Ivo Jahelka pro nadační fond Advokáti dětem

JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 21 Cdo 1123/2001

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně Č. o. b., a.s., proti žalované I. M., o neúčinnost právního úkonu, vedené u Okresního soudu Plzeň - sever pod sp. zn. 5 C 26/98, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. února 2001 č.j. 18 Co 406/2000-117, takto:

I. Dovolání žalované se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že dohoda o vypořádání zrušeného bezpodílového spoluvlastnictví manželů a o zřízení věcného břemene ze dne 8.1.1997, na jejímž základě se žalovaná stala výlučnou vlastnicí nemovitostí, a to "rodinného domu čp. 280 se stavební parcelou č. parc. 972 o výměře 161 m2, parcely č. parc. 973 o výměře 259 m2 s příslušenstvím, zapsaných na listu vlastnictví č. 480 pro obec a katastrální území V. u Katastrálního úřadu P.", a výlučnou vlastnicí zařízení bytu ve V., S. 280 a na základě které J. M. vzniklo "oprávnění doživotně užívat rodinný dům čp. 280 se stavební parcelou č. parc. 972 o výměře 161 m2 a zahradu č. parc. 973 o výměře 259 m2 s příslušenstvím, vše zapsáno na listu vlastnictví č. 480 pro obec a katastrální území V. u Katastrálního úřadu P.", je vůči němu právně neúčinná, a aby mu žalovaná zaplatila "na základě pravomocného směnečného platebního rozkazu vydaného Krajským obchodním soudem v Praze dne 3.1.1997 č.j. Sm 239/96-6 částku 9.000.000,- Kč se 6% úrokem od 5.4.1995 do zaplacení, odměnu ve výši 30.000,- Kč a náhradu nákladů řízení ve výši 381.500,- Kč, přičemž žalobkyně je oprávněna domáhat se uspokojení této pohledávky vůči žalované jen z výtěžku prodeje rodinného domu čp. 280 se stavební parcelou č. parc. 972 o výměře 161 m2, pozemku č. parc. 973 o výměře 259 m2 se zahradou, studnou, vedlejšími stavbami, oplocením a příslušenstvím, vše zapsáno na listu vlastnictví č. 480 pro obec a katastrální území V. u Katastrálního úřadu P.". Žalobu zdůvodnila zejména tím, že na základě úvěrové smlouvy č.j. 551-22/12/94 poskytla obchodní společnosti S., spol. s r.o. se sídlem v P. III, Č. č. 139 úvěr ve výši 9.000.000,- Kč a že k zajištění této pohledávky přijala od dlužníka dne 20.1.1995 vlastní směnku na směnečnou sumu 9.000.000,- Kč, splatnou dne 4.4.1995 a avalovanou v plné výši J. M. Protože dlužník poskytnutý úvěr nesplatil a protože ani výstavce nebo ručitel "nezaplatili směnku", uložil na její návrh Krajský obchodní soud v Praze pravomocným směnečným platebním rozkazem ze dne 3.1.1997 č.j. Sm 239/96-6 obchodní společnosti S., spol. s r.o. aj. M., aby mu částku ze směnky zaplatili. V době, kdy J. M. byl "v postavení směnečného dlužníka", podal u soudu návrh na zrušení bezpodílového spoluvlastnictví se žalovanou, rozsudkem Okresního soudu Plzeň - sever ze dne 4.10.1995 sp. zn. 7 C 202/95 bylo jeho návrhu vyhověno a dne 8.1.1997 uzavřel se žalovanou dohodu o vypořádání zrušeného bezpodílového spoluvlastnictví manželů, podle které se žalovaná stala výlučnou vlastnicí jejich nemovitostí a zařízení bytu a J. M. bylo k nemovitostem zřízeno věcné břemeno spočívají v právu je bezplatně užívat. Uvedenou dohodou bylo zkráceno uspokojení pohledávky žalobkyně za. J. M. Žalovaná, která je manželkou J. M. a sdílí s ním společnou domácnost, musela o úmyslu svého manžela zkrátit věřitele vědět.

Okresní soud Plzeň - sever rozsudkem ze dne 8.12.1999 č.j. 5 C 26/98-54 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalobkyni se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobkyně má vůči J. V.vymahatelnou pohledávku a že dohodou o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů a o zřízení věcného břemene ze dne 8.1.1997 došlo ke zkrácení v možnosti jejího uspokojení. Žalovaná neprokázala, že by úmysl svého manžela J. V.zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat; z výsledků dokazování naopak vyplývá, že jí tento úmysl manžela v době uzavírání dohody musel být znám. Uvedená dohoda je proto vůči žalobkyni ve smyslu ustanovení § 42a obč. zák. neúčinná.

K odvolání žalované Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 14.2.2001 č.j. 18 Co 406/2000-117 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, kterým byla vyslovena právní neúčinnost dohody o vypořádání zrušeného bezpodílového spoluvlastnictví manželů a o zřízení věcného břemene, potvrdil, ve výroku, kterým byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni 9.000.000,- Kč se 6% úrokem od 5.4.1995 do zaplacení, odměnu ve výši 30.000,- Kč a náhradu nákladů řízení ve výši 381.500,- Kč, jej změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů a že návrh na vyslovení přípustnosti dovolání se zamítá. Po doplnění dokazování odvolací soud dovodil, že žalovaná neprokázala, že by úmysl svého manžela zkrátit věřitele nemohla poznat ani při vyvinutí náležité pečlivosti; doba, kdy byla dohoda uzavřena, a obsah dohody nasvědčují spíše tomu, že jí úmysl manžela zkrátit věřitele byl znám. Námitku žalované, že odporovat nelze právním úkonům, které učinil "směnečný ručitel", odvolací soud odmítl s odůvodněním, že pojem dlužník užitý v ustanovení § 42a obč. zák. zahrnuje nejen tzv. hlavního dlužníka, ale i další osoby, které jsou z důvodu akcesorické a subsidiární povinnosti zavázány uspokojit věřitele (tzv. náhradní dlužníky); k takovým osobám patří rovněž směnečný rukojmí. O náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů rozhodl odvolací soud podle ustanovení § 142 odst.2 o.s.ř. Návrhu žalované na vyslovení přípustnosti dovolání odvolací soud nevyhověl s odůvodněním, že otázka postavení ručitele v řízení podle ustanovení § 42a obč. zák. již byla judikaturou soudů (např. rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.10.1999 sp. zn. 31 Cdo 870/99, uveřejněném pod č. 52 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000) vyřešena.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu ve výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, a ve výroku, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, podala žalovaná dovolání. Namítá, že "existence jednoho rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR nemůže být dostatečným podkladem pro závěr odvolacího soudu, že daný problém byl již judikaturou Nejvyššího soudu ČR vyřešen". Manžel žalované nebyl v době uzavření dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví a o zřízení věcného břemene dlužníkem žalobkyně. Byl povinen uhradit pohledávku jako směnečný rukojmí; i když směnečné rukojemství "vykazuje oproti ručení dle občanského či obchodního zákoníku určitá specifika", nelze popírat jeho akcesorickou podstatu. Po směnečném rukojmí lze požadovat splnění závazku ze směnky pouze za předpokladu, že jej věřitel ke splnění závazku vyzval poté, co k tomu bezúspěšně vyzval výstavce či akceptanta směnky, neboť získává "stejné postavení jako dlužník teprve tehdy, byl-li vyzván k plnění za dlužníka a dlužník svůj závazek nesplnil ani v dodatečné přiměřené lhůtě. Soudy proto měly vyslechnout J. V. také k okolnostem týkajícím se doručení výzvy žalobkyně k úhradě závazku ze směnky. Žalovaná nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu, že by bylo možné odporovat právním úkonům rovněž u osob, které jsou z důvodu akcesorické a subsidiární povinnosti zavázány uspokojit věřitele. Žalovaná dále namítá, že není správný závěr odvolacího soudu o tom, že by neunesla důkazní břemeno ve smyslu ustanovení § 42a odst.2 obč. zák. Dohoda o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví byla uzavřena "jako logický důsledek" zrušení bezpodílového spoluvlastnictví za trvání manželství a lze jí odporovat jen tehdy, nebylo-li vypořádání provedeno v souladu s ustanovením § 150 obč. zák. Žalovaná neměla možnost zjistit, že v době uzavření dohody měl její manžel závazek vůči žalobkyni; manžel jí to nesdělil a v jeho účastnictví nebyl zaznamenán. Žalovaná proto nemohla poznat úmysl svého manžela zkrátit věřitele. Ve vztahu k výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení žalovaná namítá, že měla ve věci větší úspěch než neúspěch a že jí proto měla být přiznána částečná náhrada nákladů, které jí za řízení vznikly. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v napadených výrocích a aby věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 - dále jen "o.s.ř." (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., Nejvyšší soud České republiky projednal věc bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a po přezkoumání ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§ 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.). Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.).

Podle ustanovení § 238a odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo

a) změněno usnesení soudu prvního stupně; to neplatí, jde-li o usnesení o nákladech řízení, o příslušnosti, o předběžném opatření, o přerušení řízení, o pořádkové pokutě, o znalečném, o tlumočném, o soudním poplatku, o osvobození od soudních poplatků, o ustanovení zástupce účastníku nebo jeho odvolání, o nepřipuštění zastoupení, o odměně notáře za prováděné úkony soudního komisaře a jeho hotových výdajích, o odměně správce dědictví a jeho hotových výdajích,

b) rozhodnuto tak, že se zpětvzetí návrhu nepřipouští, nebo tak, že se zpětvzetí návrhu připouští, rozhodnutí soudu prvního stupně zrušuje a řízení zastavuje (§ 208 o.s.ř.); to neplatí o věcech, v nichž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč,

c) rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží,

d) odvolacím soudem potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo řízení zastaveno pro nedostatek pravomoci soudu,

e) odvolání odmítnuto,

f) odvolací řízení zastaveno.

Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku a usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§ 239 odst. 1 o.s.ř.). Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§ 239 odst. 2 o.s.ř.).

Žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu v první řadě ve výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení § 238 odst.1 písm.a), § 238 odst.1 písm.b) a § 239 odst.1 o.s.ř. není v této věci přípustné a protože z obsahu spisu nevyplývá (a ani to dovolatelka netvrdí), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř., může být přípustnost dovolání založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 239 odst.2 o.s.ř.

Podle ustanovení § 239 odst.2 o.s.ř. může být dovolání přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost, při níž soud aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje-li ze skutkového zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tedy o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen.

Protože postupem podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. může být dovolání připuštěno jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozsudek odvolacího soudu, nevyhověl-li odvolací soud jeho návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání, jen z důvodu uvedeného v ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. b) a c) o.s.ř. neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, popřípadě že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy nemůže být přípustnost dovolání založena podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř.

Žalovaná v dovolání - jak vyplývá z jeho obsahu - uplatňuje vedle dovolacího důvodu podle ustanovení § 241 odst.3 písm.d) o.s.ř. také dovolací důvody podle ustanovení § 241 odst.3 písm. b) a c) o.s.ř. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska těchto dovolacích důvodů nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, zda rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nebo zda je řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nezakládá - jak uvedeno výše - přípustnost dovolání podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř.

O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde nejen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (tedy nešlo o posouzení takové právní otázky, které pro rozhodnutí věci nebylo určující). Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, popřípadě v rozhodnutí nižšího soudu, které bylo vyššími soudy přijato a za účelem sjednocení judikatury uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek [rozhodnutí odvolacího soudu představuje v tomto směru odlišné ("nové") řešení této právní otázky].

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Žalovaná v dovolání nastoluje otázku, zda je možné ve smyslu ustanovení § 42a obč. zák. úspěšně odporovat právním úkonům, které učinil směnečný rukojmí.

Výklad této právní otázky se v rozhodovací praxi vyšších soudů již ustálil. Byl přijat názor, že věřitel je za podmínek uvedených v ustanovení § 42a obč. zák. oprávněn odporovat nejen právním úkonům, které učinil dlužník, ale i právním úkonů ručitele a dalších osob, které jsou z důvodu akcesorické a subsidiární povinnosti zákonem zavázány (zejména z titulů zajištění závazků) uspokojit pohledávku věřitele (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.10.1999 sp. zn. 31 Cdo 870/99, uveřejněný pod č. 52 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000). Dovolací soud nemá žádný důvod uvedený právní názor měnit.

Z uvedeného právního názoru - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - odvolací soud v projednávané věci vycházel. Protože odvolací soud věc rozhodl v souladu s ustálenou judikaturou, dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, podle ustanovení § 239 odst.2 o.s.ř. není z hlediska dovolatelkou nastolené právní otázky přípustné.

Dovolání žalované není přípustné ani proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.

O náhradě nákladů řízení soud v občanském soudním řízení rozhoduje usnesením (srov. § 167 odst.2 o.s.ř.); povahu usnesení toto rozhodnutí neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti tomuto výroku rozsudku odvolacího soudu je proto třeba posoudit shodně, jako kdyby bylo dovoláním napadeno usnesení odvolacího soudu.

Dovolání proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení zákon [srov. § 238a odst.1 písm.a) část věty za středníkem o.s.ř.], nepřipouští. Přípustnost dovolání proti tomuto rozhodnutí nelze úspěšně dovozovat ani z ustanovení § 239 o.s.ř., protože nejde o usnesení ve věci samé. Protože dovolatelka netvrdí a ani ve vztahu k výroku o náhradě nákladů řízení z obsahu spisu nevyplývá, že by byly postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 237 odst.1 o.s.ř., nezakládá přípustnost dovolání ani ustanovení § 237 o.s.ř.

Z uvedeného vyplývá, že proti rozsudku odvolacího soudu v napadených výrocích není dovolání žalované přípustné. Nejvyšší soud České republiky proto její dovolání podle ustanovení § 243b odst. 4 věty první a § 218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 4 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o.s.ř., neboť žalovaná, která z procesního hlediska zavinila, že dovolání bylo odmítnuto, na náhradu nákladů řízení nemá právo a žalobkyni žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. dubna 2002

JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.

předseda senátu

Vydáno: 26. dubna 2002

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. pro Vás