JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 21 Cdo 1429/2004

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce J. P., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Č. T., a.s., o neplatnost výpovědi z pracovního poměru a o 268.136,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 3 C 106/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. srpna 2003 č.j. 22 Co 3/2003-283, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Dopisem ze dne 19.6.1997 žalovaný (ředitel „TO Rychnov n. Kn.“) sdělil žalobci, že s ním rozvazuje pracovní poměr výpovědí podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce. Důvod výpovědi spatřoval v tom, že „na základě rozhodnutí ředitele Telekomunikačního obvodu v R. n. K. bylo zrušeno pracovní místo, které žalobce doposud zastával“, a že „v souvislosti s tím odpadla potřeba práce, kterou žalobce v organizaci vykonával, a z tohoto důvodu vyplynula jeho nadbytečnost“. Protože žalovaný nemá jinou práci, „na kterou by mohl žalobce v dohodě s ním převést“, nemůže jej dále zaměstnávat.

Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná, a aby byla žalovanému uložena povinnosti zaplatit mu 268.136,- Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnil zejména tím, že „není dokumentována pravomoc ředitele telekomunikačního obvodu k rozhodnutí o výpovědi“, že organizační rozhodnutí zmíněné ve výpovědi „není blíže identifikováno a je zřejmé, že bylo jen vykonstruováno“, a že nelze souhlasit ani s tvrzením žalovaného o nadbytečnosti žalobce, neboť „zcela převažující penzum jeho původní práce“ (tedy činnosti zahrnované dříve pod náplň práce vedoucího dopravy a mechanizace) vykonával v době doručení výpovědi zaměstnanec A. Ř., který byl přijat namísto žalobce až po předchozím neplatném rozvázání pracovního poměru výpovědí ze strany právního předchůdce žalovaného. Neplatnost výpovědi žalobce spatřoval rovněž v „nedostatku naplnění ust. § 46 odst. 2 zák. práce“, neboť „není pravdou, že by jej žalovaný nemohl dále zaměstnávat“. Protože dne 24.6.1997 žalobce oznámil žalovanému, že trvá na dalším zaměstnávání, náleží mu podle ustanovení § 61 odst. 1 zák. práce rovněž náhrada mzdy v požadované výši.

Žalovaný namítal, že všechny hmotněprávní předpoklady platnosti výpovědi ze dne 19.6.1997 splnil. Poukázal mj. na okolnost, že poté, co předchozí výpověď z pracovního poměru daná žalobci právním předchůdcem žalovaného dne 19.10.1990 byla soudem shledána neplatnou a rozsudkem Krajského soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 28.1.1997 č.j. 20 Co 379/96-113 bylo rozhodnuto o tom, že pracovní poměr žalobce u žalovaného trvá, „žalovanému nezbylo, než žalobce zaměstnat podle posledního znění pracovní smlouvy a přidělovat mu práci dle posledně sjednané pracovní smlouvy“. Naposledy (tj. než byla žalobci dne 19.10.1990 dána předešlá výpověď) žalobce pracoval u právního předchůdce žalovaného jako „vedoucí dopravní referent“ na úseku dopravy a mechanizace (dále jen „úsek DAM“) na pracovišti Okresní správy spojů v R. n. K. V souvislosti s organizačními změnami (souvisejícími s rozdělením Okresní správy v R. n. K. na dva samostatné subjekty) účinnými od 1.10.1991 však došlo u právního předchůdce žalovaného ke zrušení úseku DAM a dosavadní funkce žalobce tak zanikla. Úsek DAM byl u právního předchůdce žalovaného opětovně zřízen až v roce 1993; funkci technického pracovníka na tomto úseku ovšem vykonával toliko pan Aleš Řezníček, přičemž z popisu jeho pracovní činnosti vyplývá, že „nevykonával a ani prakticky nemohl vykonávat práce, které byly totožné s pracemi, které vykonávali dřívější zaměstnanci DAM a tedy i žalobce v roce 1990 u tehdejší Okresní správy spojů RK“. Za tohoto stavu tedy žalovaný, „aby dostál svým povinnostem dle rozsudku Krajského soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 28.1.1997 č.j. 20 Co 379/96-113“, zřídil pro žalobce nové místo s totožnou pracovní náplní, jakou měl naposledy sjednánu, a následně pak rozhodl, že je žalobce pro něj nadbytečný, „neboť po více jak sedmi letech došlo k zásadním změnám v oblasti zajišťování dopravy a mechanizace“.

Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou rozsudkem ze dne 15.8.2002 č.j. 3 C 106/97-261 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Ve věci samé dospěl k závěru, že žalobce se stal pro žalovaného nadbytečným vzhledem k řádně přijatému rozhodnutí ze dne 17.3.1997 o organizační změně, spočívající ve zrušení žalobcem zastávané funkce „25.20 – administrativně technického pracovníka IV. na úseku náměstka pro provoz“ ke dni 1.5.1997, která byla s účinností od 5.3.1997 „zřízena jednoúčelově a dočasně na základě výsledku soudního řízení s žalobcem (Rozsudek č.j. 20 Co 379/96-113 ze dne 28.1.1997)“. Vzhledem k tomu, že od dání předchozí výpovědi žalobci došlo u žalovaného „k řadě organizačních změn“ („soud má za prokázané“, že v roce 1991 neexistoval u právního předchůdce žalovaného útvar dopravy a že v listopadu 1993 byl sice již zřízen, avšak práce zaměstnance tohoto útvaru „již měla zcela jinou náplň, než měl žalobce v roce 1990“), nelze podle názoru soudu prvního stupně jednání žalovaného spočívající v tom, že po skončení soudního sporu zřídil pro žalobce nové pracovní místo, „označit za zneužití výkonu práva a stejně tak i skutečnost, že toto místo následně zrušil, neboť dospěl k závěru, že na výkon prací postačí pouze jeden pracovník“. Protože byly splněny rovněž všechny formální náležitosti předmětné výpovědi a „také podmínka uvedená v ust. § 46 odst. 2 zák. práce“, soud prvního stupně uzavřel, že výpověď ze dne 19.6.1997 je platná a že žalobci proto nepřísluší ani požadovaná náhrada mzdy.

K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 22.8.2003 č.j. 22 Co 3/2003-283 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně „úplně a správně zjistil skutkový stav věci a učinil z něho i správné právní názory“, a odmítl odvolací námitky žalobce s odůvodněním „že se s nimi soud prvního stupně dostatečně vypořádal již v řízení před ním“. Přisvědčil závěrům soudu prvního stupně o splnění všech hmotněprávních předpokladů platnosti předmětné výpovědi i o tom, že okolnost, že u žalovaného v té době existovalo shodné pracovní místo (obsazené A. Ř.) jako to, které zastával žalobce, je „pro posouzení věci nerozhodná“, neboť po zrušení jednoho z těchto obsahově shodných pracovních míst (označených jako „technický pracovník“) „bylo zcela věcí žalovaného, koho z pracovníků, kteří tato místa zastávali, označí za nadbytečného“; soudu totiž nepřísluší rozhodnutí zaměstnavatele o výběru nadbytečného zaměstnance přezkoumávat. Za správný odvolací soud považoval rovněž názor soudu prvního stupně o tom, že v daném případě, kdy u žalovaného (jeho právních předchůdců) v letech 1991 až 1997 „docházelo k organizačním změnám a vzniku nových organizací, bylo možno jen obtížně sledovat to, zda je v organizaci zachováno žalobci pracovní místo pro případ, že spor s ním bude ukončen v neprospěch právního nástupce jeho původního zaměstnavatele“, a že proto „jestliže žalovaný řešil situaci tím, že pro žalobce zřídil nové místo“, které následně jako neefektivní zrušil, nelze v tomto jednání žalovaného spatřovat zneužití výkonu práva na újmu žalobce ve smyslu ustanovení § 7 odst. 2 zák. práce. Odvolacímu soudu „proto nezbylo, než napadený rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdit (§ 219 o.s.ř.)“.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť podle jeho přesvědčení má napadené rozhodnutí „vzhledem k dané problematice (výklad § 7 odst. 2 zák. práce ve znění platném v roce 1997)“ po právní stránce zásadní význam. Podle jeho názoru „pokud organizace vytvoří pracovní místo na tzv. tři dny, aby splnila závěry rozsudku soudu, a potom je zruší, jde právě o porušení ustanovení § 7 odst. 2 zák. práce“. Odvolací soud však v daném případě „směšuje práva organizace rozhodnout o tom, koho si ponechá a koho (z důvodu nadbytečnosti) propustí, se zneužitím pracovněprávních vztahů na újmu jiného účastníka“. Se závěrem odvolacího soudu by dovolatel „mohl souhlasit, pokud by zde nebyl rozsudek, který prohlásil (dřívější) výpověď z pracovního poměru za neplatnou“. Otázka, „co lze považovat za zneužití pracovněprávních vztahů na újmu jiného účastníka“, je podle jeho názoru „závažné hledisko a to v těch případech, kdy je zde rozsudek nezávislého soudu a na druhé straně práva organizace v takovém případě rozhodnout, i když prakticky je negován výrok soudu“. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm. c) o.s.ř.].

Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

V projednávané věci bylo soudy zjištěno (správnost skutkových zjištění přezkumu dovolacího soudu nepodléhá – srov. § 241a odst. 2 a § 242 odst. 3 o.s.ř.), že rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28.1.1997 č.j. 20 Co 379/96-113 bylo určeno, že pracovní poměr žalobce u žalovaného trvá. Protože žalovanému vznikla povinnost přidělovat žalobci práci, kterou naposledy vykonával u právního předchůdce žalovaného, než mu byla dne 19.10.1990 dána neplatná výpověď z pracovního poměru, a protože v průběhu let 1991 až 1997 v důsledku četných organizačních změn u žalovaného (a jeho právních předchůdců) dosavadní práce žalobce („vedoucí dopravní referent“ na úseku dopravy a mechanizace) zanikla, žalovaný „řešil“ situaci tím, že u Telekomunikačního obvodu v R. n. K. na úseku náměstka pro provoz zřídil pro žalobce s účinností od 5.3.1997 (vedle obsahově shodné funkce zastávané od roku 1993 panem A. Ř.) nové pracovní místo „25.20 - administrativně technického pracovník IV.“ s druhem práce, který byl „totožný s funkcí č. 222 – vedoucí dopravní referent“. Následně žalovaný toto pracovní místo, které „bylo zřízeno jednoúčelově a dočasně na základě výsledku soudního řízení s žalobcem (Rozsudek č.j. 20 Co 379/96-113 ze dne 28.1.1997)“, rozhodnutím ze dne 17.3.1997 s účinností od 1.5.1997 zrušil a dne 19.6.1997 dal žalobci z tohoto důvodu výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce.

Žalovaný rozhodl o nadbytečnosti žalobce s krátkým časovým odstupem poté, co mu v souladu s pravomocným rozhodnutím soudu umožnil výkon práce. Odvolací soud za tohoto stavu řešil právní otázku, zda výkon subjektivního práva žalovaného spočívající ve zrušení žalobcem obsazeného pracovního místa „25.20 – administrativně technického pracovníka IV. na úseku náměstka pro provoz“, které bylo krátce předtím „zřízeno jednoúčelově a dočasně na základě výsledku soudního řízení s žalobcem (Rozsudek č.j. 20 Co 379/96-113 ze dne 28.1.1997)“, představuje v daném případě zneužití výkonu práva na újmu druhého účastníka pracovněprávního vztahu (žalobce) ve smyslu ustanovení § 7 odst. 2 zák. práce.

Podle ustanovení § 7 odst. 2 zákoníku práce nikdo nesmí výkon práv a povinností vyplývajících z pracovního poměru zneužít na újmu jiného účastníka pracovněprávního vztahu.

Objektivní právo předpokládá, že výkon subjektivního práva směřuje k uskutečnění cíle sledovaného právní normou. Z logiky věci, dané vzájemně opačným postavením zúčastněných stran, vyplývá, že výkon subjektivního práva (vynucení splnění subjektivní povinnosti) může mít někdy za následek újmu na straně povinného subjektu, což by bylo možné vnímat jako rozpor s obecně přijímaným právním pravidlem, že každý se má chovat tak, aby nerušil práva jiného. Protože však výkon práva vylučuje protiprávnost, protože stejný stav nemůže být současně stavem právním i právu se příčícím, je třeba, vycházeje ze zásady „neminem laedit, qui iure sui utitur”, chování, které směřuje k zákonem předpokládanému výsledku, považovat za dovolené i tehdy, je-li jeho (eventuelním) vedlejším následkem vznik majetkové, popř. nemajetkové újmy na straně dalšího účastníka právního vztahu.

Jestliže však jednající sice koná v mezích svého práva, ale prostřednictvím realizace chování jinak právem dovoleného sleduje poškození druhého účastníka právního vztahu, jedná se sice o výkon práva, ale o výkon práva závadný, kdy jednání a jeho výsledek se snad zcela shodují s výsledkem, který mělo právo na zřeteli, ale kdy jednání bylo učiněno nikoliv za účelem dosažení výsledků, k jejichž docílení byla jednajícímu propůjčena ochrana, nýbrž aby bylo dosaženo výsledků jiných, které jsou jinak považovány za nevítaný vedlejší následek tohoto jednání. Takový výkon práva, i když je se zákonem formálně v souladu, je ve skutečnosti výkonem práva jen zdánlivým; účelem zde není vykonat právo, ale poškodit jiného, neboť jednající v rozporu s ustálenými dobrými mravy je přímo veden úmyslem způsobit jinému účastníku újmu, zatímco dosažení vlastního smyslu a účelu sledovaného právní normou zůstává pro něho vedlejší a je z hlediska jednajícího bez významu. Za zneužití práva ve smyslu ustanovení § 7 odst. 2 zák. práce tedy lze považovat pouze takové jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu (srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28.6.2000 sp. zn. 21 Cdo 992/99, uveřejněný pod č. 126 v časopise Soudní judikatura, roč. 2000).

V posuzovaném případě soudy obou stupňů - jak vyplývá z odůvodnění jejich rozsudků - z uvedeného právního názoru vycházely. Ve smyslu tohoto názoru by jednání žalovaného bylo možno považovat za zneužití výkonu práva ve smyslu ustanovení § 7 odst. 2 zák. práce pouze tehdy, kdyby bylo vedeno „vedeno přímým úmyslem“ způsobit žalobci újmu. V daném případě však z výsledků dokazování jednoznačně nevyplývá, že by žalovaný (jako zaměstnavatel) tím, že krátce poté, co „na základě výsledku soudního řízení“ (ačkoliv k tomu neměl povinnost – srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14.1.2003 sp. zn. 21 Cdo 1322/2002, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod. č. 74, roč. 2003) zřídil pro žalobce nové pracovní místo, toto místo jako nepotřebné zrušil, sledoval především poškození žalobce. Z obsahu spisu se podává, že újma, která tímto byla žalobci způsobena [spočívající v tom, že mu byla dána výpověď z pracovního poměru pro nadbytečnost podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce] je spíše výše uvedeným nevítaným (eventuelním) vedlejším následkem jednání žalovaného, který se - nepříliš obratně - snažil reagovat na skutečnost, že není schopen přidělovat žalobci práci podle pracovní smlouvy, již žalobce zastával v roce 1990 ještě u jeho právního předchůdce, a která v důsledku řady postupných organizačních změn, počínaje již rozdělením původního zaměstnavatele žalobce – Správy pošt a telekomunikací s.p. (okresních správ spojů), odpadla. Dovodil-li proto odvolací soud (a soud prvního stupně, s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil), že za situace, kdy od dání výpovědi žalobci ze dne 19.10.1990 došlo u žalovaného „k řadě organizačních změn“, v důsledku nichž dosavadní práce zastávaná žalobcem v roce 1990 zanikla, žalovaný nejednal v rozporu s ustanovením § 7 odst. 2 zák. práce, bylo ve věci rozhodnuto v souladu s ustálenou judikaturou a dovolací soud neshledal žádné důvody k její změně. Ve prospěch opačného názoru nelze důvodně namítat, že postupem žalovaného je „prakticky negován výrok soudu“; rozhodnutí, jímž bylo deklarováno, že pracovní poměr žalobce u žalovaného (jako právního nástupce původního zaměstnavatele) trvá, nepředstavuje pro účastníky pracovního poměru překážku, která by jim bránila tento pracovněprávní vztah zákonem předpokládaným způsobem rozvázat.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1, věty první o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly (§ 142 odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 4. listopadu 2004

JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.

předseda senátu

Vydáno: 04. November 2004