JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 21 Cdo 110/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce Mgr. J. K., zastoupeného advokátkou, proti žalované Základní škole R., příspěvkové organizaci, zastoupené advokátkou, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp.zn. 8 C 1853/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. ledna 2005, č. j. 23 Co 591/2004-92, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Dopisem ze dne 11.10.2002 žalovaná sdělila žalobci, že „s ohledem na skutečnosti, které byly předmětem jednání schůzky dne 10.10.2002“, s ním v souladu s ustanovením § 53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce okamžitě ruší pracovní poměr. Důvod k tomuto opatření spatřovala v tom, že žalobce – ačkoli byl osobně přizván ředitelem školy - se dne 10.10.2002 bez omluvy nedostavil na schůzku, kterou sezvalo ředitelství základní školy s matkou jeho žáka D. S. p. M., na které bylo projednáváno jeho jednání spočívající v tom, že „jako třídní učitel tohoto žáka veřejně prohlašuje, že D. S. je doma fyzicky týrán“, a bylo zjištěno, že „šíří o matce D. S. nepravdivé informace“; v té souvislosti žalobci vytkla, že v případě podezření, že v rodině žáka není něco v pořádku, nesplnil povinnost informovat o tom ředitelství školy, aby celá záležitost mohla být prošetřena. Zároveň žalobci sdělila, že jeho jednání dlouhodobě porušuje dobré jméno školy, a uvedla, že pro předcházející porušení pracovní kázně mu byla dána dne 5.9. tohoto roku ve smyslu ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zákoníku práce výpověď z pracovního poměru s tím, že jeho pracovní poměr měl být ukončen k 30.11.2002.

Žalobce se (žalobou podanou u Okresního soudu Praha-západ dne 19.11.2002) domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu odůvodnil zejména tím, že pracuje u žalované na základě pracovní smlouvy ze dne 22.8.2001 jako třídní učitel IV. B a že dne 11.10.2002 - poté, co byl při vyučování odvolán ze třídy za účelem projednání „nějakých záležitostí“- se mu ředitel školy „snažil nechat podepsat nějaký papír a křičel na něj, aby okamžitě opustil školu“. Je přesvědčen, že spory mezi ním a vedením školy začaly tehdy, když upozornil na nevhodné chování paní učitelky P., která fyzicky napadla jeho žáka D. S. Protože „k dnešnímu dni“ mu nebylo okamžité zrušení pracovního poměru doručeno, vyjádří se k jeho důvodům až poté, co bude žalovanou soudu předloženo.

Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 13.11.2003, č.j. 8 C 1853/2002-53, zamítl žalobu, „aby soud rozhodl, že výpověď z pracovního poměru ze dne 5.9.2002 daná podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zákoníku práce je neplatná“, že „okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 11.106.2002 (správně ze dne 11.10.2002) je neplatné“, a „aby žalovaná poskytla žalobci náhradu mzdy ode dne, kdy žalobce oznámil, že trvá na dalším zaměstnávání, až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru“, a rozhodl, že „náklady se státu nepřiznávají“ a že žádný z účastníků nemá „nárok“ na náhradu nákladů řízení. Po provedeném dokazování dovodil, že formální podmínky okamžitého zrušení pracovního poměru byly splněny, neboť bylo provedeno písemně a byl v něm jasně vymezen důvod; za den doručení okamžitého zrušení pracovního poměru žalobci považoval den 11.10.2002, když měl za prokázáno, že Městská policie v R. žalobce, který „výpověď“ odmítl převzít, řádně poučila o následcích odepření přijetí. Vycházeje ze zjištění, že žalobci již byla pro předchozí porušení pracovní kázně dána výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce, že však žalobce pokračoval v jednání, které je v rozporu s ustanovením § 73 odst. 1 zák. práce a čl. 8 odst. 3 Pracovního řádu pro zaměstnance škol a školských zařízení, neboť se dopustil jednání uvedeného v okamžitém zrušení pracovního poměru ze dne 11.10.2002, dospěl soud prvního stupně k závěru, že ze strany žalobce došlo k hrubému porušení pracovní kázně, za které „oprávněně dostal výpověď podle § 53 odst. 1 písm. b) ZP“; proto mu nepřiznal ani náhradu mzdy. Ve vztahu k výpovědi z pracovního poměru dané žalobci dne 5.9.2002 podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce dovodil, že její neplatnost byla uplatněna u soudu po uplynutí dvouměsíční lhůty podle § 64 zák. práce.

K odvolání obou účastníků (odvolání žalované směřovalo jen do výroku o náhradě nákladů řízení) Krajský soud v Praze usnesením ze dne 13.4.2004, č.j. 23 Co 125/2004-69, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Soudu prvního stupně vytkl, že – ačkoli žalobce při jednání dne 6.11.2003 předložil písemné podání ze dne 2.10.2003 obsahující rozšíření žaloby o další dva nároky (o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 5.9.2002 a o náhradu mzdy) – o provedené „úpravě“ žaloby žádným způsobem nerozhodl, jednání odročil za účelem vyhlášení rozsudku na den 13.11.2003 a dne 13.11.2003 rozsudek vyhlásil, přičemž „ve výroku rozhodl i o těch výrocích žaloby, o jejichž připuštění do řízení vůbec nerozhodl a nebylo o nich prováděno ani žádné dokazování“; v části žaloby týkající se nároku na náhradu mzdy poukázal na její neurčitost.

Okresní soud Praha-západ - poté, co usnesením ze dne 10.6.2004, č.j. 8 C 1853/2002-73, nepřipustil žalobcem navrženou změnu žaloby „o tom, že výpověď z pracovního poměru ze dne 5.9.2002 daná podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zákoníku práce je neplatná a že žalovaná je povinna poskytnout žalobci náhradu mzdy ode dne, kdy žalobce oznámil, že trvá na dalším zaměstnávání, až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru“ - rozsudkem ze dne 26.8.2004, č.j. 8 C 1853/2002-77, žalobu, „aby soud rozhodl, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 11.10.2002 je neplatné“, zamítl a rozhodl, že „náklady řízení se státu nepřiznávají“ a že žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech řízení 5.600,- Kč k rukám „právní zástupkyně“ JUDr. J. M. Opět dovodil, že formální předpoklady okamžitého zrušení pracovního poměru byly splněny; jeho neprojednání s odborovou organizací odůvodnil tím, že „základní organizace zanikla ke dni 31.8.2002“. Po zhodnocení výsledků dokazování dospěl k závěru, že žalobce důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 53 odst.1 písm.b) zák. práce naplnil, když porušil pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem tím, že v rozporu s ustanovením § 73 odst. 1 zák. práce a čl. 8 odst. 3 Pracovního řádu pro zaměstnance škol a školských zařízení nejméně před třemi osobami (matkou žáka P. a učitelkami H. a Š.) prohlásil, že žák S. je doma bit a týrán, a že se přes ústní i písemný pokyn ředitele školy nedostavil bez omluvy na schůzku, kterou si vyžádala matka žáka S. Při hodnocení míry intenzity porušení pracovní kázně přihlédl zejména k tomu, že problémy mezi žalobcem, který pracoval u žalované jako učitel od 3.9.2001, a žalovanou vznikly již před zahájením školního roku 2002/2003, kdy žalobce odmítl respektovat pokyn ředitele školy k přestěhování do jiné třídy a bez vědomí vedení školy („přímo tajně mimo školu“) předal žákům pozvánku na třídní schůzku, v níž výslovně uvedl, že „se rozhodl nerespektovat některá nařízení ředitele školy“; i když soud prvního stupně - jak uvedl - nezpochybňuje, že žalobce měl „dobrý úmysl jednat v zájmu svých žáků“, nelze mu jako pedagogickému pracovníkovi tolerovat, že k tomu zvolil prostředky, které jsou v rozporu s právními předpisy. Vzal v úvahu i to, že žalobci již byla pro předchozí porušení pracovní kázně dána dne 5.9.2002 výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce.

K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 25.1.2005, č.j. 23 Co 591/2004-92, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení 2.575,- Kč k rukám advokátky JUDr. J. M. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně i s jeho právním závěrem, že posuzované okamžité zrušení pracovního poměru je platným právním úkonem, neboť žalobce jednáním vytýkaným mu v okamžitém zrušení pracovního poměru ze dne 11.10.2002 porušil pracovní kázeň a jeho jednání dosáhlo intenzity zvlášť hrubého porušení pracovní kázně. V tom, že žalobce hovořil před nejméně třemi osobami o tom, že jeho žák S. je doma bit a týrán, spatřoval porušení ustanovení čl. 8 odst. 3 Pracovního řádu pro zaměstnance škol a školských zařízení, podle něhož je pedagogický pracovník povinen mimo jiné zachovávat mlčenlivost o skutečnostech týkajících se osobních údajů žáků; informace týkající se rodinného prostředí dítěte, zejména podezření na závadnost tohoto prostředí – bez ohledu na to, zda a do jaké míry byla žalobcem šířená informace o týrání žáka D. S. pravdivá - považoval za „skutečnosti mající vysoce osobní charakter“. K odvolací námitce žalobce zdůraznil, že, byl-li o pravdivosti této informace přesvědčen, měl postupovat podle ustanovení čl. 13 odst. 13 Pracovního řádu pro zaměstnance škol a školských zařízení a informovat svého nadřízeného, popřípadě příslušné orgány; jestliže tak neučinil, porušil základní povinnosti zaměstnance ve smyslu ustanovení § 73 odst. 1 písm. c) zák. práce. Tím, že žalobce nesplnil pokyn nadřízeného zúčastnit se schůzky s matkou žáka D. S., porušil povinnost zaměstnance plnit pokyny nadřízených ve smyslu ustanovení § 73 odst. 1 písm. a) zák. práce. Považoval za správné, jestliže soud prvního stupně při zkoumání intenzity porušení pracovní kázně a toho, zda bylo možno po žalované spravedlivě požadovat, aby žalobce zaměstnávala alespoň po dobu výpovědní doby, přihlédl k tomu, že žalovaná již dříve (dopisem ze dne 5.9.2002) dala žalobci výpověď z pracovního poměru pro předchozí porušení pracovní kázně. Námitku žalobce, že „některá rozhodnutí ředitele školy považoval za špatná a zcela pochybná z hlediska zájmů, výchovy a vzdělávání žáků“, odmítl s odůvodněním, že nelze souhlasit s tím, aby zaměstnanec plnil či neplnil rozhodnutí a příkazy nadřízeného pouze na základě vlastního posouzení správnosti či nesprávnosti těchto pokynů, neboť plnění pokynů nadřízených patří k základním povinnostem zaměstnanců a výjimku z této povinnosti tvoří pouze pokyny, které byly vydány v rozporu s právními předpisy, tj. pokyny, jejichž splněním by došlo k porušení právního předpisu [§ 73 odst. 1 písm. a) zák. práce].

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce z důvodu uvedeného v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Žalobce sice připouští, že porušil pracovní kázeň tím, že neúmyslně šířil citlivé informace o závadnosti rodinného prostředí žáka S. a neuposlechl pokynu nadřízeného, ale domnívá se, že v žádném případě nešlo o porušení pracovní kázně takové intenzity, aby mohlo být klasifikováno jako hrubé porušení pracovní kázně podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce. S poukazem na závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 2.9.2003, sp. zn. 21 Cdo 706/2003, soudům vytýká, že nepřihlédly k osobě žalobce, který byl mezi žáky pro své mimoškolní aktivity s dětmi oblíben, u rodičů se těšil dobré pověsti a byl dokonce krátce po vzniku pracovního poměru u žalované jako reprezentant pedagogického sboru zvolen do Rady školy, a k okolnostem případu, když nevzaly v úvahu, že jeho jednání spočívající ve výroku o tom, že žák S. je doma bit a týrán (o jehož pravdivosti byl přesvědčen), proneseným před svědky, bylo uskutečněno v zájmu dítěte (dovolává se přitom čl. 3 odst. 1 Úmluvy na ochranu práv dítěte), a když nezohlednily, že – přestože nepreferoval projednání věci s ředitelem školy a nedostavil se na schůzku ředitele školy s rodiči žáka S., na kterou nebyl pozván s dostatečným předstihem - jednal v souladu s čl. 8 odst. 1 Pracovního řádu pro zaměstnance škol a školských zařízení, podle něhož každý pedagogický pracovník vystupuje a jedná při plnění svých pracovních úkolů v souladu s pravidly slušnosti a občanského soužití a s výchovným posláním a působením školy. Zdůrazňuje rovněž, že se vytýkaného jednání nedopustil úmyslně a že k porušení pracovní kázně došlo v době, kdy vztahy mezi ním a ředitelem školy byly napjaté z důvodu problémů ze začátku školního roku 2002/2003 týkajících se přestěhování kmenové třídy žalobce do menších prostor, neřešením fyzického napadání žáka S. kolegyní a přidělování žáků se specifickými poruchami učení na povinnou výuku německého jazyka, a že jeho jednáním žalovaná neutrpěla žádnou újmu nebo škodu a nebyla jakkoliv omezena v činnosti. Protože rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně a rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o.s.ř.

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].

V posuzovaném případě žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen.

Protože dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (oběma rozsudky vydanými v této věci rozhodl soud prvního stupně stejně – žalobu zamítl), může být přípustnost dovolání založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o.s.ř.].

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

V projednávané věci řešil odvolací soud právní otázku výkladu ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce z hlediska stanovení intenzity porušení pracovní kázně a způsobu hodnocení míry této intenzity. Žalobce se závěry odvolacího soudu v tomto směru nesouhlasí a namítá, že odvolací soud náležitě nepřihlédl ke všem okolnostem významným pro posouzení intenzity zjištěného porušení pracovní kázně.

Podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce (ve znění do 31.12.2002 – vzhledem k tomu, že žalovaná se žalobcem pracovní poměr okamžitě zrušila dopisem ze dne 11.10.2002) zaměstnavatel může okamžitě zrušit pracovní poměr jen výjimečně, a to pouze tehdy, porušil-li zaměstnanec pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem.

Povinnost dodržovat pracovní kázeň patří k základním povinnostem zaměstnance vyplývajícím z pracovního poměru [srov. § 35 odst. 1 písm. b) zák. práce] a spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy (zejména ustanoveními § 73, § 74 a § 75 zák. práce), pracovním řádem, pracovní smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Má-li být porušení pracovní kázně právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovních povinností zaměstnancem zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity.

Výklad výše uvedené právní otázky se v rozhodovací praxi soudů již v minulosti ustálil. Východiskem úvah se v tomto směru stala okolnost, že ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k takovým právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil pracovní kázeň méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení pracovní kázně“, „závažné porušení pracovní kázně“ a „porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení pracovní kázně. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní kázně k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní kázně, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení pracovní kázně pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval. Při hodnocení stupně intenzity porušení pracovní kázně přitom není soud vázán tím, jak zaměstnavatel ve svém pracovním řádu (nebo jiném interním předpise) hodnotí určité jednání zaměstnance. Tyto právní závěry jsou aplikovány i soudní praxí (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28.6.1995, sp. zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8 ročník 1996, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19.1.2000, sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001).

Na stejných východiscích je vybudováno i dovolatelem zmíněné rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 2.9.2003, sp. zn. 21 Cdo 706/2003. Dovolatel však přehlíží, že ve zmíněném rozsudku dovolacího soudu vycházely soudy při posuzování intenzity porušení pracovní kázně z jiného skutkového stavu než v projednávané věci. Zatímco ve věci projednávané Nejvyšším soudem ČR pod sp. zn. 21 Cdo 706/2003 vycházely soudy ze zjištění, že žalobce (jako zaměstnanec žalované se zařazením „ostatní dělník“) porušil pracovní kázeň tím, že „odmítl dne 11.3.1999 v 5,45 hod. na výzvu svého nadřízeného podrobit se dechové zkoušce na alkohol“, v nyní projednávané věci spočívalo porušení pracovní kázně žalobcem (s pracovním zařazením „učitel“) v tom, že – poté, co mu pro předchozí porušení pracovní kázně již byla dána výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce - jako třídní učitel prohlásil před nejméně třemi osobami, že jeho žák D. S. je doma bit a týrán, a v tom, že nesplnil pokyn nadřízeného (ředitele školy) zúčastnit se schůzky s matkou tohoto žáka, což ostatně žalobce v dovolání výslovně potvrzuje (když tvrdí, že porušil pracovní kázeň tím, že „šířil citlivé informace o závadnosti rodinného prostředí žáka S. a neuposlechl pokynu nadřízeného“). Z uvedeného vyplývá, že skutková východiska, na základě nichž docházelo k vymezení relativně neurčité hypotézy ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce a jejich vyhodnocení, byla ve věci vedené u Nejvyššího soudu ČR pod sp. zn. 21 Cdo 706/2003 a v projednávané věci zcela rozdílná. Nejde proto o případ, že by právní otázka výkladu ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce z hlediska stanovení intenzity porušení pracovní kázně a způsobu hodnocení míry této intenzity byla v projednávané věci posouzena rozdílně od dřívějšího rozhodnutí dovolacího soudu.

V posuzované věci soudy z výše uvedených obecně přijímaných právních názorů vycházely. Přihlížel-li odvolací soud (který se ztotožnil se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně) při zkoumání, zda žalobce jednáním uvedeným v dopise žalované ze dne 11.10.2002 porušil pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem ve smyslu ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku – k situaci, v níž k porušení pracovní kázně došlo, ke způsobu porušení konkrétních povinností žalobce, k osobě žalobce a k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, jde o postup, který je v souladu s výše uvedenými obecnými výkladovými hledisky. Při hodnocení osoby žalobce, který pracoval u žalované od 3.9.2001 jako učitel, soudy nezpochybnily, že žalobce „měl dobrý úmysl jednat v zájmu svých žáků“, netolerovaly mu však – vzhledem k tomu, že jde o pedagogického pracovníka - že k tomu zvolil prostředky, které jsou v rozporu s právními předpisy. Odvolací soud správně akcentoval, že pedagogický pracovník je povinen zachovávat mlčenlivost o skutečnostech týkajících se osobních údajů žáků a že informace týkající se rodinného prostředí dítěte, zejména podezření na závadnost tohoto prostředí – bez ohledu na to, zda a do jaké míry byla žalobcem šířená informace o týrání žáka D. S. pravdivá – mají „vysoce osobní charakter“. Soudy také správně zahrnuly do svých úvah skutečnost, že žalobce již v předchozí době porušil pracovní kázeň (zejména tím, že před zahájením školního roku 2002/2003 odmítl respektovat pokyn ředitele školy k přestěhování do jiné třídy a že bez vědomí vedení školy předal žákům pozvánku na třídní schůzku, v níž výslovně uvedl, že „se rozhodl nerespektovat některá nařízení ředitele školy“) a že mu byla dopisem ze dne 5.9.2002 dána výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce. Z uvedeného je nepochybné, že odvolací soud věc z hlediska výkladu ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce v otázce intenzity porušení pracovní kázně posoudil v souladu s hmotným právem a ustálenou judikaturou soudů.

Jestliže – jak vyplývá z výše uvedeného – vymezení hypotézy právní normy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu, nelze, jak to činí dovolatel, určovat soudu, jaké okolnosti je či není oprávněn, případně povinen, hodnotit a do jaké míry má k těmto okolnostem přihlížet. Namítá-li proto dovolatel, že mělo být přihlédnuto také k tomu, že „byl mezi žáky pro své mimoškolní aktivity s dětmi oblíben, u rodičů se těšil dobré pověsti a byl dokonce krátce po vzniku pracovního poměru u žalované jako reprezentant pedagogického sboru zvolen do Rady školy“, a k tomu, že „jeho jednání bylo uskutečněno v zájmu dítěte“ (čl. 3 odst. 1 Úmluvy na ochranu práv dítěte), že „jednal v souladu s pravidly slušnosti a občanského soužití a s výchovným posláním a působením školy“, že „k porušení pracovní kázně došlo v době, kdy vztahy mezi ním a ředitelem školy byly napjaté z důvodu problémů ze začátku školního roku 2002/2003 týkajících se přestěhování kmenové třídy žalobce do menších prostor, neřešením fyzického napadání žáka S. kolegyní a přidělování žáků se specifickými poruchami učení na povinnou výuku německého jazyka“, a že „jeho jednáním žalovaná neutrpěla žádnou újmu nebo škodu a nebyla jakkoliv omezena v činnosti“, polemizuje s tím, ke kterým hlediskům odvolací soud (a soud prvního stupně) při posuzování intenzity porušení pracovní kázně žalobcem přihlížel a jak tato hlediska hodnotil, ačkoli – jak výše uvedeno – soudy v projednávané věci vymezily hypotézu právní normy obsaženou v ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce vzhledem ke všem okolnostem případu správně.

Neobstojí ani námitka dovolatele, že se vytýkaného jednání nedopustil úmyslně. Má-li být porušení pracovní kázně právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, postačí – jak již uvedeno výše - je-li porušení pracovních povinností ze strany zaměstnance zaviněno alespoň z nedbalosti (a dosahuje-li určitého stupně intenzity).

Vzhledem k tomu, že odvolací soud věc posoudil v souladu s hmotným právem a s ustálenou judikaturou soudů, nemá rozsudek odvolacího soudu z hlediska dovolatelem uplatněné právní otázky po právní stránce zásadní význam; dovolání proti němu tedy není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce – aniž by se mohl věcí dále zabývat – podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, na náhradu svých nákladů nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. října 2006

JUDr. Mojmír Putna, v. r.

předseda senátu

Vydáno: 25. October 2006