JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 21 Cdo 133/2000

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce S. K. proti žalované V. A. S., a.s., o neplatnost výpovědi a o určení, že pracovní poměr trvá, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 12 C 744/97, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. září 1999 č.j. 15 Co 454/98-69, takto:

I. Dovolání žalované se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Dopisem ze dne 27.6.1997 žalovaná sdělila žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce pro soustavné méně závažné porušování pracovní kázně. Důvod výpovědi spatřovala v tom, že žalobce na poradách vedení opakovaně slovně osočoval a urážel ředitelku divize žalované i další členy vedení, že se „obdobně choval", nevyhýbaje se přitom ani fyzickému kontaktu spočívajícím ve „cloumání a strkání", i k dalším zaměstnancům divize žalované a že i poté, co byl k nápravě svého chování písemně vyzván a zároveň upozorněn na možnost výpovědi, dne 23.5.1997 odjel bez cestovního příkazu služebním autem do B. a dne 27.5.1997 do B., přičemž ani jedna z cest mu nebyla ředitelkou divize povolena.

Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď je neplatná a že pracovní poměr žalobce u žalované trvá „i po dni 31.8.1997". Jako žalovanou v žalobě označil „V. a. s., a.s., Divize Z.". Žalobu odůvodnil zejména tím, že jeho jednání „nebylo a není" porušením pracovních povinností, ale kritikou „a vlastně plněním pracovních povinností zaměstnance". Důrazně odmítl, že by „věcná, oprávněná a objektivní kritika" ostatních spolupracovníků ve vedení společnosti byla provázena fyzickým kontaktem a že použití služebního automobilu bylo v obou vytýkaných případech služební cestou, která měla přímou souvislost s plněním pracovních povinností. Za formální nedostatek výpovědi považoval skutečnost, že upozornění na možnost výpovědi, které mu bylo předáno formou zápisu z porady vedení divize ze dne 5.5.1997, nesplňuje náležitosti písemného upozornění podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce.

Okresní soud ve Znojmě rozsudkem ze dne 9.9.1997 č.j. 12 C 744/97-24 žalobě na určení neplatnosti výpovědi vyhověl, zamítl žalobu na určení, že pracovní poměr žalobce u žalované trvá i po 31.8.1997 a rozhodl, že žalovaná je povinna „nahradit" žalobci náklady řízení ve výši 3.150,- Kč „k rukám právního zástupce žalobce". Soud prvního stupně dovodil, že výpovědní důvod není skutkově vymezen tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným a výpověď je z tohoto důvodu neplatná; s ohledem na tento závěr „pracovní poměr automaticky trvá nadále", a proto nemůže být dán naléhavý právní zájem žalobce na určení, že jeho pracovní poměr u žalované trvá i po 31.8.1997.

K odvolání žalované Krajský soud v Brně usnesením ze dne 26.3.1998 č.j. 15 Co 421/97-41 rozsudek soudu prvního stupně „v napadených výrocích o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru a o nákladech řízení" zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud poukázal na skutečnost, že „z označení žalovaného není zcela zřejmé, jakým způsobem žalobce pro toto řízení vymezil okruh účastníků, zejména koho označil jako žalovaného", protože z dosavadního označení žalovaného není zřejmé, zda žalobce hodlal jako žalovaného označit V. a. s., a.s. anebo její organizační složku - divizi Z.; proto soudu prvního stupně uložil, aby postupem podle ustanovení § 43 o.s.ř. vyzval žalobce k odstranění této vady žaloby.

Okresní soud ve Znojmě poté, co napravil uvedenou vadu žaloby v označení žalovaného, rozsudkem ze dne 23.6.1998 č.j. 12 C 744/97-51 žalobě na určení neplatnosti výpovědi vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna „nahradit" žalobci náklady řízení ve výši 6.375,- Kč „k rukám právního zástupce žalobce". Dospěl k závěru, že žalovaná nevymezila důvod výpovědi po skutkové stránce tak, aby byl nezaměnitelný s jiným, a že zápis z porady vedení divize ze dne 5.5.1997 nelze považovat za řádné upozornění na možnost výpovědi ve smyslu ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) věty za středníkem zák. práce, neboť „tento zápis z porady není upozorněním, které by bylo směrováno a adresováno výslovně pracovníku, který se porušení pracovní kázně dopustil", kterým by byl žalobce vyzván k odstranění „zcela konkrétních závad a nedostatků". Jak soud prvního stupně zdůraznil, „tento zápis není adresován výslovně žalobci, není řádně podepsán, datován a má pouze informativní charakter sloužící pro zachycení obsahu toto, co bylo ústně sděleno na poradě".

K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 29.9.1999 č.j. 15 Co 454/98-69 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, žalované uložil povinnost „nahradit" žalobci na nákladech odvolacího řízení 2.150,- Kč k „rukám zástupce žalobce" a zamítl návrh na připuštění dovolání. Odvolací soud přisvědčil odvolání v otázce skutkového vymezení výpovědního důvodu ve smyslu ustanovení § 44 odst. 2 zák. práce, neboť „na základě dosud provedeného dokazování" není podle jeho názoru odůvodněn závěr soudu prvního stupně, že výpovědní důvody nejsou dostatečně určitě skutkově vymezeny. Vyjádřil však souhlas se závěrem, že „nebyl splněn další nezbytný hmotněprávní předpoklad platnosti výpovědi uvedený v ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) věta za středníkem zák. práce, spočívající v existenci písemného upozornění na možnost výpovědi učiněného v souvislosti s porušením pracovní kázně". Odvolací soud zdůraznil, že uvedené písemné upozornění je úkonem faktickým, který může být učiněn jakýmkoli způsobem, tedy i doručením zápisu z porady vedení, pokud splňuje předepsané obsahové náležitosti a náležitosti písemné formy. Aby listina, kterou je zaměstnanec upozorňován na možnost výpovědi, splňovala náležitosti písemné formy, musí podle názoru odvolacího soudu obsahovat také podpis zaměstnavatele (jeho statutárního orgánu nebo jiné oprávněné osoby) umístěný na konci textu, neboť teprve vlastnoručním podpisem potvrzuje zaměstnavatel jako subjekt právního vztahu, že se ztotožňuje s písemným projevem vůle obsaženým v jeho textu. Zápis z porady vedení divize ze dne 5.5.1997 však vlastnoruční podpis ředitelky divize ani jiného oprávněného zaměstnance žalovaného neobsahuje (ke jménu ředitelky napsanému strojopisem není vlastnoruční podpis připojen), a „proto je třeba dovodit", že podmínka písemného upozornění na možnost výpovědi stanovená v ustanovení § 46 odst. 1 písm. f, větě za středníkem zák. práce nebyla splněna. Rozhodnutí o nepřipuštění dovolání odůvodnil odvolací soud tím, že právní otázka konkretizace důvodů výpovědi nebyla pro rozhodnutí určující a v otázce, zda písemné upozornění na možnost výpovědi může být učiněno formou zápisu z porady vedení, je s právním názorem žalované ve shodě.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná „z důvodu podle § 241 odst. 3 písm. c), d) o.s.ř." dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení § 239 o.s.ř. Za zásadně právně významné považovala posouzení otázky, zda za písemné upozornění na možnost výpovědi podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f), věty za středníkem zák. práce je možno považovat doručení písemného záznamu z porady vedení zaměstnavatele, na které je zaměstnanec přítomen a zda „konkrétní a nezaměnitelný časový a skutkový popis porušení pracovní kázně ve výpovědním projevu může být vyjádřen událostí", která je nezaměnitelná s jinou podobnou událostí. Dovolatelka namítala, že odvolací soud na straně jedné připouští naprostou volnost zaměstnavatele při volbě písemné podoby upozornění zaměstnance na možnost výpovědi a na straně druhé „nelogicky, neodůvodněně a rigorosně stanovuje náležitosti takového faktického úkonu v požadavku vlastnoručního podpisu statutárního zástupce, zákonem nikde nepředepsané". Za situace, kdy vlastní podoba písemného upozornění není zákoníkem práce upravena, je v daném případě rozhodující, že zápis z porady vedení divize obsahoval v převážné části upozornění žalobce (na poradě přítomného) na různě konkrétní případy porušení pracovní kázně a výslovné upozornění na možnost výpovědi. S přihlédnutím ke skutečnosti, že tento zápis, opatřený strojopisným vyznačením titulu a příjmení ředitelky divize jako jeho zhotovitelky, byl žalobci řádně doručen, byly zákonem stanovené náležitosti písemného projevu vůle zaměstnavatele směřujícího k řádnému upozornění žalobce na možnost výpovědi podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce podle názoru žalované zcela splněny. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocném rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., projednal věc bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a po přezkoumání ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§ 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.). Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.). Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§ 239 odst. 1 o.s.ř.).

Podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost, při níž soud aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tedy o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen.

O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu se nejedná již tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (tedy nešlo o posouzení takové právní otázky, které pro rozhodnutí věci nebylo určující). Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, popřípadě v rozhodnutí nižšího soudu, které bylo vyššími soudy přijato a za účelem sjednocení judikatury uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek [rozhodnutí odvolacího soudu představuje v tomto směru odlišné („nové") řešení této právní otázky]. Za otázku zásadního významu však nelze považovat takovou otázku, která byla odvolacím soudem vyřešena konformně (souladně) s dosavadní soudní praxí.

Protože postupem podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. může být dovolání připuštěno jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, nevyhověl-li odvolací soud jeho návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání, jen z důvodu uvedeného v ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Tímto dovolacím důvodem vymezené právní otázky současně musí mít - jak plyne ze shora uvedeného - zásadní význam, neboť jen taková právní otázka, která byla pro rozhodnutí věci určující, může vést k závěru o splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle ustanovení § 239 odst.2 o.s.ř.

I když žalovaná v dovolání uvedla, že kromě dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. uplatňuje též dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř., z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že podrobuje kritice pouze právní posouzení věci odvolacím soudem. Protože soud každý procesní úkon účastníka řízení (tedy i vymezení dovolacího důvodu) posuzuje podle jeho obsahu, i když byl nesprávně označen (srov. ustanovení § 41 odst. 2 o.s.ř.), nepředstavuje dovolání žalované uplatnění dovolacích důvodů podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) a d) o.s.ř., ale jen uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř.

V posuzovaném případě žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dána; i když v průběhu řízení byl odvolacím soudem zrušen rozsudek soudu prvního stupně, soud prvního stupně v novém rozhodnutí nerozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku (oběma rozsudky vydanými v této věci rozhodl soud prvního stupně stejně). Protože dovolání v této věci není přípustné ani podle ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř. a protože z obsahu spisu nevyplývá (a ani to dovolatelka netvrdí), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř., může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 239 odst.2 o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatelka tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.

V posuzované věci řešil odvolací soud právní otázku náležitostí upozornění na možnost výpovědi pro soustavné méně závažné porušení pracovní kázně ve smyslu ustanovení § 46 odst. 1 písm. f), věty za středníkem zák. práce. Pro tento projev vůle zaměstnavatele - jak vyplývá z uvedeného ustanovení - zákon předepisuje písemnou formu. Výklad právní otázky náležitostí písemné formy úkonů činěných v pracovněprávních vztazích se v judikatuře vyšších soudů již v minulosti ustálil. Poznatky, jež byly získány v souvislosti se sledováním pravomocných rozhodnutí soudů (srov. § 28 odst. 3 zákona č. 335/1991 Sb. o soudech a soudcích ve znění pozdějších změn a doplňků), nasvědčují tomu, že při řešení této otázky vycházejí soudy z názoru, který tam, kde je předepsána písemná forma, lze mutatis mutandis vztáhnout na úkony právní (§ 240 odst. 1 zák. práce) i na úkony faktické (tj. skutečnosti, které jsou hmotněprávním předpokladem pro právní úkony tam, kde to právní předpisy stanoví a které nejsou samy o sobě způsobilé přivodit následky v právních vztazích účastníkú pracovněprávních vztahů). Byl vysloven názor, že náležitosti písemného projevu vůle spočívají v tom, že se obsah tohoto právního úkonu uvede v příslušné listině. Přitom písemný projev vůle účastníků (účastníka) pracovněprávního vztahu nemusí být učiněn vlastnoručně; je proto běžné, že se tyto písemnosti zhotovují mechanickými prostředky. Další pojmovou náležitostí písemné formy právního (popř. faktického) úkonu je však podpis umístěný na konci textu listiny, neboť teprve vlastnoručním podpisem na takové listině potvrzuje účastník jako subjekt právního vztahu, že se ztotožňuje s písemným projevem vůle obsaženým v jejím textu. Vlastnoruční podpis příslušného zaměstnance nelze nahrazovat mechanickými prostředky (např. podpisovým razítkem statutárního orgánu). Uvedený názor byl vysloven již v rozsudku bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27.6.1980 sp.zn. 5 Cz 56/79, uveřejněným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1982, pod č. 25, který je v současné době jako správný přijímán. Dovodil-li tedy odvolací soud v posuzované věci, že písemná forma upozornění na možnost výpovědi pro soustavné méně závažné porušení pracovní kázně ve smyslu ustanovení § 46 odst. 1 písm. f), části věty za středníkem zák. práce (které je hmotněprávní podmínkou případné výpovědi) je dovršena až vlastnoručním podpisem zaměstnavatele (jeho statutárního orgánu nebo jiné oprávněné osoby), který upozornění činí, bylo ve věci rozhodnuto v souladu s ustálenou judikaturou a dovolací soud neshledal žádné důvody k její změně.

V projednávané věci - jak je uvedeno výše - řešil odvolací soud právní otázku náležitostí písemné formy upozornění na možnost výpovědi pro soustavné méně závažné porušení pracovní kázně, jako otázku určující z hlediska závěru, zda byl splněn nezbytný hmotněprávní předpoklad platnosti výpovědi pro soustavné méně závažné porušování pracovní kázně ve smyslu ustanovení § 46 odst. 1 písm. f), části věty za středníkem zák. práce. Spatřuje-li proto dovolatelka zásadní právní význam rovněž v řešení otázky konkretizace výpovědi (přitom pomíjí, že odvolací soud v podstatě sdílí její názor), dovolává se přípustnosti dovolání z důvodu, který nemá bezprostřední vztah k napadenému rozhodnutí. Není-li v napadeném rozhodnutí řešena jako určující právní otázka, o kterou žalovaná své dovolání rovněž opírá, nejsou splněny předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu nemá z hlediska právních otázek uplatněných dovolatelkou po právní stránce zásadní význam. Dovolání žalované tedy není přípustné ani podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 4, věty první a § 218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 4, věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1, věty první o.s.ř., neboť žalovaná s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 27. září 2000

JUDr. Zdeněk N o v o t n ý , v. r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová

Vydáno: 27. September 2000