JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 21 Cdo 1186/2012

Krácení věřitele vložením nemovitostí do základního kapitálu

Právní věty

  1. Pro závěr, že se dlužníkův majetek následkem převodu věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty na jiného nesnížil, není bez dalšího významný jen obsah smlouvy nebo jiného ujednání. O tzv. ekvivalentní právní úkon dlužníka jde jen tehdy, jestliže za převedené věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty se dlužníku opravdu (reálně) dostala jejich obvyklá cena nebo jiná skutečně přiměřená (rovnocenná) náhrada. Obdržel-li dlužník za převedené věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty od nabyvatele skutečně (reálně) jejich obvyklou cenu nebo mu za ně byla jinak poskytnuta přiměřená (rovnocenná) náhrada, nejedná se o zkracující právní úkon ve smyslu ustanovení § 42a občanského zákoníku.

  2. V posuzovaném případě byl pro posouzení ekvivalentnosti vkladu předmětných nemovitostí dlužníka do základního kapitálu žalovaného rozhodným okamžikem – jak vyplývá z výše uvedeného – den, k němuž nastaly účinky vkladu práva do katastru nemovitostí podle písemného prohlášení dlužníka o vkladu nemovitostí, tj. den 4. 6. 2008. Odvolací soud se měl proto zabývat tím, jaká byla k tomuto dni jednak obvyklá cena předmětných nemovitostí a jednak obvyklá cena akcií, které byly vydány dlužníkovi jako jedinému akcionáři žalovaného, a na základě porovnání těchto cen měl učinit závěr o tom, zda se dlužníkovi vydáním akcií dostalo přiměřené (rovnocenné) náhrady za nemovitosti vložené do základního kapitálu žalovaného.

21 Cdo 1186/2012
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně J. Ř., zastoupené JUDr. Petrem Košťálem, advokátem se sídlem v Příbrami II, Střelecká č. 26, proti žalovanému PARK EVROPSKÁ a. s. se sídlem v Praze 6 - Ruzyni, Jinočanská č. 275/2a, IČO 28409469, zastoupenému Mgr. Tomášem Ferencem, advokátem se sídlem v Praze 5 – Smíchově, Nádražní č. 58/110, o neúčinnost právního úkonu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 9 C 331/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. června 2011 č. j. 20 Co 404/2010-92 (správně č. j. 20 Co 404/2010-155), takto:

Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 28. dubna 2010 č. j. 9 C 331/2009-37 (správně č. j. 9 C 331/2009-97) ve znění usnesení ze dne 28. prosince 2010 č. j. 9 C 331/2009-53 (správně č. j. 9 C 331/2009-116) se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se žalobou podanou dne 20. 5. 2009 u Obvodního soudu pro Prahu 5 domáhala určení, že „právní úkon, kterým dlužník Sodovkárna Příbram a. s., IČ 47536381 dne 22. 5. 2008 rozhodl ve formě notářského zápisu č. j. NZ 188/2008 vyhotoveného notářem JUDr. Ivanem Houdkem o založení akciové společnosti PARK EVROPSKÁ, IČ 28409469 a upsal celý navrhovaný základní kapitál nově zakládané společnosti PARK EVROPSKÁ a. s. ve výši 23.000.000,- Kč a splatil jej nepeněžitým vkladem zakladatele, kterým jsou nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Příbram na LV č. 4418 pro obec a katastrální území Příbram“, jež označil, „nemá vůči žalobkyni právní účinky, a to ex tunc“. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že má vůči dlužníkovi pohledávku přiznanou jí rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 23. 6. 2008 sp. zn. 5 C 86/2008 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 10. 3. 2009 sp. zn. 23 Co 61/2009 v celkové výši 103.345,35 Kč (jistina ve výši 50. 655,- Kč, splatné úroky z prodlení ve výši 6.280,35 Kč a náklady řízení ve výši 46.410,- Kč), že dlužník jako zakladatel žalovaného upsáním celého navrhovaného základního kapitálu ve výši 23.000.000,- Kč a jeho splacením nepeněžitým vkladem dlužníka spočívajícím v předmětných nemovitostech, které byly jeho „jedinými aktivy“, zkrátil uspokojení této její vymahatelné pohledávky, a to v době, kdy již byla splatná, a že dlužník a žalovaný byli personálně propojeni, neboť při zakládání žalovaného za dlužníka jednali L. T. (v době od 3. 3. 2008 do 16. 6. 2008 předsedkyně představenstva dlužníka) a P. O. (v době od 3. 3. 2008 do 16. 6. 2008 člen představenstva dlužníka), kteří jsou od 7. 7. 2008 členy představenstva žalovaného.

Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 28. 4. 2010 č. j. 9 C 331/2009-37 (správně č. j. 9 C 331/2009-97) ve znění usnesení ze dne 28. 12. 2010 č. j. 9 C 331/2009-53 (správně č. j. 9 C 331/2009-116) rozhodl, že „právní úkon, kterým dlužník Sodovkárna Příbram a. s., IČ 47536381, dne 22. 5. 2008 rozhodl ve formě notářského zápisu č. j. NZ 188/2008, vyhotoveného notářem JUDr. Ivanem Houdkem, o založení akciové společnosti PARK EVROPSKÁ, IČ 28409469 a upsal celý navrhovaný základní kapitál nově zakládané společnosti PARK EVROPSKÁ a. s. ve výši 23.000.000,- Kč a splatil jej nepeněžitým vkladem zakladatele, kterým jsou nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Příbram, na LV č. 4418, pro obec a katastrální území Příbram“, jež ve výroku označil, je vůči žalobci právně neúčinný; současně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 15.226,- Kč k rukám advokáta JUDr. Petra Košťála. Poté, co zjistil, že žalobkyně má vymahatelnou pohledávku za dlužníkem ve výši 50. 655,- Kč s příslušenstvím, která jí byla přiznána rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 23. 6. 2008 č. j. 5 C 86/2008-25 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 10. 3. 2009 č. j. 23 Co 61/2009-59, že žalovaný byl založen zakladatelskou listinou dne 22. 5. 2008 bez veřejné nabídky akcií, že celý navrhovaný základní kapitál v částce 23.000.000,- Kč upsal žalovanému dlužník jako jediný zakladatel žalovaného, a že emisní kurs všech upisovaných akcií, který byl shodný s jejich jmenovitou hodnotou, byl v plném rozsahu splacen nepeněžitým vkladem dlužníka, kterým byly předmětné nemovitosti, jež žalovaný nabyl do svého vlastnictví na základě prohlášení dlužníka o vkladu do základního jmění žalovaného ze dne 22. 5. 2008 s právními účinky vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí ke dni 4. 6. 2008, dospěl k závěru, že dlužník upsáním celého základního kapitálu žalovanému ve výši 23.000.000,- Kč zkrátil uspokojení vymahatelné pohledávky žalobkyně. Dovodil, že úmysl dlužníka, který nemá jiný majetek než 4 kusy kmenových akcií na majitele ve jmenovité hodnotě 100.000,- Kč „zapsané v obchodním rejstříku“, zkrátit věřitele musel být členům představenstva žalovaného L. T. a P. O. znám, neboť „se jedná o stejné osoby jednající v tu dobu za dlužníka i za žalovaného“.

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 6. 2011 č. j. 20 Co 404/2010-92 (správně č. j. 20 Co 404/2010-155) změnil rozsudek soudu prvního stupně „jen tak, že ve výroku uvedený právní úkon je vůči žalobkyni neúčinný“, a „jinak“ jej potvrdil; současně rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 13.200,- Kč k rukám advokáta JUDr. Petra Košťála. Dospěl k závěru, že ke zkrácení žalobkyně došlo rozhodnutím dlužníka o založení žalovaného, upsáním základního kapitálu a vkladem předmětných nemovitostí do majetku žalovaného a že „další formální postup dlužníka podle ustanovení § 60 odst. 1 a 2 obch. zák. za účelem provedení vkladu vlastnického práva k nemovitostem do katastru nemovitostí se odvíjel od tohoto prvotního právního úkonu, jímž se dlužník zbavil svého majetku“. Úmysl dlužníka zkrátit věřitele dovodil z jeho tvrzení v řízení vedeném u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 5 C 86/2008, v němž dlužník uvedl, že nemá dostatek majetku k uspokojení všech svých věřitelů, které se snaží uspokojovat poměrně. Souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že úmysl dlužníka zkrátit věřitele musel být žalovanému znám vzhledem k „personálnímu propojení členů jejich statutárních orgánů“. Dovodil, že „protihodnota“, které se dostalo dlužníkovi v podobě akcií, nebyla „reálně způsobilá“ uspokojit nárok žalobkyně, neboť hodnota akcií ve výši 23.000.000,- Kč byla pouze hodnotou nominální; reálná hodnota akcií je však závislá na výsledcích hospodaření akciové společnosti a podle zjištění odvolacího soudu učiněného ze zápisu o rozhodnutí jediného akcionáře žalovaného v působnosti valné hromady ze dne 24. 8. 2009 žalovaný vykazoval ztrátu ve výši 806.319,53 Kč.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítá, že v daném případě nemohlo dojít v důsledku posuzovaného právního úkonu ke zmenšení majetku dlužníka, neboť mu byla poskytnuta přiměřená (rovnocenná) náhrada. Žalovaný po svém vzniku neměl žádné závazky a jeho majetkem byly pouze předmětné nemovitosti; podle jeho názoru hodnota „100 % akcií“, které nabyl dlužník, „musela korespondovat s hodnotou samotných vložených nemovitostí“, které tvořily po založení žalovaného jeho jediný majetek. Dovolatel dále namítá, že postup žalobkyně, která „napadla“ jako odporovatelný právní úkon dlužníka rozhodnutí o založení žalovaného, popř. další úkony včetně upsání akcií, je nesprávný, neboť v případě převodu nemovitostí má být „napaden ten úkon, který je titulem pro převod majetku“; tímto titulem je v souladu s ustanoveními § 60 odst. 1 a 2 obchodního zákoníku písemné prohlášení vkladatele, na základě něhož se provádí vklad vlastnického práva k nemovitostem do katastru nemovitostí. Protože k nabytí nemovitostí dochází až vkladem práva podle prohlášení vkladatele, pokládá dovolatel za nesprávný názor odvolacího soudu, že se dlužník „zbavil svého majetku“ již listinou o založení žalovaného. Žalovaný konečně namítá, že žádný ze soudů nedospěl ke skutkovému zjištění, že k uspokojení pohledávky žalobkyně nebylo možné použít jiný majetek dlužníka. Žalovaný dovozuje přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby „věc vrátil soudu“ k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. Čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o. s. ř.

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm. b) o. s. ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].

Žalovaný napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen (změna rozsudku soudu prvního stupně se týkala pouze formulace jeho výroku a nebyla následkem odlišného posouzení práv a povinností účastníků odvolacím soudem). Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen. Dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Protože dovolání může být podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu především z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]; z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o. s. ř.), lze - jak vyplývá ze znění ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. - rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. Dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění (a na něm založil své rozhodnutí), které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Protože pouze posouzení právních otázek, které byly v rozhodnutí odvolacího soudu řešeny, může vést k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, není dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. způsobilým podkladem pro úvahu dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam.

Žalovaný ve svém dovolání mimo jiné zpochybňuje správnost skutkového zjištění odvolacího soudu o tom, že dlužník neměl dostatek jiného majetku (než předmětných nemovitostí) k uspokojení pohledávky žalobkyně jako jeho věřitelky; tím uplatnil dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. I kdyby (snad) byly jeho výhrady v tomto směru opodstatněné, nelze na základě okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. činit - jak vyplývá z výše uvedeného - závěr o zásadním významu napadeného rozsudku odvolacího soudu po právní stránce.

Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá - srov. § 241a odst. 2 a 3 a § 242 odst. 3 o. s. ř.), že rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 23. 6. 2008 č. j. 5 C 86/2008-25 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 10. 3. 2009 č. j. 23 Co 61/2009-59 byla dlužníkovi Sodovkárně Příbram a. s. uložena povinnost zaplatit žalobkyni 50.655,- Kč s úroky z prodlení a na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 46.410,- Kč. Zakladatelskou listinou ze dne 22. 5. 2008 pořízenou formou notářského zápisu sp. zn. N 219/2008, NZ 188/2008 sepsaného notářem JUDr. Ivanem Houdkem dlužník jednající předsedkyní představenstva L. T. a členem představenstva P. O. rozhodl o založení žalovaného bez veřejné nabídky akcií s tím, že upisuje celý navrhovaný základní kapitál zakládané společnosti žalovaného ve výši 23.000.000,- Kč, tedy všech 2.300 kusů akcií v celkové jmenovité hodnotě 23.000.000,- Kč, a že emisní kurs všech upisovaných akcií, který je shodný s jejich jmenovitou hodnotou, bude v plném rozsahu splacen nepeněžitým vkladem zakladatele, kterým jsou označené nemovitosti v obci a katastrálním území Příbram. Vlastnictví k předmětným nemovitostem bylo z dlužníka na žalovaného převedeno prohlášením vkladatele o vkladu do základního kapitálu právnické osoby ze dne 22. 5. 2008; právní účinky vkladu práva nastaly ke dni 4. 6. 2008. L. T. a P. O. se stali dne 7. 7. 2008 členy představenstva žalovaného.

Za tohoto skutkového stavu bylo pro rozhodnutí věci mimo jiné významné, zda je právním úkonem zkracujícím pohledávku věřitele rozhodnutí dlužníka o založení akciové společnosti, má-li dlužník emisní kurs jím upsaných akcií splatit vkladem nemovitostí do základního kapitálu zakládané akciové společnosti. Uvedenou právní otázku odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou judikaturou soudů. Protože její posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm. c) o. s. ř.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalovaného je opodstatněné.

Podle ustanovení § 42a odst. 1 občanského zákoníku se věřitel může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné. Toto právo má věřitel i tehdy, je-li nárok vůči dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo byl-li již uspokojen.

Podle ustanovení § 42a odst. 2 občanského zákoníku odporovat je možné právním úkonům, které dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám, a právním úkonům, kterými byli věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo v posledních třech letech mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými (§ 116 a § 117 občanského zákoníku), nebo které dlužník učinil v uvedeném čase ve prospěch těchto osob, s výjimkou případu, když druhá strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat.

Podle ustanovení § 42a odst. 3 občanského zákoníku právo odporovat právním úkonům lze uplatnit vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, nebo které vznikl z odporovatelného úkonu dlužníka prospěch.

Podle ustanovení § 42a odst. 4 občanského zákoníku právní úkon, kterému věřitel s úspěchem odporoval, je vůči němu neúčinný potud, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným úkonem ušlo z dlužníkova majetku; není-li to dobře možné, má právo na náhradu vůči tomu, kdo měl z tohoto úkonu prospěch.

Smyslem žaloby podle ustanovení § 42a občanského zákoníku (odpůrčí žaloby) je - uvažováno z pohledu žalujícího věřitele - dosáhnout rozhodnutí soudu, kterým by bylo určeno, že je vůči němu neúčinný dlužníkem učiněný právní úkon. Rozhodnutí soudu, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno, představuje podklad k tomu, aby se věřitel mohl na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí (exekučního titulu), vydaného proti dlužníku, domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením toho, co odporovaným (právně neúčinným) právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, a to nikoliv proti dlužníku, ale vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. V případě, že uspokojení věřitele z tohoto majetku není dobře možné (např. proto, že osobě, v jejíž prospěch dlužník odporovaný právní úkon učinil, již takto nabyté majetkové hodnoty nepatří), může se věřitel - místo určení neúčinnosti právního úkonu - domáhat, aby mu ten, komu z odporovatelného právního úkonu dlužníka vznikl prospěch, vydal takto získané plnění. Odpůrčí žaloba je tedy právním prostředkem sloužícím k uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele v řízení o výkon rozhodnutí (v exekučním řízení), a to postižením věcí nebo jiných majetkových hodnot, které odporovaným právním úkonem ušly z dlužníkova majetku, popřípadě vymožením peněžité náhrady ve výši odpovídající prospěchu získanému z odporovatelného právního úkonu.

K odpůrčí žalobě je aktivně věcně legitimován (srov. § 42a odst. 1 občanského zákoníku) věřitel, jehož pohledávka za dlužníkem je vymahatelná. Vymahatelnou se rozumí taková pohledávka, jejíž splnění lze vynutit cestou výkonu rozhodnutí (exekuce), tj. pohledávka, která byla věřiteli přiznána vykonatelným rozhodnutím nebo jiným titulem, podle kterého lze nařídit výkon rozhodnutí (exekuci); k tomu, aby žalující věřitel byl věcně legitimován, postačuje, aby jeho pohledávka za dlužníkem byla vymahatelnou alespoň v době rozhodnutí soudu o jím podané odpůrčí žalobě (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. 5. 1999 sp. zn. 31 Cdo 1704/98, který byl uveřejněn pod č. 27 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000).

Pasivní věcná legitimace k odpůrčí žalobě je upravena v ustanovení § 42a odst. 3 občanského zákoníku. Žaloba o určení, že dlužníkův právní úkon je vůči věřiteli neúčinný, může být úspěšná jen tehdy, byla-li podána vůči osobě, s níž nebo v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. Žaloba o zaplacení peněžité náhrady, která je opodstatněná - jak plyne z ustanovení § 42a odst. 4 občanského zákoníku - tehdy, není-li dobře možné uspokojení věřitele z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku (například proto, že osobě, v jejíž prospěch dlužník odporovaný právní úkon učinil, již takto nabyté věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty nepatří), musí směřovat vůči osobě, které vznikl z odporovatelného právního úkonu dlužníka prospěch.

Podmínky, za nichž věřitel může odporovat právním úkonům dlužníka, uvádí ustanovení § 42a odst. 2 občanského zákoníku. Odporovatelným je takový právní úkon dlužníka, který učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám. Úmysl dlužníka cum animo fraudandi není podmínkou odporovatelnosti tehdy, jestliže „druhou stranou“ jsou osoby dlužníkovi blízké; úmysl dlužníka zkrátit jeho věřitele v takovémto případě zákon předpokládá a je na osobách dlužníkovi blízkých, aby prokázaly opak (tj. že úmysl dlužníka zkrátit věřitele nemohly i při náležité pečlivosti poznat).

O úmysl zkrátit věřitele se jedná zejména tehdy, jestliže dlužník právním úkonem chtěl zkrátit své věřitele nebo jestliže věděl, že právním úkonem může zkrátit své věřitele, a pro případ, že je skutečně zkrátí, s tím byl srozuměn. Rozhodující také je, že odporovaný úkon (objektivně) zkracuje věřitele dlužníka (a že je s tím dlužník alespoň srozuměn); případný motiv, pohnutka dlužníka pro takový úkon či to, že tímto úkonem plní nějaký jiný svůj závazek, přitom nejsou rozhodné. Rovněž v případě, že dlužník plní uzavřením smlouvy se třetí osobou svůj morální nebo právní závazek, může uzavřením smlouvy sledovat úmysl zkrátit své věřitele (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 9. 2006 sp. zn. 30 Cdo 653/2006).

V posuzovaném případě má být odporovaným právním úkonem rozhodnutí dlužníka o založení akciové společnosti, v němž se dlužník zavázal splatit emisní kurs jím upsaných akcií vkladem nemovitostí do základního kapitálu zakládané akciové společnosti.

Akciová společnost, která se zakládá společenskou smlouvou podepsanou všemi zakladateli, může být založena - je-li zakladatel právnickou osobou - i jediným zakladatelem; v takovém případě nahrazuje společenskou smlouvu zakladatelská listina vyhotovená ve formě notářského zápisu (srov. ustanovení § 57 odst. 1 a 3 a § 162 odst. 1 a 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 30. 6. 2008 – dále jen „obch. zák.“). Splácí-li zakladatel emisní kurs jím upisovaných akcií nepeněžitým vkladem a je-li tímto vkladem nemovitost, je vklad splacen předáním písemného prohlášení zakladatele s jeho úředně ověřeným podpisem spolu s předáním nemovitosti správci vkladu (srov. § 163a a § 60 odst. 2 obch. zák.); vlastnické právo k nemovitosti nabývá založená akciová společnost vkladem vlastnického práva do katastru nemovitostí na základě uvedeného prohlášení zakladatele (§ 60 odst. 1 věta čtvrtá obch. zák.).

Vyhotovením zakladatelské listiny o založení akciové společnosti, v níž se dlužník zavázal splatit emisní kurs jím upsaných akcií vkladem nemovitostí, neucházejí z jeho majetku žádné věci nebo jiné majetkové hodnoty, neboť dlužník na základě zakladatelské listiny nepozbývá vlastnické právo k nemovitostem, které se v ní zavázal vložit do základního kapitálu zakládané akciové společnosti. K tomu dochází až splněním tohoto závazku dlužníka převodem jeho vlastnického práva k nemovitostem na akciovou společnost na základě písemného prohlášení dlužníka předaného správci vkladu, podle něhož je povolen vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí. Protože rozhodnutí dlužníka o založení akciové společnosti přijaté v zakladatelské listině spolu s jeho závazkem splatit emisní kurs jím upsaných akcií vkladem nemovitostí samo o sobě nevede k tomu, že by z majetku dlužníka ušly věci nebo jiné majetkové hodnoty, ze kterých by jinak mohla být alespoň zčásti uspokojena vymahatelná pohledávka věřitele dlužníka, nemůže jít – jak vyplývá z výše uvedeného - o právní úkon, kterým by mohl být dlužníkův věřitel zkrácen ve smyslu ustanovení § 42a občanského zákoníku. Závěr odvolacího soudu, že ke zkrácení žalobkyně došlo (též) rozhodnutím dlužníka o založení žalovaného, proto není správný.

Dovolací soud nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že dlužníkovi se za nemovitosti vložené do základního kapitálu žalovaného nedostalo protihodnoty v podobě akcií vydaných žalovaným, z níž by pohledávka žalobkyně mohla být uspokojena, neboť žalovaný vykazoval ke dni 24. 8. 2009 ztrátu ve výši 806.319,53 Kč.

Dlužníkovy právní úkony zkracují uspokojení pohledávky věřitele tehdy, jestliže vedou ke zmenšení majetku dlužníka a jestliže v důsledku nich nastalé zmenšení majetku má současně za následek, že věřitel nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku dlužníka, ačkoliv - nebýt těchto úkonů - by se z majetku dlužníka alespoň zčásti uspokojil (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2002 sp. zn. 21 Cdo 549/2001, který byl uveřejněn pod č. 64 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002). Ke zkrácení uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele tedy nemůže dojít, zmenší-li se sice majetek dlužníka, avšak vlastní-li dlužník navzdory odporovanému právnímu úkonu a dalším svým dluhům takový majetek, který sám o sobě postačuje k tomu, aby se z něho věřitel uspokojil. V případě, že dlužníkův právní úkon neměl za následek zmenšení jeho majetku, neboť za převedené věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty obdržel jejich obvyklou cenu nebo mu za ně byla jinak poskytnuta přiměřená (rovnocenná) náhrada, rovněž nemůže dojít ke zkrácení uspokojení věřitelovy pohledávky; i když má dluhy, nenastalo v důsledku tzv. ekvivalentního právního úkonu zmenšení dlužníkova majetku a k uspokojení věřitelovy pohledávky může sloužit dlužníkův majetek - i když změnil podobu svých aktiv - ve stejné hodnotě (ceně), jako kdyby k těmto právním úkonům nedošlo. Rozhodným okamžikem pro posouzení ekvivalentnosti převodu dlužníkových věcí, práv nebo jiných majetkových hodnot je jeho účinnost; u nemovitostí zapisovaných do katastru nemovitostí je jím den, k němuž nastaly účinky vkladu práva do katastru nemovitostí. Pro závěr, že se dlužníkův majetek následkem převodu věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty na jiného nesnížil, není bez dalšího významný jen obsah smlouvy nebo jiného ujednání. O tzv. ekvivalentní právní úkon dlužníka jde jen tehdy, jestliže za převedené věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty se dlužníku opravdu (reálně) dostala jejich obvyklá cena nebo jiná skutečně přiměřená (rovnocenná) náhrada. Obdržel-li dlužník za převedené věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty od nabyvatele skutečně (reálně) jejich obvyklou cenu nebo mu za ně byla jinak poskytnuta přiměřená (rovnocenná) náhrada, nejedná se o zkracující právní úkon ve smyslu ustanovení § 42a občanského zákoníku (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2008 sp. zn. 21 Cdo 4333/2007, uveřejněný pod č. 30 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2009). Naopak, za zkracující je považován právní úkon, kdy dlužník, který nemá jiný majetek postačující k uspokojení svých věřitelů, jako prodávající uzavřel se svým věřitelem jako kupujícím kupní smlouvu, ve které došlo k započtení kupní ceny proti pohledávce kupujícího, čímž se v době účinnosti kupní smlouvy dlužníku za prodaný majetek nedostalo žádného skutečného (reálného) protiplnění, z nějž by mohli dlužníkovi věřitelé uspokojit své pohledávky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2010 sp. zn. 29 Cdo 4886/2007, který byl uveřejněn pod č. 10 v časopise Soudní judikatura, roč. 2011).

V posuzovaném případě byl pro posouzení ekvivalentnosti vkladu předmětných nemovitostí dlužníka do základního kapitálu žalovaného rozhodným okamžikem – jak vyplývá z výše uvedeného – den, k němuž nastaly účinky vkladu práva do katastru nemovitostí podle písemného prohlášení dlužníka o vkladu nemovitostí, tj. den 4. 6. 2008. Odvolací soud se měl proto zabývat tím, jaká byla k tomuto dni jednak obvyklá cena předmětných nemovitostí a jednak obvyklá cena akcií, které byly vydány dlužníkovi jako jedinému akcionáři žalovaného, a na základě porovnání těchto cen měl učinit závěr o tom, zda se dlužníkovi vydáním akcií dostalo přiměřené (rovnocenné) náhrady za nemovitosti vložené do základního kapitálu žalovaného. Okolnost, že podle výsledků hospodaření ke dni 24. 8. 2009 žalovaný vykazoval ztrátu ve výši 806.319,53 Kč, nemůže být pro toto posouzení významná, a to již proto, že ekvivalentnost právního úkonu dlužníka je třeba zkoumat ke dni 4. 6. 2008, kdy nastaly účinky vkladu práva do katastru nemovitostí podle tohoto právního úkonu. Kromě toho je tzv. daňová ztráta rozdílem mezi příjmy plynoucími poplatníkovi daně z příjmů v určitém zdaňovacím období a výdaji vynaloženými na jejich dosažení, zajištění a udržení, přesáhnou-li tyto výdaje příjmy poplatníka (srov. § 5 odst. 1 a 3 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů), a nelze z ní, jde-li o akciovou společnost, bez dalšího usuzovat na výši obvyklé ceny jejích akcií. Závěr odvolacího soudu, že dlužník za nemovitosti vložené do základního kapitálu žalovaného neobdržel přiměřenou protihodnotu, proto (zatím) nemůže obstát.

Řízení před soudy je dále postiženo vadou, která spočívá v tom, že údaj v žalobě o tom, čeho se žalobkyně domáhá (žalobní petit), není určitý, neboť z něj není zřejmé, zda právním úkonem, jemuž žalobkyně odporuje, je pouze zakladatelská listina dlužníka o založení žalovaného ze dne 22. 5. 2008, nebo též prohlášení dlužníka o vkladu nemovitostí do základního kapitálu žalovaného, jehož předáním správci vkladu spolu s předáním nemovitostí dlužník splatil svůj nepeněžitý vklad. Tato neurčitost stanovené náležitosti žaloby (srov. § 79 odst. 1 větu druhou o. s. ř.) měla vést soud prvního stupně k tomu, aby podle ustanovení § 43 odst. 1 o. s. ř. vyzval žalobkyni k opravě žaloby tak, aby bylo nepochybné, čeho se domáhá. Protože soud prvního stupně takto nepostupoval a protože uvedený nedostatek neodstranil ani odvolací soud, je řízení zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a ke které dovolací soud přihlédl, i když nebyla v dovolání uplatněna (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný, protože spočívá na chybném právním posouzení věci a protože řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud České republiky jej proto podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí také na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 5) k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. dubna 2013

JUDr. Jiří Doležílek, v. r.
předseda senátu

Vydáno: 23. April 2013
Vloženo: 01. December 2014

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. od 26 000,-