JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 21 Cdo 1371/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného ve věci dědictví po B. D., zemřelé dne 15. listopadu 2001, za účasti 1) M. D., 2) M. F., 3) Ž. K., 4) A. D., zastoupeného advokátem, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 18 D 1343/2001, o dovolání A. D. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. října 2007, č. j. 17 Co 511/2007-94, takto:

Dovolání A. D. se zamítá.

Odůvodnění:

Řízení o dědictví po B. D., zemřelé dne 15.11.2001 (dále též jen „zůstavitelka“), bylo zahájeno usnesením Okresního soudu v Trutnově ze dne 23. 11. 2001, č. j. 18 D 1343/2001-4. Provedením úkonů v tomto řízení byl pověřen JUDr. K. P., notář v T. (§ 38 o.s.ř.).

Okresní soud v Trutnově usnesením ze dne 28.5.2007, č. j. 18 D 1343/2001-62, rozhodl, že „v řízení o dědictví po zůstavitelce bude místo pozůstalého syna J. D. dále pokračováno jako s účastníky řízení s pozůstalou snachou M. D., pozůstalou vnučkou M. F. a pozůstalou vnučkou Ž. K.“. Vycházel ze závěru, že „pozůstalý syn J. D. zemřel 16.3.2002“; že „jeho právními nástupci jsou jeho manželka M. D. a jeho děti M. F., Ž. K.“; že „tyto skutečnosti zjistil z osvědčení o dědictví JUDr. J. E., notáře v B., ze dne 20.4.2004, sp. zn. D 768/2002, které nabylo právní moci 20.4.2004“.

K odvolání A. D. Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 18.10.2007, č. j. 17 Co 511/2007-94, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Uvedl, že „v průběhu řízení zemřel účastník J. D., a tím ztratil způsobilost být účastníkem řízení“; že „podle § 107 odst. 2 o.s.ř. jsou jeho procesními nástupci jeho dědici“; že „při zjišťování okruhu dědiců vyšel okresní soud správně z osvědčení o dědictví JUDr. J. E., notáře v B., ze dne 20.4.2004, sp. zn. D 768/2002, které nabylo právní moci 20.4.2004“; že „za situace, kdy již bylo (v posuzované věci cizozemským orgánem) pravomocně skončeno řízení o dědictví po J. D., nepřichází v úvahu revidovat pravomocně skončené dědické řízení a zpochybňovat tedy dědickou způsobilost jeho účastníků“.

Proti usnesení odvolacího soudu podal A. D. dovolání. Namítá, že „soudy obou stupňů nekriticky převzaly cizozemskou úpravu a rozhodnutí cizího orgánu a nesprávně věc posoudily a rozhodly“; že „došlo k dědické nezpůsobilosti příbuzných – právních nástupců po J. D., neboť jmenované, jako příslušnice jeho domácnosti, se vůči J. D. chovaly hrubě v rozporu s dobrými mravy“; že „není rozhodující, zda byla či nebyla namítána v dědickém řízení po jeho bratrovi J. D. na S. dědická nezpůsobilost“; že „ji v tamním řízení nenamítal, protože o dědictví po bratrovi ve S. r. neměl žádný zájem“; že „zásadní otázkou právního významu je v tomto předmětném řízení to, že soudy České republiky musí při rozhodování o právním nástupnictví vycházet z právních předpisů České republiky a samostatně v souladu s českým právním řádem rozhodnout, zda dědicům nebrání v dědění dědická nezpůsobilost podle českého práva“; že „přitom nejsou vázány rozhodnutím cizozemských soudů o okruhu dědiců po zůstaviteli podle cizozemského právního řádu“; že „činí návrh na započtení na dědický podíl vůči jeho bratru resp. jeho právním nástupcům“; že „předek současných právních nástupců J. D. – obdržel bezplatně od zůstavitelky B. D. nemovitosti na S. – tedy již dostal svůj dědický podíl“. Navrhl, aby Nejvyšší soud ČR usnesení odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

Ž. K. navrhla, aby dovolání A. D. bylo zamítnuto.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o usnesení, proti kterému je podle ustanovení § 239 odst. 2 písm. b) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 243a odst. 1 věty první o.s.ř. bez nařízení jednání a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Podle ustanovení § 107 odst. 1 o.s.ř. jestliže účastník ztratí po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat. Není-li možné v řízení ihned pokračovat, soud řízení přeruší. O tom, s kým bude v řízení pokračováno, soud rozhodne usnesením.

Podle ustanovení § 107 odst. 2 o.s.ř., ztratí-li způsobilost být účastníkem řízení fyzická osoba a umožňuje-li povaha věci pokračovat v řízení, jsou jejím procesním nástupcem, nestanoví-li zákon jinak, její dědici, popřípadě ti z nich, kteří podle výsledku dědického řízení převzali právo nebo povinnost, o něž v řízení jde.

Povahou věci se z hlediska ustanovení § 107 odst. 1 věty první o.s.ř. rozumí hmotněprávní povaha předmětu řízení a spočívá v posouzení, zda práva a povinnosti, o něž v řízení jde, přešla (mohla přejít) podle hmotného práva ze zaniklého účastníka na někoho jiného. Umožňuje-li povaha věci pokračování v řízení, soud dále posoudí, zda v řízení je možné pokračovat ihned nebo zda řízení musí být přerušeno. Okolnost, zda je možné v řízení ihned pokračovat, se odvíjí od povahy předmětu řízení a od osoby, která ztratila způsobilost být účastníkem řízení, popřípadě též od stavu řízení, v němž jsou zjišťováni její právní nástupci.

V posuzovaném případě odvolací soud (i soud prvního stupně) vycházel – jak výše uvedeno – ze závěru, že právními nástupci účastníka řízení J. D., zemřelého dne 16.3.2002, se kterými má být v řízení pokračováno, jsou jeho manželka M. D. a děti M. F. a Ž. K. Tento závěr opřel o zjištění učiněné z „osvedčenia o dědičstve“ vydaného ve S. r., kde bylo dědictví po J. D. - občanovi S. r. - projednáváno, soudním komisařem JUDr. J. E., notářem v B., dne 20.4.2004, sp.zn. D 768/2002.

Tento závěr odvolacího soudu je správný. V dané věci jsou procesními nástupci zemřelého účastníka J. D. jeho dědici, neboť „zákon nestanoví jinak“ (srov. § 107 odst. 2 o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že o dědictví po J. D. bylo již pravomocně rozhodnuto ve S. r., je na místě z tam zjištěného okruhu dědiců vycházet i v posuzovaném případě (srov. zejm. § 2, § 17 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění pozdějších předpisů; Smlouvu mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o právní pomoci poskytované justičními orgány a o úpravě některých právních vztahů v občanských a trestních věcech ze dne 29. 10. 1999, publikovanou ve Sbírce zákonů pod č. 209/1993 Sb., zejména její článek č. 20 a násl.). Námitky uplatněné dovolatelem v dovolání nejsou způsobilé tento závěr zpochybnit.

Z výše uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je z hlediska dovolacích důvodů uplatněných A. D. (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.) správné, a protože nebylo zjištěno, že by usnesení odvolacího soudu bylo postiženo vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud ČR dovolání A. D. podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. dubna 2009

JUDr. Roman Fiala, v. r.

předseda senátu

Vydáno: 29. April 2009

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. od 26 000,-