JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 21 Cdo 1518/2010

K opětovnému nástupu do zaměstnání po rozhodnutí soudu o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru.

Právní věty

  1. Odvolací soud správně uvádí, že, nastoupil-li zaměstnanec, který po rozvázání pracovního poměru oznámil svému zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, do zaměstnání u jiné fyzické nebo právnické osoby, protože mu zaměstnavatel neumožnil, aby konal (až do pravomocného skončení soudního řízení o neplatnost výpovědi nebo do doby, než dojde k platnému rozvázání pracovního poměru jinak) práce podle pracovní smlouvy, musí svůj nový pracovněprávní vztah sjednat buď na dobu určitou (na dobu trvání sporu) nebo jiným ujednáním zajistit, aby mohl znovu nastoupit do práce u svého zaměstnavatele, jakmile se stane pravomocným rozhodnutí soudu o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru (srov. již výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 3. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1218/2005, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2007, pod pořadovým číslem 32). Zároveň však přehlédl, že uvedená podmínka (zajistit, aby mohl znovu nastoupit do práce u svého zaměstnavatele, jakmile se stane pravomocným rozhodnutí soudu o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru nebo jakmile mu zaměstnavatel umožní konat práci podle pracovní smlouvy) se vztahuje k tomu, zda se zaměstnanec (protože si možnost okamžitého návratu k původnímu zaměstnavateli nezajistil) dopustil porušení pracovní kázně, když právě proto, že pracoval u jiného (nového) zaměstnavatele, nenastoupil do práce k zaměstnavateli, který s ním pracovní poměr rozvázal neplatně. Samotná okolnost, že si zaměstnanec nezajistil, aby mohl znovu nastoupit do práce u svého zaměstnavatele, jakmile se stane pravomocným rozhodnutí soudu o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru nebo jakmile mu zaměstnavatel umožní konat práci podle pracovní smlouvy, však nic nevypovídá o tom, zda zaměstnanec změnil svůj názor a již netrvá na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával.

21 Cdo 1518/2010

ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce P. V., zastoupeného JUDr. Vladislavem Košnarem, advokátem se sídlem v Kolíně V, Mlýnská č. 8, proti žalovanému ZEMPOMARKET a.s. Bečváry se sídlem obec Bečváry, okres Kolín, IČO 42756383, zastoupenému JUDr. Milanem Janouškem, advokátem se sídlem v Kolíně, Politických vězňů č. 44, o určení, že pracovní poměr vznikl, určení neplatnosti skončení pracovního poměru, náhradu ušlého výdělku a náhradu nemajetkové újmy, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 13 C 221/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2008, č. j. 23Co 419/2008 - 121, takto:

Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal určení, že mezi účastníky dne 21. 8.2006 vznikl pracovní poměr, určení neplatnosti zrušení tohoto pracovního poměru ve zkušební době, náhrady mzdy a zaplacení náhrady nemajetkové újmy. Žalobu odůvodnil zejména tím, že dne 21. 8. 2006 nastoupil u žalovaného do pracovního poměru, který byl sjednán na dobu neurčitou. V den nástupu do zaměstnání mu byla přidělena práce. Pracovní smlouva písemně uzavřena nebyla a nemohla tak platně být sjednána ani zkušební doba. Přesto s ním žalovaný dne 25. 8. 2006 zrušil pracovní poměr ve zkušební době. Žalobce dopisem z téhož dne oznámil žalovanému, že trvá na dalším zaměstnávání. Domáhá se proto také náhrady mzdy a náhrady nemajetkové újmy, jež vznikly v souvislosti s neplatným rozvázáním pracovního poměru.

Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 15. 10. 2007, č. j. 13 C 221/2006-58, žalobu o určení, že mezi žalobcem a žalovaným dne 21. 8. 2006 vznikl pracovní poměr a že zrušení tohoto pracovního poměru je neplatné, a na uložení povinnosti žalovanému „nahradit žalobci ušlý výdělek ve výši 12.000,- Kč za každý měsíc, kdy žalovaný neumožní žalobci pracovat“, zamítl, v části, kterou se žalobce domáhal uložení povinnosti žalovanému uhradit mu náhradu za nemajetkovou újmu ve výši 250.000,- Kč, řízení zastavil a rozhodl, že žalobce je povinen uhradit žalovanému na nákladech řízení částku 72.214,- Kč k rukám „právního zástupce žalovaného“ advokáta JUDr. Milana Janouška. Vyšel z toho, že mezi účastníky „nedošlo k řádnému vymezení druhu práce, že tedy nedošlo platně ke sjednání druhu práce, dohodě o mzdě, přesčasech, místu výplaty mzdy apod., a proto ani k platnému vzniku pracovního poměru“, že však mezi nimi došlo „ke vzniku tzv. faktického pracovního poměru, který sice není v ZP upraven, ale jehož existenci lze dovodit z ustanovení § 243/4 ZP“. V takovém případě náleží zaměstnanci stejné nároky jako zaměstnanci v řádném pracovním poměru, zejména nárok na odměnu podle fakticky vykonané práce a další, „nenáleží mu ale nároky ve smyslu ust. § 61 až 64 ZP“. Faktický pracovní poměr není třeba rozvazovat, neboť právně neexistuje. Žaloba na určení, že takový pracovní poměr trvá, není proto důvodná. V části, v níž se žalobce domáhal náhrady za nemajetkovou újmu, řízení zastavil, neboť žalobce vzal žalobu v této části zpět.

K odvolání žalobce Krajský soud v Praze usnesením ze dne 18. 3. 2008, č. j. 23 Co 58/2008-76, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, kterým byla zamítnuta žaloba o určení neplatnosti zrušení pracovního poměru a o náhradu mzdy a ve výroku o nákladech řízení, zrušil a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení. Zavázal soud prvního stupně názorem, že mezi účastníky vznikl pracovní poměr konkludentně, a uložil mu, aby se zabýval zkoumáním, zda žalobcův pracovní poměr skončil některým ze způsobů uvedených v ustanovení § 42 odst. 1, 2 zák. práce, a v případě, že pracovní poměr žalobce u žalovaného nebyl skončen platně, aby se zabýval také důvodností žaloby na náhradu mzdy podle ustanovení § 61 zák. práce.

Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 16. 6. 2008, č. j. 13 C 221/2006-94, ve znění rozsudku ze dne 29. 1. 2009, č. j. 13 C 221/2006-135, určil, že „zrušení pracovního poměru ve zkušební době, které bylo doručeno žalobci dne 25. 8. 2006“, je neplatné, a že žalovaný je povinen nahradit žalobci náhradu mzdy ve výši 24.000,- Kč; zároveň rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že České republice se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Nejprve v souladu s názorem vysloveným ve zrušovacím usnesení odvolacího soudu dovodil, že mezi účastníky platně vznikl pracovní poměr. Protože však v řízení bylo nepochybně prokázáno, že zkušební doba v den nástupu do zaměstnání platně sjednána nebyla, ke skončení pracovního poměru ve zkušební době došlo neplatně. Zabývaje se důvodností žaloby na náhradu mzdy podle ustanovení § 61 zák. práce dospěl k závěru, že, ačkoli žalobce dopisem ze dne 25. 8. 2006 žalovanému oznámil, že trvá na dalším zaměstnávání, „z hodnocení žalobce vyplývá, že je osobou nepřizpůsobivou, hledající konflikty, bezprostředně po ukončení jednoho pracovního poměru uzavírá pracovní poměr další, jehož perspektiva je nicotná s ohledem na morálně­volní vlastnosti žalobce“, proto uzavřel , že „vůlí žalobce bylo v daném případě skončit u žalovaného pracovní poměr dohodou“. Ve smyslu § 61 odst. 3 zák. práce tak žalobci náleží náhrada mzdy za dva měsíce po 12.000,- Kč.

K odvolání obou účastníků Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 11. 2008, č. j. 23 Co 419/2008 - 121, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že České republice se náhrada nákladů odvolacího řízení nepřiznává; soudu prvního stupně uložil, aby vydal doplňující rozhodnutí o nákladech řízení státu v řízení před soudem prvního stupně. Souhlasil se soudem prvního stupně v tom, že pracovní poměr mezi účastníky vznikl, a v tom, že, nebyla-li mezi účastníky uzavřena písemná pracovní smlouva, nebyla ani platně sjednána zkušební doba podle ustanovení § 31 odst. 3 zák. práce a zrušení pracovního poměru žalobce u žalovaného ve zkušební době je proto neplatné. Vytknul soudu prvního stupně, že z toho, jak byl žalobce svými zaměstnavateli hodnocen a jaký „morálněvolní“ profil žalobce z toho soud prvního stupně dovodil, nelze vyvozovat závěr, že vůlí žalobce bylo skončit pracovní poměr s žalovaným dohodou. Ustanovení § 61 odst. 3 zák. práce totiž nevychází z dohody o skončení pracovního poměru jako dvoustranného právního úkonu, tedy projevené vůle obou stran pracovněprávního vztahu skončit pracovní poměr dohodou, nýbrž z fikce, která je dovozována z toho, že zaměstnanec, s nímž byl neplatně rozvázán pracovní poměr, netrvá na tom, aby ho zaměstnavatel nadále zaměstnával (nedohodnou-li jinak). Odvolací soud dále rozvedl, že žalobce sice nejprve písemně vyzval žalovaného, aby ho dále zaměstnával, posléze však dne 4. 9. 2006 uzavřel s jiným zaměstnavatelem nový pracovní poměr, a to na dobu neurčitou. Nikoliv pouze v tom, že uzavřel novou pracovní smlouvu, nýbrž právě v tom, že se jednalo o pracovní poměr uzavřený na dobu neurčitou, spatřoval vyjádření vůle, že žalobce přestal trvat na tom, aby ho žalovaný dále zaměstnával. Žalobce totiž neučinil žádné opatření (např. omezení doby trvání nového pracovního poměru), které by mu umožňovalo v případě, že by žalovaný vyhověl jeho požadavku na další zaměstnávání a vyzval ho k nástupu do práce, na tuto výzvu reagovat a do práce k žalovanému v co nejkratší době znovu nastoupit. Z toho, že nový zaměstnavatel žalobce ANTARES a. s. posléze (k 24. 11. 2006) ukončil s žalobcem pracovní poměr ve zkušební době, se samo o sobě ani nenaznačuje, že by žalobce opět změnil své předchozí rozhodnutí ohledně dalšího zaměstnávání žalovaným. Odvolací soud dovodil, že žalobcův pracovní poměr u žalované skončil dohodou ve smyslu ustanovení § 61 odst. 3 písm. b) zák. práce a že žalobci vznikl nárok na náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku za dobu výpovědní doby.

V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobce nesouhlasí se závěrem, že jeho „pracovní poměr u žalovaného skončil na základě projevu mé vůle dohodou tím, že jsem uzavřel pracovní poměr u jiného zaměstnavatele“. Do dalšího zaměstnání žalobce nastoupil proto, že by byl jinak bez prostředků, a žalovanému dal jednoznačně najevo, že chce pro něj nadále vykonávat práci. Pracovní poměr tak trval nejen v době rozhodování soudu, ale trvá doposud, neboť nebyl platně ukončen. Na tom, že je žalobce kdykoliv připraven vrátit se do zaměstnání u žalovaného, trval po celou dobu řízení a trvá na tom doposud. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu i „Okresního soudu v Kolíně napadená tímto dovoláním“ a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 7. 2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba posuzovat - vzhledem k tomu, že předmětem řízení jsou nároky související s rozvázáním pracovního poměru ze dne 25. 8. 2006 - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 12. 2006, tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce (srov. § 364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) - dále jen „zák. práce“.

Podle ustanovení § 61 odst. 1 zák. práce dal-li zaměstnavatel zaměstnanci neplatnou výpověď nebo zrušil-li s ním neplatně pracovní poměr okamžitě nebo ve zkušební době a oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen poskytnout mu náhradu mzdy. Tato náhrada přísluší zaměstnanci ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru.

Podle ustanovení § 61 odst. 3 písm. b) zák. práce rozvázal-li zaměstnavatel pracovní poměr neplatně, avšak zaměstnanec netrvá na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával, platí, pokud se se zaměstnavatelem nedohodne písemně jinak, že jeho pracovní poměr skončil dohodou, byl-li pracovní poměr neplatně zrušen okamžitě nebo ve zkušební době, dnem kdy měl pracovní poměr tímto zrušením skončit; v těchto případech má zaměstnanec nárok na náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku za dobu výpovědní doby.

Zaměstnanec může oznámit zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, kdykoliv poté, co mu zaměstnavatel dal neplatnou výpověď, nejpozději však do rozhodnutí soudu, jímž bylo řízení o žalobě zaměstnance o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí pravomocně skončeno a kterým byla určena neplatnost rozvázání pracovního poměru. Zaměstnanec může své stanovisko o tom, zda trvá na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával, změnit. Z hlediska ustanovení § 61 odst. 1 a 3 zák. práce je rozhodné, jaké své stanovisko o tom, zda trvá nebo netrvá na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával, oznámil zaměstnavateli v době vyhlášení (vydání) soudního rozhodnutí o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru (srov. například právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2905/2000, uveřejněném pod č. 77 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002).

Oznámení zaměstnance, že trvá na tom, aby ho zaměstnavatel po neplatném rozvázání pracovního poměru výpovědí dále zaměstnával, je - jak správně uvedl odvolací soud - jednostranným právním úkonem zaměstnance, adresovaným zaměstnavateli, který ke své platnosti nevyžaduje písemnou formu; projev vůle zaměstnance tu může být učiněn jednáním nebo opomenutím, může se tak stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl zaměstnanec projevit (srov. například právní názor uvedený v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 12. 1995, sp. zn. 6 Cdo 63/95, uveřejněném pod č. 24 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1996).

Oznámil-li zaměstnanec po podání výpovědi z pracovního poměru zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, a neumožnil-li mu zaměstnavatel, aby konal (až do pravomocného skončení soudního řízení o neplatnost výpovědi nebo do doby, než dojde k platnému rozvázání pracovního poměru jinak) práce podle pracovní smlouvy, má zaměstnanec nejen nárok na náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku (srov. § 61 odst. 1 zák. práce), ale i možnost zapojit se do práce u jiného zaměstnavatele. Zaměstnanec smí v tomto období pracovat u jiného zaměstnavatele v pracovním poměru nebo na základě jiného pracovněprávního vztahu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 3. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1218/2005, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2007, pod pořadovým číslem 32).

S odvolacím soudem však nelze souhlasit v tom, že, uzavřel-li zaměstnanec novou pracovní smlouvu na dobu neurčitou, lze v tom spatřovat vyjádření vůle, že přestal trvat na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával.

Odvolací soud správně uvádí, že, nastoupil-li zaměstnanec, který po rozvázání pracovního poměru oznámil svému zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, do zaměstnání u jiné fyzické nebo právnické osoby, protože mu zaměstnavatel neumožnil, aby konal (až do pravomocného skončení soudního řízení o neplatnost výpovědi nebo do doby, než dojde k platnému rozvázání pracovního poměru jinak) práce podle pracovní smlouvy, musí svůj nový pracovněprávní vztah sjednat buď na dobu určitou (na dobu trvání sporu) nebo jiným ujednáním zajistit, aby mohl znovu nastoupit do práce u svého zaměstnavatele, jakmile se stane pravomocným rozhodnutí soudu o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru (srov. již výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 3. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1218/2005, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2007, pod pořadovým číslem 32). Zároveň však přehlédl, že uvedená podmínka (zajistit, aby mohl znovu nastoupit do práce u svého zaměstnavatele, jakmile se stane pravomocným rozhodnutí soudu o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru nebo jakmile mu zaměstnavatel umožní konat práci podle pracovní smlouvy) se vztahuje k tomu, zda se zaměstnanec (protože si možnost okamžitého návratu k původnímu zaměstnavateli nezajistil) dopustil porušení pracovní kázně, když právě proto, že pracoval u jiného (nového) zaměstnavatele, nenastoupil do práce k zaměstnavateli, který s ním pracovní poměr rozvázal neplatně. Samotná okolnost, že si zaměstnanec nezajistil, aby mohl znovu nastoupit do práce u svého zaměstnavatele, jakmile se stane pravomocným rozhodnutí soudu o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru nebo jakmile mu zaměstnavatel umožní konat práci podle pracovní smlouvy, však nic nevypovídá o tom, zda zaměstnanec změnil svůj názor a již netrvá na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu (ve svém závěru o splnění podmínek ustanovení § 61 odst. 3 zák. práce) není správný. Nejvyšší soud České republiky jej proto podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc podle ustanovení § 243b odst. 3 věty první o. s. ř. vrátil Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 15. února 2011
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu

Vydáno: 15. February 2011
Vloženo: 08. May 2012

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. na klíč