvě žalobce sjednána výše jeho mzdy, přičemž i v této části je třeba žalobce nejprve vést k doplnění skutkových tvrzení, za které měsíce tento nárok uplatňuje, v jaké výši mu v tom kterém měsíci bylo vyplaceno hmotné zabezpečení uchazečů o zaměstnání a jakou částku za každý z těchto měsíců požaduje nahradit.

Okresní soud v Mladé Boleslavi rozsudkem ze dne 25. 2. 2003, č.j. 9 C 223/2000-170, žalobu znovu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen uhradit žalovanému náklady řízení 8.380,- Kč k rukám advokáta a České republice „na účet“ Okresního soudu v Mladé Boleslavi náklady státu ve výši 62,- Kč. Po provedeném dokazování zjistil, že žalobce byl zaměstnancem žalovaného a vykonával u něj práci řidiče. Výše mzdy byla dohodnuta v uzavřené pracovní smlouvě, ze které „zcela jasně“ vyplývá, že jako odměna „nebyla sjednána částka 20% z fakturace vozidla, ale z hrubého zisku vozidla bez DPH, kdy hrubý zisk vozidla není pojmově totožný s fakturací“. Proto se neztotožnil s výsledkem kontroly provedené úřadem práce, který postavil fakturaci na roveň hrubého zisku. Podle názoru soudu prvního stupně je nutno vycházet z ujednání účastníků. Vzhledem k ujednání o výši mzdy jako podílu ze zisku, je nutno od fakturace odečíst výdaj, bez kterého by nešlo vozidlo provozovat, tedy výdaj na nákup pohonných hmot. Za rozvoz zboží vozidlem SPZ … byla v dubnu až červnu 1998 vyfakturována částka 149.253,- Kč bez DPH a výdaje na nákup pohonných hmot za uvedené období činily částku 32.360,90 Kč. Z takto zjištěného zisku 20% činilo částku 23.378,42 Kč. Vzhledem k tomu, že žalobce sám uvedl, že v měsíci dubnu až červnu obdržel na mzdě celkem 26.900,- Kč, nebyl na mzdě krácen. Nesouhlasil s argumentací žalobce, že hrubý zisk vznikne odečtením DPH od vyfakturované částky, neboť zisk je rozdíl mezi příjmem a náklady a DPH není nákladem. I když vnitropodnikový předpis hovoří „o procentním podílu z fakturace“, není uzavřená dohoda ohledně stanovení výše mzdy s tímto předpisem v rozporu, když i pro stanovení výše zisku vozidla je nutno jako z prvotních dokladů vycházet z fakturace a odkaz v pracovní smlouvě na pracovní řád žalovaného je bezpochyby odkazem na stanovenou možnost krácení mzdy při zvýšených vícenákladech pro mimořádné opravy vozidla. Potvrzení z 26. 8. 1998 posoudil opět jako stvrzení, že jsou vyrovnány všechny vzájemné pohledávky; kdyby se týkalo pouze pohledávky vzniklé nezaplacením mzdy za měsíc červenec 1998, zřejmě by potvrzení znělo tak, že „tímto je pohledávka žalobce vyrovnána“ a nebylo by na místě uvádět, že jsou „vyrovnány vzájemné pohledávky“. I když žalovaný porušil své povinnosti, když pro potřeby úřadu práce uvedl čistou mzdu žalobce v jiné výši, než která mu skutečně byla vyplácena, a z toho důvodu bylo žalobci přiznáno nižší hmotné zabezpečení, nenese odpovědnost ve smyslu ustanovení § 187 zák. práce, neboť žalobce o špatných údajích věděl, přesto tyto jako podklady pro výpočet úřadu práce předložil a se stanovenou výší hmotného zabezpečení souhlasil; „rozporoval ji teprve po více jak roce“. Protože žalobce sám vědomě předal úřadu práce nepravdivé údaje a na jejich nesprávnost neupozornil, mezi porušením povinností žalovaným a vzniklou škodou není příčinná souvislost. Žalovaný tak za vzniklou škodu neodpovídá.

K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 9. 2003, č.j. 23 Co 273/2003-192, rozsudek soudu prvního stupně změnil jen ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky navzájem tak, že se žalovanému nepřiznává náhrada nákladů řízení, jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů odvolacího řízení. Plně se ztotožnil s výkladem pojmu „hrubý zisk vozidla“ provedeným soudem prvního stupně i se závěrem, že vymezení výše žalobcovy mzdy v jeho pracovní smlouvě není v rozporu s vnitropodnikovým předpisem upravujícím odměňování zaměstnanců žalovaného, když základem pro zjištění hrubého zisku vozidla je fakturace za vykonané jízdy. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně nepochybil, necítil-li se vázán závěry Úřadu práce v M. z kontroly dodržování pracovněprávních a mzdových předpisů žalovaným z července 2000 a když se ve svých závěrech s ním neztotožnil. Fakturace, jež je obdobou tržby, sama o sobě nepředstavuje pouze zisk, nýbrž by měla vedle zisku především pokrýt náklady vynaložené k dosažení zisku; v případě autodopravy jde především o provozní náklady vozidla, bez kterých by zisku nebylo dosaženo. Protože 20% z hrubého zisku vozidla v žalovaných měsících v dubnu až červnu 1998 nedosahovalo ani výše minimální mzdy, byla žalobci ve smyslu vnitropodnikového předpisu pro odměňování vykazována mzda ve výši 3.000,- Kč „hrubého“, tj. 2625,- Kč „čistého“. O tom, že žalobce byl s praxí, na základě které mu byla žalovaným oficiálně vykazována mzda v minimální výši, ale ve skutečnosti „na černo“ vypláceny podstatně vyšší částky, srozuměn, a že na mzdě nebyl fakticky zkrácen svědčí i potvrzení z 26. 8. 1998, kdy žalobce v souvislosti s přijetím 12.000,- Kč za červenec potvrdil vyrovnání všech vzájemných pohledávek. Přistoupil-li žalobce na to, že mu budou žalovaným vedle oficiálně vykazované mzdy v minimální výši vypláceny „na černo“ další částky, musel být srozuměn i s tím, že se tyto částky nejenže nepromítnou do základu pro výpočet sociálního a zdravotního pojištění a daně z příjmu fyzických osob, ale ani do průměrného výdělku, z něhož se vypočítává výše hmotného zabezpečení uchazeče o zaměstnání. Proto je správný i závěr soudu prvního stupně, že v příčinné souvislosti s údajem o výši žalobcovy průměrné čisté měsíční mzdy v potvrzení o zaměstnání vystaveném žalovaným žalobci žádná škoda nevznikla.

V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu řeší právní otázku, která má po právní stránce zásadní význam, žalobce namítá, že odvolací soud (ani soud prvního stupně) nevzal v úvahu důkaz předložený žalobcem, a to sdělení úřadu práce ze dne 27. 7. 2000, v němž úřad práce vyčíslil hrubý zisk vozidla, které bylo žalobci svěřeno k plnění pracovních úkolů u žalovaného. Soudy nevzaly v úvahu, že žalobu podal žalobce právě na základě kontroly Úřadu práce v M. u žalovaného. Nesouhlasí ani se závěrem znalkyně, že čistým ziskem vozidla je třeba rozumět rozdíl mezi výnosy a náklady po zdanění, neboť je v rozporu s vnitropodnikovým předpisem žalovaného, ze kterého vyplývá, že měsíční mzda bude vypočtena jako procentuální podíl příslušného pracovníka; se závěry znaleckého posudku nesouhlasil nikdy. Odměňování zaměstnanců „se dělo za podivných okolností“, náklady nebyly důsledně kontrolovány a byly nepřehledné. Žalobce je přesvědčen, že z uvedených důvodů je jeho dovolání namístě a že „je zapotřebí, aby v tomto systému odměňování učinil Nejvyšší soud jasná pravidla, aby zaměstnavatelé nezneužívali situace zaměstnanců a nevypláceli jim černé peníze“. Podle jeho přesvědčení je dán také dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř., „a to především s ohledem na vypracovaný znalecký posudek“. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto jako zjevně bezdůvodné, bude-li vůbec připuštěno. Je přesvědčen, že v řízení byly provedeny veškeré důkazy a plně se ztotožňuje se závěry soudu odvolacího i soudu prvního stupně.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o.s.ř.

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].

Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolání může být podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li dovolatel za to, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 2 o.s.ř.). Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení § 238 a § 238a o.s.ř. (srov. § 241a odst. 3 o.s.ř.). Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění (a na něm založil své rozhodnutí), které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Protože pouze posouzení právních otázek, které byly v rozhodnutí odvolacího soudu řešeny, může vést k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, není dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. způsobilým podkladem pro úvahu dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam, a tedy ani pro posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. proto nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto.

V posuzovaném případě žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dána; i když původní rozsudek soudu prvního stupně byl odvolacím soudem zrušen, soud prvního stupně v novém rozhodnutí nerozhodl jinak než v dřívějším rozsudku (v obou případech žalobu zamítl).

Za tohoto stavu může být přípustnost dovolání založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam), čehož se žalobce také dovolává.

Žalobce však ve svém dovolání právní názor odvolacího soudu (posouzení věci po právní stránce) nezpochybňuje. I když uvádí, že důvody dovolání spatřuje „v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.“, z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) je zřejmé, že nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) vychází. Podstatou všech jeho námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil. Dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že „nevzal v úvahu sdělení úřadu práce ze dne 27. 7. 2000“ a že „se při svém rozhodování opírá o znalecký posudek, který je v rozporu s Úřadem práce v M.“, s jehož závěry nikdy nesouhlasil. Mimo to žalobce kritizuje způsob, jakým bylo organizováno a prováděno odměňování zaměstnanců u žalovaného. Těmito námitkami však dovolatel pouze zpochybňuje, ke kterým důkazům soudy přihlížely a jak tyto důkazy hodnotily, a poukazuje na širší souvislosti projednávané věci; nezpochybňuje tak právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Námitky žalobce tedy nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá – jak uvedeno výše – přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud ČR proto dovolání žalobce proti tomuto rozsudku – aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 2.285,- Kč (srov. § 3 odst. 1 bod 5., § 16 odst. 2, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb. a č. 110/2004 Sb.) a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb. a č. 484/2000 Sb.), celkem ve výši 2.360,- Kč. Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby žalovanému tyto náklady nahradil. Žalobce je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. října 2004

JUDr. Mojmír Putna, v. r.

předseda senátu

Vydáno: 27. October 2004