JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 21 Cdo 1207/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce V. H., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému R. H., zastoupenému advokátem, o určení dědického práva, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 6 C 84/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. března 2006, č. j. 21 Co 8/2006-73, takto:

Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou podanou u Okresního soudu v Berouně dne 26.4.2004 se žalobce domáhal určení, že „důvody vydědění ve smyslu ustanovení § 469a odst. 1 písm. a) obč.zák. a ve smyslu ustanovení § 469a odst. 1 písm. d) obč.zák. žalobce V. H., podle listiny o vydědění ze dne 3.4.2003 sepsané notářským zápisem JUDr. V. M. pod č.j. neexistují, a tudíž jde o neplatný právní úkon, kterým došlo k vydědění žalobce, učiněný zůstavitelem V. H., zemřelým, v listině o vydědění ze dne 3.4.2003“. Uvedl, že „dne zemřel jeho otec V. H., že „jeho otec zanechal závěť sepsanou notářským zápisem dne 29.5.1989 a listinu o vydědění sepsanou notářským zápisem dne 3.4.2003“; že „v závěti ze dne 29.5.1989 ustanovil dědičkou svoji manželku M. H., a pro případ, že se nedožije jeho smrti, vnuka R. H.“; že „manželka zůstavitele jeho otce předemřela dne a pozůstalý vnuk R. H. (syn žalobce) dědictví neodmítl a setrval na tom jako závětní dědic, že jsou po právu dány důvody vydědění žalobce“; že „mu Okresní soud v Berouně usnesením ze dne 5.4.2004, čj. 10 D 29/20004-41, uložil, aby ve lhůtě do 30 dnů od nabytí právní moci tohoto usnesení podal žalobu o určení, že je dědicem po zůstaviteli ze zákona v I. skupině dědiců“; že „důvody jeho vydědění zůstavitelem nejsou dány a že vydědění je neplatné“. Dále specifikoval tvrzení a důkazy zpochybňující důvodnost jeho vydědění.

Okresní soud v Berouně usnesením ze dne 12.11.2004, č.j. 6 C 84/2004-5, rozhodl, že „podání ze dne 26.4.2004, které je podle svého obsahu návrhem na zahájení řízení, neobsahuje žalobní petit v souladu s hmotným právem“; že „chybějící náležitosti je třeba doplnit“, a to „provést úpravu petitu žaloby, tak, aby korespondoval s právní úpravou v oblasti hmotného práva a který by soud byl schopen z hmotně právní stránky věci projednat“. Vyzval žalobce, aby vady podání odstranil ve lhůtě 15 dnů od doručení usnesení a poučil jej, že „nebude-li podání ve stanovené lhůtě doplněno, v řízení pro tento nedostatek nelze pokračovat, a soud proto podání odmítne“.

Žalobce v podání doručeném soudu prvního stupně dne 7.12.2004 uvedl, že „navrhuje, aby soud poté, co dospěje k závěru, že důvody jeho vydědění zůstavitelem neexistují a tudíž jde o neplatný právní úkon“, rozhodl, že „je dědicem po zůstaviteli V. H., zemřelém dne, ze zákona v první skupině dědiců“.

Okresní soud v Berouně poté rozsudkem ze dne 6.4.2005, č.j. 6 C 84/2004-48, určil, že „žalobce V. H. je dědicem po zůstaviteli V. H., zemřelému dne, ze zákona v první skupině dědiců“, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 8.825,- Kč k rukám zástupkyně žalobce. Vycházel ze závěru, že „dne zemřel V. H., který zanechal závěť a listinu o vydědění“; že „obě tyto listiny byly sepsány formou notářského zápisu“; že „na základě závěti zůstavitel učinil univerzální dědičkou veškerého svého majetku svoji manželku M. H. a pro případ, že by se tato smrti zůstavitele nedožila ustanovil jako univerzálního dědice svého vnuka R. H. (žalovaného)“; že „M. H. zemřela dne, zůstavitele tedy předemřela“; že „listinou o vydědění ze dne 3.4.2003 zůstavitel vydědil svého syna V. H. (žalobce), a to ve smyslu ustanovení § 469a odst. 1 písm. a) a odst. 1 písm. d) občanského zákoníku“ a že „listina o vydědění má veškeré zákonné náležitosti“. Současně zdůvodnil, co jej vedlo k závěru, že důvody vydědění žalobce zůstavitelem nejsou dány.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 1.3.2006, č.j. 21 Co 8/2006-73, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 6.425,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 6.350,- Kč, vše k rukám Mgr. R. K. Vycházel ze závěru, že „Okresní soud v Berouně v dědickém řízení správně ve výroku usnesení ze dne 31.3.2004, č.j. 10 D 29/2004-41, vyslovil, jakou žalobu má odkázaný účastník podat, tzn. uložil podat žalobu na určení, že žalobce je dědicem po zůstaviteli (ze zákona v 1. skupině)“; že „toto usnesení okresního soudu má veškeré náležitosti, které jsou zakotveny v ustanovení § 175k odst. 2 o.s.ř.“; že žalobce podal žalobu „na určení neexistence důvodů vydědění s tvrzením, že vydědění žalobce je neplatný právní úkon“ a „teprve podáním doručeným soudu dne 7.12.2004 změnil žalobní petit tak, jak mu ukládalo usnesení okresního soudu v dědickém řízení“; že „lhůta určená soudem usnesením v dědickém řízení na určení dědického práva v intencích tohoto usnesení uplynula marně dne 21.5.2005“ a že proto „žalobce podal žalobu na určení dědického práva opožděně“.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že závěry odvolacího soudu jsou „zcela v rozporu s právními předpisy a s ustálenou judikaturou“; že „žalobu sice označil jako žalobu o určení, že neexistuje důvod vydědění, a také v tomto směru formuloval petit“; že však „z jeho žalobních tvrzení jasně a zřetelně vyplývalo, jakou žalobu podává, a že se domáhá určení svého dědického práva“; že „do dnešního dne, v návaznosti na podanou žalobu o určení dědického práva, je řízení o dědictví po jeho otci přerušeno“; že „usnesení soudu prvního stupně ze dne 12.11.2004, č.j. 6 C 84/2004-5, mu bylo doručeno prostřednictvím jeho právní zástupkyně dne 6.12.2004“; že „v návaznosti na toto usnesení své podání ze dne 26.4.2004 doplnil podáním ze dne 6.12.2004, doručeným soudu dne 7.12.2004“; že „na to ho soud prvního stupně vyzval k zaplacení soudního poplatku a ve věci, aniž by musel připustit změnu žaloby, jeho žalobní návrh projednal a ve věci dne 6.4.2005, po provedení dokazování, rozhodl“; že „pokud se domáhal formulací petitu žaloby pouze určení toho, o čem má být rozhodnuto jako o předběžné otázce, šlo v souladu s ustálenou judikaturou o vadu tzv. petitu žaloby, která bránila pokračování v řízení, a proto jej soud prvního stupně v souladu s ustanovením § 43 o.s.ř. správně vyzval, aby tuto vadu odstranil“; že „žalobu následně opravil“; že „oprava žaloby představovala odstranění nedostatku žaloby v mezích ustanovení § 43 o.s.ř. a nikoli změnu žaloby, o jejímž připuštění by mohl soud ve smyslu ust. § 95 o.s.ř. rozhodovat“; že „v žalobě ze dne 26.4.2004 zcela zřetelně uvedl důvod, pro který žalobu podal“; že „žalobní petit této žaloby nebyl s popsanými důvody v souladu“; že „to žalobu nepochybně činilo nesrozumitelnou, resp. neurčitou“; že „tato skutečnost zcela správně odůvodňovala postup okresního soudu“; že „závěry odvolacího soudu o opožděnosti žaloby nejsou správné“. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

V posuzovaném případě bylo soudy zjištěno, že řízení o dědictví po V. H. zemřelém dne, (dále též jen „zůstavitel“), je vedeno Okresním soudem v Berouně pod sp. zn. 10 D 29/2004. Usnesením vydaným Okresním soudem v Berouně v tomto řízení dne 31.3.2004, č. j. 10 D 29/2004-41, bylo uloženo synovi zůstavitele V. H. (žalobci), aby do třiceti dnů od právní moci tohoto usnesení podal u soudu návrh na určení, že „je dědicem po zůstaviteli ze zákona v I. skupině dědiců“, a aby „v téže lhůtě podal Okresnímu soudu v Berouně do spisu 10 D 29/2004 zprávu o podání žaloby“; současně rozhodl, že „po dobu uvedenou shora se řízení o dědictví přerušuje“. Usnesení nabylo právní moci dne 21.4.2004.

Podle ustanovení § 175k odst. 1 o.s.ř., jestliže někdo před potvrzením nabytí dědictví tvrdí, že je dědicem a popírá právo jiného dědice, který dědictví neodmítl, vyšetří soud podmínky dědického práva obou a jedná dále s tím, u koho má za to, že je dědicem.

Podle ustanovení § 175k odst. 2 o.s.ř., závisí-li však rozhodnutí o dědickém právu na zjištění sporných skutečností, odkáže soud usnesením po marném pokusu o smír toho z dědiců, jehož dědické právo se jeví jako méně pravděpodobné, aby své právo uplatnil žalobou. K podání žaloby určí lhůtu. Nebude-li žaloba ve lhůtě podána, pokračuje soud v řízení bez zřetele na tohoto dědice.

Z ustanovení § 175k odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že soud po vyšetření podmínek dědického práva jedná dále s tím, u koho má za to, že je dědicem. Usnesením vydaným podle tohoto ustanovení může být rozhodnuto - jak vyplývá z jeho znění - pouze o tom, s kým (tj. s kterým z dosavadních účastníků řízení, mezi nimiž je spor o dědické právo) bude nadále jednáno jako s osobou, o níž lze mít důvodně za to, že je dědicem, a, je-li to potřebné, jaký je dědický titul této osoby (při pozitivním vymezení), popřípadě s kým (tj. s kterým z dosavadních účastníků řízení, mezi nimiž je spor o dědické právo) nadále nebude jednáno, neboť lze mít důvodně za to, že není dědicem (při negativním vymezení). Tímto usnesením se totiž řeší (vyšetřují) podmínky dědického práva pro účely průběhu řízení a má význam jen pro vymezení účastníků řízení o dědictví; na jeho základě soud v dědickém řízení považuje za účastníka řízení ve smyslu ustanovení § 175b, věty první o.s.ř. tu osobu, o níž bylo pravomocně rozhodnuto, že s ní bude dále jednáno, popřípadě přestane považovat za účastníka řízení toho, o němž bylo pravomocně rozhodnuto, že s ním nadále nebude jednáno.

Vydání usnesení podle ustanovení § 175k odst. 1 o.s.ř. je na místě tehdy, jsou-li skutková tvrzení účastníků o rozhodných okolnostech shodná a závisí-li rozhodnutí o dědickém právu pouze na právním posouzení věci. Není-li tomu tak, má soud (soudní komisař) vzhledem k tomu, že v „nesporném“ dědickém řízení nemá z procesního hlediska možnost objasňovat sporné skutečnosti, postupovat způsobem stanoveným v ustanovení § 175k odst. 2 o.s.ř.. Toto ustanovení soudu (soudnímu komisaři) ukládá, aby se pokusil uvedený spor o dědické právo vyřešit dohodou, tj. aby vyvinul úsilí směřující k tomu, že se rozhodné skutečnosti mezi účastníky uplatňujícími rozporná dědická práva „stanou nespornými“. Nepodaří-li se soudu (soudnímu komisaři) uvedený spor vyřešit dohodou a skutečnosti rozhodné pro posouzení dědického práva zůstanou i po pokusu o odstranění sporu mezi účastníky sporné, vydá soud usnesení, kterým odkáže toho z účastníků, jehož dědické právo se jeví jako méně pravděpodobné, aby své právo uplatnil žalobou.

Výrok usnesení vydaného soudem v řízení o dědictví podle ustanovení § 175k odst. 2 o.s.ř. musí obsahovat údaj o tom, jakou žalobu má odkázaný účastník podat. Vzhledem k tomu, že § 175k odst. 2 o.s.ř. umožňuje odkázat dědice, aby žalobou uplatnil své dědické právo, odpovídá tomuto ustanovení – v závislosti na konkrétní procesní situaci – žalobní petit buď na určení, že žalobce je dědicem po zůstaviteli, nebo že žalovaný (některý ze žalovaných) není dědicem po zůstaviteli. Sporné skutečnosti nebo právní otázky, které jsou pro takovéto určení významné (např. že důvody vydědění nejsou dány), představují jen posouzení předběžné otázky, které se neuvádí ve výroku, ale jen v důvodech rozhodnutí. Na rozdíl od právní úpravy dříve obsažené v § 18 zákona č. 95/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nyní platný § 175k odst. 2 o.s.ř. neumožňuje, aby způsobilým předmětem sporného řízení, zahájeného na základě odkazu dědického soudu, bylo jen určení sporné skutečnosti nebo sporné právní otázky, byť by byla významná pro posouzení dědického práva.

Ve výroku usnesení podle § 175k odst. 2 o.s.ř. musí soud také určit k podání žaloby lhůtu. Tato lhůta je procesní lhůtou soudcovskou, kterou soud může prodloužit (§ 55 o.s.ř.), nemůže jí však prominout (§ 58 o.s.ř. a contr.). Vzhledem k tomu, že s marným uplynutím lhůty, stanovené k podání žaloby, je spojen následek, že soud (soudní komisař) pokračuje v řízení „bez zřetele na tohoto dědice“ (§ 175k odst. 2 věta třetí o.s.ř.), musí být o prodloužení lhůty nejen požádáno, ale i rozhodnuto ještě před uplynutím původně stanovené lhůty.

Jestliže odkázaný účastník (dědic) nebude ve věci úspěšný nebo jestliže vůbec žalobu ve stanovené lhůtě nepodá, má to za následek, že soud (soudní komisař) – jak uvádí § 175k odst. 2 věta třetí o.s.ř. – „pokračuje v řízení bez zřetele na tohoto dědice“. Uvedené v konkrétní situaci znamená, že dědic, který byl odkázán na žalobu na určení, že je dědicem po zůstaviteli, přestává být účastníkem dědického řízení a soud (soudní komisař) pokračuje v dědickém řízení bez zřetele na tuto osobu. Byl-li dědic odkázán na žalobu na určení, že jiný účastník není dědicem po zůstaviteli, znamená to, že v dědickém řízení bude pokračováno i s osobou, jejíž dědické právo odkázaný účastník popíral.

Stejné právní následky, které jsou spojeny s tím, že odkázaný účastník nepodal žalobu, nastávají tehdy, jestliže žalobu sice podal, ale byla odmítnuta (§ 43 odst. 2) nebo o ní bylo řízení zastaveno (např. podle § 104 pro nedostatek podmínek řízení).

Žalobu, která je podána po uplynutí stanovené lhůty, musí soud zamítnout, neboť – jak výše uvedeno – po marném uplynutí lhůty, stanovené k podání žaloby soud (soudní komisař) pokračuje v řízení o dědictví „bez zřetele na tohoto dědice“ (§ 175k odst. 2 věta třetí o.s.ř.).

Výše popsané důsledky toho, že odkázaný účastník (dědic) nebude ve věci úspěšný nebo jestliže vůbec žalobu ve stanovené lhůtě nepodá (soud „pokračuje v řízení bez zřetele na tohoto dědice“), nastanou ovšem pouze v případě, že usnesení, kterým byl účastník (dědic) odkázán k podání žaloby, splňuje požadavky vymezené ustanovením § 175k odst. 2 o.s.ř. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.7.2004, sp.zn. 30 Cdo 493/2004, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 84, ročník 2005).

V posuzovaném případě výrok usnesení Okresního soudu v Berouně ze dne 31.3.2004, č. j. 10 D 29/2004-41, vydaného v řízení o dědictví po zůstaviteli, vyhovuje požadavkům vymezeným ustanovením § 175k odst. 2 o.s.ř., neboť odkazuje žalobce (dědice zůstavitele) k podání žaloby na určení jeho dědického práva po zůstaviteli.

Žaloba podaná ve smyslu ustanovení § 175k odst. 2 o.s.ř. není určovací žalobou ve smyslu § 80 písm. c) o.s.ř., ale je žalobou na určení právní skutečnosti, u níž naléhavý právní zájem vyplývá z právního předpisu. Taková žaloba proto nemůže být zamítnuta pro nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení a žalobce není povinen tvrdit a prokazovat skutečnosti o takovém právním zájmu. Tyto závěry ovšem platí opět pouze v případě, že žaloba splňuje požadavky vymezené ustanovením § 175k odst. 2 o.s.ř.; v opačném případě je na místě na žalobu klást požadavky vymezené ustanovením § 80 písm. c) o.s.ř., včetně povinnosti žalobce tvrdit a prokazovat skutečnosti svědčící o naléhavém právním zájmu na požadovaném určení (srov. Zprávu projednanou a schválenou občanskoprávním kolegiem Nejvyššího soudu ČSR ze dne 18. 6. 1982, sp.zn. Cpj 165/81, uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 49, ročník 1982).

Podle ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř. žalobou (návrhem na zahájení řízení) lze uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.

Podle ustálené judikatury soudů naléhavý právní zájem o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Žaloba domáhající se určení podle ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř. nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti podle ustanovení § 80 písm. b) o.s.ř. (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24.2.1971 sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1972). Vyslovený předpoklad však nelze chápat všeobecně. Prokáže-li žalobce, že má právní zájem na tom, aby bylo určeno určité právo nebo právní poměr, přestože by mohl žalovat přímo na splnění povinnosti, nelze mu určovací žalobu odepřít. Za nedovolenou - při možnosti žaloby na plnění - lze považovat určovací žalobu jen tam, kde by nesloužila potřebám praktického života, nýbrž jen ke zbytečnému rozmnožování sporů. Jestliže se určením, že tu právní vztah nebo práce je či není, vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu (a předejde se tak žalobě o plnění), je určovací žaloba přípustná i přesto, že je možná také žaloba na splnění povinnosti podle ustanovení § 80 písm. b) o.s.ř. (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.3.1997 sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný pod č. 21 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997).

V žalobě o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, musí žalobce vždy tvrdit a prokazovat skutečnosti, z nichž vyplývá, že má na požadovaném určení naléhavý právní zájem. Protože jde o procesní povinnost, je soud povinen žalobce o tom poučit (srov. § 5, § 118a odst. 1, 3 o.s.ř.). Zamítne-li soud určovací žalobu pro nedostatek naléhavého právního zájmu, aniž žalobce o uvedené procesní povinnosti poučí, zatíží tím řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.11.2001, sp.zn. 20 Cdo 450/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 51, ročník 2002).

V případě, kdy usnesení, kterým byl účastník (dědic) v řízení o dědictví odkázán k podání žaloby, nesplňuje požadavky vymezené ustanovením § 175k odst. 2 o.s.ř., a žalobce podá žalobu v souladu s takovým usnesením, je na soudu, který o žalobě rozhoduje, aby žalobce poučil rovněž o náležitostech řádné žaloby ve smyslu ustanovení § 175k odst. 2 o.s.ř. (§ 5 o.s.ř.). Toto poučení bude zpravidla tvořit logický celek s poučením již výše popsaným (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.4.2005, sp.zn. 30 Cdo 940/2004, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 138, ročník 2005).

V posuzovaném případě vycházel odvolací soud ze závěru, že žalobce podal žalobu „na určení neexistence důvodů vydědění s tvrzením, že vydědění žalobce je neplatný právní úkon“ a „teprve podáním doručeným soudu dne 7.12.2004 změnil žalobní petit tak, jak mu ukládalo usnesení okresního soudu v dědickém řízení“; že „lhůta určená soudem usnesením v dědickém řízení na určení dědického práva v intencích tohoto usnesení uplynula marně dne 21.5.2005“ a že proto „žalobce podal žalobu na určení dědického práva opožděně“. Tento závěr není správný.

Žaloba je podání, kterým se zahajuje řízení před soudem. Žaloba musí obsahovat obecné náležitosti podání uvedené v ustanovení § 42 odst. 4 o.s.ř. a mimo jiné z ní musí být patrno, čeho se žalobce domáhá (srov. § 79 odst. 1 větu druhou o.s.ř.).

Údaj o tom, čeho se žalobce žalobou domáhá (tzv. žalobní petit), musí být přesný, určitý a srozumitelný. Soud totiž musí za řízení zcela přesně vědět, o čem má jednat a rozhodnout, neboť nesmí - s výjimkou případů uvedených v ustanovení § 153 odst. 2 o.s.ř. - účastníkům přiznat jiná práva a uložit jim jiné povinnosti, než jsou navrhovány. Kdyby žalobce vymezil v žalobě žalobní petit nepřesně, neurčitě nebo nesrozumitelně, převzetí takového petitu do výroku soudního rozhodnutí by mělo za následek, že by rozhodnutí soudu nebylo (z materiálního hlediska) vykonatelné. Přesný, určitý a srozumitelný žalobní petit není jen vyjádřením formálních náležitostí žaloby, ale je zcela nezbytným předpokladem pro to, aby soudní rozhodnutí bylo (z materiálního hlediska) vykonatelné a aby tak nastaly právní účinky, které žalobce zahájením řízení sledoval. Požadavek, aby ze žaloby bylo patrno, čeho se žalobce domáhá, současně nelze vykládat tak, že by žalobce byl povinen učinit soudu návrh na znění výroku jeho rozsudku. Ustanovení § 79 odst. 1 věta druhá o.s.ř žalobci neukládá formulovat návrh výroku rozsudku soudu, ale jen to, aby ze žaloby bylo patrno, čeho se domáhá. Žalobce uvede, čeho se domáhá, i tehdy, jestliže v žalobě přesně, určitě a srozumitelně označí (tak, aby to bylo možné z obsahu žaloby bez pochybností dovodit) povinnost, která má být žalovanému uložena rozhodnutím soudu (požaduje-li ve smyslu ustanovení § 80 písm. b) o.s.ř., aby bylo rozhodnuto o splnění povinnosti, která vyplývá ze zákona, z právního vztahu nebo z porušení práva), nebo způsob určení právního vztahu, práva nebo právní skutečnosti (požaduje-li ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř. nebo podle zvláštních právních předpisů určení, zda tu právní vztah, právo nebo právní skutečnost je či není). Požaduje-li žalobce peněžité plnění, musí být z žaloby patrno také to, jakou částku mu žalovaný má zaplatit; nemůže-li žalobce svůj peněžitý nárok přesně vyčíslit, musí jej uvést (opět určitě) alespoň v přibližné výši. Neobsahuje-li žaloba všechny stanovené náležitosti nebo je-li - bez ohledu na to, zda po stránce "kvalitativní" nebo "kvantitativní" - neurčitá nebo nesrozumitelná, předseda senátu usnesením žalobce vyzve, aby žalobu doplnil nebo opravil, určí mu k tomu lhůtu a poučí jej, jak je třeba doplnění nebo opravu provést (§ 43 odst. 1 o.s.ř.). Není-li přes výzvu předsedy senátu žaloba opravena nebo doplněna a nelze-li pro tento nedostatek v řízení pokračovat, soud usnesením žalobu odmítne, jestliže žalobce byl o tomto následku poučen (§ 43 odst. 2 o.s.ř.) [srov. například právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.8.2003, sp. zn. 21 Cdo 909/2003, které bylo uveřejněno pod č. 152 v časopise Soudní judikatura, roč. 2003]. Z ustálené judikatury soudů dále vyplývá, že ke změně žaloby ve smyslu ustanovení § 95 o.s.ř. může dojít, jen jestliže tzv. žalobní petit nebo jiné náležitosti žaloby nevykazují takové vady, které by bránily dalšímu pokračování v řízení a o jejichž odstranění by tedy soud byl povinen se pokusit postupem podle ustanovení § 43 o.s.ř. Trpí-li žaloba takovými vadami, musí být nejprve odstraněny, neboť až poté lze posoudit, zda, popřípadě v čem žalobce mění svoji žalobu (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.2.2001, sp. zn. 20 Cdo 688/99, které bylo uveřejněno pod č. 87 v časopise Soudní judikatura, roč. 2001).

V posuzovaném případě z obsahu spisu vyplývá, že žalobce sice formuloval žalobní petit v souladu s ustanovením § 175k odst. 2 o.s.ř. (v podání doručeném soudu prvního stupně dne 7.12.2004) až po poučení poskytnutém mu soudem prvního stupně v usnesení ze dne 12.11.2004, č.j. 6 C 84/2004-5. I předtím však bylo z obsahu žaloby podané dne 26.4.2004 zřejmé, že žalobce se domáhá určení svého dědického práva po zůstaviteli, přičemž svůj požadavek opírá o tvrzení, že důvody, pro něž byl zůstavitelem vyděděn, nejsou dány. Povinnost stanovenou v řízení o dědictví po zůstaviteli usnesením Okresního soudu v Berouně ze dne 31.3.2004, č. j. 10 D 29/2004-41, proto žalobce splnil již dne 26.4.2004, tedy – jak vyplývá z výše uvedeného – včas.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud České republiky jej proto podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o.s.ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 15. února 2007

JUDr. Roman Fiala, v. r.

předseda senátu

Vydáno: 15. February 2007