JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 21 Cdo 1425/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobkyně Ing. A. T., zastoupené advokátem, proti žalovanému U. B. C. R., a.s., zastoupenému advokátem, za účasti JUDr. Z. P., advokátky, správkyně konkursní podstaty L. Z. – T., spol. s r.o., jako vedlejší účastnice na straně žalovaného, zastoupené advokátem, o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 7 Cm 319/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. října 2007, č. j. 9 Cmo 403/2007-178, takto:

I. Dovolání žalobkyně se zamítá.

II. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů dovolacího řízení 10.300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se domáhala (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně) proti žalovanému označenému jako „B. A. C. C. R., a. s.,“, aby bylo určeno, že „zástavní právo k nemovitostem p. č. 5038/2 o výměře 2.046.214 m², p. č. 5038/4 o výměře 141.486 m², p. č. 5038/5 o výměře 439.371 m², p. č. 5043/1 o výměře 447.867 m², p. č. 5042/1 o výměře 2.867.092 m², p. č. 5073/1 o výměře 161.469 m², p. č. 5047/1 o výměře 10.472 m², p. č. 5047/2 o výměře 4.929 m², p. č. 505/1 o výměře 27.585 m², p. č. 5055/2 o výměře 5.804 m², p. č. 5055/3 o výměře 2.775 m², p. č. 5065 o výměře 86.481 m², p. č. 4681 o výměře 21.601 m², p. č. 4677 o výměře 15.325 m², p. č. 4678/1 o výměře 19.760 m², p. č. 4774 o výměře 44.347 m², p. č. 4916 o výměře 63.606 m², zapsaným na KÚ pro Z. k., KP U. B. na listu vlastnictví pro katastrální území P., založené zástavní smlouvou mezi žalobcem a žalovaným ze dne 13. 5. 1993, neexistuje“. Žalobu odůvodnila zejména tím, že zástavní smlouva ze dne 13. 5. 1993, podle níž bylo zástavní právo do katastru zapsáno, je neplatná, „neboť jménem žalovaného tuto smlouvu podepsaly osoby, které k tomu nebyly za banku oprávněny“, že podle znaleckého posudku č. 32/92 (zpracovaného Ústavem pro hospodářskou úpravu lesů, B. n. L., pobočka K.) jsou nemovitosti oceněny nikoliv jako „parcely dle KN, ale jako porosty“, že existuje nepoměr mezi „oceněnými nemovitostmi a zastavenými parcelami“, že neplatnost zástavní smlouvy spatřuje „v nerovnovážném vztahu mezi ní a žalovaným“, že „nemravnost vyplývá ze zřejmého nepoměru mezi hodnotou předmětu zástavy a úvěrovým rámcem“, a že „ani samotný znalecký posudek neodpovídá na to, jaká je cena celé zástavy“.

Městský soud v Praze – poté, co usnesením ze dne 26. 8. 2002, č. j. 7 Cm 319/99-22, rozhodl, že v řízení bude pokračováno na straně žalovaného „s účastníkem: H. B. C. R., a.s., co usnesením ze dne 9. 4. 2003, č. j. 7 Cm 319/99-50, připustil, aby do řízení na straně žalovaného přistoupila jako vedlejší účastník „JUDr. Z. P., správkyně konkursní podstaty úpadce L. Z. – T., s.r.o.,“, a poté, co usnesením ze dne 2. 9. 2004, č. j. 7 Cm 319/99-83, rozhodl, že se řízení „v rozsahu, kde se žalobkyně domáhala určení, že úvěrová smlouva uzavřená mezi firmou L. Z. – T., spol. s r.o., a žalovaným dne 13. 5. 1993 je absolutně neplatná, zastavuje“ – rozsudkem ze dne 17. 4. 2007, č. j. 7 Cm 319/99-155, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit na náhradě nákladů řízení žalovanému 20.676,25 Kč k rukám „právního zástupce žalovaného“, vedlejšímu účastníkovi 3.996,- Kč a České republice 274,- Kč a že ve vztahu mezi žalobcem a vedlejším účastníkem nemá v rozsahu zastaveného řízení žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. Poté, co dovodil, že žalobkyně má na požadovaném určení naléhavý právní zájem, dospěl k závěru, že zástavní smlouva je určitá a srozumitelná, ve smlouvě jsou dostatečně určeny smluvní strany, je dostatečně určeno, co je předmětem zástavního práva, a že „neplatnost písemného akceptu smlouvy z důvodu podpisu nezmocněného jednatele je stanovena na ochranu právnické osoby, přičemž se jedná o princip relativní neplatnosti, které se může dovolat pouze žalovaný a pokud tak neučinil, považuje se právní úkon za platný“; zástavní smlouva, podle které byl proveden vklad zástavního práva, byla způsobilá přivodit jeho platný vznik. Nepoměr hodnoty zajištěné pohledávky a zástavy podle odvolacího soudu „nemůže být již z logiky věci důvodem pro závěr o jednání contra bonos mores , když po realizaci zástavního práva výtěžek nepoužitý k uspokojení pohledávky se zástavnímu dlužníkovi zásadně vydává“. Jestliže přímý dlužník svůj dluh řádně a včas nesplnil, pak žalobkyně, která splnění závazku zajistila zástavním právem na svých věcech, musí nést veškeré důsledky z toho plynoucí.

K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 10. 2007, č. j. 9 Cmo 403/2007-178, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 24.157,- Kč k rukám „právního zástupce žalovaného“ a vedlejšímu účastníkovi na straně žalovaného 4.480,- Kč. Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, zcela se ztotožnil s jeho závěry i právní kvalifikací a zdůraznil, že pro samotný vznik zástavního práva (platnost zástavní smlouvy) je ocenění zastavených věcí irelevantní.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že se odvolací soud nevypořádal s otázkou neplatnosti zástavního práva „z důvodů nevážnosti“ a jen stručně odkázal, že se ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně i s jeho právní kvalifikací. Přípustnost dovolání dále dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, „kdy soud dovozuje, že pro otázku platnosti zástavní smlouvy je ocenění zastavených věcí irelevantní“. Soudy obou stupňů se nezabývaly tím, že obě strany zástavní smlouvy byly srozuměny s tím, že „na zajištění úvěru ve výši 50.000.000,- Kč budou postačovat nemovitosti, lesní pozemky v ceně 101.000.000,- Kč“. Nakonec byly zastaveny lesní pozemky oceněné na 148.404.902,- Kč a tato disproporce byla vyvolána tím, že oceňovány nebyly parcely, ale lesní porosty. Otázka vážnosti vůle smluvních stran i zcela zjevná disproporcionalita tak byly zcela pominuty. Žalobkyně navrhla, aby „napadený rozsudek soudu prvního stupně“ byl zrušen a věc mu vrácena k dalšímu řízení.

Vedlejší účastnice navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto, neboť „tato věc je již dostatečně judikována Nejvyšším soudem ČR“.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o. s. ř.

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst. 2 písm. b) o. s. ř.].

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o. s. ř.].

Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

V projednávané věci posuzovaly soudy – mimo jiné – otázku, zda je platná zástavní smlouva v případě, že cena zastavených nemovitostí převyšuje cenu zástavy. Uvedená právní otázka dosud nebyla v judikatuře dovolacího soudu vyřešena. Vzhledem k tomu, že její posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci určující, představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první, o. s. ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Z hlediska skutkového stavu bylo soudy zjištěno (správnost skutkových zjištění přezkumu dovolacího soudu nepodléhá – srov. § 241a odst. 3 a § 242 odst. 3 o. s. ř.), že dne 13. 5. 1993 došlo mezi původně žalovaným B. A. C. C. R., a.s. a žalobkyní k uzavření zástavní smlouvy, na základě které bylo zřízeno zástavní právo k nemovitostem; nemovitosti i pohledávka, která je zástavním právem zajištěna byly v zástavní smlouvě označeny určitě a srozumitelně. Zástavní právo bylo do katastru nemovitostí zapsáno dne 13. 5. 1993. Neexistenci zástavního práva spatřuje žalobkyně v tom, že „došlo k disproporci“ mezi hodnotou předmětu zástavy a výší sjednaného úvěru (pohledávky), která je zástavní smlouvou zajištěna.

Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době, vzhledem k tomu, že zástavní smlouva byla uzavřena dne 13. 5. 1993, podle ustanovení § 151b odst. 1, 2 a 4 obč. zák. ve znění do 31. 12. 1994, tedy do dne, než nabyl účinnosti zákon č. 267/1994 Sb., kterým se mění a doplňuje občanský zákoník – dále jen „obč. zák.“.

Podle ustanovení § 151a odst. 1 obč. zák. zástavní právo slouží k zajištění pohledávky a jejího příslušenství tím, že v případě jejich řádného a včasného nesplnění je zástavní věřitel oprávněn domáhat se uspokojení z věci zastavené; zástavní právo se vztahuje na zástavu, její příslušenství a přírůstky, avšak z plodů jen na ty, které nejsou odděleny.

Podle ustanovení § 151b odst. 1 obč. zák. zástavní právo vzniká na základě písemné smlouvy, schválené dědické dohody nebo ze zákona.

Podle ustanovení § 151b odst. 2 obč. zák. zástavní právo vzniká, jde-li o nemovitost, vkladem do katastru nemovitostí.

Podle ustanovení § 151b odst. 4 věty první obč. zák. ve smlouvě o zřízení zástavního práva se musí určit předmět zástavního práva (zástava) a pohledávka, kterou zabezpečuje.

Pro zřízení zástavního práva k nemovitosti na základě smlouvy je třeba rozlišovat právní důvod nabytí zástavního práva a právní způsob jeho nabytí. Smlouva o zřízení zástavního práva (zástavní smlouva) představuje tzv. právní důvod nabytí zástavního práva. I když z takové smlouvy vznikají jejím účastníkům práva a povinnosti, ke vzniku zástavního práva podle ní ještě nedochází; ten nastává až vkladem zástavního práva do katastru nemovitostí provedeným na základě pravomocného rozhodnutí katastrálního úřadu o jeho povolení, který má právní účinky ke dni, kdy návrh na vklad byl doručen katastrálnímu úřadu.

Z výše citovaných ustanovení mimo jiné vyplývá, že k uzavření zástavní smlouvy je zapotřebí, aby její účastníci (tj. zástavní věřitel a zástavce) v ní určili (jako její tzv. podstatné náležitosti) předmět zástavního práva (zástavu) a pohledávku, kterou zástavní právo zabezpečuje (zajišťuje). Zástavní smlouvu je oprávněn (legitimován) uzavřít jako zástavce jen ten, kdo je vlastníkem zástavy, popřípadě ten, kdo má podle zákona k zástavě jiné právo, které mu umožňuje dát věc do zástavy; dává-li zástavce podle zástavní smlouvy do zástavy cizí věc, může tak učinit, avšak jen se souhlasem vlastníka, popřípadě osoby, která má k věci věcné právo neslučitelné se zástavním právem. Dá-li zástavce podle zástavní smlouvy do zástavy cizí věc bez souhlasu vlastníka nebo osoby, která má k věci jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem, je zástavní smlouva neplatná, neboť svým obsahem odporuje zákonu (§ 39 obč. zák.).

Podstatnou náležitostí smlouvy o zřízení zástavního práva (zástavní smlouvy) je – jak vyplývá z ustanovení § 151b odst. 4 věty první obč. zák. - kromě určení předmětu zástavního práva (zástavy) též označení zajišťované pohledávky. K platnosti smlouvy o zřízení zástavního práva však zákon nevyžaduje, aby byla dána „proporce“ mezi výší pohledávky a hodnotou věci, jež má být zastavena.

Zástavní právo má - jak vyplývá zejména z ustanovení § 151a odst. 1 části věty před středníkem obč. zák. - v první řadě funkci zajišťovací; zabezpečuje pohledávku zástavního věřitele již od okamžiku svého vzniku, vede (motivuje) dlužníka k tomu, aby pohledávku zástavního věřitele dobrovolně splnil, a zástavnímu věřiteli poskytuje jistotu, že se bude moci uspokojit ze zástavy, nebude-li jeho pohledávka řádně a včas splněna. Nebyla-li pohledávka zástavního věřitele řádně a včas splněna, uplatní se uhrazovací funkce zástavního práva; zástavní věřitel je oprávněn uspokojit se ze zástavy, aniž by musel spoléhat na to, že se domůže úhrady své pohledávky z majetku (jiného majetku) dlužníka.

Z uvedené povahy zástavního práva vyplývá, že jeho cílem je v první řadě zabezpečení věřitele proti rizikům spojeným s tím, že mu vzniká pohledávka za obligačním dlužníkem. Pro zajištění této ochrany je významné, jakou hodnotu má zastavená věc, jen potud, zda věřitele přesvědčí nabízená zástava o tom, že (s ohledem na toto zajištění) má poskytnout obligačnímu dlužníkovi plnění (budoucí pohledávku). Zákon sám pro vznik zástavního práva podmínku „proporce“ mezi hodnotou (výší) zajištěné pohledávky a hodnotou zástavy nestanoví. Okolnost, že zástava má případně větší (i několikanásobně) nebo menší hodnotu, než je hodnota zajišťované pohledávky, proto na platnost zástavní smlouvy nemůže mít vliv. Uvedený závěr platí bez ohledu na to, zda zástavní dlužník je zároveň dlužníkem obligačním nebo zda zajištění zástavou poskytuje osoba odlišná od zástavního dlužníka. Je totiž jen věcí této třetí osoby (odlišné od zástavního dlužníka), zda svoji věc zastaví či nikoli. To, jakou skutečnou hodnotu má zastavovaná věc, si proto má zjistit zástavní dlužník (jeho vlastnické právo bude zástavou postiženo) a sám zvážit, zda ke zřízení zástavního práva dá souhlas.

Nejvyšší soud ČR proto dospěl k závěru, že skutečnost, že zastavená věc má jinou (větší nebo menší) hodnotu, než je hodnota zástavou zajišťované pohledávky, sama o sobě nemůže způsobit neplatnost zástavní smlouvy.

V projednávané věci byly k zajištění úvěru ve výši 50.000.000,- Kč zástavní smlouvou ze dne 13. 5. 1993 uzavřenou mezi žalobkyní a žalovaným (jeho právním předchůdcem) zastaveny nemovitosti, které neměly hodnotu 101.384.339,- Kč, ale (podle tvrzení žalobkyně) 148.404.992,- Kč. Uvedená skutečnost však, jak výše uvedeno, nemůže mít na platnost zástavní smlouvy vliv. Stejný závěr odvolacího soudu (který se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně) je proto správný.

Obstát nemůže ani námitka dovolatelky, že „byla zcela pominuta otázka vážnosti vůle smluvních stran“. Jak bylo výše vysvětleno, skutečnost, že zástavní dlužník neměl náležitou představu (nezjistil si), jakou hodnotu má jím zastavovaná věc, nemůže mít na platnost zástavní smlouvy vliv. Tato okolnost by mohla mít význam, jen kdyby zástavní věřitel uzavíral zástavní smlouvu v mylné představě (vyvolané zástavním dlužníkem nebo za situace, že o ní zástavní dlužník musel vědět - § 49a obč. zák.), že hodnota zástavy je vyšší a jeho pohledávka tak bude lépe zajištěna. Nic takového však žalovaný (zástavní i obligační věřitel) v řízení netvrdil a soudy logicky v tomto směru žádné dokazování a zjištění neprováděly.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení mezi žalobkyní a žalovaným bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému, který měl v dovolacím řízení úspěch a který měl právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. § 142 odst. 1 o. s. ř.), v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

V dovolacím řízení vznikly náklady v souvislosti se zastoupením advokátem vedlejšímu účastníkovi, které spočívají v paušální odměně ve výši 10.000,- Kč [srov. § 5 písm. b), § 10 odst. 3, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., a č. 617/2004 Sb., a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), celkem ve výši 10.300,- Kč. Protože dovolání žalobkyně bylo zamítnuto, dovolací soud jí podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. uložil, aby vedlejšímu účastníkovi tyto náklady nahradila. Žalobkyně je povinna náhradu nákladů řízení v celkové výši 10.300,- Kč zaplatit k rukám advokáta, který vedlejšího účastníka v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 16. dubna 2009

JUDr. Mojmír Putna, v. r.

předseda senátu

Vydáno: 16. April 2009

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. pro Vás